OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 8. část

28.10.2009 (18:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1305×

   „Pokud chcete, můžete si ještě stále vše promyslet nebo se poradit se Stevem. My tady budeme stále a až se skutečně rozhodnete, přijďte,“ usmál se na mě Aleksi a těmito slovy mě vlastně propustil z místnosti.

   Ani  nevím, jak jsem donutila své nohy odejít, ale náhle jsem stála před Stevem. Musel vědět, co s mi honí hlavou, protože ho můj lehce uštvaný výraz nepřekvapil. „Tak co, Claire? Jak to vypadá?“ „Má to být Zmolski? Mám to chtít od něj?“ ignorovala jsem jeho otázku.

   Rozhlédl se kolem sebe, ale teď už asi bylo zbytečné odcházet, protože bylo jasné, že už mě všichni slyšeli a tak věděli, o co jde. Povzdychl. „Vím, že ti nepřijde zrovna nejdůvěryhodnější, ale pravdou je, že valnou většinu upírů iniciuje právě on. A nikdy nepochybil. Myslím, že s ním se nemáš čeho bát.“

   Nervózně jsem si vjela prsty do vlasů a rozhlédla se. Nikdo se na nás nedíval, ale věděla jsem, že poslouchají. A čekají. Asi jsem tu opravdu byla za exota, nevěřila jsem, že by se můj případ už nedostal do řečí. Vždyť sám McNamarra říkal, že se tento svět od našeho zas až tolik neliší.

   „Dobře, dám na tebe. Drž mi palce. Doufám, že se ještě uvidíme.“ Měl tendenci mě obejmout, ale já raději o krok poodstoupila a jen pozvedla ruku k pozdravu. Pak jsem rychlými kroky zamířila zpět do sálu. Nechtěla jsem ty ctihodné muže nechat zbytečně čekat, ať už jsem si o nich myslela cokoliv.

   Tentokrát jsem si ani nesedla a rovnou předstoupila před Jana. „Dobře. Jestli mě má někdo kousnout, tak ať jste to vy.“ V jeho očích jsem zahlédla směsici potěšení a jakési nedůvěřivosti. Čekal snad, že ho opravdu odmítnu? Alespoň, že je ta nedůvěra vzájemná. Protože pro teď se bude muset stát alespoň částečně důvěrou.

   „Dobrá tedy, rozhodnutí padlo,“ promnul si ruce Aleksi, který nás celou dobu upřeně pozoroval. „teď už je to jen na vás, kolego. A s vámi se rád uvidím za pár dní,“ pokývnul směrem ke mně. Pak se všichni zvedli a po jednom odešli bočními, téměř skrytými dveřmi pryč.

   Zůstali jsme tu jen my dva, hledíc na sebe podmračeně, ale odhodlaně přes široký stůl. „Půjdeme, Claire?“ Přikývla jsem a následovala ho do jiných dveří, umně schovaných za jedním z přeplněných regálů.

   Prošli jsme dlouhou pustou chodbou osvětlenou velikými lampami, jež osvětlovaly množství velkých i malých obrazů na stěnách. O některé z nich jsem zavadila očima, ale snažila jsem se jich příliš nevšímat. Znázorňovaly většinou dost pochmurné výjevy z jakýchsi bitev, které se střídaly s portréty lidí v životních velikostech.

   Následovalo široké schodiště, vedoucí nás do vyššího patra. Vystoupali jsme až do třetího. Po celou dobu jsme nikoho nepotkali ani nepromluvili ani slovo. Naše kroky tlumil červený běhoun, takže jsem měla pocit, že procházím vzduchoprázdnem, což mi na odvaze zrovna nepřidávalo.

   Pak zhruba v půli další chodby odemkl mohutné dveře a posunkem mě pozval dál. Překvapilo mě bílé světlo vycházející z obdélníku veřejí, ale když jsem vstoupila, pochopila jsem.

   Lékařský pokoj. Skládal se ze tří vzájemně propojených místností. Jedna z nich vypadala jako klasický pokoj s jedním lůžkem opatřeným širokými koženými řemeny, oknem zataženým závěsem a jakýmisi přístroji. Byl průchozí do místnosti pro sestry, s monitory a spoustou blikajících světýlek. Třetí místnost vypadala jako dosti luxusní čekárna. A právě v té jsme nyní stáli, když za mnou Jan zavřel dveře.

   Vstříc nám vyšly tři ženy, dvě mladé a jedna postarší, zřejmě lékařka. Všechny byly oblečeny do bílých plášťů. S Janem si s trochu bázlivými úsměvy potřásly rukama. Zjevně se všichni čtyři už dobře znali, přesto jsem nabyla dojmu, že velkými přáteli nebudou. Měli totiž z Jana strach. Fajn, aspoň nejsem sama, ušklíbla jsem se sama pro sebe.

   „Tak nám přivádíte nového člena? Už dlouho jste tu nebyl vy ani nikdo z vašich soukmenovců.“ „To ano, upírů je, zdá se, čím dál tím méně.“ Pak se obrátil zpět ke mně. „Claire, toto jsou doktorka Taylorová a její pomocnice, slečny Hartogová a Anvilová. Budou mi tu ku pomoci a také kvůli hlídání a monitorování vašeho zdravotního stavu během přeměny.“

   Pokývla jsem směrem k nim a ony mi stejným úklonem odpověděly. „Jak dlouho to bude trvat?“ „Osm až čtyřiadvacet hodin, podle toho, jak máte silné srdce,“ odpověděla mi doktorka. Nechápavě jsem se zamračila. „Proč srdce?“ Podívala se na Jana, ale ten nic neřekl. „No, protože se musí zastavit. Jed z kousnutí bude putovat vaším tělem, až dospěje k srdci, kde vám, zdali to tak mohu říct, způsobí něco jako infarkt. Jakmile přestane bít, znovuzrodíte se jako upír.“

   S narůstajícím vztekem jsem švihla pohledem k Janovi, ale ten se snažil tvářit neutrálně. Sakra, proč mi nikdo neřekl, že kvůli tomu musím nejdřív umřít?! V kronice o tom nebyla ani zmínka. Byla asi psána pro ty, kteří už přešli na druhou stranu. Navíc mi došlo, že jsem se vlastně ani nezeptala. Já husa!

   Obrnila jsem se proti narůstajícímu strachu, který mě začínal dusit, a nechala se sestřičkami odvést k posteli. Tam zatáhly závěsy, pomohly mi se svléknout a oblékly mě do dlouhé černé tuniky. Neptala jsem se proč a ani ony nepromluvily. Celou dobu se na mě však alespoň mile usmívaly.

   Ve chvíli, kdy mě položily a začaly mě připoutávat popruhy velmi natěsno k okrajům lůžka, vstoupili do místnosti i doktorka Taylorová a Jan. „Proč mě svazujete?“ Doktorka mě něžně pohladila po tváři, asi jsem nebyla první vyděšenec v téhle místnosti. „Nebojte se, je to kvůli vaší vlastní bezpečnosti. Jak bude přeměna docházet ke konci, vaše tělo sebou bude křečovitě škubat a vy byste si mohla ublížit.“

   Ztěžka jsem polkla skrz stažený krk, ale neřekla jsem nic. Už jsem nemohla, nešlo to. Pořád jsem si jen v duchu opakovala, že jsem do toho šla z vlastní vůle a tak musím něco vydržet. Nebo spíš všechno.

   Když utáhly všechny pásy tak, jak měly, uvolnily místo Janovi. Ten si přisedl vedle mě na postel a zkoumavě se mi zahleděl do tváře. Pak mi chladným prstem přejel po krku, ale oči ani na chvilku neodtrhl od mých.

   „Claire, máte poslední šanci říct, že si to nepřejete.“ Donutila jsem své sevřené hrdlo spolupracovat. „Pokračujte,“ zašeptala jsem. V očích mu zajiskřilo a lehce se pousmál. „Dobrá. Za několik hodin se uvidíme. Skutečně uvidíme.“

   Nestačila jsem už nad jeho slovy zapřemýšlet, protože se bleskově sehnul a zakousl se do mě. Ne do přední části krku tak jako v těch stupidních filmech, ale dozadu, téměř až v zátylku, těsně pod linií vlasů.

   Bolestí jsem se vzepjala, ale třmeny mě udržely na místě. Chtěla jsem vykřiknout, ale cítila jsem, jak se mi hlas zasekl kdesi v hrudi. Ústa jsem rozevřela v němém výkřiku s očima doširoka roztaženýma vlnou neskutečné bolesti, která se prohnala mým tělem.

   Pak jsem dopadla zpět na pelest. Skrz teď už skoro přivřené oči jsem zahlédla Jana, jak vstává z mého lůžka a doktorku Taylorovou, která mi hbitě přikládala k ráně gázu a obvaz. Víc už jsem toho nespatřila, protože oči se mi pod náporem bolesti, která mnou proudila v rychlých mohutných vlnách, pevně sevřely.

   Nevěděla jsem, kolik času uběhlo ani co se děje kolem mě. Doufala jsem, že usnu nebo upadnu do bezvědomí, ale tak jednoduché jsem to mít neměla. Začínala jsem se třást. Tělo mě neposlouchalo.

   Třas se začal měnit v křeče, nejprve jen mých končetin, nakonec však zachvátily celé mé tělo. Cítila jsem třmeny zařezávající se mi i přes svou poddajnost do kůže na zápěstích i kotnících. Prsty se křečovitě stahovaly a nehty se mi tak zarývaly do dlaní. Matně jsem si uvědomovala, že mi je kdosi násilím roztahuje a do rukou vkládá jakési polštářky.

   Snažila jsem se myslet na cokoliv jiného. Na Michaela, na děti, na krásnou louku, kde jsem sedávala se Stevem, ale nic nepomáhalo. Jediné, co v mé mysli pulsovalo jako obrovské srdce, bal bolest. Spalující, ničivá, nesnesitelná bolest.

   V uších mi hučela krev, která se mermomocí snažila mé tělo a srdce udržet naživu. Tep se mi zrychloval, až jsem měla pocit, že po mně ve zběsilém tempu přejíždí rychlík. Tělo bylo v jednom ohni a já si přála, abych raději zemřela. Skutečně jsem si to přála.

   Ve chvíli, kdy už jsem si říkala, že více už toho opravdu nesnesu, vše náhle přestalo, jako by mě někdo ve vteřině vytáhl z plamenů a vhodil do nádrže s ledovou vodou. Ztěžka jsem vydechla a zklidnila tak i své tělo. Zůstala jsem nehybně ležet, oči sevřené, rty pevně semknuté. Užívala jsem si pocit bez bolesti, o kterém jsem si myslela, že už ho snad ani neznám. A pak mi to s drtivým šokem došlo. Mé srdce nebilo. Byla jsem mrtvá.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 8. část: