Svět za světem - prolog + 1. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Napadlo vás někdy, co by se mohlo stát, kdybyste znenadání zjistili, že za vašimi sny se skrývá další svět, který vás uvítá? P.S. Je to zatím jen začátek, pořádný rozjezd to vezme až v další kapitole, ale bez tohoto to zkrátka nešlo... Předem děkuji za komentíky i kritiku, ať vím, zda má cenu pokračovat.

08.10.2009 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1656×

Prolog

Když mi ráno ujel autobus, už jsem se ani nerozčilovala a kvůli časové tísni si pro jednou vzala taxi. Do práce jsem se dostala jen tak tak na čas a s ulehčením zapadla ke svému stolu v kanceláři plné lidí. Nejprve mi ráno praskla žárovka v koupelně zrovna když jsem se sprchovala, pak jsem musela před odchodem do školy rychle převléknout Carol, která se při snídani pobryndala kakaem a nakonec si nakopla palec o skříňku v předsíni. Takže to, že mi autobus ujel před nosem, už mi bylo skoro jedno.

Na stole se mi kromě jiného nakupila interní pošta, kterou už jsem tři dny zapomínala třídit a otevírat. Malé i objemné obálky byly zpřeházeny přes sebe a hrozily, že se při nejmenším pohybu zřítí ze stolu na zem.

Uvařila jsem si tedy čaj, v kuchyňce se pozdravila s kolegyněmi a pustila se do toho. Pak následovala má skutečná práce – vybírání, vyměňování a úprava fotografií pro nové články. Bavilo mě to, i když občas nastal shon a to jsem pak nevěděla, kde mi hlava stojí. Přesto však jsem byla vděčná za to, že jsem mohla dělat práci, do které jsem se každý den těšila.

Cestu domů jsem si jako každý den, kdy zrovna nepršelo. prodloužila přes park. Dokázala jsem tady ze sebe setřepat všechny starosti z práce a jít tak domů z čistou hlavou. Slunce sice nesvítilo, ale bylo příjemně a lavičky lemující cesty byly plné lidí.

I když se ani tady nedalo mluvit zrovna o čerstvém vzduchu, na jaký jsem byla zvyklá ze svého dětství na venkově, zpěv ptáků a duši hladící klid cestiček mezi keři mě vždy dokázaly vzpružit. Byl to takový můj duševní odpočinek mezi prací a domovem.

Carol i Sean už byli doma ze školy a dělali si úkoly. Carol mě přiběhla přivítat jako vždy, Sean, který si na to už připadal velký, mě jen pozdravil z pokoje. Zaplula jsem tedy do kuchyně, abych se dala do přípravy večeře.

Večer jsme se s Michaelem pohádali. Ne že by se to dělo často, ale za poslední dva roky byla frekvence našich výměn názorů poněkud častější než dřív. Téma bylo takřka tradiční – Michael trávil příliš mnoho času v práci a když pak konečně dorazil domů, byl u dětí za hvězdu, protože jim dovolil dělat věci, které pod mým vedením nesměli. A já pak byla zase za tu špatnou. Jako obvykle.

Usínali jsme pak vedle sebe a přesto každý sám. Dívala jsem se do stropu a přemýšlela, jak všechno napravit. Udělat z nás zase tu rodinu, jakou jsme byli dřív. Michael vedle mě v klidu oddychovala a já věděla, že ať se děje cokoliv, miluji ho víc než vlastní život.

1.kapitola

Jmenuji se Claire Adamsová, je mi dvacet pět let a jsem šťastná. Žiji si svůj poklidný, všední život v klidnější části Londýna. Mám už pět let úžasného manžela Michaela a dvě adoptované děti, Seana a Caroline, děti mé starší sestry, která i se svým manželem před třemi lety zahynula při autonehodě. Sama mít děti nemůžu a tak jsou pro nás vším.

Vedla jsem obyčejný, fádní život, který mi svou nekomplikovaností vyhovoval. Měla jsem vždy velmi dobrý vztah se svými rodiči i sestrou, dokud žila, a v Michaelovi a později v dětech nalezla tu nejlepší rodinu a zázemí, o jakém se mi kdy snilo. Byla jsem spokojená se svou prací a svým obyčejným, klidným životem a nic jiného od něj nečekala. Až do onoho osudného, na první pohled naprosto obyčejného dne…

Schylovalo se k bouřce a nad Londýnem se vznášelo podivné dusno. Na stromech se nehnul ani lísteček a v parku nebylo kromě pár zarytých běžců a lidí se psy mnoho lidí. Lavičky byly téměř prázdné a šero, které se kvůli duchnám nízkých tmavých mraků rozhostilo nad celým městem, mě popohánělo k rychlejší chůzi. Věděla jsem, jak umí být průtrže mračen zrádné.

Přestože jsem spěchala, užívala jsem si ten podivný klid, který bouřce předchází. Ptáci zmlkli už před nějakou dobou, psi místo štěkání urychleně táhli své pány domů a na lavičkách nebyl nikdo, kdo by prostor rozezvučel smíchem či přívalem slov.

Ticho a klid mě pohlcovaly a smývaly ze mě všechny starosti a tíživé myšlenky. Nechala jsem se unášet vlnami příjemné bezstarostnosti, které mě, alespoň pro tuto chvíli, naplno pohlcovaly. V takovém počasí jsem se vždy cítila jako znovuzrozená a schopná čehokoliv.

U východu z parku stál muž zahalený v šedém kabátu, opírajíc se o kovové mřížoví. Ruce měl zabořeny hluboko v kapsách a kromě úzkých, pevně sevřených úst mu kvůli krempě klobouku nebylo vidět do tváře.

Vypadal jako socha s očima zabořenýma do země. Něčím mě zaujal. Ne snad svým netečným chováním nebo vzezřením, ale něco z něj vyzařovalo. Jakási chladnost a nepřístupnost. Byl něčím zvláštní i když jsem nemohla přesně říct, čím to může být. Jen jsem vycítila, že je čímsi důležitý.

Ve chvíli, kdy jsem kolem něj procházela k bráně, pozvedl hlavu a podíval se na mě. Ten pohled… Měla jsem pocit, že vidí do mého nitra. Tam, kam mám jen málokdy odvahu podívat se já sama. Zůstala jsem zkoprněle stát na místě, s rukou stále položenou na chladném kovu mřížoví.

Neznala jsem ho, tím jsem si byla stoprocentně jistá. Měl ostře řezané rysy, výrazný nos a hluboké, téměř černé oči, kterými neústupně hleděl do těch mých. Ani jsem si neuvědomila, že už se začal zvedat vítr a kabát mi tak povlával kolem těla. Dívala jsem se na něj a měla jsem pocit, že v jeho očích vidím něco, co znám.

„Paní Adamsová?“ Jeho hlas byl hluboký, s lehkým americkým přízvukem. Ani ten hlas mi nebyl povědomý, přesto však v tom muži bylo něco známého. Cosi, s čím už jsem se někdy setkala, jen si na to nepamatuji.

Pustila jsem se mříže a kabát si přitáhla blíže k tělu. „Přejete si?“ Musel vycítit rozpaky v mém hlase. Pousmál se, přikročil blíže ke mně a nabídl mi ruku. „Steve Collins.“ Ještě pár vteřin jsem váhala, než jsem jeho ruku přijala, ale to, že mě těší, jsem ze sebe vypravit nedokázala.

„Co chcete?“ Z kapsy kabátu vytáhl rukou v černé kožené rukavici stříbrný řetízek s jakýmsi medailonkem. Podal mi ho. „Je vám to povědomé?“ Podívala jsem se na něj, ale do ruky jsem ho nevzala. Byl z kombinace bílého a žlutého zlata ve tvaru několika stužek propletených do sebe s diamantem uprostřed. Musel to být drahý šperk a mě bylo jasné, že kdybych něco podobně nádherného někdy spatřila, věděla bych to.

„Ne. Odkud mě znáte?“ Opatrně vložil řetízek zpět do kapsy, kde ho chránil vlastní rukou. „Paní Adamsová, tohle vám tady zřejmě patrně nevysvětlím.“ Jeho úsměv mě začínal trochu děsit a jeho řeči ještě víc. Takové setkání uprostřed Londýna prostě nejsou normální.

„Sbohem,“ otočila jsem se k odchodu. Jeho hlas mě však mě však po několika krocích zastavil. „Mohu vás dnes navštívit ve vašich snech?“ Proboha, co to blábolí? Otočila jsem se zpátky k němu. Dělilo nás teď asi osm kroků, on se však ani nepohnul. Stále se usmíval.

Byl to asi nějaký blázen. Nebyl by první ani poslední. Ušklíbla jsem se. „Pokud něco takového zvládnete, proč ne.“ Pak jsem se se sevřeným hrdlem otočila a rychlými kroky zamířila domů.

Tam na mě čekal obvyklý zmatek Sean potřeboval pomoct s domácím úkolem, Carol rozházela věci v šatníku a Michael byl samozřejmě ještě v práci. Tentokrát jsem se ale nedokázala naštvat, jen jsem automaticky udělala vše, co bylo potřeba, v klidu a s úsměvem. Po večeři jsem si sedla do ztichlé kuchyně s knihou a šálkem čaje.

Nemohla jsem se však na čtení soustředit. Muž z parku a jeho slova mi stále ležela v hlavě. Jistě, byl to blázen, jiné vysvětlení nebylo. Ale odkud znal mé jméno? Z redakce mě znát nemohl a v námi vydávaném časopise nikdy nebyla má fotografie. Tak jak mohl sakra vědět, kdo jsem a kudy chodím domů?

Michael přišel pozdě jako vždy. Byla jsem ještě vzhůru, skládala jsem ručníky a poslouchala přitom televizi. Slyšela jsem ho, jak se rychle najedl, zkontroloval spící děti a pak potichu vešel ke mně do obývacího pokoje.

Bouřka venku už se uklidnila, velké dešťové kapky však stále bušily do oken. Z otevřeného okna proudil dovnitř čerstvý, chladný vzduch, který byl pro mě vítaným osvěžením po dusnu, které mě během večera udolávalo.

„Ahoj, Claire.“ „Ahoj.“ Odložil sako a ztěžka usedl vedle mě. „Těžký den?“ Povzdychl a unaveně si opřel lokty o kolena. „Ano. Příliš mnoho schůzek s příliš mnoha pitomci.“ Pak na mě pohlédl a beze slov mi začal pomáhat s prádlem.

„Mrzí mě, že jsme se včera pohádali.“ Pohladila jsem ho po zachmuřené tváři. „Mě také.“ Podíval se na mě a já v jeho očích po dlouhé době zahlédla kromě únavy i jakýsi zájem. A něhu. Spoustu něhy. Věděla jsem, že ho miluji, ale teď, v tuhle chvíli byl pro mě tím jediným na celém světě. Nikdo jiný pro mě neexistoval.

Zbylé prádlo jsem uložila zpátky do koše a vzala Michaela za ruku. „Pojď, půjdeme si lehnout.“ S úlevou mou ruku přijal. Než jsem se vysprchovala, už spal jako dudek. Usmála jsem se, představovala jsem si dnešní večer poněkud jinak, ale na tom nesešlo. Přetáhla přes něj deku, políbila ho na čelo pro hezké sny a lehla si vedle něj. Usnula jsem rychle a podivné odpolední setkání vypustila z hlavy.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování