OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 47. část

26.08.2010 (18:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1190×

   Přišel až k nám a lehce se uklonil.

   „Dobrý den, princezno. Velmi rád se s vámi opět setkávám.“

   Pod prošedivělými vlasy se skvěly světle modré oči, které však v sobě měly životní jiskru. Ne jako tenkrát, když jsem mu jako neznámému člověku vytahovala po nezdařeném zátahu v docích kulku, uvězněnou mezi žebry, a ohrožující mu tak život. Ne jako tehdy, kdy mi umíral pod rukama a já dělala, co mohla, abych poprvé v životě dokázala usměrnit svou ničivou sílu a přetvořit ji v dotek, který pomáhá.

   „Také vás ráda opět vidím,“ vydechla jsem překvapeně. „Jak se vám daří?“

   „Díky vám opět skvěle,“ usmál se. Pak se otočil k Alessandrovi. „Příteli, neměl byste něco dobrého k přípitku s překrásnou dámou, která mi zachránila život?“

   Alessandro, culící se jako malý kluk, kterému všechno vyšlo, jen tiše přikývl a zmizel v domě, čímž muži uvolnil místo vedle mě.

   „Předně bych se asi měl představit. Adam Camell jméno mé, k dnešnímu dni, a to především díky vám, úřadující král lidského pokolení v tomto světě.“

   Šokovaně jsem mu potřásla nabízenou rukou. „Claire Adamsová, upíří princezna,“ zašeptala jsem. Stále jsem nemohla uvěřit, že tu přede mnou sedí člověk, kterému jsem dokázala pomoci, ale navíc je to král.

   Pak jsem dostála té troše etikety, kterou jsem si dokázala vštípit do hlavy, postavila jsem se a uklonila se. „Těší mě. A omlouvám se za své předchozí chování. Bylo vůči vašemu postavení neuctivé. Mrzí mě to.“

   Zvesela se zasmál a pohladil mě po skloněné hlavě. „Ale no ta, princezno, nač ty formality. Kdybych sem chtěl přijet jako král, udělal bych to. Já ale přijel jako člověk, který vám vděčí za život. Tak se prosím posaďte a chovejte se vůči mě normálně.“

   Poslechla jsem ho a opět usedla vedle něj. Mezitím se vrátil Alessandro s úsměvem od ucha k uchu a se dvěma sklenkami jakési pálenky, která by mi, podle odéru, nechutnala ani jako člověku.         

   „Slečna Adamsová si také zrovna nepotrpí na formality, takže si, myslím, budete rozumět.“

   Pak podal jednu sklenku Camellovi, já si konečně otevřela nabízenou plechovku s krví a všichni jsme si svorně připili, jako staří přátelé, kteří se po letech potkali.

   Upila jsem jen trochu, abych příliš nerozdmýchávala své schopnosti. Byla jsem rozrušená, překvapená a… spokojená. Alespoň na tu chvíli se mi podařilo všechno ostatní zatlačit do pozadí a radovat se ze štěstí jiného, kterému jsem k němu alespoň trochu pomohla.

   Camell s požitkářsky přivřenýma očima dopil a nechal si od Alessandra dolít. Pak se na mě zkoumavě zahleděl.

   „Abyste byla v obraze, madam, tak Alessandro je můj dlouholetý přítel a to, že jsem tady, není jeho vina. Otravoval jsem ho tak dlouho, až svolil, abych za vámi přijel. Jsem tu totiž nejen se slovy díků, kterých nikdy nebude dost, abych vám dostatečně vyjádřil svou neskonalou vděčnost za to, co jste pro mě udělala, ale také s jedním návrhem.“

   Pobídla jsem ho, aby pokračoval, a snažila si vše urovnat v hlavě.

   „Jak jsem díky svým lidem v terénu i u počítačů pochopil, nasadila jste do jedné z Derillových skupin předevčírem svého člověka. Ne, nebojte se,“ zareagoval na mé prudké nadechnutí, „ nikdo jiný o tom neví. Jen mám, řekněme, své informace. A já za vámi nyní přicházím s možností pomoci, která by mohla být alespoň částečnou kompenzací za to, co jste pro mě udělala.“

   Opět upil ze své sklenky.

   „Mám přímo pod Derillem jednoho ze svých lidí. Je tam už skoro pět let a zná přímo Derilla i jeho metody. Už se nám několikrát stalo, že jsme se dozvěděli o některé z jeho akcí, dokonce i o jedné takové, při které se na místě vyskytoval přímo Derill. Nemáme však dostatek kvalifikovaných lidí ani infrastrukturu, abychom mu vpadli do zad sami.“

   „A proč jste alespoň některé údaje neposkytly Ústředí bezpečnosti?“ vyhrkla jsem.

   Camell jen pokrčil rameny.

   „No, popravdě, neberou nás příliš vážně. Kdybychom jim řekli, že máme u Derilla vlastního špeha, začali by se do toho montovat. Nic proti Ústředí, ale dost často všechno zkazí víc než pomohou. Myslí si totiž, je síla je v množství, ale tak to není. Proti Derillovi nic nezmůže ani tisícová armáda, pokud neví, jak na něj.“

   Tentokrát se do hovoru připojil i Alessandro.

   „Už několikrát jsem dostal od Adama hlášku dostatečně předem a šel s tím za Nikitou a Ericem, ale buď to skončilo fiaskem jako tehdy v docích nebo úplným odmítnutím akce s tím, že jim nejsem schopný podat dostatečné informace a nemohu odtajnit svůj zdroj. Pro Ústředí jsme zkrátka taková třetí liga, se kterou oni nechtějí hrát. A já jim nemohl říct celou pravdu, protože podle zákona by to mohlo být posouzeno jako vměšování se do akcí Ústředí, ve kterém Adam nemá takřka žádnou moc. A vy sama víte, že Ústředí má své interní zákony docela vyostřené.“

   Zamračeně jsem přikývla.

   „To vím. Jen nechápu, proč se i přesto nedali po vašich stopách, které jim Alessandro odhaloval? Je to stejná byrokracie jako na druhé straně, kdyby chtěli, mohou zdroj buď úplně zatajit nebo ho zkrátka pozměnit. Na odsouzené nebo mrtvé se přeci hází vina nejlépe, nebo se mýlím?“

   Camell do sebe nezvykle rychle zvrátil zbylý obsah sklenky a zavrtěl hlavou.

   „Ne, nemýlíte se. A jak vidím, za tu krátkou dobu vašeho působení tady jste pochopila hodně z toho, jak to tady funguje. Skutečné důvody Kozlova a McNamarry k jejich váhání asi nikdy nezjistíme, ale jedno je jisté – ať už bych za svým jediným spojencem na Ústředí, Alessandrám, přišel s čímkoliv, budou neoblomní. Ale teď jste tu vy a váš tým. A pokud jsem to pochopil správně, tak ač jste po zranění prince pod přímým dohledem Kozlova, neváháte se pustit i mimo svoje pravomoci a vést tuhle válku proti jednomu zapšklému mágovi i sama za sebe a své lidi.“

   „To je pravda,“ připustila jsem. „Nechci se Ústředí přímo vzpouzet, ale pokud půjdou proti mně a mým cílům, jsem schopná uplatit svá práva princezny a vedoucího týmu bez jejich svolení. Derillova hlava mi za to stojí.“

   „To je dobře,“ pokýval Camell uznale hlavou, „mám totiž pro vás jeden návrh. Váš zvěd se může spojit s mým a ten mu může předávat informace. Za jakých okolností, to ať se už dohodnou spolu, protože spíš vědí, jaké mají možnosti. Nicméně takhle se alespoň dostanou k někomu, kdo s nimi dokáže naložit. Ať už tak, že je předáte dál vedení coby zprávy výhradně od vašeho nastrčeného muže, nebo se s tím vypořádat bez nich a po svém. Já a mí lidé jsme vám plně k dispozici. Vím, že nejsme tak odolní a rychlí jako vy nebo vlkodlaci, ale i my máme svou nespornou výhodu – nikdo z nich se nás coby lidí nebojí. Proto se mnohdy dostaneme dál než vy. Nejsme totiž tolik nápadní.“

   Jeho návrh zněl fantasticky, to jsem musela uznat. Mít zprávy přímo od zdroje, to bylo něco, co nám celou tu dobu chybělo. Informace od něj by byly nedocenitelné a i kdyby ne Nikitovi, mně by pomohly určitě.

   „Co za to?“ otočila jsem ke Camellovi po chvilce přemýšlení. „Nikdy nic není zadarmo.“

   Podíval se na mě skoro až dotčeně a já se zastyděla přesně ve chvíli, kdy jsem ta slova vyslovila.

   „Nechci nic na oplátku. Tohle je mé poděkování vám za to, co jste pro mě udělala. Zachránila jste mi život a já si toho nesmírně vážím. Na druhé straně mám úžasnou ženu a tři ještě úžasnější děti a neumím si představit, že bych tu pošel jako prašivý pes a má manželka se ráno vzbudila vedle mrtvoly. Udělala jste pro mě svým zásahem víc, než si vůbec umíte představit. Zachránila jste mi totiž dva životy. A vám za to náleží všechno, oč si řeknete.“

   Pousmála jsem se a po takové době mi ten pohyb rtů připadal neuvěřitelně těžký.

   „Omlouvám se, asi jsem podezřívavější, než bych měla být. Vaši nabídku samozřejmě ráda přijímám a služeb vašeho špeha skutečně využiji. O podrobnostech už bych se raději domluvila přímo s ním a Jensem, mým člověkem. A vy máte na oplátku mé slovo, že až se bude dít něco velkého, což bude zřejmě už docela brzy, protlačím vás a vaše lidi tam, kde vás bude vidět, aby si pak Kozlov a jemu podobní mohli rvát vlasy.“

   „Dobře,“ zasmál se od srdce Camell. „Nevím sice, co by zrovna jeho donutilo něco takového udělat, ale představa to není zase tak hrozná. Takže na úspěch?“ pozvedl opět sklenku.

   „Na úspěch,“ zopakovali jsme s Alessandrem najednou a napili se. Nakonec ten den neskončil tak špatně, jak mi zprvu připadalo, a já zase konečně nabyla pocitu, že to snad zvládnu, protože v tom nejsem sama.

   Seděli jsme na verandě téměř do půlnoci, než Camella a Alessandra začal zmáhat alkohol a spánek. Adam s úlevou ulehl do hostinského pokoje v přízemí a já Alessandra doprovodila až ke dveřím jeho ložnice.

   Opřel se o veřeje a trochu přiopile se na mě pousmál. Nemile mi tak náhle připomněl Michaelovy pozdní návraty z tahů s kamarády, kdy se tak snažil odčinit to, že mě v noci vzbudil.

   „Bude to dobré, Claire. Věřte mi.“

   „Ráda bych,“ povzdechla jsem si a udělala krok zpátky do chodby. „A vy byste už měl jít spát. Ráno vám alespoň připravím snídani. Myslím, že vám prospěje.“

   „To ano.“ Pak se však zamračil. „A vy nepůjdete domů?“

   Věděla jsem přesně, co tím myslí, ale nevěděla jsem, jak mu přesně vysvětlit, proč ne.

   „Zkrátka na to pro dnešek nemám sílu,“ konstatovala jsem po chvíli to jediné, co jsem dokázala zformulovat.

   Alessandro přikývl na souhlas a otevřel dveře do své ložnice. Pak se však ale ještě otočil a promluvil za mnou do ztemnělé chodby.

   „Je to hlupák. Ať už vám dělá cokoliv, je hloupý, když někomu, jako jste vy, ubližuje, místo aby vás miloval. Já bych dal cokoliv, co mám, za ženu, jako jste vy.“

   Pak za sebou zavřel dveře a já i přes ně zaslechla, jak spadl do postele, oblečený a neumytý. Stejně jako každý opilý chlap.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 47. část: