OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 7. část

25.10.2009 (16:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1231×

Obracela jsem neustále v mysli všechna pro a proti, ale zvědavost a možná i touha po něčem novém a nevšedním mě nutkaly nezaobírat už se tím, jestli vstoupit nebo nevstoupit, ale jaké to tam bude. Jedno jsem však věděla jistě. Jestli se opravdu rozhodnu do toho jít, už nebude cesty zpět. Jistě, můžu se rozhodnout tam už nikdy více nevkročit. Ale až ucítím, jaké to je, být skutečně tím, čím jsem… To už bude ve mně. Navždycky.

Nedalo mi to a když děti odešly na hřiště za domem a Michael se hrabal ve vnitřnostech jeho plechového miláčka, knihu jsem opět vytáhla na světlo. Mezi posledními stránkami totiž vězela Stevova vizitka. Měl instalatérskou firmu, kterou vedl z kanceláře takřka z centra města. Pod číslem do jeho kanceláře bylo ručně úhledným písmem připsáno i číslo na mobil.

Ujistila jsem se, že v bytě nikdo není, zhluboka se nadechla, abych alespoň trochu uvolnila své křečovitě stažené tělo a číslo vyťukala. Ruka s telefonem u ucha se mi trochu třásla a když ho už po prvním zazvonění Steve zvedl, málem mi upadl na zem.

„Claire, jsem moc rád, že voláš.“ Znal dokonce i číslo mého mobilního telefonu? Tak to jsou Převaděči ještě lepší slídilové, než jsem myslela. „Ahoj, Steve.“ Přestože jsem si připravovala, co mu řeknu, všechna slova se mi náhle vykouřila z hlavy.

Po pár vteřinách rozpačitého ticha jsem konečně našla odvahu. „Steve, mohli bychom se sejít?“ Jistě, stačí říct kdy a kde.“ V jeho neutrálním hlase nešel přeslechnout podtón radosti. „Dobře. Kde bydlím víš. Kousek od nás je stanice metra a před ní restaurace, jmenuje se U Medvědí tlapy. Kdy bys tam mohl dorazit?“ „Tak během půl hodiny. Vyhovuje?“ „Naprosto. Sejdeme se tam.“ Pak jsem telefon rychle zaklapla, dřív než bychom si mohli říct něco, co patří jen mezi naše čtyři oči.

Michael se nedivil, že odcházím. Občas jsem o víkendu chodívala do nedalekého snack baru se Stellou, mou kamarádkou už od školy. Ujistila jsem ho, že nejdéle do pěti budu doma a vyrazila známými ulicemi na místo našeho setkání. Měla jsem skoro dvě a půl hodiny na to, abych si se Stevem vyříkala a vyjasnila všechno, co potřebuji.

Přišel krátce po mně, servírka mi ještě ani nestihla donést čaj. Objednal si tedy u baru také jeden a pak konečně usedl naproti mně. Čajový stolek vypadal, že není zařízen zrovna pro jeho dlouhé silné ruce, které si jaksi neměl moc kam složit. Mlčeli jsme a jen se na sebe dívali, dokud nám slečna nepřinesla šálky a talířek čajových sušenek.

„Jsem rád, že ses ozvala. Bál jsem se.“ „Čeho?“ „Že od toho utečeš, knihu bez čtení vyhodíš a zapomeneš na náš svět.“ „Na ten se zapomenou nedá, věř mi.“ Ušklíbl se mému sarkasmu, moc dobře věděl, jak to myslím.

„Takže předpokládám, že si almanach četla?“ „Almanach? Myslíš tu vaši šílenou kroniku? Samozřejmě. Nedalo mi to, nechtěla jsem nad tím jen tak mávnout rukou. To by snad ani nešlo, po tom všem.“ „A jaký je tvůj názor na celou věc teď?“

Sledovala jsem miniaturní víry za lžičkou, kterou jsem míchala čaj, a nutila se mluvit klidně a souvisle. „Steve, pro mě to opravdu není jednoduché. Dostala jsem se do situace, kdy si nejsem jistá sama sebou a nevím, co jsem vlastně zač, a to, co už vím, mě poněkud děsí. Nicméně,“ pozvedla jsem k němu opět oči, „nechci tuhle šanci zahodit,“

Tvář se mu rozjasnila tak, že vypadal jako mé soukromé londýnské sluníčko. Snažil se neusmívat se tak široce, ale nešlo mu to. Rozesmál i mě. Schovala jsem si obličej do dlaní, cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří. Pohladil mě po rukou.

„Claire, jsem hrozně rád, že to od tebe slyším. Není žádná ostuda, že si nejsi jistá sama sebou, věř mi, že nejsi první ani poslední, kdo se s něčím takovým potýká. Chci ti v tom pomoct a být ti oporou, dokud jí budeš potřebovat.“

Pousmála jsem se nad jeho naprosto bezelstnou ochotou a neutuchajícím entuziasmem. Optimistou za každé situace, ty bylo nejspíš jeho heslo. A bylo to nakažlivé. Už jsem se tolik nebála, svírající úzkost pomalu povolovala a já začínala věřit nejen tomu, že to zvládnu, ale že by to mohlo být i fajn.

Ještě chvíli jsme si povídali, ale hovor jsme zredukovali na běžné věci – práce, koníčky a tak. Po hodině jsem uznala, že už je na čase jít domů, i když jsem teoreticky ještě nemusela. Ve Stevově přítomnosti mi ale bylo tak příjemně, že se do mě vkrádal pocit jakéhosi podvodu vůči Michaelovi, i když bylo vše nevinné a přátelské. Oficiálně jsem tedy Steva pozvala do svých snů, rozloučila se a s daleko lehčím srdcem se vydala zpátky domů.

Když jsme navečer uložili děti, Michael vše přichystal tak, jak slíbil. Láhev našeho oblíbeného červeného vína, v mističkách chuťovky k uzobávání a v přehrávači připravený nový film, na který jsme byli oba zvědaví. Povídali jsme si, upíjeli z broušených skleniček a čas nás příjemně míjel. Pak jsme něžně pomilovali a já po dlouhé době měla zase pocit, že je vše, jak má být. Tedy, ne úplně vše…

Žádné úvodní, běžné sny, okamžitě po usnutí jsem se ocitla na louce. Naštěstí jsem si ještě za bdělého stavu včas uvědomila, na co se to vlastně chystám, počkala, až Michael usne, a oblékla se. K tričku a tříčtvrtečním kalhotám jsem si tentokrát vzala do postele i boty. Jen jsem doufala, že se ráno zase vzbudím dřív než on, abych si je sundala, protože jsem jinak nevěděla, jak bych mu to vysvětlila.

Ocitla jsem se jen několik metrů od vstupních dveří. Steve už na mě čekal, opřený z boku o jejich širokou zárubeň, ruce ležérně založené na prsou. Když si všiml mých tenisek, usmál se. „Koukám, že už se učíš.“ „Jestli mě v nich někdo v posteli uvidí, bude mě mít za idiota. Ale jinak jsem ráda, že tě zase vidím.“ „To já tebe taky, Claire.“ Na ta slova mě objal, což mě sice trochu překvapilo, ale nebránila jsem se.

Pak jsem se postavila čelem ke dveřím. „Bojíš se?“ „Hrozně.“ „Budu s tebou.“ Podívala jsem se na něj a vyloudila jakýs takýs úsměv. „To doufám.“ Pak jsem odhodlaně vzala za kliku a dveře otevřela.

Dýchl na mě už známý o pár stupňů chladnější vzduch provoněný květinami v obrovských vázách. Na vteřinku mnou projel záchvěv zimy, ale vzápětí to přešlo a já si na rozdílnou teplotu přivykla.

I když už jsem tentokrát sama věděla, kam jít, nechala jsem Steva, aby dělal to, čím byl pověřen. Sama jsem se posadila na lavičku naproti stolu sekretářek. Joyce se na mě od počítače usmála a pokynula mi hlavou na pozdrav. Vypadalo to, že je i ona ráda, že tu jsem.

Dnes už jsem nemusela čekat. To, že už mě očekávají, mi Steve řekl s, na můj vkus, příliš vážnou tváří. „Netvař se, prosím tě, tak pohřebně. Tohle je můj boj.“ „Já vím, ale tak nějak to prožívám s tebou.“ S povzdechem jsem se zvedla. „Však ono to nějak dopadne.“ Sakra, neměl by tohle říkat on mně? No co, hlavně ať už je to za mnou.

Na mé zaklepání se zevnitř sálu ozvalo sborové „Dále!“, a tak jsem vešla. Seděli na stejných místech jako minule, dokonce mi přišlo, že i ve stejných pozicích. Tvářili se přívětivě, osobněji než při našem prvním setkání. Oči mi při chůzi ke křeslu, na které pokynuli, přeskakovaly z jedné tváře na druhou. Snažila jsem se z nich vyčíst jakékoli emoce či myšlenky, cokoliv, co by mě mohlo připravit na to, co se bude dít. Přes všechnu svou vřelost byli však skutečně nečitelní. Takové milé sfingy.

Usadila jsem se co nejpohodlněji a děkovala přitom své prozřetelnosti, že jsem si vzala tenisky. Od kamenné podlahy totiž stoupal stejný chlad jako minule. Říkala jsem si, jak v takovémhle zázemí vůbec mohou pracovat. Bylo to depresivní.

„Jsme velmi rádi, že jste opět přišla mezi nás, paní Adamsová. Doufali jsme, že si své stanovisko k celé věci promyslíte.“ „Ano, to jsem promyslela,“ odpověděla jsem starci, sedícímu opět uprostřed, přesně naproti mé židli. „Netvrdím, že se mi úplně vše zamlouvá, ale myslím si, že by byla škoda, kdybych něco takového jen tak zahodila kvůli vlastním předsudkům. Omlouvám se, zda jsem se minule chovala netaktně nebo hloupě, ale chvíli mi trvalo, než jsem se s tím dokázala srovnat.“

„To plně chápeme a věřte, není se za co omlouvat,“ odpověděl mi jeden z mladších mužů, sedící po starcově pravici. „Takové zjištění by pro nikoho nebylo snadno stravitelné. Nyní, jak doufám, už je vše v pořádku a můžeme se posunout o krok dál.“ V odpověď jsem pouze přikývla.

Astas, sedící úplně nalevo, povstal. Už jsem z něj neměla takový strach jako minule, přesto mě však pohled na něj naplnil jakýmsi podivným neklidem. Možná to bylo dáno tím, že už jsem věděla, co dokáže o člověku zjistit pouhým dotekem. Byl to děsivý dar, ale zároveň v něm bylo cosi tajemného, co vzbuzovalo mou zvědavost.

Došel až ke mně a rukou obsáhl společenství zbylých osmi mužů. „Je na čase, abyste věděla, s kým zde jednáte. Až vám všechny představím, bude jen na vašem rozhodnutí, kdo z nás provede vaši přeměnu.“

Nejprve ukázal na nejmladšího ze všech, chlapce snad patnáctiletého se zářivě plavými vlasy po ramena. „Toto je Carl Seitz, hlavní velitel všech Převaděčů. Zadává jim práci a kontroluje, zda se nedopouštějí nějakých nepatřičností. Tento muž,“ pokynul k vedle sedícímu muži, asi tak stejně starému jako já s lehce nazrzlými vlasy a levým okem zjevně nevidoucím, „je Eric McNamarra. Ten vede jednotku Hlídačů, naší obdoby policie, která vyhledává ty, kteří se dopustili jakéhokoliv přečinu proti našim zákonům a staví je před soud.“

Při pohledu na něj mi bylo jasné, že je to ten typ člověka, od kterého je lepší držet se dál i coby nevinný. Další byl ten nepříliš výrazný muž, který už se mnou minule mluvil, Jan Zmorski. Jeho údělem byla kontrola průchodů do druhého světa, k čemuž měl samozřejmě ještě několik lidí pod sebou.

Na řadě byl Pierre Beckett, hledač lidí s darem, jehož tmavé kudrnaté vlasy pracně sčesané dozadu ve mně evokovaly představu psa. Neuměla jsem si vysvětlit proč, ale přišel mi jako příliš sebevědomý a úlisný, přesto však jako člověk velmi dobře rozumějící tomu, co dělá.

Já jsem mu však zřejmě padla do oka, což mě netěšilo tak, jak by asi mělo. Přeci jenom to byl člen Rady starších.

Čestné místo uprostřed zastával Aleksi Jansson, nejstarší muž celé Rady starších. Opravdu se svou trochu shrbenou postavou a spoustou vlasů tak bílých, že vypadaly jako čerstvě padlý sníh, připomínal hodného dědečka z pohádky. Už od pohledu bylo znát, že je velmi laskavý, ale pokud se prokázala něčí vina, dokázal být nesmlouvavý, přesto však spravedlivý.

Astas pokračoval Javierem Ruizem, zhruba padesátiletým, dosti upjatým černovlasým šéfem výzkumu druhů a využití darů. Následoval Joshua Keats, muž kolem čtyřicítky s velkýma, nezvykle azurovýma očima, který měl na starosti dojednávání různých smluv a zákonů mezi různými společnostmi lidí, upírů, vlkodlaků a jiných bytostí, žijících pospolitě v tomto světě.

Zbýval Frank Tiltz, asi tak šedesátiletý muž menšího vzrůstu s tmavými vlasy již hojně prokvetlými stříbrem a trochu zarudlýma, malýma očima ve ztrhané tváři. On a jeho skupina dohlížela na všechny nové technologie, jejich využívání a zlepšování. Astase a jeho dar už jsem znala velmi dobře a tak sám sebe už vynechal.

Teď zřejmě čekali, co odpovím. Mě šla ale z tolika jmen a funkcí hlava kolem, a tak jediné, co mě napadlo, bylo „Těší mě.“. Na víc jsem se nezmohla. Někteří z nich se usmáli, jiní ne, všichni však pokývli na znamení toho, že je těší taky. Čemuž bych opravdu moc ráda věřila.

Astas mi přívětivě stiskl rameno, mě však jeho dotyk stále vadil. Vycítil to a raději se vrátil na své místo. Vznášelo se mezi námi tíživé, napnuté ticho. Po zádech mi přeběhl mráz a nevěděla jsem, co dál. Mám mluvit? Nebo mlčet tak dlouho, dokud nezačnou oni? Čekají, že něco udělám?

Z mého bezradného zamyšlení mě naštěstí vysvobodil pan Jansson. „Paní Adamsová, docela by mě zajímalo, nad čím teď přemýšlíte?“ Nervózně jsem zatěkala očima po ostatních, ale když jsem v nikom nenalezla oporu, rozhodla jsem se, že mu řeknu, co chce vědět. „No, jediné, co mě udivuje, je vaše mezinárodní složení a zřejmé problémy s dodržováním zákonů, soudě podle toho, kolik máte institucí, kterými je musíte prosazovat a hlídat.“

„Zajímavý postřeh,“ ušklíbl se McNamarra, který zjevně věděl, o čem mluvím. „Máte pravdu, nicméně věřte tomu, že máme vše pod kontrolou. Náš svět se zas až tolik neliší od toho, do kterého se každé ráno probouzíme. I tady se najdou tací, kteří zákony porušují a přetvářejí si je k obrazu svému. Ale nemusíte se bát. Vždycky máme navrch.“

„To doufám.“ Poznámka, která mi bezděky vyklouzla z úst, je naštěstí rozesmála. Fajn, první bod k dobru. Jediný Jan se neusmál, místo toho na mě bez přestání podivně, tajemně zahlížel. Ten pohled se mi nelíbil, nečišelo z něj ani nepřátelství ani averze, spíš jako by o mně věděl něco, co ani já sama nevím. A z toho mi nebylo zrovna nejlépe.

Aleksi si naštěstí ničeho nevšiml. „Paní Adamsová, dalším krokem je vaše iniciace, kterou, jelikož se z vás stane upír, může provést také pouze upír. Máme jich pro tento účel několik, ale pokud vám to nebude vadit, může to udělat tady Jan. Je také upír a ví, co dělá.“

Tak odtud vítr vanul! Zmolski byl upír… Tentokrát jsem si pořádně prohlédla i já jeho. Kromě poněkud bledší pleti na něm však nebylo nic mimořádného, spíš naopak, vypadal nejobyčejněji ze všech.

„A to obnáší co?“ Jan konečně ukázal jakési emoce a to formou potutelného, na můj vkus příliš zákeřného úsměvu. „Člověk se stane upírem pouze ve chvíli, kdy do něj jiný upír předá svůj jed.“ Když viděl můj údiv, jeho úsměv se ještě o něco rozšířil. „Paní Adamsová, já nebo někdo jiný, pokud si to tak budete přát, vás bude muset kousnout.“

Měla jsem to čekat, vím. Vždyť se o tom napsalo tolik knih a natočilo tolik filmů! Přesto jsem se při té myšlence poděšeně zajíkla. Neuměla jsem si představit, jak se někdo může zakousnout do mé kůže…

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 7. část: