Svět za světem - 48. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak je tu další, o něco delší kapitolka. Claire zjišťuje pravdu o Nikitovi, která jí vyrazí dech. Je jeho minulost opravdu příčinou jejích momentálních problémů? A dokáže jeho jednání vůbec pochopit?... Přeji příjemné počtení!

30.08.2010 (19:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1122×

Prošla jsem chodbou zpátky ven, posadila se na verandě a naslouchala přírodě kolem. Bylo to nesmírně uklidňující a motivující k přemýšlení. Jistě, Alessandro byl opilý, takže jsem nemohla jeho slova brát za bernou minci, ale i přesto…

Nemohla jsem přestat myslet na Michaela. Tak skvěle nám spolu bylo, když jsme se seznámili. Kam se to všechno za těch pár let vytratilo? Změnila jsem se natolik, že jeho láska ke mně vyprchala, aniž bych si toho dřív všimla? Nestarala jsem se o rodinu tak, jak si představoval?

Jistě, posledních pár dní jsem byla roztržitá a myšlenkami jinde. To byl ale příliš krátký čas na takovou změnu. Proč jen jsem si ničeho nevšimla dřív? Pokud si někoho opravdu našel, muselo to určitě trvat déle, než co jsem tady. Tak proč jsem byla sakra tak slepá?!

Pořád jsem si myslela, že to dokážu napravit a tenhle vztah, který jsem považovala za celoživotní, slepím dohromady. Ale teď už mnou pochyby zmítaly jako vichřice rybářským člunem.

Mělo ještě vůbec smysl bojovat? Neměla jsem sílu celé manželství táhnout na svých bedrech, když on sám nebude chtít. Muži byli v mém životě vždycky důležití. Nejprve otec, pak nějakou dobu bratr, až přišel Michael. A pak všichni ti tady – Sven, Alessandro a svým způsobem i Jan a Nikita. Ale Michael byl vždycky na prvním místě. Vždycky. Až doteď.

Nechtěla jsem dětem rozbíjet další rodinu. Když už ale i Sean viděl, co neměl, mělo ještě cenu bojovat za něco, co nakonec zřejmě skončí mou porážkou? Tady jsem mohla v případě nouze bojovat zbraněmi a svou silou. Ale na druhé straně? Takt i slova už mi docházely. Vyčerpávalo mě to víc než cokoliv jiného. A já už tu sílu neměla kde hledat. Prostě nebyla.

Ranní paprsky už našeptávaly tóny nového dne, když jsem se s konečnou platností rozhodla. Dám mu ještě jednu šanci, tu poslední. Promluvím si s Michaelem na rovinu a uvidím. A pokud se on sám k našemu vztahu postaví jako k ukončenému, navrhnu mu úplný konec sama. Stále jsem k němu pociťovala silnou náklonnost jako před lety, ale tu ve mně on sám zadusil svým chováním, a pokud dost, já také. Protože už anni já jsem nemohla s klidným svědomým říct, že ho miluji. Už ne.

Když se den probudil k životu, už jsem stála v kuchyni a s absolutně čistou hlavou připravovala pořádnou anglickou snídani – vajíčka na slanině, opečené toasty, narychlo opražená rajčata, džus a pořádně silnou kávu.

Alessandro vyšel z ložnice právě ve chvíli, kdy jsem vše připravovala na stůl. Z pachu jídla se mi lehce zvedal žaludek, ale v každém případě jsem vypadala o hodně lépe než on. I když vykoupaný a převlečený, vypadal, jako by ho srazil valník. A podle jeho výrazu se tak i cítil.

Nalila jsem kávu do šálku a pokynula mu, ať se posadí. Rozpačitě se na mě pousmál.

„Jste hodná, děkuji. Ale myslím, že káva postačí.“

„Nezapomeň, že tady nejsi sám,“ zasmál se náhle z chodby Camell. Také zjevně právě stal, ale vypadal o dost čilejší než Alessandro. Posadil se vedle něj a do snídaně se, na rozdíl od něj, s chutí pustil.

Nechala jsem je v klidu jíst a s malým počítačem jsem se usadila na verandě. Obloha byla azurově modrá a sluneční paprsky zalévaly svým hebkým teplem vše, čeho se dotkly. Rozhlédla jsem se po krajině a musela uznat, že Alessandro si pro svůj dům snad ani nemohl najít příhodnější místo.

Bylo tu opravdu krásně a já to oproti své včerejší zasmušilosti dnes ráno dokázala zase skutečně ocenit. Tady jsem se nemusela bát, kdo mě zahlédne, bude přede mnou klopit oči nebo se ke mně bude chovat s chladnou vypočítavostí a ironií, schovanou za pláštíkem pokorných slovíček. Tady jsem opravdu mohla být sama sebou. A za tu možnost jsem byla neskonale vděčná.

Čekalo na mě několik vzkazů k vyřízení. Ten nejdůležitější jsem si ale nechala až na konec. Craig mi jen v krátkosti napsal, ať se mu ozvu nebo se zastavím na Ústředí, protože už pro mě něco našel.

Došlo mi, že na tom musel pracovat do noci, aby něco zjistil takhle brzy. Byl sice mladý, ale zjevně velmi schopný, a já to musela náležitě ocenit. Napsala jsem mu tedy adresu jednoho klidného, anonymního bistra, které mi jednou doporučil Sven.

Sven… Jak jsem měla přislíbeno, byla jsem každých dvanáct hodin informována o jeho stavu. Ale nic se nezměnilo. Stále ležel pod bílou přikrývkou jako alabastrová panenka, nevidoucí a nemluvící.

A nikdo stále nevěděl, co dělat, jak mu pomoci. Lékaři zkoušeli různé léky a infuze, ale nic nezabralo. Byly totiž určené pro všechny ostatní, ne pro upíry. Ti nikdy lékařskou péči nepotřebovali, a tak nebylo třeba pro ně vymýšlet léčiva. Byli totiž po tělesné stránce mrtví a s tím si nikdo nevěděl rady.

Chvilková nenávist k vlastní rase brzy odplynula na vlnách racionálnějších myšlenek. Nemohl za to, čím se stal. Nikdo z nás se nijak nepřičinil o to, co nám bylo dáno v genech a dopřáno ještě dříve, než jsme se narodili do světa na druhé straně. Do světa lidí, který nás svazoval, aniž bychom si to pořádně uvědomovali. Dokud nám Hledači neotevřeli oči.

Já byla tehdy na rozpacích. Ale Sven? Se svojí letorou? Určitě byl nadšený z nadcházejícího dobrodružství a nového začátku někde jinde a nějak jinak. Jako možný nástupce upírského královského páru.

Stejně jako já. A stejně jako já tímto darem ve svém přirozeném nadšení ze života a všeho, co přináší, tak trochu opovrhoval. Byl mi tak blízký, až to bolelo. A ještě více mi svírala srdce vzpomínka na to, jak mi naposledy promlouval v náručí, zraněný a s bolestí, kterou překonával stejně jako všechno ostatní. Svým odzbrojujícím úsměvem.

Zaklapla jsem počítač, položený na kolenou, a přes černá skla brýlí jsem pohlédla k východu, kde slunce ukazovalo všemu živému svou sílu. Teď nebyl čas na lítost a zadumání. Bylo potřeba jednat. A já doufala, že to zvládnu. I za brášku.

Rychle jsem se s oběma muži rozloučila, Camellovi ještě jednou poděkovala a vyrazila do City. Do bistra jsem dorazila chvilku před Craigem, který se nervózně usadil naproti mně dřív, než jsem stačila vzít do ruky jídelní lístek. Měl sice kruhy pod očima, ale unaveně nevypadal. Spíš napjatě, poposedával jako na jehlách.

„Princezno, tohle je…“ Podívala jsem se na něj a on ihned pochopil.

„Promiňte, Claire. ale to, co jsem…“

Sklapla jsem jídelní lístek. „Brzdi, Craigu. Dej si kafe a něco k snídani, vypadáš hrozně ztrhaně. A pak mi v klidu řekni, na co jsi přišel. Neběží ti žádná časomíra, tak v buď v klidu.“

Zarazil se a ohlédl se k pultu, odkud už k nám přicházela servírka. Byl tak zaražený, že ze sebe náhle nebyl schopen vypravit ani slovo, tak jsem mu objednala velký hrnek kávy, džus a toasty.

Jakmile před ním ve chvilce vše přistálo, přeci jen se obměkčil. Nechala jsem ho trochu se posilnit a mezitím jsem pročítala seznam jídel, o jejichž dobré polovině jsem vůbec netušila, o co se jedná. Zlaté špagety nebo steak, povzdychla jsem si v duchu.

Snídaně na něj zapůsobila přesně tak, jak jsem očekávala. Vrátila se mu barva do tváří a roztěkané prsty se zklidnily. I ve tváři vypadal vyrovnanější a klidnější. Byl sice náš expert přes počítače, ale hormony ho ovládaly stejně jako na druhé straně, a já tak aspoň věděla, jak na něj.

Odsunul prázdný talíř a sepjal před sebou ruce. „Takže k úkolu, který jste mi zadala. Přes různé okliky, tak, aby nás nemohli vystopovat, jsem se nakonec dokázal probourat do sítě Ústředí. S Kozlovem jste měla pravdu – opravdu už měl s Derillem co dočinění. Před šesti lety tohoto času, v době, kdy byl ještě řadovým zaměstnancem Ústředí, velel jedné z větších akcí vedených proti němu. Šlo o nelegální zbraně, protože podle všeho v té době ještě Derill s lidskou krví příliš neobchodoval. Udělali na něj zátah v jednom z měst na jihu, kde tehdy měl svou svitu pohůnků. A tam se to zvrtlo.“

„Jak?“

„Nevěděli, že jdou zrovna po jeho skupině, a už vůbec netušili, že tam bude Derill osobně. Akce nedopadla pro Ústředí zrovna dobře. sice zabavili zboží a zatkli pár malých ryb z jeho skupiny, ale sami ztratili hodně. A hlavně Kozlov. Podle všeho to vypadá, že jeho partnerka, se kterou žil v obou světech, právě při téhle akci přešla na druhou stranu. Do té doby dělala v Ústředí, i když ne pod Nikitovým přímým velením. Ale té noci se náhle rozhodla přidat se k Derillovi. A zjevně tam už zůstala.“

Tak tohle byla rána i pro mě. Myslela jsem si, že Nikita je muž z kamene, ale představa, že tu měl léta ženu, kterou nejspíš miloval, mě šokovala. A to, co se stalo, ho muselo hodně rozhodit.“

„Tak proto nechce akce namířené přímo na Derilla,“ přemýšlela jsem šeptem. Pak jsem se podívala na Craiga.

„Proboha, on se snad bojí, že jí při nějaké razii zabijeme!“

Craig na mě pohlédl se špatně skrývaným překvapením.

„No, to asi… Zní to logicky. Ale zrovna Kozlov?“

Jeho jméno vyřkl s takovým opovržením, až mě to, i přes moje smýšlení o něm, zarazilo.

„Craigu, ty ani já jsme ho tehdy neznali. Třeba byl tehdy jiný, víc… lidský. Nemůžeme ho soudit. Ale mnohé by to vysvětlovalo.“

„Na druhou stranu by po něm měl ale pást, ne? Jestli mu vzal ženu, měl by ho chtít zabít o to víc, ne?“

Zavrtěla jsem hlavou a snažila se příliš nevnímat pachy z kuchyně, které na mě útočily.

„To sice ano, ale muž proti muži. Pokud by tím měl ohrozit i ji, tak ne. Zřejmě ji stále miluje a proto se o ni bojí, i když je už roky na druhé straně zákona. Takhle láska někdy funguje. Spíš mě překvapuje, že měl na obou stranách vztah. Myslela jsem, že je to důrazně nedoporučeno.“

„To ano,“ přitakal Craig a upil chladnoucí kávy. „Nicméně to není přímo zakázáno a když partnerský či milenecký vztah nedělá takříkajíc neplechu, nikdo to neřeší. Navíc u těch, kdo mají tak skvělé výsledky jako Kozlov, na to už nehledí skoro nikdo. Dokázal odlišit práci od soukromí a tak mu to procházelo roky.“

Zamyslela jsem se a pohlédla nepřítomně oknem ven. Stále mi to přišlo neuvěřitelné. Nedokázala jsem si představit, co mu probíhalo myslí, když se žena, kterou miloval, odvrátila od něj i ode všeho, čemu věřil.

Jak jen tady dokázal zůstat, žít a pracovat, když mu nešlo o pomstu? Jak zvládl všechen tlak okolí, který na něj musel dopadat? Musela to být muka a mně nešlo na mysl, proč tu zůstával. Zřejmě musel tenhle svět milovat víc, než jsem si myslela.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování