OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 46. část

24.08.2010 (17:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1138×

Rázně jsem zaklepala a otevřela dveře. Nikitova sekretářka mě mile ohlásila a nedala nijak znát, že si všimla mého napnutého výrazu a strohého chování, kterého si nešlo nevšimnout. Otevřela mi dveře do hlavní kanceláře a tiše je za mnou zavřela.

Nikita vzhlédl od tenkého monitoru přenosného počítače a nakrčil obočí. Bylo mi jasné, že z mé návštěvy není zrovna nadšený, ale bylo mi to jedno. Nakonec, byl to jen můj šéf, stejně jako Wood. Když na to přijde, mohl by mě maximálně vyhodit.

Opřel se pohodlně v křesle a pokynul mi, abych se posadila.

„Dobrý den, princezno. Copak potřebujete?“

Ironie v jeho hlase byla nezaměnitelná, ale na jeho povýšené chování jsem raději nereagovala. Místo toho jsem před něj položila štos interní pošty, podepsané jeho jménem. Pak jsem si složila ruce do klína, abych skryla svůj vztek a nervozitu.

„Potřebuji vědět, proč tohle všechno. Polovina těchto informací je mi velmi dobře známa a ostatní nebylo třeba psát oficiálně.“

„To máte pravdu,“ připustil a naklonil se přes stůl. „Ale chtěl jsem, abyste měla černé na bílém, co už nás stála vaše snaha vyrovnat se během několika dní profesionalitě našich týmů.“

„Já to moc dobře vím, pane Kozlove. Já však i během těch pár dní zjistila, že ty profesionální týmy takřka ignorují řádění Derilla a jeho skupin. Řada jiných, menších ryb, je v jejich hledáčku, ale tahle největší jim jaksi uniká. Chtěla jsem to změnit. A vy mé pohnutky znáte už od začátku.“

Zamračil se a celé jeho tělo se napjalo. „Ano, vím to už od začátku. A od začátku se mi ten nápad nelíbil, ale podle Erica jsem vám měl dát šanci a tak jsem to udělal, i proti svému přesvědčení. A jak to dopadlo? Zbytečným zraněním prince z vašeho rodu, o kterém zatím ani netušíme, zda je smrtelné, protože je bezprecedentní. Všechny mé obavy z vaší, řekněme, přehnané aktivity, se bohužel vyplnily. Jsem polovinou vedení tohoto Ústředí. Nemůžete počítat s tím, že z vašeho dalšího působení tady nejsem zrovna nadšený.“

Jeho náhlá upřímnost mnou otřásla. Tušila jsem, že není rád, že jsem tady, ale řečeno nahlas to vyznělo o to hůř. Zahanbovalo mě to a zároveň pobuřovalo. Proč jen všechno muselo dojít až sem?

„Chápu vaše obavy, ale myslím, že není nutné dělat si podobné naschvály,“ pokynula jsem směrem k poště, ležící před ním na perfektně vyleštěném stole. „Vše, co dělá moje skupina, prochází přes vás, takže podobných upozornění již doufám nebude třeba. Věřte mi, že to, co se stalo Svenovi, mě mrzí. Ale moje tažení proti Derillovi to nemění.“

Nikita se znovu opřel a zamyšleně na mě pohlížel. „Jste zarputilá a schopná, což je nebezpečná kombinace.  Já nezpochybňuji vaši práci, ale její následky, což je rozdíl. To, co jsem vám poslal, navíc nevnímejte jako provokaci, ale jako vylíčení holých faktů, které chci, abyste měla stále na očích. Dobrá, upustím od toho. Ale jako váš šéf mám dvě podmínky -. žádné samostatné akce a co možná nejčastější pobyt v tomto světě. Pořád jste šéfkou svého týmu a já nechci, aby pracoval bez vašeho dozoru. Jasné?“

„Jasné,“ dokázala jsem ještě vyhrknout, než jsem s papíry opět ve své ruce vycouvala ven a na chodbě za sebou konečně přibouchla dveře.

Být co nejčastěji tady? Nikdy dřív mu na tom nezáleželo, ani když jsem byla skutečnou šéfkou, ne jen figurkou mezi ním a mými lidmi. Jesse Stoner se zjevně nemýlil. Chtějí mě mít tady, abych byla po ruce, až mě budou chtít předhodit lvům.

Šla jsem pomalu chodbou zpět a byla vděčná za to, že je prázdná. Vzpomínka na to, jak jsem před několika hodinami procházela podobnou chodbou, jen na jiném místě a v jiném světě, a byla spokojená, pro mě už byla jen mlhavým příslibem toho, že jinde by mi možná bylo líp.

Ale nebylo, a já si to tvrdě uvědomovala. Moje zakolísání odumřelo už v počátku a já se zhluboka nadechla, abych si dodala síly pokračovat. Protože Nikitova zrada teď, kdy mi ji sám vlastně potvrdil, bolela ještě víc než předtím.

O pár hodin později už jsem zase seděla na verandě Alessandrovi domu a tiše pozorovala, jak se den chýlí ke konci a les okolo napůl usíná, napůl se probouzí. Všechno vypadalo tak utěšeně v pořádku, jen já si připadala, že sem nepatřím. Že už nepatřím nikam, jen k Seanovi a Caroline.

Pořád jsem se snažila si namluvit, žer jsem tu příliš krátce na to, abych se tak odepsala, ale realita, která na mě doléhala, mi ukazovala svou pravou tvář. Opouštěl mě manžel i těch pár přátel, kterým jsem tu věřila. Vše se mi v posledních dnech bortilo pod rukama a mně už docházely síly.

Jistě, nechtěla jsem to přiznat sobě ani ostatním, ale bylo to tak. Láska dětí bylo to jediné, co mě udržovalo na zemi. To kvůli nim jsem se chtěla všem nepřízním postavit a když už ne vyhrát, tak vše alespoň ustát se vzpřímenou hlavou. Ale bylo to těžké a já moc dobře věděla, že v příštích dnech tady i tam to nebude o nic lehčí.

Vycítila jsem mágovu vůni, když se ke mně blížil, ale nevzhlédla jsem. Netoužila jsem po dalším utěšování, litování a radách, jak naložit se svým životem. Na to jsem musela přijít sama.

„Tady máte,“ podával mi plechovku s krví, když se usazoval vedle mě.

Zavrtěla jsem odmítavě hlavou. „Děkuji, ale nechci. Nemám hlad.“

Vycítila jsem, že se pousmál, a to mě náhle pobouřilo, i když jsem vlastně neměla žádný důvod. Položil plechovku vedle mě a sám se zakousl do jakéhosi sladce vonícího ovoce.

„Já vím, jedla jste, když jste se, když jste se vzbudila. Ale to není na hlad. Jen jsem myslel, že by vám to udělalo líp.“

Opět jsem zavrtěla hlavou, ale tentokrát spíš nad jeho předvídavostí. Přesto jsem si plechovku nevzala.

„Mám pro vás ještě jednu novinku,“ ozval se po chvíli sametového ticha, které doprovodilo večer k jeho cíli, kdy se změnilo v noc. „Přijede někdo, kdo by si s vámi moc rád popovídal a já myslím, že by vám i mohl pomoci.“

Rychle jsem se na něj podívala, ale to už jsem v dálce zaslechla zvuk přibližujícího se auta. Proboha, slíbil přece, že o mém útočišti nikomu neřekne. Jak mi to mohl udělat?

Již z dálky jsem viděla reflektory prozařující tmu lesa před námi. Kvůli uzavřené kabině jsem neměla možnost vycítit, o koho se jedná, ale bylo mi to skoro jedno. Nikdo pro mě tady neměl nyní větší důležitost než Sven.

Auto úhledným obloučkem zaparkovalo pár metrů od nás. Byla jsem napjatá jako struna, připravená ve vteřině vystřelit a zmizet někam pryč. Už jsem nevěřila takřka nikomu a tahle tajemná návštěva mi byla silně proti srsti.

Ze dveří vystoupil muž, kterému jsem ještě neměla možnost vidět do tváře. Sladká vůně živoucí lidské krve, pulsující pod kůží, však byla nezaměnitelná. A tahle jedna zvlášť. Nemohla jsem uvěřit tomu, že je to skutečně on…

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 46. část: