OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 49. část

04.09.2010 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1137×

Po chvíli jsem odvrátila pohled od okna zpátky ke Craigovi, poslušně mlčícímu na druhé straně stolu. Už nevypadal tak nervózně, prsty mu však opět hrály po stole jako po klávesnici. Zřejmě to nebylo všechno, jak jsem tušila.

„A co Jesse Stoner?“

„No, to je další věc,“ ošil se. Trvalo mi dlouho, než jsem se dokázal někam dostat, protože údaje o vyšetřovatelích Rady starších jsou bezpečnostně utajované snad ještě víc než naše. Takže toho nemám moc.“

„To nevadí. Každá informace mi pomůže.“

„Je tu asi patnáct let tohoto času a při iniciaci byl přímo určen coby jeden z nejvyšších vyšetřovatelů, takže žádný postup vzhůru, ale rovnou na svou židli, stejně jako vy. Je vlkodlak, ale v jaké zvíře se mění, to jsem bohužel nezjistil. Do jeho kontaktů jsem se také nedostal, takže nevím jeho adresu ani telefonní číslo. Byl ale přítomen výslechu Cellin a Goose a zřejmě v celém případu sehrál dost velkou roli, jen nevím jakou. Je ale podepsán pod všemi protokoly z jejich výslechů, což je neobvyklé, protože výslechy se většinou přenechávají služebně mladším členům.

Našel jsem ale zajímavou spojitost s předchozím úkolem. Měl totiž v době, kdy Nikitova přítelkyně přešla k Derillovi, potyčku s Kozlovem. Nenašel jsem přesný důvod, způsob ani výsledek, nicméně mu to bylo zapsáno do osobních záznamů, takže muselo jít o něco velkého, protože obyčejné slovní rozepře se tam nezapisují.“

To znělo zajímavě. Neuměla jsem si dost dobře představit, jak taková potyčka mezi dvěma vlkodlaky, navíc s Nikitovu silou, mohla probíhat. Oba to zjevně ve zdraví přežili, ale důvod toho všeho musel být hodně pádný, když se proti sobě postavili dva muži jedné rasy. Nešlo mi to na rozum.

Povzdychla jsem si. „Moc ti děkuji, hodně jsi mi pomohl. Kdybys ještě na něco narazil, dej mi vědět, ale myslím, že víc už toho na povrch nevypluje. Tyhle věci hodně smrdí, takže si oba dají zatracený pozor, aby se nikde nic o těchto věcech neprovalilo.“

Craig na to jen pokrčil rameny, nejspíše si myslel to samé. V tichosti dopil kávu, rozloučili jsme se a vyrazili každý ve svém autě na Ústředí. Ne že bych tam byla nějak zvlášť potřeba, ale chtěla jsem alespoň pro jistotu zkontrolovat, zda mě opět nečekají nějaká nepříjemná překvapení.

Jediné, na co jsem narazila, byl ale můj tichý tým. Ponuře seděli u svých počítačů, klapali do klávesnic rutinní hlášení a v jejich tvářích se zračila nepokojnost ze zahálení.

Jakmile jsem vešla, všichni na mě pohlédli s těžko skrývaným očekáváním. Když však viděli, jak jsem beze slov zaplula za svůj stůl, opět se ponořili do letargie.

„No tak, trochu života. Co je nového?“ sepjala jsem ruce na desce stolu a rozhlédla jsem se po nich, doufajíc, že je dokážu trochu probudit.

Tess vzhlédla od monitoru. „Upravujeme naše předešlé analýzy pro Nikitu a taky pár dalších věcí, které zřejmě nestíhají vyřídit ostatní jeho lidé. Jinak nic nového.“

„Kdy se budu moct spojit s Jensem? Dal vám nějaký harmonogram, kdy bude moct mluvit?“

Louis prohrábl několik papírů. „Volal dnes brzy ráno, ale žádné novinky nemá. V jeho skupině se momentálně nic nechystá a žádné nové informace zatím také nezískal. Každopádně mu zhruba před dvaceti minutami začala jakási pochůzka, na které je sám, a ještě tak hodinu na ní bude, takže by to neměl být problém.“

„Fajn, zavolám mu.“

Všichni se začali zvedat, že opustí místnost.

„Ne, můžete zůstat tady, chci, abyste to slyšeli. Jen říkám předem, jedná se o záležitost, která se nesmí za žádnou cenu dostat k nikomu jinému, jasné?“

Přikývli.

Netrvalo ani dvě vteřiny, když Jens hovor vzal.

„Dobrý den, princezno. Co se děje?“

„Dobrý den, Jensi. Mám pro vás jednu novinku, která by vás mohla zajímat. Máme dalšího spojence přímo pod Derillovým vedením. Je to člověk ze skupiny krále lidí. Je tam už pět let, takže by vám mohl být hodně nápomocen. Král mi přislíbil, že mu dá na srozuměnou, aby vyhledal on vás, jelikož je postavený o hodně výš, takže v opačném případě by to mohlo vzbudit podezření. Nejspíš se vás bude snažit protlačit přímo do svojí skupiny, tam si ale nikdo není jistý, jestli to vyjde. Každopádně by bylo vhodné, abyste se držel jeho rad a podle toho se zařídil. Navíc byste měl jeho vzkazy uplatnit ve vlastní skupině a zjišťovat dění odtamtud, dokud vás nepřipojí k sobě. Rozumíte mi?“

„Rozumím. Ozvu se zítra ráno. Nashledanou.“

Při hlasitém odposlechu nikdo ani nedýchal, až po cvaknutí ukončovacího tlačítka se probrali a pohnuli se. Všichni na mě hleděli vykulenýma očima, dokud jim nedošel plný rozsah toho, co bylo řečeno.

„Kristova noho, lidi v tom jedou taky,“ ujelo Arině jejím typickým slovníkem.

„Ano, mají tam vlastního člověka. Před Ústředím to samozřejmě zatím tají, mají pro to své vlastní důvody, které tu teď nebudu rozebírat, ale plně je chápu. Navíc je nám to jen ku prospěchu věci. Dva špehové rovná se dva zdroje informací bez vnější kontroly a je tudíž větší šance, že Derillovi šlápneme na krk, až to bude nejméně čekat.“

„Ale opravdu to vyjde?“ pozvedl ke mně váhavě oči Gary. „S přímým kontaktem nemám problém, tyhle tajné konspirace mi ale moc nesedí. Kdo nám zaručí, že na to nepřijdou a nám se opravdu naskytne příležitost, na kterou čekáme?“

„Nikdo nám nic nezaručí,“ připustila jsem. „Ti dva jsou ale naše jediná šance, jak na něco skutečně přijít dřív, než se to stane, a mohli být připraveni. Nerada bych, aby se opakoval masakr z doků.“

Arina se naklonila blíže ke mně. „Jak to pak ale zdůvodníme a vysvětlíme Nikitovi, až o něco skutečně půjde? Když neví o téhle alianci a naší vlastní iniciativě, kterou mu nestrkáme až pod čumák, nebudou z toho pro nás nakonec ještě větší problémy? Už teď jsme na jeho černé listině.“

„To je mi jasné. Ale myslím, že pokud to dokážeme, pokud tomu parchantovi skutečně zvládneme zlomit vaz, bude mu to jedno. Samozřejmě, pokud by se jednalo o něco hodně mimo rámec vašich pravomocí, nemusíte do toho jít, je to vaše vlastní rozhodnutí a já vás nebudu do ničeho nutit ani vás za to odsuzovat. Každý má jinak nastavené priority a já ze svého postavení si, když na to přijde, dovolit o dost víc než vy. Moje priorita je totiž jen jedna – dostat Derilla, ať už živého či mrtvého. Jestli v tomhle světě moje působení kvůli jakýmkoliv následkům z toho plynoucích skončí, nebudu se z toho věšet. Ale chápu, že vám ostatním se tady chce zůstat víc, než mně, proto nechci, aby kdokoliv z vás šel do něčeho, co by pro něj mohlo posléze znamenat trest nejvyšší.“

Mé prohlášení je viditelně zaskočilo. Zírali na mě, ruce nehybně položené na klávesnicích, strnulí a překvapení. To, že jsem ochotná svoje bytí tady vyměnit za Derillovu porážku, je zjevně šokovalo víc, než mě samotnou, když jsem si to uvědomila.

Nasadila jsem ještě o něco smířlivější tón. „To samozřejmě neznamená, že tu nechci zůstat a být tu co nejdéle to půjde. Mám tenhle svět ráda, ale pokud na to přijde, skončím. I když to zatím tak nevypadá, je to boj, a tam neexistuje žádné možná, snad nebo kdyby. Je to buď a nebo. Za Svena. A za ostatní, kterým ublížil a zničil život.“

Při vyslovení jeho jména všichni na vteřinu zavřeli oči a já věděla, že konečně pochopili, co cítím. Že to není jen válka proti nejhoršímu strůjci zločinů a bezpráví v tomto světě. Ale že je to především pomsta.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 49. část: