OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 50. část

08.09.2010 (16:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1147×

Dny plynuly a mně splývaly v jeden nekonečný proud světla, tmy a práce. Nepotřebovala jsem odpočívat, takže jsem toho společně s Garym po nocích hodně udělala. Někdy s námi zůstala i Arina a pomáhala nám, ale její permanentní negativismus a nabručená nálada nám příliš na klidu nepřidávala.

Konečně jsem ale alespoň dokázala zvládnout svou prvotní žízeň a snížila dávky krve potřebné k tomu, aby mi palčivě nezavoněl každý člověk, který prošel kolem mě. To bylo ale asi tak jediné, co se mi povedlo.

Rada starších se mezitím zjevně odmlčela, protože už se mě nikdo na nic neptal. Jesse Stoner mi jen poslal rutinní přepis našeho oficiálního rozhovoru, samozřejmě bez jeho konečné noticky, a já už tomu, co se proti mně děje ve vyšších kruzích, nepřikládala příliš význam.

Královská rodina se mnou nekomunikovala a mě to ani příliš nevadilo. Oficiality, při kterých bych nutně musela být v paláci přítomna,  byly v nedohlednu, a všem ostatním jsem se dokázala vyhnout. Ani Gabriella s Karímem nevypadali, že by jim má nepřítomnost nějak komplikovala život. Oni dali pokoj mně a já jim. Bylo mi totiž jasné, že i přes všechna uklidňující slova mě stále viní ze stavu Svena, který po celou tu dobu zůstaval děsivě neměnný.

Mezitím jsem prošla stohy papírů, novějších i starých hlášeních, které mi našla Tess, a hledala jakoukoliv stopu. Cokoliv, co mi uniklo nebo co na první pohled vypadalo banálně. Nechtěla jsem uvěřit, že za tu dobu Derillova řádění tady není ani stopy po tom, kde má centrálu.

Nepřišla jsem ale na nic. Zoufalství se mě zmocňovalo stále víc a víc, pocit vlastní neschopnosti a zbytečnosti v celém tomhle podniku, do kterého jsem se tak bezhlavě vrhla, mě udolával a uvrhal do stále se prohlubující propasti vlastní kritiky.

Uplynul měsíc a já se stále nehýbala z místa. Když dny přešly v druhý měsíc mého nepřetržitého působení v tomto světě, začal Alessandro, poskytujíc mi stále útočiště svého domu, nenápadně vyzvídat, kdy se zase podívám domů, za svou rodinou.

Takové hovory jsem ale vždy rázně utnula. Strach, ten příšerný sžíravý strach z návratu, který jsem si konečně dokázala připustit, mě sevřel vždy, když jsem na návrat domů jen pomyslela.

Jistě, děti mi moc chyběly. Víc, než jsem si kdy dokázala představit. Ale věděla jsem, že celou tu dobu klidně spí a sní si své dětské sny, a nic jim nehrozí. Netušila jsem však, jak bych se postavila vůči Michaelovi.

Zvítězil by vztek nebo moje přirozená hrdost? Nejvíc jsem se obávala toho, že ve chvíli, kdy zjistí, že se vše provalilo a chci se dát rozvést, se to skutečně stane. Protože ač jsem byla pevně rozhodnutá to udělat, bála jsem se, že jakmile ho uvidím, jak za sebou zavírá dveře našeho bytu, v ruce kufr se svými věcmi, vědouc, že jde do náruče jiné, složím se.

Utíkala jsem před tím, jak se dalo, a bolestně jsem si to uvědomovala. Nikdy jsem si příliš nepřipouštěla vlastní slabosti, ale Michael a náš společný život, jimi byli. Společně prožité roky ve mně byly hluboko zakořeněny a já nevěděla, jak to bez něj zvládnu, i když už jsem nebyla schopná žít ani vedle něj. Byl to začarovaný kruh a já se v něm motala jako slepec v bouři.

Stále jsem se ale nemohla k návratu přinutit. Každý den, kdy zacházelo slunce za obzor, jsem si říkala, že zítra se vrátím. Další den jsem se toho ale zalekla a slíbila si, že tedy zítra. Opět. A tak jsem tu byla už sedmdesát dní.

Byla hluboká noc, černější než sama temnota, bez svitu hvězd a měsíce. Seděla jsem v křesle u okna a pod malou lampou pročítala haldu dalších bezcenných vyšetřovacích spisů, od kterých jsem si nejspíš zase slibovala něco objevného.

Přesně ve chvíli, kdy mi zazvonil telefon, se Alessandro po krátkém zaklepání vřítil do mého pokoje. Střelila jsem očima po něm a pak po telefonu, který jsem po vteřině zaváhání zvedla a nechala Alessandra stojícího uprostřed ložnice s vytřeštěnýma očima.

„Je to tady, Claire,“ vyhrkl gary dřív, než jsem dokázala říct jediné slovo. „Derill něco přichystal. Nevíme sice proč, ale jedno je jisté – Hlídači zjistili, že sem nějak propašoval několik osob z druhého světa, které tu nemají co dělat.“

„Cože?“ zděsila jsem se a pohlédla na Alessandra. Zřejmě za mnou šel s tou samou zprávou, protože jen němě přikývl.

Před chvílí to hlásil Jens. Derill se s tím ještě zjevně nepochlubil světu, ale svým lidem ano. Důvod ale nezná nikdo, ani ten lidský špeh. Tohle už je jiný level než předávka lidské krve, takže myslím, že byste měla přijet. Kozlov už sem jede taky a myslím, že by vás stejně povolal.“

„Fajn. Vyrážím,“ řekla jsem a zaklapla telefon. „Sakra, co se to děje?“ zašeptala jsem směrem k Alessandrovi.

„To nevím, ale zatraceně to smrdí. Jedu taky, jen na sebe něco hodím.“

U aut jsme se sešli ani ne za tři minuty a každý ve svém voze jsme vyrazili směrem k dálnici. Silnice naštěstí byly v tuhle noční hodinu skoro prázdné, takže jsem sešlápla plyn až k podlaze. Alessandro nerad jezdil rychle, ale tentokrát se mnou držel tempo.

Před budovou Ústředí bezpečnosti jsem zastavila ukázkovým smykem. Vletěla jsem dovnitř, na výtah se ani nepodívala a během pár vteřin vyběhla schody nahoru.

Celý dům byl na nohou. Po chodbách pobíhali poslíčci se spisy, papíry a sjetinami z počítačů, zjevně unavené sekretářky chvatně připravovaly čerstvou kávu a telefony ze všech kanceláří svým vyzváněním vytvářely podivnou kakofonii zvuků, která mým uším zněla jako hromobití. Ta náhlá horečnatá aktivita v jinak vždy poklidné budově připomínala vzpouru v blázinci.

Vběhla jsem bez klepání do kanceláře. Tess a Craig, který byl stále v kalhotách a tričku na spaní, zuřivě klapali do klávesnic svých počítačů, oba ještě na rameni telefonní sluchátko. Z tiskárny permanentně vybíhaly další a další papíry, které celou místnost provoněly vůní tiskařské barvy.

Arina byla pryč, Louis se zamyšleně hrabal šroubovákem v jakési miniaturní věcičce, připomínající krabičku od sirek a Gary jen stál uprostřed celého toho chaosu a zřejmě čekal, až dorazím. Jakmile jsem totiž vešla, byl jediný, kdo mě v tom hluku zaregistroval.

„Claire, jsem rád, že jste tu tak brzy. Je to tady fakt šílené! Všichni jsou na nohou a snaží se všemožně zjistit, o co tomu parchantovi jde. Přetáhl sem ty lidi někdy před dvěma nebo třemi hodinami a chvíli trvalo, než na to někdo přišel. Nikdo pořádně neví, jak se mu to vlastně podařilo, protože dostat sem víc lidí naráz je docela oříšek a…“

„Stop!“ zakřičela jsem na celou místnost. Všichni ke mně konečně vzhlédli a uvědomili si mou přítomnost. Někdo zavřel dveře, ostatní na chviličku přestali pracovat, položili sluchátka a odmlčeli se.

V kanceláři tak konečně zavládl alespoň nějaký klid a pořádek. Znervózňovala mě nervozita ostatních a takové prostředí, jako tu předtím vládlo, mi nedávalo šanci přemýšlet a pořádně poslouchat. Takhle se, aspoň jak jsem doufala, konečně něco dozvím.

„Takže,“ promluvila jsem už o poznání klidnějším hlasem, „teď se všichni na chviličku uklidníme. Budu klást otázky, protože jsem momentálně ještě docela bez pořádných informací, a vždy mi odpoví jen jeden. Ten, který o tom ví nejvíc. Jasné?“

Všichni přikývli, zřejmě vykolejení mou reakcí a náhlým klidem.

„Tak, otázka první. Co je to za lidi?“

„To nikdo neví, jediné, co je jisté, je, že sem nepatří,“ odpověděl pohotově Craig.

„Fajn, tak dál. Kolik jich je?“

„Jedná se o skupinu od dvou do deseti lidí, přesnější klasifikaci nemáme,“ ozvala se Tess.

„Kde jsou?“

„Drží je někde přímo tady v City, ale ještě je nikdo nedokázal lokalizovat,“ řekl Louis.

„Proč je sem vzal?“

„To nikdo neví,“ zašeptal Gary vedle mě.

„A co za to chce?“

„To ještě nevíme. Oficiálně ještě svůj čin neohlásil, takže nemůže být řeč ani o výkupném,“ promluvila Tess s očima opět upřenýma na monitor.

„Zkomplikovalo něco případné záchranné akce?“

„Ano,“ povzdechl Louis. „To, že nevíme, jak je sem dostal, je jedna věc. Ale když je budeme chtít vrátit zpátky, naše amulety na ty, kteří sem nepatří, nepůsobí. Je nutný Základní kámen Rady starších. A ten někdo zhruba půl hodiny před tím, než jsme jejich účinnost tady zjistili, ukradl. Nemáme tedy, jak je dostat zpět na druhou stranu.“

Prohrábla jsem si vlasy a usedla za svůj stůl. „Fajn, pokračujte tam, kde jste skončili, já se zatím spojím s Kozlovem a ostatními. Ale buďte důslední – tohle už totiž není je boj mezi námi a Derillem. To už něco mnohem víc. A náš úkol je teď zjistit, o co jde. Takže do práce.“

Všichni se opět ujali toho, na čem před mým příchodem pracovali, a já vytočila Nikitovu interní linku. V rozmezí těch dvou vteřin jsem si konečně připustila něco, o čem jsem ostatním nechtěla zatím říkat. Protože tohle už nebyl boj mezi námi a Derillem. Tohle byl počátek války. A zatraceně důležité.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 50. část :