OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 45. část

04.08.2010 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1236×

Do Ústředí jsem dorazila s úderem poledne. Ostré slunce jsem tlumila brýlemi, i tak mi ale bylo o hodně lépe, když jsem vešla do prostorné vstupní haly a ponořila se tak do jejího slabého šera a chladu, který jsem sice vnímala, ale necítila.

Cestou ke Svenově lůžku mě nikdo nezadržel ani se mě na nic neptal, za což jsem byla opravdu vděčná, protože jsem se necítila zrovna na to, abych tu něco někomu vysvětlovala. Nechtěla jsem mluvit s nikým. Jen se Svenem.

Usedla jsem na sněhobílé prostěradlo vedle něj a vzala ho za ruku. „Ahoj, bráško,“ zašeptala jsem. Druhou rukou jsem ho pohladila po chladném, tvrdém čele. „Už se vrať, prosím. Je mi tu bez tebe smutno. Nám všem. Potřebujeme tě.“

Seděla jsem vedle něj bez jediného pohnutí a sledovala výraz jeho klidné tváře. Chyběl mi jeho nakažlivý úsměv a optimismus, to, jak za vším vždy viděl tu lepší stránku a dokázal i ze sebebezvýchodnější situace vždy najít cestu ven.

Při pohledu na něj mi myšlenky zalétly k mému skutečnému bratru, Johnovi. Byl o pět let starší než já a o pět let mladší než Amy, ale nikdy mezi námi nebyl příliš pevný vztah, jaký panoval mezi mnou a sestrou. Ne že by si snad připadal mezi námi odstrčený, ale vždy hodně tíhnul k počítačům a všem novým technologiím a nebavily ho naše holčičí řeči.

Až teď jsem si skutečně uvědomila, že jsem ho od pohřbu Amy před pěti lety neviděla. Bylo mu teď třicet, měl úspěšnou IT firmu v Edinburghu a rodinné vztahy nepěstoval. Co jsem o něm měla poslední informace od otce, který mu volal k narozeninám, byl stále sám, budoval si své malé technické impérium.

Když jsem tak před sebou viděla nehybného, mrtvolně bledého Svena, přišlo mi to náhle líto. Sourozenci by měli držet při sobě, i když jsou tak daleko od sebe. Měli by vědět o tom druhém a mít jistotu, že je tam kdesi pro něj, když by bylo třeba. Až se vrátím, musím mu zavolat.

Z myšlenek mě vytrhl lékař, který právě vešel do pokoje. Byl sám, bez doprovodu sestry, se složkou papírů v ruce. Nevypadal překvapený, že tam jsem. V rychlosti zkontroloval přístroje, měřící aktivitu mozku, zapsal údaje do karty zavěšené u postele a posadil se do křesla pod oknem. Vůně jeho teplé lidské krve byla částečně utlumena pachem desinfekce, který na něm ulpěl, přesto ji však nedokázal zastřít úplně. Mimoděk mě napadlo, že je dobře, že jsem se najedla dřív, než jsem sem jela.

„Dobrý den, princezno. Jsem doktor Lewanski a jsem ošetřujícím lékařem vašeho… bratra.“

„Dobrý den,“ odvětila jsem a snažila se dívat se mu do štíhlé tváře a oříškových očí spíš než na krční tepnu, která se mu v pravidelných intervalech výrazně rýsovala na hubeném krku.

„Jak to vypadá?“

Odkašlal si a trochu se předklonil. „No, řekněme, že pořád stejně. Jeho stav se nehorší, ale ani nelepší. Rána v hrudi už se od prvotního rychlého zásahu nerozšiřuje, protože jsme ji takříkajíc zamrazili, a látka, obsažená v kulce, která ho zasáhla, už vyprchala. Jak jsme zjistili, je docela nestálá, takže stačilo prince Svena vystavit určité teplotě a jiným specifickým podmínkám, abychom jí úplně vyloučili z jeho těla. Nicméně stále nevíme, jak vyeliminovat rány, které už utržil a napravit škody, které kulka napáchala.“

Odmlčel se a sledoval můj pohled, který jsem opět upřela na Svena. Uhladila jsem mu vlasy kolem čela a narovnala už tak rovnou přikrývku na jeho hrudi, která pod sebou skrývala obvazy krytou ránu.

„A jak je na tom na druhé straně? Žije?“

Lewanski přikývl. „Ano, žije. Ale jinak je na tom stejně jako tady, samozřejmě až na tu ránu.“

„A co když…?“ Nedokázala jsem tu otázku doříct. Nechtěla jsem na to ani pomyslet.

„Pokud ho na druhé straně časem odpojí od přístrojů, které ho vyživují a zajišťují základní životní funkce, zemře i tady. Jeho mozková aktivita náhle pohasne a nastane exitus.“

Zavřela jsem oči a ještě pevněji sevřela Svenovu ruku. Nemohl zemřít. Prostě nesměl. Znamenal pro mě tak moc, že jsem si neuměla ani představit, že by tu náhle nebyl a už nikdy se nevrátil. A to vše jen kvůli mně a mojí neschopnosti…

„Udělejte prosím vše pro to, abyste ho z toho dostali. Ne jenom proto, že je princ, ale hlavně proto, že bez něj už by tenhle svět nebyl takový, jaký byl doteď.“

Pak jsem vstala, zašeptala mu do ucha, že se zase co nejdřív vrátím, a nechala ho i s doktorem Lewanskim v té nepřirozeně bílé místnosti, jen byla pro Svena momentálně jediným pojítkem mezi světy.

Těch několik pater do své kanceláře jsem během pár vteřin vyběhla po zadním schodišti. Pro jistotu jsem zaklepala, ale nestačila jsem ani uchopit kliku, když Gary prudce rozrazil dveře a mě sice jemně, přesto však důrazně vtlačil dovnitř.

„No konečně!“ vyhrkl, když za mnou zavřel dveře. „Doma nejsi, telefon máš vypnutý… Sháněli jsme se po tobě, víš to?“

Přikývla jsem a poplácala ho po mohutném, širokém rameni. „Já vím a omlouvám se. Řekněme, že jsem změnila bydliště, ale důvody bych si zatím nechala pro sebe.“

Ostatní přikývli, každý usazený u jednoho z počítačů, které jsem sem nechala navézt. Měla jsem radost, že je zase vidím, mou skupinu, na kterou je spoleh, i kdyby se tenhle svět postavil na hlavu.

Na to, jak krátce jsme spolu byli, se mezi námi stačilo vytvořit pouto nevyřčeného. Rychlého nasazení, absolutní vzájemné spolupráce a důvěry. V zásadě vydařená akce pro nás však znamenala mnohem míň než Svenův život.

„Fajn, tak co tu máme?“ usadila jsem se s povzdechem do křesla za svým pracovním stolem, zavaleným štosy papírů, sjetin z počítače, jakýmisi barevnými grafy a interní poštou s razítkem Ústředí bezpečnosti.

První se ke mně na své židli přisunula Tess a jezdila dlouhými, alabastrovými štíhlými prsty po složkách. „Tady je včerejší zpráva od Jense. Nic moc nového, ale kopii jsem ti tady nechala. Originál má samozřejmě Nikita.“

„Samozřejmě,“ zabručela jsem vztekle. „Co dál?“

„Tady je kopie zprávy o zátahu, který si taky vyžádal on. Dělala jsem to s Arinou kvůli detailům, tak doufám, že to bude všechno v pořádku. Přinejhorším mu můžeš připomínky sdělit osobně.“

Nedokázala jsem si pomoct, ale znovu jsem se kysele ušklíbla. Osobně sdělit, to určitě. Jen mě chce nachytat na švestkách, aby si na mně mohl smlsnout. Ta akce a má vlastní intervence mu ležely v žaludku tak, že do toho bude šťourat ještě hodně dlouho, tím jsem si byla jistá.

Tess pokračovala. „Tady máš pak sjetiny monitorovaných akcí těch tří – Goose, Michell a Cellin. Craig se na to díval, snažil se nabourat, kam jen to šlo, ale žádné zásadní informace nezjistil. Každopádně se na to podívej i ty, třeba tě něco napadne.“

„A tohle?“ ukázala jsem na grafy, hýřící snad všemi barvami duhy. „No,“ zavrtěla se Tess, „to ti nechal poslat Nikita s Ericem, ale myslím, že ten to spíš jen podepsal. Je to dlouhodobá statistika téhle instituce. Jak dlouho průměrně trvá služební postup, sestavení útočné akce a tak podobně.“

„Prostě ti chce ukázat, že my, a zvláště ty, jsme mimo tabulky,“ shrnula to jednoduše Arina.

Já mu dám tabulky, zavrčela jsem v duchu. Snažila jsem se ale nedat na sobě své rozhořčení příliš znát a začala se probírat interní poštou.

Zamítnutí nové lokalizační techniky. Oficiální rozhodnutí o absolutním trestu pro Michell a Goose. Výčet protiargumentů na nasazení Jense. Prohlášení o zničení všeho, co jsme při zátahu zabavili, a výše nákladů na celou operaci, zřejmě jen tak pro orientaci. Pode vším podepsán Nikita Kozlov.

Dělal to naschvál, to mi bylo jasné. Byl zahnán do úzkých, když zjistil, že mě prakticky nemůže vyhodit. Možná zaujal takový postoj, že se mě odtud bude snažit vyštvat zamítnutými žádostmi a neustálým připomínáním, co kolik stojí. No, začal dobře.

Během doby, kdy jsem se probírala poštou, odešli ostatní na oběd, až na Craiga. Ten zůstal sedět za svým počítačem, s písmenky a znaky zrcadlící se mu ve sklech brýlí, čekajíc, až mu někdo ze zbylých spolupracovníků po příchodu přinese to, oč je požádal.

Odhodila jsem dopisy stranou a upřeně se na toho mladíka s výjimečným talentem na propátrávání všemožných počítačových sítí zahleděla. Zřejmě vycítil můj pohled, což byl záměr. Chtěla jsem, aby se alespoň na chviličku odpoutal od monitoru.

„Craigu?“

Rychle se otočil a prudce zamrkal. „Ano?“

„Mám na tebe prosbu. Potřebuji něco vyhledat.“

Očka mu zasvítila. „Jistě, stačí říct.“

Rozvalila jsem se v křesle a ruce volně složila v klíně. Snažila jsem se působit pokud možno co nejvíc uvolněně a v klidu.

„Jde o dvě záležitosti. První se jedná o Nikitu Kozlova. Pokud jsem správně pochytila pár informací, měl před lety sám osobně nějaký konflikt přímo s Derillem. Potřebuji zjistit, o co se jednalo a jak to dopadlo. Druhý cíl je Jesse Stoner. Je jedním z hlavních vyšetřovatelů Rady starších. O něm potřebuji zjistit absolutně cokoliv. Co dělal a dělá, kdo to vlastně je a jak dlouho tu je. Musím vědět, jestli byl už někdy dřív spjat s upíří královskou rodinou nebo s případy ohledně Derilla. Velikost jeho bot mě nezajímá, ale jinak všechno. Jasné?“

Craig se nejistě ošil. „Jistě, chápu, co máte na mysli. Ale oba jsou to muži na takových postech, že jejich záznamy budou velmi dobře střeženy, zvláště u toho druhého. Napojení na Radu starších znamená absolutní utajení.“

Pokývla jsem na srozuměnou. „Vím, co tím myslíš. Ale já věřím v tebe a tvé schopnosti. Už jednou si mi dokázal, co všechno zvládneš. Zkus to ještě jednou. Prosím.“

Pochvala a připomínka toho, jak je pro mě jako člen týmu důležitý, došly náležitého účinku. Craig jako by za svým počítačem povyrostl, narovnal se a upravil si brýle, sklouzávající mu z úzkého nosu.

„Dobře, budu se snažit,“ ujistil mě o trochu hlubším, mužnějším hlasem.

„Děkuji ti. A jen poslední prosba – nechci, aby o tom, co pro mě teď děláš, kdokoliv věděl. Je to hodně delikátní záležitost a mohla by u ostatních vzbudit, řekněme, pochybnosti.“

Napjatě polkl. „Jasně, chápu.“

Pousmála jsem se. „Skvělé. Takže pokud mezitím nepřijde nějaký urgentní příkaz od Nikity, dělej zatím na tomhle.“

Pak jsem se zvedla, sebrala všechnu poštu od Nikity a přešla ke dveřím. Mezi veřejemi jsem se ještě otočila zpátky ke Craigovi.

„Věřím ti. Tak mě prosím nezklam.“ Nato už jsem vyšla do chodby a zamířila k nikitovi kanceláři. Jestli se mnou chce bojovat tímhle stylem a vyštvat mě odsud, musela jsem mu dát najevo, že se jen tak nedám. Já ne.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 45. část: