Svět za světem - 51. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Derillův nečekaný únos lidí z druhého světa vyvolá obrovské pozdvižení na Ústředí. Proběhne schůzka, kde se alespoň pár věcí vysvětlí, ale stále zůstává více otázek než odpovědí. Nečekané setkání se starým přítelem Claire také příliš na klidu nepřidá. Nicméně ty pravé problémy teprve mají přijít... Přeji příjemné počtení!

14.09.2010 (20:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1168×

Schůzka v zasedací místnosti byla svolána narychlo, přesto se však všichni chovali opravdu profesionálně. Nevládl zde chaos jako ve zbytku Ústředí, od kterého nás nyní oddělovaly silné protihlukové dveře. Každý byl soustředěn jen na svůj vlastní úkol v celém tomhle problému.

Kromě mě, Nikity a Erica během chvíle dorazili i Carl Seitz coby velitel Převaděčů, Alessandro a dokonce i Jan a Steve. Vidět ty dva po takové době pro mě bylo velmi příjemné, ale zároveň podivně pokořující, vzhledem k tomu, co na mě zřejmě stále ještě chystalo vedení. Steve v tom byl zřejmě nevinně, ale nevěřila jsem, že by Jan neměl o ničem ani potuchy.

Situace nám však nedávala příliš možností si něco vyříkat. Rozesadili jsme se do křesel a Nikita jako jediný zůstal stát, aby se ujal slova. Vládlo tu takové ticho, že neměl potřebu někoho uklidňovat, přesto si nás nejprve jednoho po druhém pozorně prohlédl, než začal.

„Takže začněme. Všichni víme, proč jsme tady, a jistě si uvědomujete, jaký je to problém. Všichni dělají, co mohou, aby zjistili přesnou lokaci převedených osob, jejich počet, stav a především důvod, proč jsou vůbec tady. Derill neví, že o jejich převedení víme, proto ještě nezadal žádné požadavky na jejich výměnu, s čímž v příštích hodinách, maximálně dnech počítáme. Nemůžeme si však dovolit, tak dlouho čekat, proto navrhuji tento postup – jakmile zjistíme jejich umístění, vyrazíme tam a osvobodíme je, aniž bychom čekali na Derillovy požadavky. Souhlasíte?“

Na vteřinu se rozhostilo absolutní ticho. Pak promluvil Jan, vypadajíc v černé kožené bundě zvláštně nebezpečně. „Není to příliš riskantní? Mohli bychom ztratit je i ty, kdo pro ně půjdou. Není lepší vyčkat?“

Eric zavrtěl hlavou. „To si nemůžeme dovolit. Oni nejsou odsud, nepatří sem. Nevědí, jak to tu chodí, a mohli by si sami uškodit nějakou nepředložeností.“

„A kdo by pro ně šel? Jistě, máte zásahová komanda, ale je tam někdo, kdo je připraven na utkání s mágem jeho velikosti?“ založil si ruce na prsou Carl, neochvějný ve svém mladičkém obličeji s očima vědoucího starce.

Nikita se křivě pousmál. „Samozřejmě, nemáme specialisty na mágy. Nicméně je tu jeden tým, který si, myslím, s něčím takovým dokáže poradit. Mám na mysli tým princezny Claire.“

Vzduch v místnosti se rozvibroval tichým mručením nesouhlasu a údivu. Pevně jsem na vteřinu zavřela oči a pomalu, zhluboka se nadechla, abych se po takové informaci uklidnila a dala si co nejrychleji v hlavě všechno dohromady.

My a Derill? Proboha, kdo my jsme, abychom se mohli měřit s jeho silou? Víla, dva vlkodlaci, dva upíři a člověk? Kdyby chtěl, mohl nás všechny smést jediným pohybem ruky. Jak jsme mohli my někoho zachraňovat?

Pohledy všech se obrátily ke mně a já nasucho polkla. Nikita se natočil mým směrem a položil své velké silné dlaně na stůl. Podívala jsem se na něj a naše oči si během té krátké vteřiny dokázaly říct všechno, čeho jsme se právě báli, a dodat si navzájem podpory.

Překvapilo mě to, celou dobu jsem žila v domnění, že po minulém fiasku mě a mou skupinu už nadobro odepsal. Nebo to byla jen přetvářka a on mě chtěl poslat do akce, která prostě nemůže skončit dobře, a tím by mě nechal podřezat si větev sama pod sebou? Nebo snad doufá, že to zvládnu zařídit tak, aby jeho stále milovaná žena při akci nezemřela? Byla jsem zmatená a nevěděla, co si o jeho gestu myslet. Na nějaké dlouhé přemýšlení teď ale nebyl čas.

„Princezno, přijímáte tento závazek? Derillem a jeho lidmi se váš tým zabývá myslím již dost dlouho na to, abyste měli povědomí o struktuře jejich vedení a velení a věděli, jak na ně. Máte nejlepší specialisty ve svých oborech. Jdete do toho?“

Uplynula ještě vteřina našeho vzájemného měření sil z očí do očí, než jsem kývla.

„Samozřejmě. Právě kvůli takové chvíli jsme tady. Potřebuji vědět jen jednu věc.“

„A to je?“

„Jak lze zabít mága? Jaké je jeho zranitelní místo?“

Místnost ztichla až na Erica.

„Nemá žádné zranitelné místo. Mága nelze zlikvidovat žádným způsobem, který…“

Tentokrát mu celkem neslušně vpadl do řeči Jan.

„To není až tak úplně pravda. I mág má své slabé místo,“ promluvil tiše, ale na svá slova kladl takový důraz, že nikdo neměl pochyby o tom, že to myslí úplně vážně.

„Málokdo to ví,“ pokračoval a opřel si lokty o naleštěný povrch stolu, „ale i mágové mají svou slabou stránku. Jediný způsob, jak je dostat, je obrátit jejich vlastní moc a sílu proti nim. Jak, to nevím, až tak do hloubi jsem nešel, nicméně to je jediná cesta, jak ho sejmout. Naše vlastní schopnosti, zbraně a technologie jsou nám proti Derillovi k ničemu. Jediné, co ho zničí, je on sám.“

Janova slova ve své šeptem pronesené dokonalosti proplula kolem nás jako kletba. Nikdo si neuměl představit, co to vlastně znamená ani jak toho docílit. Nikdo z nás neměl ani tušení, jak s tou informací naložit. Věděli jsme v tu chvíli jen jediné – jakmile k tomu bude příležitost, musíme to udělat, ať už to znamená cokoliv.

„Dobře,“ pronesla jsem do ticha co nejpevnějším hlasem. „Já i můj tým budeme tady a v pohotovosti. V pořádku?“ pozvedla jsem obočí a pohled směřovala Nikitovi.

Jeho oči už však nabraly onen skelný, šedivý nádech, který jsem dobře znala. Pryč byla jeho živočišnost, pevný pohled predátor na lovu. Už byl zase jen velitelem Ústředí bezpečnosti, mužem na své místě a se srdcem někde daleko.

„V pořádku,“ přikývl, obrátil se opět k ostatním a přerušil tak náš tichý kontakt, ze kterého pro mě vzešlo daleko více otázek než odpovědí. „Dejme se všichni zase do práce. Ti, kteří nesídlí tady v Ústředí, poprosím o setrvání, technické zázemí vám bude k dispozici během několika málo desítek minut.“

Na ta slova se otočil a rázně vyšel z místnosti, následován Ericem, který se s ním snažil udržet krok. My ostatní jsme zůstali sedět s tíhou všech skutečností na svých bedrech, tiší, neklidní a nesmiřitelní. Každý v Derillovi viděl jistou část svých problémů a to nás spojovalo. A mě to ve chvíli, kdy jsem postupně všem pohlédla do tváře, z neznámého důvodu vyděsilo.

Nakonec jsem pohledem zabloudila k Alessandrovi. „Je to pravda? Je to skutečně jediný způsob, jak mága dostat na kolena?“

Povzdychl a přikývl. „A nejen to. Mága nemůžeš dostat na kolena. Buď mu neuděláš zhola nic nebo ho zabiješ. Jiná možnost není. A jiná Achillova pata než jeho vlastní schopnosti není.“

Prohrábla jsem si vlasy a zvedla se, stejně jako ostatní. U dveří jsem se ještě ohlédla a spatřila Jana, jak na mě upřeně hledí. Nechala jsem ostatní projít a zavřela za posledním z nich dveře. Nevěděla jsem, jestli dělám dobře, ale cítila jsem, že jestli se s ním nyní budu často potkávat a neprohodím s ním jediné slovo v soukromí, vybouchnu jako odjištěný granát.

Opřela jsem se o veřeje a nechala Jana, aby došel až ke mně. Stál jen krok ode mě, na dosah ruky, ale já se přesto nepohnula. Neměla jsem sil si vše zopakovat, ani chuť se znovu utápět ve vzpomínkách, jaké to bylo, když jsme se tehdy políbili. Nikdy víc už jsme se k tomu nevrátili, přesto však ve mně tenhle nenápadný upír, který mi svým způsobem vdechl život, nepřestával dělat v životě zmatek. Protože i přesto, že jsem ho nemilovala, ve mně vzbuzoval něco, co jsem ještě do té doby nezažila. Dojem, že někam patřím. Vedle něj.

„Dlouho ses neozvala,“ zašeptal. „Zmizela jsi jako pára nad hrncem, opustila jsi byt, nechala jsi ležet ladem auto, telefon… Nevěděl jsem, jak se s tebou spojit.“

Zavrtěla jsem hlavou, ale nespouštěla z něj oči.

„Jane, věř mi, že jsem k tomu měla své důvody, a to dost závažné. Navíc stále přetrvávají, takže v tomhle směru se situace nezmění. Nemám už ale v úmyslu se do toho bytu vrátit, ať už se to celé vyvine jakkoliv.“

Oči se mu na vteřinu trochu rozšířily údivem, než se zase ovládl. Vypadal v tu chvíli tak zranitelně a nechápavě, že bylo jen stěží uvěřit, že je upírem v Radě starších. Vteřina ale uplynula a on opět nabyl svého pevného, neotřesitelného výrazu.

„Chápu správně, že mi o tom nic neřekneš, protože to bys udělala už dávno. Přiznám se, že vůbec nechápu, jaká změna se s tebou udála, jestli to má něco společného s tím, co se stalo princi, nebo vítr vane úplně odjinud. Chci vědět jediné – jsi v pořádku?“

„Samozřejmě,“ povzdychla jsem a okamžitě věděla, jak nepřesvědčivě to zní. „Teď je tu blázinec a moje síla se ve mně začíná po takové době nečinnosti bouřit, ale zvládám to. Chtěla jsem tě jen vidět mezi čtyřma očima a omluvit se ti za ten, no, řekněme útěk. Takže se omlouvám.“

Nevěděla jsem, jestli postřehl mé zaváhání a zda si ho vysvětlil správně, ale už mi to bylo jedno. Měla jsem touhu ho vidět, podívat se mu do očí a znovu pocítit jeho vůni, tak nezaměnitelnou ve spoustě dalších. Doufala jsem, že se tak zřejmě všechno vysvětlí. Alespoň mezi námi.

Ale mýlila jsem se. Má touha byla ukojena, ale nic se nezměnilo. Nevěřila jsem mu stejně jako před třemi měsíci, možná dokonce ještě víc než tehdy. Kromě té jedné jediné vteřiny, kdy přestal kontrolovat své emoce, byl stále schovaný za pevnou hradbou tváře bez výrazu a pečlivě volených slov. Od té doby, kdy jsme se políbili, se změnilo tolik věcí, že to, co jsem tehdy cítila a co jsem si myslela, už nešlo vydolovat z mé duše zase na povrch. Protože to všechno už tam prostě nebylo.

„Nemusíš se omlouvat, neudělala jsi to jen tak pro nic za nic. Důležité je, že věříš tomu, co děláš, i když to třeba není to správné. A myslím, že Nikitova nabídka je pro tebe a tvoje lidi dobrý odrazový můstek.“

„Nebo jen nemá na skladě jiné blázny, kteří by do toho dobrovolně šli,“ ušklíbla jsem se, ač jsem měla v úmyslu držet svoje emoce na uzdě.

Otevřela jsem dveře do chodby, náhle opět zaplněné ohlušující kakofonií hlasů a zvuků, a ještě jsem se otočila.

„Myslím, že teď tu budeme o sebe v tomhle mumraji zakopávat docela často, takže se zase uvidíme. Ahoj.“

„Chyběla jsi mi,“ vyhrkl náhle, až to překvapilo nás oba. Chtěla jsem mu odpovědět, ale dokázala jsem jen naprázdno pootevřít a zase zavřít ústa. Nechala jsem dveře otevřené a už bez jediného slova zamířila ke své kanceláři.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování