OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Světlo Tajného Dvorce 2.kapitola

02.09.2010 (15:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 744×

II. Seznámení a trénink

Ráno jsem se probrala úplně svěží, vstala jsem a převlékla se do svého oblíbeného oblečení, džíny a tílko, které se uvazuje za krkem. V koupelně jsem si udělala ranní hygienu a namalovala se, dala jsem si modré stíny a černou řasenku. Vlasy jsem si učesala do culíku. Potom jsem se rozhodla, že budu zase trochu trénovat tanec, který byl mou vášní. Tiše jsem si zkoušela nové kroky a pořád kontrovala, jestli to dělám dobře. Nejradši mám RNB nebo House Dance, tyto dva styly jsem kombinovala a vždy z toho vznikly zajímavé sestavy. Někdy do toho zamíchám i nějaký ten krok z Break Dance. Potom jsem si vzala svou mp3 a pustila jsem si jednu písničku, když se rozezněly tóny hudby, začala jsem tancovat. Tak jsem se do toho vžila, že jsem si ani nevšimla, že mě pozorují. Když písnička skončila, celá zadýchaná jsem se otočila na své diváky, stál tam táta s Katrin a ještě nějaký muž a dva kluci.

„Teda, Karin, nikdy ses nepochlubila, že umíš takhle tancovat,“ pochválil mě táta s úsměvem, já jsem okamžitě sklopila hlavu a zrudla. O mém tancování ví jenom mamka, která mě k tomu vedla.

„Proto jsi chtěla ty zrcadla, co?“ zasmál se táta.

„Před nima se nejlépe tancuje, kontroluješ si tak, jestli to děláš dobře,“ řekl místo mě jeden z těch dvou kluků.

„Ty toho nějak moc o tom víš, Tomáši,“ zasmál se táta.

„Já také tancuji, ale Break Dance, takže vím, na co jsou ta zrcadla dobrá,“ pokrčil rameny.

„No dobře, Karin, dovol mi, abych ti představil Nikolase Loyda a jeho syny Tomáše a Lukáše,“ přestavil mi je.

„Těší mě,“ přešla jsem k nim a každému podala ruku. Tomášovi jsem podávala jako poslednímu a když se to stalo, proběhl mezi námi zvláštní šok. Oba jsme sebou trochu cukli, ale potom jsme to nechali být.

„Dnes bude úplněk, chtěli bychom, abyste s námi vyvolali živlový kruh, co vy na to?“ zeptal se nás pan Loyd.

„Já nevím,“ zapochybovala jsem.

„Nemusíš, jestli nechceš, já jen, že by se kruh byl silnější a my bychom se podívali na vaše schopnosti,“ odpověděl mi pan Loyd. Katrin se na mě podívala ve stylu „to by se divili, kdybys ukázala svou pravou moc“.

„Ale můžeš svou moc i zakrýt, když budeš chtít, to jde tak. Bylo by dobré, kdyby ses zúčastnila i ty, protože alespoň budeš vědět, co máš dělat, když budete vyvolávat potom sami,“ řekl mi táta.

„Dobře, budu s vámi vyvolávat kruh,“ řekla jsem nakonec a přešla jsem ke Katrin. Popadla jsem ji za ruku a odtáhla ven.

„Kam jdete?“ zavolal na nás táta.

„Jdeme se trochu projít, chceme se i trochu poznat,“ zalhala jsem mu a šla dál.

„Kam jdeme?“ zeptala se mě Katrin po chvilce.

„K jeskyňce, potřebuji si trochu provětrat hlavu a potřebuji, abys mi pomohla zvládnout trochu magie, pokud ti to nevadí,“ odpověděla jsem jí.

„Kari, já ti slíbila, že ti pomůžu, a svůj slib dodržím,“ řekla mi pevně.

„Dobře, děkuju,“ usmála jsem se na ní a zastavila se před jeskyňkou.

„Táta mě už učil se přemisťovat,“ řekla mi s úsměvem a zmizela ve vodním víru. Objevila se hned za mnou a zaťukala mi na rameno.

„Musíš se soustředit na svůj živel, nech ho prostoupit do celého svého těla a mysli přitom na to, že se chceš přemístit,“ napovídala mi. Zavřela jsem oči a soustředila se na energii, cítila jsem, jak mi po celém těle pobíhají elektrické impulsy, myslela jsem na to, abych se přenesla za Katrin. Impulsy zesílily a já jsem se najednou objevila za Katrin, která se na mě hned otočila celá vyjevená.

„To bylo teda něco, ty jsi zmizela ve smršti modrých blesků bez jediného zvuku, já při tom přenášení vydávám strašný zvuky a ty nic,“ řekla mi překvapeně, ale vesele, slyšela jsem z jejího hlasu chválu.

„Mě se povedlo přenést až na pátý pokus a tobě hned na poprvé,“ pokračovala.

„Tak já nemám normální živel,“ pokrčila jsem rameny.

„Zkus to teďka s ohněm,“ řekla mi Katrin. Já jsem zavřela oči a soustředila na oheň, ale místo toho jsem cítila opět ty elektrické impulsy smíšené s plameny, soustředila jsem se na ty plameny a ty impulsy slábly, až zmizely úplně, potom mě pohltily plameny a já jsem se objevila o kousek dál, než jsem byla.

Já jsem se potom ale zhroutila, vzalo mi to hodně síly. Energie mi vůbec nebrala, ale oheň mě zcela vysílil.

„Karin!“ to bylo poslední, co jsem slyšela, než jsem se propadla do temnoty.

*****

Probudila jsem se až za tmy, hlava mi třeštila a byla jsem pořád slabá. Katrin vedle mě seděla a hladila přitom dvě malé lvice, v jedné z nich jsem poznala Kiaru.

„Kari! Ty už ses probrala, měla jsem o tebe takový strach,“ objala mě Katrin, když si všimla, že se pomalu posazuji.

„Jo, jsem už vzhůru, ale pořád jsem slabá a třeští mi hlava jako po vizi,“ povzdechla jsem si, „je už deset, jak to že nás rodiče ještě nehledají?“

„Řekla jsem jim, že dneska se chceme poznat, takže budeme spolu a na oběd jsem šla, ale nechala jsem tu s tebou Kiaru, řekla jsem jim, že nemáš hlad a že cvičíš svou schopnost,“ řekla mi, měla to dobře promyšlené, to se musí nechat. Pokusila jsem se postavit a znovu zkusit ohnivé přemístění.

„Karin, nedělej to! Skončíš ještě hůř!“ zakřičela na mě, ale já jsem ji neposlechla a začala se opět soustředit na oheň. Plameny mě pohltily a já jsem se objevila za Katrin. Opět se o mě pokusily mdloby, ale já jsem se tentokrát soustředila na energii a prosila ji, aby mi dodala sílu. Elektrické impulsy mi jezdily po těle a mně se vracela síla. Katrin se na mě otočila se strachem, ale já jsem před ní stála opět v plné síle.

„Oheň mě vyčerpává, protože to není má specializace, ale dokážu ho ovládnout pomocí energie. Použila jsem svůj živel, aby mi dodal sílu a stalo se tak, už to dokážu ovládat,“ usmála jsem se na ní. Ona jen protočila oči, ale viděla jsem na ní, že je ráda, že to zvládám.

„Ty pěkně hazarduješ,“ řekla mi. Zasmála jsem se a vzala Kiaru do náruče.

„Půjdeme domů, za chvíli už budeme vyvolávat ten kruh,“ řekla jsem jí a soustředila se na energii. Přenesla jsem se kousek od domu a potom se přenesla pomocí ohně. Hned na to jsem použila energii a znovu načerpala síly. Nedokázala bych se přenést pomocí ohně až domů, zase bych tak akorát upadla do bezvědomí. Katrin se hned objevila vedle mě se svou lvicí v náručí.

Vešli jsme a hned nás táta „přivítal“: „No hurá, že jste dorazily, za pět minut začínáme s vyvoláváním a vy nikde.“

„Promiň, nějak jsme se nechali unést naší magií,“ omlouvala jsem se mu. Táta přikývl, nijak to nereagoval.

Najednou mi někdo přikryl oči, ohmatala jsem ruce a zjistila, že to je má nejlepší kamarádka Niky.

„Niky, můžeš dát ty ruce dolů, poznala jsem tě,“ usmála jsem se, Niky dala ruce dolů a já se na ní otočila. Objala jsem ji pevně a ona mě.

„Konečně tě zase vidím, taky jsi mi mohla říct, že se tu objeví tvá sestra, sehnala bych dárek i pro ni,“ zasmála se na mě.

„Já jsem o tom nevěděla,“ bránila jsem se s úsměvem.

„To nic, Niky, já bych stejně od tebe nic nechtěla,“ usmála se Katrin na Niky.

„Holky, začínáme,“ oznámila nám mamka a pokynula, abychom ji následovaly.

Přešli jsme na zahradu, kde už bylo vše připraveno. Na každé světové straně stála svíčka označující jeden ze čtyř normálních živlů, uprostřed stála fialová svíčka, která znázorňovala energii a mě přímo volala.

„Výborně, už jsou tu všichni, teď se jen musíme dohodnout, kdo který živel bude vyvolávat,“ řekl nám pan Loyd.

„My nic nechceme, my se budeme jen dívat,“ řekly Šárka a Sára společně.

„Já bych chtěla vzduch,“ přihlásila se nervózně Niky, pan Loyd přikývl a pokynul ji, aby šla na východ a vzala si žlutou svíci, která znázorňuje vzduch.

„Já si vezmu zemi,“ přihlásil se Lukáš a šel na sever, kde si vzal zelenou svíci.

„Já si vezmu vodu,“ přihlásila se Katrin a šla k modré svíčce na západ.

„Dobře, vy dva si musíte vybrat, kdo bude ztělesňovat oheň a kdo energii,“ řekl mně a Tomášovi jeho otec.

„Dámy si mají přednost,“ řekl mi Tomáš, „takže si vyber první.“

„Já si vezmu energii,“ řekla jsem a šla doprostřed kruhu. Tomáš šel ke své červené svíčce na jihu.

„Dobře, Niky, začínáš, vzduch otevírá a uzavírá kruh. Zavolej ho tedy k nám,“ pokynul pan Loyd Niky.

„Vzduch je všude kolem nás, je potřebný ke všemu, co děláme, proto tě vzduch z východu prosím, abys mezi nás přišel,“ řekla Niky pevným hlasem a my jsme ucítili hravý vánek, jak nám cuchá vlasy. Niky poletovaly vlasy ve větru a trochu se vznášela.

„Já žádám oheň z jihu, aby se k nám připojil,“ řekl Tomáš a kolem něj se utvořily malé plamínky. Mě polilo horko a ostatní také.

„Já ze západu žádám vodu, připoj se prosím k nám,“ řekla Katrin a kolem ní se objevil malý vodní vír. Ucítila jsem závan vůně oceánu a cítila jsem, jak po mně teče neviditelná voda.

„Země je všude kolem nás, proto ji ze severu žádám, aby se k nám připojila,“ řekl Lukáš, pod jeho nohami začala růst tráva, já jsem ucítila vůni čerstvě posečené trávy.

„Energie je v nás, je v každé živé věci, je naší podstatou, proto ji žádám, aby se k nám připojila,“ vyvolala jsem i já svůj živel, cítila jsem známé elektrické impulsy, ale kolem mě se nic neobjevilo, soustředila jsem se na to, aby to tak také zůstalo, má svíčka se sama rozhořela stejně jako ostatním, když vyvolali svůj živel.

Kolem nás se utvořila stříbrná čára, byly v ní snadno zpozorovatelné všechny živly. Kolem nás bylo slyšet zalapání po dechu.

„Takto silný kruh ještě nikdo neutvořil, vy jste ještě děti a už jste utvořili takovýto kruh, musíte být opravdu mocní, nebo se tu děje něco nevysvětlitelného,“ poznamenal překvapeně pan Loyd. Katrin se na mě podívala a pohledem mi říkala, abych neodhalila své tajemství. Zavrtěla jsem hlavou na znamení, že se to nechystám udělat.

„No dobře, tento kruh jste zvládli skvěle, budete mít určitou výhodu ve škole, musím ještě ale zařídit, aby vás v tomto uskupení nechali. Pomocí vašeho kruhu budeme moci asi posílit ochranu Dvorce, souhlasíte všichni?“ zeptal se nás pan Loyd. Všichni jsme se po sobě podívali a přikývli jsme.

„Nyní už odvolejte živly a půjdete spát,“ řekl nám táta. Jako bych do teďka nespala, pomyslela jsem si sarkasticky.

„Energie, děkuji, můžeš jít,“ řekla jsem a sfoukla svou svíčku.

„Země, děkuji, že jsi dnes přišla, můžeš znovu jít,“ ozval se po mě Lukáš a sfoukl svoji svíčku

„Vodo, děkuji, jsi volná,“ sfoukla Katrin svou svíčku.

„Ohni, děkuji, že jsi dnes přišel, můžeš jít, jsi volný,“ řekl Tomáš a uhasil svou svíčku, hned po něm se ozvala Niky: „Vzduchu, děkuji, můžeš si jít zase hrát.“

Stříbrná čára zmizela a já už necítila nikde žádný živel. Katrin s Niky ke mně, Katrin se na mě starostlivě dívala a pohledem se mě ptala, jestli jsem v pořádku. Nepatrně jsem přikývla a společně s nimi jsem se rozešla do svého pokoje. Posadily jsme se uprostřed pokoje a Niky se na mě zvláště podívala.

„Ty víš, proč ten kruh byl silnější než normálně?“ zeptala se mě.

„Ne, nevím, ale podle dospělých to bude tím, že máme silnou magii, silnější než mají oni,“ zavrtěla jsem hlavou, Niky mi moc nechtěla věřit, ale na víc se neptala.

„Jakou máš vlastně specializaci?“ zeptala se mě se zájmem.

„Já mám oheň,“ zalhala jsem jí, nechtěla jsem to dělat, ale zároveň se mi nechtělo jí říkat o energii.

„Takže budeš se Sárou ve třídě,“ řekla mi vesele Niky, já jsem je přikývla. Katrin také chtěla už něco říct, ale náš dům se otřásl v základech, rychle jsme se s holkami zvedly a běžely se na zahradu podívat, co se děje.

Venku byli všichni, stáli u domu, na druhé straně zahrady bylo plno neznámých lidí. Jen dva mi tam přišli povědomí. Muž a žena. Žena byla podobná mamce a ten muž taťkovi. Hned mi došlo, že jsou to Mirek a Patricie.

„Co tu chcete?“ zeptal se pan Loyd.

„To, co jsme chtěli už před třinácti lety, dvojčata Karin a Katrin,“ odpověděl mu Mirek.

„Nikdy je nedostanete, budeme je bránit jako tenkrát,“ odpověděla mu na to mamka.

„Tak všichni zemřete,“ zasmál se Mirek. Já jsem se rychle začala soustředit na energii, elektrické impulsy mi přejížděly po těle a já jsem byla připravena hned použít štít. Sice jsem ho nikdy nedělala, ale znala jsem princip. Kati se na mě podívala se strachem, naznačila jsem jí, že jsem připravena použít štít. Naši nepřátelé se chystali použít na nás kouzla smrti. Já jsem se začala soustředit na štít, kolem mě se objevila neviditelná bublina. Pomocí mysli jsem ji pomalu roztáhla kolem naší strany a tím je chránila. Dost mě to vysilovalo, ale najednou jsem ucítila, jak se mi vrací síla. Cítila jsem magii vody, měla v tom prsty Katrin, ona mi dodávala sílu.

„Dáváme vám poslední možnost,“ řekla Patricie, „vydejte nám dvojčata a nic se vám nestane.“

„Nikdy vám naše děti nedáme,“ řekla mamka. Patricie se jen usmála a na její ruce se objevila černá koule stejně jako všem ostatním. Tohle bylo to kouzlo smrti, koule temnoty, která vás hned zabije. Zesílila jsem ještě štít a čekala.

Koule se k nám blížily závratnou rychlostí, ale já jsem to viděla jako ve zpomaleném filmu. Zastavily se jen pět centimetrů od dospělých na naší straně, narazily do mého štítu. Cítila jsem, jak se chtějí dostat dovnitř, ale já to nedovolila, proto se koule odrazily a ve výšce se rozplynuly. Všichni byli jako z kamene, nikdo se nehýbal, všichni ztuhli šokem.

„To není možné! Nikdo nedokáže takový štít!“ zaječela Patricie, Katrin se na mě pyšně podívala, byla unavená stejně jako já. Zeslabila jsem štít, ale pořád jsem ho tam pro jistotu nechala, Katrin to cítila a zase mi dodala trochu síly, i když už ona byla sama slabá. Náhle jsem dostala vizi. Byli jsme na zahradě a na druhé straně už nikdo nebyl, jen jsme slyšeli, jak tiše nadávají.

Vrátila jsem se do přítomnosti s bolestí hlavy, ale snažila jsem se to ignorovat, teď jsem se musela soustředit na štít. Katrin ke mně přešla a tiše se mě zeptala: „Co jsi viděla?“

„Oni odejdou, už nemají síly na další várku smrtících kouzel,“ odpověděla jsem jí šeptem.

„Ten štít se ti povedl,“ pochválila mě.

„Bez tebe bych ho neudržela ale,“ oplatila jsem jí a stáhla štít. Nechala jsem, aby po mě probíhaly impulsy a vracely mi ztracenou sílu.

„Využij svůj živel, ať ti vrátí sílu,“ poradila jsem jí, když jsem viděla, že sotva stojí a je mrtvolně bledá. Katrin zavřela oči a začala se soustředit. Já už jsem jen potom sledovala, jak se jí vrací zdravá barva. Naši nepřátelé začali pomalu couvat, bylo na nich vidět, že si s námi nechtějí už nic začínat, tedy alespoň prozatím.

„Tak to bylo něco,“ ozval se Tomáš.

„To byl ten štít, co mi před třinácti roky zachránil život, jsem si tím jistá,“ řekla mamka.

„Myslím, že máš pravdu, Pavlo, ale to by znamenalo, že v tom mají prsty holky,“ řekl táta a všichni se podívali na mě a Katrin.

„My s tím nic společného nemáme, magii ještě neumíme ovládat a navíc naše štíty byste poznali,“ řekla jsem naoko rozhozeně.

„Myslím, že Karin má pravdu, ony ani ještě neumí štít a kdyby ho uměly, poznali bychom to,“ řekl zamyšleně pan Loyd.

„Jak tedy to chceš vysvětlit?“ zeptala se ho mamka.

„Já nevím, je to jako před třinácti roky, nikdo se s ničím podobným ještě nesetkal,“ zavrtěl hlavou pan Loyd.

„Ehm, nechceme vás rušit, tati, v debatě, ale já a brácha si jdeme lehnout,“ oznámil Tomáš a společně s Lukášem odešli do domu.

„My jdeme taky,“ řekla Katrin a společně jsme odešly, hned v závěsu za námi šla Niky. Zašly jsme do mého pokoje a Niky do pokoje pro hosty, který byl o patro výše, než jsem měla já.

Posadila jsem se na postel a vzala do náruče Kiaru. Začala jsem ji hladit a Kiara začala slastně vrnět.

„Dnes jsi ostatním zachránila život,“ řekla mi pochvalně.

„Jo, sice jsem jim ho zachránila, ale o jaký čas jsem jim ho prodloužila? Oni po nás půjdou, dokud mě a Katrin nedostanou nebo je někdo nezastaví,“ odpověděl jsem jí se slzami v očích.

„Takhle ani nepřemýšlej! Ty máš velkou moc a dokážeš s ní ochránit rodinu, já tomu věřím,“ snažila se mi dodat odvahu.

„Ty mi možná věříš, ale já sama sobě ne,“ zašeptala jsem.

„Karin, já ti také věřím a Katrin také, to je pro tebe asi nejdůležitější, protože když ti věří Katrin, ty si věříš také, vy jste jako jedno tělo a jedna duše, vy dvě máte pouto, které ostatní nemají, a to je strašně důležité“ řekla mi lvice Katrin.

„Sarabi má pravdu, Kari, já ti věřím,“ posadila se ke mně moje sestřička.

„Kati, já mám strach, že svou moc nezvládnu, bojím se, že někomu ublížím nebo někdo ublíží někomu z mých nejbližších kvůli mé moci,“ zavzlykala jsem, slzy mi tekly po tvářích a já se je ani nesnažila zastavit, „kdybych se nenarodila, nikdo by nešel po mamce a nechtěl získat tebe.“

„Karin, ty za nic nemůžeš, ty nemůžeš za to, že se specializuješ na energii, ty nemůžeš za to, že jsi Světlo Tajného Dvorce. Byla jsi k tomu předurčena, proto jsi taková, jaká jsi!“ řekla mi Katrin pevně.

„Můžu za to. Nejlepší bude, když se vzdám magie,“ řekla jsem a začala se zvedat, abych to mohla jít oznámit ostatním.

„Ne! To neuděláš! To nemůžeš! Karin, jestli se vzdáš magie, zblázníš se a já tě ztratím. A já tohle nechci, sotva jsme se našli a ty se chceš znovu ztratit,“ začala brečet Katrin, „ jestli se vzdáš magie ty, udělám to také, tak se nezblázníme ani jedna.“

„Ne to nemůžeš! Já po tobě nechci, aby ses vzdala magie. Já se jí vzdám a zemřu. Ty budeš moct normálně zase žít,“ odporovala jsem jí.

„Ne nebudu, za ty dva dny, co se známe, se mezi námi vytvořilo pouto, já vím, že ho také cítíš, a jestli zemřeš ty, já zemřu také. Bude to, jako by mi odešla má polovina, bez tebe já nejsem nic, teď to tak je,“ plakala dál Katrin a mě to trhalo srdce na kusy. V tomhle měla pravdu. Já jsem také byla bez Katrin pouze polovina celku, která sama nemohla existovat.

„Dobře, nechám si magii,“ rozhodla jsem se po chvilce ticha přerušovaného jen našimi vzlyky, Katrin se na mě podívala a v jejích modrých očích se objevila radost. Objala mě a zašeptala: „My to spolu zvládneme.“

„Já vím,“ přikývla jsem trochu a opětovala jí objetí. Lehly jsme si vedle sebe na postel a dívaly se na sebe tak dlouho, dokud jsme neusnuly.

*****

Od toho útoku uběhl už pomalu měsíc a my jsme se připravovaly na odjezd do školy. Odjíždíme za týden, za ten měsíc se docela dost změnilo, hlavně já jsem se změnila. Už jsem nebyla tak výřečná jako předtím, spíše jsem se uzavírala do sebe, ale vždy tu byla osoba, která mě dokázala přimět k tomu, abych si před ní otevřela své srdce. Byla to Katrin, jedině té jsem se svěřovala se svými problémy ohledně magie. To ona mi pomáhala všechno zvládnout. Každé odpoledne jsme spolu trénovaly u naší jeskyňky. Nikdo nás nerušil a já jsem se mohla konečně soustředit na svůj pravý živel, před ostatními jsem dál předstírala, že ovládám oheň. Dopoledne, když Katrin cvičila svůj živel, jsem byla s Tomášem, hodně jsme si rozuměli. Dopoledne jsme trávili buď tancem, nebo jsme si jen tak povídali. Poslední dobou mi přijde, že se Tomáš chová jinak, nedokážu říct proč, ale přijde mi to tak.

Dnes jsme se rozhodli, že se trochu projdeme. Šli jsme spolu na Jeřmanskou skálu, kde jsme se trochu zastavili. Nemluvili jsme, jen jsme si koukali do očí. Najednou se začal Tomáš sklánět a potom mě políbil. Já jsem to absolutně nečekala, takže jsem na chvilku ztuhla. Potom jsem mu začala polibek opětovat, líbal mě něžně. Zažila jsem už několik polibků, ale ani jeden se tomuhle nemohl vyrovnat. V tom polibku bylo mnoho pocitů. Uvolnění, něha, trochu vášeň a láska. Láska?! Počkat! Odtrhla jsem se od Tomáše a rychle se vymanila z jeho objetí. Rozběhla jsem se pryč, běžela jsem ke svému místu a doufala, že mě Tomáš nesleduje.

Posadila jsem se na zem a snažila si urovnat myšlenky. Pořád se mi honily hlavou myšlenky na náš polibek. Proč jsem se s ním líbala, když k němu nic necítím? Nebo snad ano? Cítím k němu něco? V tom polibku byla láska, poznala jsem to a vycházela i ze mě. Co vlastně k Tomášovi cítím? Přátelství to není, je to něco víc. Ach bože, co mám teď dělat? Budu se mu muset vyhýbat.

Zvedla jsem se, přenesla jsem se pomocí ohně až k domu, už jsem to docela zvládala a ani mě to moc nevysilovalo. Potichu jsem se připlížila ke svému pokoji a vklouzla dovnitř. Zůstala jsem tam až do doby, než mě zavolali, že mám jít na oběd. V jídelně jsem se posadila na své obvyklé místo, vedle mě se posadily každá z jedné strany Katrin a Niky. Měla jsem ale smůlu, že Tom seděl naproti mně. Pořád se na mě díval, byla jsem z toho nervózní.

„Dneska nikam nepůjem,“ pošeptala jsem Katrin.

„Proč?“ zeptala se mě zmateně.

„Pak ti to vysvětlim,“ odpověděla jsem jí a vstala od stolu. Odnesla jsem po sobě talíř od kuchyně a šla k sobě do pokoje. Cestou jsem ale narazila na problém. Na schodech se bavili Tom s Lukášem.

„Tomáši, co ti je? Od té doby, co jsi přišel, jsi jak vyměněný,“ zeptal se ho Lukáš.

„Nic, jen jsem asi udělal pěknou blbost,“ povzdechl si Tom.

„Proč?“

„Políbil jsem Karin, všechno bylo perfektní, polibek mi opětovala, ale potom se ode mě odtrhla a utekla. A já nevím proč? Nevím, jestli jsem udělal něco blbě. Je to asi pro tebe zvláštní, ale já jsem se do ní za ten měsíc zamilovat a je to pořád silnější,“ přiznal mu barvu.

„Miluješ jí tedy,“ konstatoval Lukáš.

„Ani nevíš jak,“ sklopil hlavu.

Já už jsem to nevydržela a potichu jsem se přenesla k sobě do pokoje, kde na mě už čekala Katrin. Zdála se nějak vykulená.

„Je pravda to, co jsem teď slyšela na chodbě?“ zeptala se zaraženě. Jen jsem se slzami v očích přikývla.

„Já nevím, co k němu cítím. Nevím, jestli mu dokážu tu lásku opětovat, já ho brala jako nejlepšího kamaráda a teď tohle,“ rozbrečela jsem se.

„A co ti říká tvoje srdce?“ zeptala se mě.

„Že ho miluju, ale rozum mi říká, že to není správné, že jsme jen kamarádi,“ odpověděla jsem jí.

„A ty se chceš řídit čím?“

„Já nevím a v tom je právě ten problém,“ zavrtěla jsem hlavou, „potřebuji čas.“

*****

Týden jsem se úspěšně Tomášovi vyhýbala, ale jednou se mi to nepovedlo a já jsem byla sama na špatném místě. Zrovna jsem chtěla se jít koukat na Katrin, jak trénuje svůj živel, jenže ve dveřích jsem narazila na Tomáše, který toho hned využil a vtáhnul mě zpátky do pokoje. Zavřel dveře a mě na ně opřel. Dal kolem mě ruce, abych mu nemohla uniknout.

„Kari, proč se mi vyhýbáš?“ zeptal se mě zmučeně.

„Já se ti nevyhýbám,“ to byla má okamžitá reakce, ale on se nenechal.

„Kari, nelži mi. Vidím na tobě, že se mi chceš vyhnout a já nevím proč,“ naléhal na mě, díval se mi do očí a já jsem mu podléhala.

„Prosím tě řekni mi pravdu,“ prosil mě, využíval toho, že mě měl ve své moci. Uhnula jsem mu pohledem, ale on mi hned chytil tvář do dlaně a donutil mě, abych se na něj znovu podívala.

„Je to kvůli tomu polibku, že ano?“ trefa do černého.

„Tomáši, na mě to bylo strašně rychlé, já-já ani nevím, co k tobě cítím, srdce i rozum mi říkají odlišné věci a já nevím čím se řídit,“ odpověděla jsem mu se slzami v očích.

„A co je silnější? Hlas srdce nebo rozumu?“

„Hlas mého srdce,“ odpověděla jsem mu. Věděla jsem už jistě, že ho miluju.

„A ten ti říká co?“ přiblížil se ke mně. Jeho rty se skoro dotýkaly těch mých.

„Že tě miluju,“ zašeptala jsem těsně před tím, než mě políbil.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo Tajného Dvorce 2.kapitola: