OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Světlo Tajného Dvorce 21.kapitola

07.03.2011 (20:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 841×

XXI. Vitae Essentia

První promluvil Tom: „Myslím, že máš s tím dítětem pravdu.“

Jen jsem zavrtěla hlavou a povzdechla si, hlavou se mi honilo plno otázek a já na žádnou nedokázala odpovědět. On to viděl, přešel ke mně na postel a posadil se vedle mě. Zabořila jsem obličej do dlaní.

„Je to všechno moje vina,“ řekla jsem tiše, „nikdy jsem se neměla narodit. Tohle by se nestalo, kdybych tu nebyla.“

„Tohle neříkej, nesmíš si nic vyčítat,“ odporoval mi, vzal mě kolem ramen a chtěl přitisknout k sobě, jenže já se nenechala. Posunula jsem se trochu, jen si povzdechl, zvedl se z postele a klekl přede mě. Chytil mě za ruce a donutil, abych se na něj podívala.

„Kari, ty za nic nemůžeš,“ začal mi domlouvat, a když jsem se nadechovala k protestu, dal mi prst na ústa a zavrtěl hlavou: „Neříkej nic, dokud si mě neposlechneš. Vím, co si myslíš. Podle tebe se tvůj život odehrává podle nějaké blbé legendy, kterou jsi ani nikdy nečetla, ale to není pravda, ty si svůj osud a život můžeš řídit sama.“

„Jenže mě nejde o můj život, mě jde o život těch, které miluju, hlavně ten tvůj, vždyť kvůli mně můžeš umřít,“ vzlykla jsem, Tom na to nic neřekl, jen si ke mně zas sedl, vzal mě do své náruče a pevně objal. On měl stejný strach o mě, jen jsme tam seděli a tiskli se k sobě.

„Hvězdičko, já mám také o tebe strach, hlavně po těch Vánocích,“ odpověděl mi po chvilce Tom.

„Jenže já nemůžu umřít, dokud neotěhotním a neporodím naše dítě. Vím, že je blbý, abych mluvila o našem budoucím dítěti, když nás to ještě nečeká, ale je to prostě tak,“ řekla jsem mu.

„Tady se někdo má,“ povzdechl si, „takže ty říkáš, že nemůžeš umřít, dokud nebudeme mít spolu dítě.“

„Přesně,“ přikývla jsem, „a neboj se, teď nejsem těhotná.“

Usmála jsem se na něj, když se v hlavě snažil vytvořit otázku, tak aby mě neurazil a zjistil, jestli beru prášky.

„Eliška mi napsala antikoncepci, je to doktorka a ještě navíc má nátlak, takže prášky nebyl problém sehnat,“ usmála jsem se na něj, viděla jsem, jak se mu ulevilo.

„Hmm, ale Tony má pravdu, měli bychom třeba trochu trénovat,“ zasmál se a přejel mi lehce rukou po stehně. Plácla jsem ho přes ni.

„Přestaň,“ okřikla jsem ho s úsměvem a podívala se mu vážně do očí: „Nechci, aby o tom někdo zatím věděl.“

„Já taky ne, ale jsme tu sami,“ pokrčil rameny.

„Loyde, ty jseš strašnej nadrženec.“ Zakroutila jsem na ním hlavou, Tom se jen zasmál a i se mnou se položil na postel. Ležel napůl na mě a napůl vedle mě. Díval se na mě zbožným pohledem, po chvilce sklonil hlavu a začal mě líbat na krk. Zavřela jsem oči a užívala si to, nedokázala jsem mu odporovat, měl mě naprosto ve své moci. Jednou rukou mi zajel pod tričko a začal mi přejíždět po břichu až prsou. Chtěla jsem mu tu ruku vyndat, ale nedokázala jsem to. Jak už jsem řekla, byla jsem v jeho moci a on si se mnou mohl dělat, co chtěl. Po chvilce toho ale nechal a podíval se na mě zvláštním pohledem.

„Na tebe to líbání na krk nějak působí,“ usmál se na mě.

„Ty se divíš?“ odpověděla jsem mu a vydýchávala to.

„Tome, kde máš vlastně Rexe?“ zeptala jsem se ho po chvilce, na očích jsem mu viděla bolest, kterou jsem také cítila, byla obrovská.

„Temný Pán všechny naše ochránce vzal a přeměnil je v příšery. Rexe jsem viděl jen jednou, byl celý černý a měl černá křídla, jeho oči byly rudé jako sama krev. Říká se, že je přeměnil v Ničitele pomocí nějakého živlu, který se nazývá Vitae Es- něco,“ odpověděl mi.

„Vitae Essentia, to není možné,“ zašeptala jsem.

„Ty víš, co je to za živel?“ podivil se.

„Samozřejmě, Vitae Essentia je v překladu Esence Života, což je jiný název pro můj živel,“ přikývla jsem, „můžu vlastně oživit všechno, i neživé věci.“

„Ukaž,“ řekl mi prostě a zvedl se. Natáhla jsem ruku a zaměřila se na jeho židli a zašeptala: „Vitae Essentia.“

Židle najednou oživla, její nohy se začaly pohybovat, byla jako plaché zvíře. Mávla jsem rukou a židle se stala znovu židlí.

„Takže to jsi byla ty, když na nás zaútočily všechny ty kabely v elektrárně vzduchařů?“ zeptal se mě Tom, přikývla jsem.

„Ale Temný Pán nemá energii, musel to udělat nějakým jiným kouzlem pomocí všech čtyř živlů, které ovládá. Z nich se dá také vyrobit energie, i když ne opravdová,“ zamyslela jsem se.

„Myslíš, že bys je dokázala vrátit zpátky?“ zeptal se mě, jen jsem pokrčila rameny. S tímhle jsem moc zkušenosti neměla, používání energie v takové úrovni jsem se bála. Hlavně když používám kouzlo Vitae Essentia.

„Musím si jít promluvit s Tony,“ řekla jsem mu po chvilce a začala se zvedat.

„Proč?“ zeptal se zmateně Tom, podívala jsem se na něj a odpověděla mu: „Jestli opravdu stvořil Ničitele, je to velký problém a Tony o tom musí vědět, je náš vůdce.“

Přikývl a pustil mě se slovy „vrať se mi“. Přikývla jsem, zakryla naše pouto a přenesla se za Tonym. Byl venku s tetou, objevila jsem se vedle nich, takže jsem je docela polekala.

„Kari,“ okřikl mě Tony, „co tu děláš zas?“

„Promiň, ale potřebuji s tebou mluvit mezi čtyřma očima,“ odpověděla jsem mu a podívala se na tetu, která přikývla a odešla. Zakryla jsem jim pouto a spustila: „Mluvila jsem s Tomem, podle toho, co mi říkal, Temný Pán stvořil Ničitele z našich ochránců.“

„To je vážný,“ přikývl, „Ničitelé nejdou nijak zastavit, jsou stvořeni z nečisté energie, která nejde tak lehce vyrobit.“

„Tom se mě ptal, jestli bych je dokázala přeměnit zpátky,“ řekla jsem smutně.

„Podle mě tomu Vitae Essentia nepomůže, oni nemají city, tedy alespoň ty dobré, nepotřebují jíst ani pít, živí se na našich špatných pocitech, bolesti, nenávisti, nepřátelství, strachu a podobně. Podle mě je může vyléčit jen láska, ale to je jen teorie,“ zamyslel se, pak se na mě podíval a pousmál se: „Konečně se nám podařilo všechny osvobodit, ale myslím, že Temný Pán brzo zaútočí, měla bys hlídat budoucnost.“

Jen to dořekl, dostala jsem vizi. Zase jsem viděla boj ve Dvorci, věžní hodiny odbívaly půlnoc, všude bylo plno nějakých černých tvorů s křídly, bylo mi jasné, že to jsou Ničitelé.

„Co jsi viděla?“ zeptal se mě Tony, když jsem se probrala z vize.

„Zase boj, dnes o půlnoci, přijdou Ničitelé,“ odpověděla jsem mu. „Musíme to všem ihned říct,“ přikývl Tony a obrovskou rychlostí se rozběhl do Dvorce. Abyste chápali, rychlost a síla Přeživšího mu z poloviny zůstala. Rychle jsem se za ním rozběhla, cestou jsem zavolala pomocí pout Toma a Katrin. Ve Velké Síni už byli skoro všichni a diskutovali o nadcházejícím boji. Viděla jsem mamku, jak je unavená a bledá, bylo jasné, že měla vizi. Přešla jsem k Tomovi, který mě hned objal.

„Asi všichni víte, že se blíží další útok Temného Pána, když už ztratil nad námi kontrolu, ale bojím se, že tento boj také prohrajeme,“ ujal se slova Nik.

„Jak tohle můžeš říct, Niku?“ zeptal se h nevěřícně Tony, „tenkrát vás bylo sotva třicet, tentokrát nás je přes sto. Navíc my umíme štít, který odrazí kouli smrti, stačíme si na to dva s napojením.“

„Jenže on s sebou bere Ničitele,“ namítl Nik.

„Ale my zase máme Vitae Essentia,“ odpověděl mu Tony a podíval se na mě.

„Co to vlastně je?“ zeptala se zmateně mamka.

„Jinak řečeno energie, Kari dokáže oživit cokoliv a to nám může pomoct,“ odpověděl jí Tony, všechny pohledy se stočily zase na mě, jak já tohle nesnášela.

„Může nám ukázat, co vlastně všechno umí?“ zeptala se Tonyho mamka, na mě se ani nepodívala. Tony jen přikývl a podíval se na mě. Povzdechla jsem si, přešla k jedné květině a zašeptala: „Vitae Essentia.“ Květina se ihned přeměnila na postavu, která byla připravena bojovat, já jsem ji ovládala pomocí své mysli. Pomyslela jsem, aby zaútočila na Lukáše, který ovládal zemi. Ihned na to reagoval svým živlem, ale tak kytka na to nereagovala a dál se k němu řítila. Tleskla jsem a květina se přeměnila zpátky, pomocí telekineze jsem jí vrátila na místo.

„Nereaguje na to žádný živel, proto je to mocná zbraň,“ řekl Tony úsměvem.

„Takže bychom mohli vytvořit armádu, která nás ochrání,“ řekl s úsměvem Nik.

„Teoreticky ano,“ připustil Tony.

„Výborně, Karin, můžeš se dát do oživování,“ nařídil mi Nik, jako by nic.

„Neudělám to, nejsem žádný stroj na oživování, tuhle moc použiji v nejhorším případě,“ odmítla jsem.

„Cože jsi to řekla?“ ozval se taťka.

„Že to neudělám,“ odpověděla jsem mu klidně, „stojí mě to hodně síly a já nemínim udělat všechnu práci za vás.“

„Karin, neodmlouvej a udělej, co ti táta říká,“ přidala se k němu mamka.

„Ne, neudělám, chováte se, jako bych byla robot, který jen dává věci do provozu. Vím, že jste na mě naštvaní, že jsem zmizela, ale já to udělal pro vaše dobro, potřebovala jsem se v klidu naučit ovládat svůj živel, ale jak je vidět, vy to nechápete, takže bych nejradši zmizela zase,“ rozkřikla jsem se na ně se slzami v očích a rozběhla se pryč z Velké Síně. Dostala jsem se až do zahrad, kde jsem se přeměnila ve lvici a běžela dál, doběhla jsem až k těm tajným dveřím a otevřela je pomocí telekineze. Rozběhla jsem se pryč z Dvorce, za sebou jsem slyšela křik všech, kteří za mnou běželi. Zrychlila jsem, jak jen to šlo, běžela jsem strašně dlouho. Ani jsem nevěděla, kde to vlastně jsem. Zastavila jsem se na nějaké mýtince, kde jsem se přeměnila, schoulila do klubíčka a začala brečet.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela a brečela, ale když jsem konečně vzhlédla, stmívalo se už. Bylo deset hodin, měla jsem ještě dvě hodiny, abych tu mohla být. Najednou jsem uslyšela vrčení, otočila jsem se a uviděla černou lvici, velkou jako kůň s křídly a krvavě rudýma očima.

„Co tu děláš? Tady bys neměla být, pokud nechceš, aby ti někdo ublížil,“ řekla mi výhružně.

„Můžu tu být, byla jsem tu první,“ odpověděla jsem jí.

„Karin, nezačínej si se mnou.“ Vzpřímila se a dívala se mi do očí, poznala jsem v té lvici Kiaru. Ztěžka jsem polkla a stála nehybně naproti ní.

„Co to s tebou udělali, Kiaro?“ zeptala jsem se jí smutně.

„To tě nemusí zajímat,“ odsekla mi, zase ji ovládla ta temná stránka, ale bylo na ní vidět, že s tím bojuje.

„Musí, jsi moje lvice,“ odpověděla jsem jí a dívala se na ni.

„To bývalo, Karin, teď sloužím Temnému Pánovi,“ řekla mi.

„Ne, můžeme to nějak zvrátit, já vím, že tam ještě v sobě, někde hluboko máš ještě dobro, cítím ho z tebe.“ Vrtěla jsem hlavou, slzy mi stékaly po tvářích. V očích jsem uviděla záblesk mé staré Kiary, ale hned to zmizelo a nahradila to zlost.

„Běž odtud,“ rozkázala mi chladně, ale pak jsem uviděla, jak její pohled změkl a ona mi něžně řekla: „Kari, já ti nechci ublížit, prosím tě poslechni mě a odejdi.“

„Bez tebe nechci odejít,“ odporovala jsem, Kiara ke mně rychle přešla a položila mi hlavu na rameno.

„Prosím, nechci ti ublížit,“ domlouvala mi, zavrtěla jsem hlavou a objala ji kolem krku a zabořila do její černé pokožky obličej. Nechala jsem své slzy kanout do jejích chlupů, bylo mi jedno, že mě může zabít, ale teď jsem chtěla být s ní, dokázat jí, že jsem se na ni nevykašlala.

Najednou Kiara začala zářit bílým světlem, rychle ode mě odskočila a začala se svíjet bolestí. To světlo ji obklopovalo a já ji ani neviděla. Po chvilce vše přestalo, Kiara přede mnou stála, byla jako dřív, její hnědé oči na mě s láskou hleděly. Byla ale pořád velká jako kůň a měla křídla. Můj medailónek začal zářit a její taky. Po chvilce jsem přestal a já jsem se na něj rychle koukla. Dřív jsem tam měla dva znaky, protože Kiara se přeměňovala do dvou podob, ale teď se tam přidal ještě jeden, vypadal jako křídla. Zmáčkla jsem medailónek a přála si, aby Kiara byla jako dřív, a skutečně přede mnou stála moje stará Kiara, která byla v pěkném šoku ze své přeměny, ale hned se vzpamatovala a skočila na mě. Nečekala jsem to a spadla s ní na záda. Ležela na mě a hlavou mi přejížděla po tváři, měla jsem z ní strašnou radost, ale byla strašně těžká, vycítila to a slezla ze mě. Lehla si vedle mě a dívala se mi do očí.

„Děkuju, Kari,“ řekla mi, jen jsem ji pohladila po hřbetě, věděla, co to znamená.

„Měly bychom jít, Temný Pán chce zaútočit,“ řekla mi po chvilce.

„Já vím, měla jsem o tom vizi, zaútočí o půlnoci,“ přikývla jsem, Kiara se zvedla. Podívala jsem se na hodinky a zhrozila se. Bylo za deset minut dvanáct, to tak strašně rychle uteklo.

„Nestihneme to včas, já nás nedokážu přenést, protože ani nevím, kde jsme,“ řekla jsem smutně.

„Ale já mám křídla teď, Kari, přeměň mě, já vím, kde jsme, ve Dvorci budeme do pěti minut,“ řekla mi, chtěla jsem jí odporovat, ale už nebyl čas a já udělala, co mi řekla. Hned přede mnou stála zase okřídlená lvice, sehnula se, abych na ni mohla nasednout, seděla jsem mezi jejími křídly. Chytila jsem se jejího obojku a ona vzlétla. Letěly jsme strašně rychle a vysoko, ale měla pravdu, do Dvorce jsme přiletěly za pět dvanáct. Dosedly jsme kousek od ostatních, aby si nás všimli. Samozřejmě, že jsme způsobily strašný rozruch, protože pokládali Kiaru za Ničitele. Jen Tony se zdál být klidný, když mě viděl, jak sedím na Kiaře, která nic nedělala, jen tak stála.

„Karin, ty jsi přeměnila Kiaru zpátky?“ zeptal se mě opatrně, když šel ke mně a Kiaře.

„Ano, měl jsi s tou svou teorií pravdu,“ přikývla jsem mu s úsměvem. Tony přikývl a podíval se na mou lvici.

„Ahoj, Kiaro,“ řekl jí tiše.

„Ahoj, Tony, ráda tě poznávám,“ odpověděla mu slušně Kiara normálním lidským jazykem.

„Měli byste se připravit, za pět minut je tu Temný Pán s ostatními Ničiteli,“ řekla nahlas Kiara.

„Jak ti máme věřit, Kiaro? Vždyť jsi byla jednou z nich,“ zeptal se jí Nik.

„Dokážu se změnit zpátky na základní stupeň, to ostatní nedokáží,“ odpověděla mu. Seskočila jsem z ní a zmenšila ji na normální velikost. Kiara se posadila a přidrzle se na Nika dívala, jako by ho němě vyzívala, aby se šel sám přesvědčit. Všichni na nás koukali jako na svatý obrázek, protočila jsem oči. Kiara se na mě podívala a němě mě vyzívala, ať ji přeměním zpátky. Poslechla jsem ji a udělala to, co chtěla.

„Použij svůj živel a vytvoř aspoň tři postavy ze země velké aspoň čtyři metry,“ nařídila mi, zmateně jsem se na ni podívala.

„Temný Pán má na své straně kupu zemařů, víc než je u nás. Věř mi, Kari,“ nabádala mě. Poslechla jsem ji, klekla si na zem, položila na ní ruku a zašeptala: „Vitae Essentia.“

Země se začala chvět a po chvilce přede mnou stálo pět postav pět a půl metru velkých. Kiara na mě kývla, že to stačí.

„Musíme na hradby, budou zase u brány,“ řekla mamka a rozběhla se tam. Vyskočila jsem na Kiaru a nechala ji, ať mě tam přepraví, ty postavy jsem nechala, aby šly za námi. Kiara přistála na hradbách hned vedle Tonyho, který tam právě přiběhl.

Slezla jsem z Kiary a naznačila jí, ať se zatím schová. Přikývla, ale ještě předtím mi nařídila, abych připravila naše postavy před zeď, pak kývla na tetu Petru, která je pomocí svého živlu zamaskovala.

Armáda Temného Pána se blížila, viděla jsem ostatní Ničitele a vzpomněla, jaká byla předtím Kiara, měl také s sebou Přeživší a několik set kouzelníků. Tony pokynul nám energičářům, ať se připravíme na štít. Společně se na sebe napojili a čekali, mě nenapojili, protože podle Tonyho slov mě chtěl pro jiné účely. Temný Pán zastavil před bránou a měřil si nás pohledem, bylo vidět, že nečekal, že nás tu tolik bude. Pak se jen pousmál a pokynul Ničitelům, aby na nás zaútočili. V tom jsem uslyšela v hlavě Kiary naléhavý hlas: Kari, použij ty postavy teď, ať z rukou vám udělají štít, Ničitelé dokáží používat něco jako energii, ale zemi nesnáší, protože na ně jejich síla nepůsobí.

Poslechla jsem ji a ovládla postavy, zvedla jsem nepatrně ruce a postavy udělaly totéž, ale pořádně. Před námi teď byly štíty z rukou postav. Ničitelům z tlamy vyšlehly nějaké divné černé blesky a narazily do rukou postavám, Temného Pána přešel úsměv a zmateně se díval na nás. Podívala jsem se na tetu Petru, která se na mě usmála a odhalila postavy ze země.

„Co tohle je?“ zavrčel Temný Pán.

„To jsou přece postavy ze země,“ odpověděl mu se smíchem Tony, „copak jsi to nepoznal?“

„Jak to, že víte, jak se jim bránit?“ vrčel dál Temný Pán.

„Takhle,“ ozvala se Kiara a vyletěla zpoza hradeb a přistála vedle mě.

„Jak ses dokázala osvobodit?“ divil se Temný Pán.

„Ja to nedokázala, to udělala Karin, svou láskou mě přeměnila zpátky,“ usmála se na něj.

„Za to zaplatíš, Karin Skalciová,“ zavrčel Temný Pán na mě.

„To chci vidět, jak to dokážeš,“ odpověděla jsem mu drze, temný Pán se na mě jen temně usmál a poslal na nás celou svou armádu. Počítala jsem s tím a použila všechnu svou moc.

„Vitae Essentia,“ vykřikla jsem, celá má moc se rozprostřela mezi všechno neživé a živé, země se začala třást a vylezly z ní zemní postavy, stromy oživly. Cítila jsem, jak se vznáším, měla jsem zavřené oči a koukala na svět svými postavami, které jsem ovládala. Poštvala jsem je na ně všechnu svou armádu. Nezmohli na ni nic, protože na ně nepůsobí žádný živel, většinu jsem poštvala na Přeživší, kteří byli během chvilky zmasakrováni.

Opouštěla mě síla, proto jsem zrušila kouzlo a zhroutila se na zem. Tony mě chytil a posadil na Kiaru, která okamžitě vzlétla, aby mě udržela v bezpečí. Chtěla jsem také se zapojit do boje, ale Kiara mi to nedovolila: „Ne, načerpej síly, budeš ještě potřeba.“

Ona mezitím létala nad bojištěm a pálila do ostatních Ničitelů blesky, které je na okamžik vyřadily z boje.

Najednou jsem viděla, jak Tomáš padá z hradeb, Kiara se hned za ním rozletěla, ale stalo se něco nečekaného.

„Tomáši,“ ozval se výkřik jednoho z Ničitelů, všude se najednou rozprostřelo bílé světlo. Věděla jsem, co to znamená, Rex je zase na naší straně. Rex se přeměnil zpátky na hodného a hned letěl pro Toma, kterého zachytil pouhé dva metry nad zemí. Rex vyletěl za námi, Tom byl velice překvapený, ale bylo vidět, že je rád, že má Rexe zpátky.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se ho starostlivě.

„Jo, jsem jen trochu zaskočený,“ odpověděl mi, chtěl mi ještě něco říct, ale to už na nás letěla koule smrti, rychle jsem vytvořila kolem nás štít a kouli lehce odrazila.

„Karin Skalciová, co kdyby sis se mnou dala souboj o vše, na čem ti záleží. Jestli vyhraješ, odejdu, ale jestli prohraješ, půjdeš se mnou ty a tvůj přítel dobrovolně a vydáte mi Dvorec, co ty na to?“ Přiletěl k nám Temný Pán na jednom vlčím Ničiteli.

„Kari, nedělej to,“ řekl mi tiše Tom. Podívala jsem se mu do očí, kde se zračila láska. Přiletěla jsem k němu, nahnula se a políbila ho.

„Musím, chci pro nás skvělou budoucnost a pro naše dítě taky,“ řekla jsem mu, když jsem se od něj odtáhla.

„Dobře, ale stáhněte své vojsko,“ přikývla jsem a otočila se na Temného Pána, který pískl, a jeho vojsko okamžitě přestalo bojovat.

Sletěli jsme na zem, slezla jsem z Kiary, která se na mě podívala se strachem. Temný Pán se postavil naproti mně o pár metrů dál. Podívala jsem se na něj, a pak použila telepatii a všem na mé straně řekla: Kdybych prohrála, spakujte se a utečte, hlavně ty, Tome.

„Jsem připravena,“ řekla jsem Temnému Pánovi.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo Tajného Dvorce 21.kapitola: