OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 54. část

26.10.2010 (16:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1439×

   To, čeho jsem se ve skrytu duše bála už od chvíle, kdy byl oznámen únos lidí z druhého světa, se mi právě zhmotnilo před očima. Rychle jsem vyděšeným pohledem pohlédla do tváří zbylých dvou mužů, ale jejich tváře už mě nemohly více šokovat. Celé to bylo ve své absurditě šílené a zároveň dokonale promyšlené.

   Arina mi oplatila pohled a pozvedla obočí v němé otázce. Já však jen zavrtěla hlavou.

   „Musíme co nejdřív odsud,“ zvolala jsem k ostatním. „Myslím, že by tu mohli mít více pastí, a to nehodlám riskovat. Takže se vrátíme stejnou cestou, přes střechu. Tyhle tři si vezmeme já, Gary a vy,“ ukázala jsem na jednoho upíra v černém, který vypadal v pořádku, „a zbytek nás bude jistit seshora i zezdola. První půjde Louis s Craigem, pak my a nezatížení nakonec. Jasné?“

   Všichni přikývli, jen Gary se zamračeně narovnal.

   „Nebylo by lepší projít místnostmi tady v přízemí a projít na ulici?“

   „Ne,“ zavelela jsem překvapivě pevným hlasem. „Teď tu máme civilisty v pravém slova smyslu a já netuším, kolik Derillových nohsledů se tu ještě skrývá. Nesmíme je ohrozit za žádných okolností. Takže jdeme.“

   Ať už měl kdokoliv jiný námitky, nechal si je pro sebe. Věděla jsem, že to ve světle událostí asi vypadá šíleně, táhnout je kupolí na střechu a pak zase dolů, ale tady nešlo už jen o nás. Kromě Craiga jsme měli všichni dostatek síly a zkušeností se bránit. Oni ne. Ti tři muži, kteří sem nepatřili, byli daleko většími oběťmi, než se mohlo zprvu zdát. A já je nehodlala nikomu přinést na podnose až k nohám.

   Všichni se seskupili tak, jak jsem nařídila. Bezvládná těla jsme si kolem sebe přivázali popruhy na jištění z Arinina vybavení, a provlékli je karabinami. Louis, s Craigem pevně obtočeným kolem svého těla a třemi pevnými lany v sevřených čelistech, vylezl s opatrností po zdi až k otvoru v kupoli, tam nechal Craiga slézt, sám se vyhoupl nahoru a zajistil lana.

   My ostatní jsme se vydali na cestu. Nejprve já, s tělem s podivně zvrácenou hlavou, pak Gary a nakonec upír z pomocné jednotky. Pro nás samotné by to byla otázka pár vteřin, ale s převažujícím nákladem to bylo o dost složitější. Necítili jsme ani tolik jejich váhu jako spíš to, jak nám vychylovali těžiště a my se tak museli dvakrát tolik snažit udržet rovnováhu.

   Nakonec jsme se v pořádku dostali nahoru všichni. Tam už na nás čekala vyděšená Tess a zbylí muži, kteří měli původně hlídkovat kolem. Nebyli však všichni. Jak jsem si na první pohled všimla, tři chyběli.

   Teď ale nebyl čas se vyptávat, na to jistě bude dost času potom. Nyní bylo nejdůležitější dostat ty muže do bezpečí a to co nejrychleji. Odmítla jsem je ale svěřit na sestup zbylým členům zásahovky a po chvilce, kdy jsme si těla urovnali do co nejpevnějších poloh, jsme začali sestupovat po římsách dolů.

   To bylo snad ještě těžší než výstup ke kupoli. Jejich váha se nás snažila oddělit od stěny, které jsme se křečovitě drželi, a stahovala nás dolů. Pro nás samotné by nebyl až takový problém tu výšku na zem seskočit, mohli bychom je tak ale zranit. Museli jsme se tak skutečně snažit odolat tomu pokušení a snést je dolů na vlastních tělech, jak nejlépe jsme dovedli.

   Ve chvíli, kdy jsem pod nohama konečně ucítila horizontální povrch, pomohl mi Louis mou zátěž ze zad sundat. Kousek od nás už byla připravená dodávka, do které jsme postupně všechny tři naložili a vyslali je napřed do nemocnice Ústředí.

   K našim autům jsme došli mlčky. Craig se trochu klepal, ale jinak vypadal v pořádku. Dva muži v černém pokulhávali, ale snažili se nedat najevo bolest, kterou jim způsobila zřejmě letmá vlkodlačí kousnutí. Byli to však silní chlapi, takže mi bylo jasné, že se na ošetřovnu dostanou včas.

   S rukou na dveřích jsem se k nim otočila. „Kde jsou zbylí tři?“

   „Dostali je v průchodu dovnitř, princezno,“ odvětil s kamennou tváří jeden z nich. „Naši už pro ně jednou, tak tu na ně počkáme. I na ty od vás, kvůli zajištění stop.“

   „Kolik jich tam bylo?“

   „Deset.“

   „Skvělá práce, chlapi. Děkuji,“ dodala jsem poněkud měkčím hlasem, oplatila jim jejich přikývnutí a konečně se zabořila do sedadla auta, náhle s pocitem obrovské tíže na prsou. Zapnula jsem motor, nechala ho vrnět naprázdno, zabořila se ještě hlouběji do měkké kůže a zavřela oči.

   „Vy je znáte,“ konstatovala prostě Arina po chvíli ticha, které odolávalo náporu hluku zvnějšku, kde se už začaly kupit auta přijíždějících posil a pohřebních vozů. „Vím to, poznala jsem to hned, jak jste na mě pohlédla. Měla jste to v očích. Tak kdo ti tři sakra jsou?“

   Narovnala jsem se a otevřela oči, které jsem upřela do jejích. Ta slova mi nešla na jazyk, byla tvrdá, ostrá a nesmlouvavá. Byla jako rozsudek. Nemohla jsem ale jinak. Arina mi věřila a já jí. Stejně se to časem dozví, ale tahle chvíle mezi námi jako by byla odpoutána od všeho kolem nás. Jen my dvě a pravda.

   „Můj manžel, bratr a šéf,“ procedila jsem skrz zuby a v náhlé vlně vzteku jsem vyrazila se skřípěním kol na štěrku u krajnice na silnici směrem k Ústředí.

    Věděla jsem, že tahle akce bude drsná a že skončí tak, jak nikdo nečekal. Už od začátku to bylo divné; překročení základních pravidel v takovémhle rozsahu bylo i na Derilla nezvyklé. A nejhorší na tom bylo, že nikdo neznal důvod takového činu. Od chvíle, kdy byl zjištěn přenos lidí z jednoho světa do druhého, jsme si všichni lámali hlavu nad tím, co touhle šíleností Derill zamýšlí.

   Ve chvíli, kdy jsem zahlédla Michaelovu tvář, stejně jako vzápětí Johnovu a Woodovu, zatrnulo ve mně tak jako ještě nikdy. Vidět ty tři, jak zdrogovaní tiše leží u našich nohou, mělce dýchají a vůbec netuší, co se kolem nich děje, bylo otřesné a ještě umocněno tím, že jsem si až příliš jasně uvědomovala, že bez Vallianského kamene je nedostaneme zpátky.

   Nedýchala jsem, oči upřené na silnici, a ani nevnímala Arinu vedle sebe. Myslela jsem jen na jediné – co teď? Co se stane? Bylo mi jasné, že tohle není konec. Derill se nikdy nevzdává svých plánů, i když se mu některá z jejich částí zhatí.

   Ale co tím zamýšlel? Jistě, od začátku jsme věděli, že touží po moci, ještě větší, než už měl. Chtěl legální moc, chtěl vládnout bez skrývání a všemi dostupnými prostředky. Chtěl všechno pro sebe. A všechny.

   Co mě však děsilo nejvíc, byla hořká skutečnost, že tu jde o mě. Celé se to už od začátku motalo kolem mé osoby, kolem pozice princezny, které jsem se nikoho nedoprošovala. Byli tu kvůli mně. Všechno se to dělo kvůli mně. A ti, pro které teď jeli černými vozy bez značek, v obou světech také umřeli kvůli mně. Jak jsem se s něčím takovým měla vyrovnat?

   Celé to bylo šílené. Zničil Almu tak, až si sama vzala život. Oblouznil ji takovým způsobem, že se do něj nejspíš skutečně zamilovala a on se chtěl sňatkem s ní dostat ke koruně našeho lidu a pak zřejmě i k těm dalším.

   Jak si ale myslel, že získá mě? Musí už vědět, že po něm jdu a je mi nanejvýš odporný, i když jsem mu ještě nepohlédla do tváře, takže nějaké ucházení o mou ruku jde stranou. Tak o co mu sakra jde?!

   Než jsem stačila domyslet všechny důsledky, byli jsme všichni zpátky. První, kam jsem okamžitě zamířila, byla nemocnice v suterénu. Proběhla jsem kolem lékařů, kteří mě beze slov nechali projít až na ošetřovnu, uctivě mi uhýbali a já se snažila nepřipouštět si jejich udivené pohledy.

   Nechala jsem všechny za sebou, Arinu, Nikitu, tým, celý tenhle dům. Potřebovala jsem vidět jen ty  tři muže, kteří tu mou vinou zůstali trčet a neměli se jak dostat zpátky do světa, který znají a kam patří.

   Rozrazila jsem běloskvoucí dveře. Konečně jsem se zastavila a pomalým krokem přešla ke  třem lůžkům, rozestavěným nezvykle uprostřed místnosti. Kolem Johna právě přecházela sestřička, druhá seděla s dvěma lékaři u stolu s počítači v rohu.

   „Jak jsou na tom?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem, když se mi při nádechu dostal do nosu ostrý pach desinfekce.

   Jeden z lékařů se postavil. „Jsou podle všeho v pořádku, jen si ještě pár hodin pospí. Dostali celkem jednoduchá anestetika, která jim neublíží. Až se probudí, budou jistě dezorientovaní a hladoví, ale jinak v pořádku. Až se proberou, zavolám vám, princezno.“

   Přikývla jsem, ale jediné, co jsem dokázala vnímat, byly jejich tváře. Tiché, klidné, uvolněné v bezesném spánku, kdy ještě netuší, kde jsou a co se s nimi stane. Prošla jsem kolem nich a každého pohladila po tváři, abych se ujistila, že nezmizelo jejich lidské teplo, vůně proudící krve, život v jejich tělech.

   Proč oni? Proč zrovna ti tři? U Michaela a Johna bych to ještě chápala, byla to má rodina. Ale Wood? Šéf, který mi dokázal jen lézt na nervy? Co tu dělal on? Nebyl mi blízký, citově jsem na něj nebyla nijak vázaná, tak proč tenhle nerudný chlápek, který pro mě, kromě formálního povýšení, neměl dobrého slova?

   Usedla jsem na pelest Johnovy postele a pozorně se zadívala do jeho obličeje. Bože, jak se změnil! Zmužněl postavou i tváří a i v klidném stavu byla znát jemná vráska mezi obočím, která už se mu v jeho věku stačila vyrýsovat. Neviděla jsem ho pět let, stejnou dobu, která nás mezi námi dělila, ale teď jsem to byla já, mladší sestřička, kdo se o něj musel postarat.

   Rychle jsem je všechny ještě pohledem zkontrolovala, stále v šoku z jejich přítomnosti tady, a vyšla ven, kde jsem se ujistila, že stráže, hlídající vstup, jsou na svém místě. Pak jsem se s hrdlem sevřeným úzkostí a hněvem vydala do nitra budovy, tam, kde mě, jak jsem alespoň doufala, čekalo rozřešení.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 54. část: