OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 42. část

05.07.2010 (18:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1219×

Vzbudila jsem se do šednoucího rána. Pomalu jsem se posadila a odhrnula pokrývky. Vedle mě bylo prázdno, přesně jak jsem čekala. Instinktivně jsem pohladila neporušenou linku prostěradla a chladnou přikrývku, kterou si Michael nakonec zjevně ani nevzal do obýváku.

S povzdechem jsem se postavila. Až v tu chvíli mi došlo, že jsem stále v oblečení, ve kterém jsem usnula u Alessandra, a rychle se v tichosti převlékla.

Celý byt ještě spal tak, jak měl. Proklouzla jsem do obýváku, kde jsem zahlédla obrys Michaelova těla pod tenkou dekou z pohovky, s rukama pevně přitaženýma pod bradu. Přešla jsem až k němu, snad abych se přesvědčila, že je po svém opileckém večeru v pořádku.

Klidně oddychoval, dokonce byl převlečený do pyžama, což mě překvapilo. Bylo tam ale také něco jiného, co mě z neznámého důvodu znepokojilo. Několik dlouhých vteřin jsem přemýšlela, co mi na něm připadá zvláštní, neobvyklé.

Pak mi to v náhlém popudu došlo. Nebyl z něj cítit obvyklý závan alkoholu ani vyčpělý pach kouře a přepáleného tuku z hospody. Ne že by vždy po příchodu ze svých pitek s kamarády zapáchal na sto honů, ale vždy jsem z něj alespoň něco z toho cítila.

Ale tentokrát nic. Nedalo mi to a nahnula jsem se až nad něj, aby mi jeho dech ovanul tvář. Nic, jen pozůstatky vůně zubní pasty. Zmateně jsem přešla k židli, kde měl hozené věci, ve kterých byl v noci pryč.

A opět žádný náznak toho, kde tedy celou noc byl, jen slabý závan aviváže a kapky jeho kolínské.

Hodila jsem košili i svetr zpátky na židli a potichu se odkradla do hlavní koupelny, ve které jsem se cítila příjemně bezpečně. Vše na svém místě, vše tak, jak má být. Přesto jsem nedokázala donutit vlastní srdce, aby přestalo tlouct v podivném rytmu, který mi rozechvíval hruď.

Osprchovala jsem se, nalíčila a snažila se psychicky připravit na páteční shon v práci. Myšlenky na Michaela mi ale stále nedávaly pokoj. Vkrádaly se do všech mých úvah, plánování a přemýšlení.

Nechtěla jsem se tomu poddávat. Ať už Alessandro říkal cokoliv, nechtěla jsem připustit, aby se tahle rodina rozpadla. Za žádnou cenu jsem se ale nechtěla vzdát svého působení na druhé straně. Byla z toho vůbec nějaká cesta ven?

Měla jsem ještě čas, a tak jsem kromě obvyklé bohaté snídaně pro mě připravila i vafle s čokoládou. Caroline i Sean tak byli po probuzení příjemně překvapeni a my si tak po dlouhé době zase užili pohodové ráno plné smíchu. Při odchodu se Sean neudržel a dal mi pusu na tvář. To už neudělal hodně dlouho a mě to naplnilo příjemným, až pohlcujícím pocitem lásky, který se obvykle styděl dávat najevo.

Po příchodu do práce mě čekalo další překvapení, které mi ale úsměv do tváře rozhodně nedodalo. Chvatné pozvání přímo od slovutného Joshe Wooda. Při pomyšlení, že si mě poprvé za celou dobu mého působení tady pozval na kobereček přímo šéf, se mi sevřel žaludek.

Při procházení dlouhou chodbou až k jeho dřevem obložené kanceláři jsem si ale podvědomě oddechla a dodala si tak odvahy. Když můžu bojovat proti překupníkům s lidskou krví, co proti mně zmůže jeden muž? Ať už se má stát cokoliv, ať už mě má vyhodit nebo cokoliv jiného, dokážu se s tím poprat. Kdybych to nedokázala a příliš si to brala k srdci, nebyla  bych tou pravou upíří princeznou.

Už na mě zřejmě čekal, protože jeho sekretářka mě k němu uvedla bez čekání. Tvářil se neutrálně a bylo znát, že si na tom dává velmi záležet, když se ze svého koženého manažerského křesla nakláněl přes bytelný dubový stůl, na němž se mezi absolutním pořádkem, který na něm panoval, skvěla pozlacená cedulka s jeho jménem a funkcí.

Byl jako obvykle elegantně oblečen, oblek šitý na míru mu zjevně svědčil a jeho samého tak určitě utvrzoval ve vlastní důležitosti. Ne že by nebyl schopný, jeho obchodnický a novinářský talent jsem mu upřít nemohla. Ale jako člověka jsem ho zkrátka nemohla vystát a být s ním v jedné místnosti mi nedělalo zrovna radost. A v tuto chvíli už vůbec ne.

Nechal mě pár vteřin podusit, ale když viděl, že neblednu ani se nehroutím, odkašlal si a milosrdně začal.

„Paní Adamsová, víte, proč jste tu?“ Výborně, zabručela jsem v duchu. Jen si to užívej.

„Ne, to netuším.“

Samolibě se usmál a tím se mi zprotivil ještě víc. Sáhl po úhledně vyrovnané složce po své pravé ruce a pár dalších tichých vteřin v ní listoval. Vychutnával si mě a já se musela silou vůle uklidňovat, abych neřekla něco opravdu ošklivého.

Nakonec desky opět položil a s rukama volně položenýma v klíně překřížených nohou. „Znáte paní Crowllyovou?“

To mě poněkud zmátlo. „Jistě, je to vedoucí našeho oddělení a tudíž vaše podřízená.“

Přikývl. „A znáte její náplň práce?“

Co má tohle sakra znamenat? „Vím, co kontroluje, kam a komu předává dál, na co si dává pozor. S kým jedná a podobně samozřejmě příliš nevím, nejsem její asistentka.“

Opět přikývl a vypadal spokojeně, zatímco já se propadala do zmatenosti, které jsem se chtěla stůj co stůj ubránit. Chce na mě hodit nějakou její práci, aby toho ona měla méně a já tolik, že už nebudu vědět, kde mi hlava stojí?

„To samozřejmě nejste. A ani nebudete. Nastupujete totiž na její místo, a to s konečnou platností od příštího pondělí. Vyhovuje vám podepsání nové pracovní smlouvy ještě dnes, nebo si ji chcete raději vzít domů, pročíst si ji a podepsat až v pondělí?“

Dech se mi zkrátil, zato srdce nabralo nebezpečné obrátky. Donutila jsem se trochu přivřít oči, abych na něj necivěla, ale mozek to stále nechtěl příliš vstřebat. Já a vedoucí celého oddělení? Už od pondělí?

Odkašlala jsem si a snažila se tvářit o dost vyrovnaněji, než jsem se cítila. „Raději bych to nechala na pondělí, abych měla čas si vše pročíst a promyslet případné výhrady. Pokud vám to samozřejmě nebude vadit.“

„Vůbec ne,“ pozvedl obočí, přisunul ke mně složku a můj nos tak zaplnila velmi příjemná vůně jeho kolínské. „Jste opatrná, proti tomu já nic nemám. Já mám ale také jednu výhradu a o té bych vás rád informoval již nyní.“

Odtrhla jsem oči od papírů zpátky k němu a gestem ruky mu dala najevo, aby pokračoval.

Naklonil se nebezpečně blízko přes stůl a já pocítila, jak je mi to nepříjemné. To, že poněkud ztišil hlas, mi na klidu taky zrovna nepřidalo.

„Nevím, co se s vámi děje, zda máte nějaké problémy tady či v soukromí, a nehodlám po tom ani pátrat. Vámi odváděná práce stále přichází v termínech a vypracovaná tak, jak má a jak znělo zadání. Něco tomu ale chybí. Poslední týden jste roztržitá a je to znát na náboji, jaký jste vždy do své práce dávala a který vás dnes vyzdvihl zase o něco výš. Máte talent, protože na spoustě na první pohled obyčejných fotografiích vy jako jediná z celého vašeho týmu vidíte něco, co ostatní ne, a umíte to ukázat. Chci téhle vaší, řekněme, intuici dát další šanci. Tak se sebou něco udělejte. A to rychle.“

Nasucho jsem polkla a snažila se ztišit hučení v mé hlavě. Člověk, který mi byl veskrze nesympatický, mi dával obrovskou šanci, které jsem se hodlala chytit a zatnout do ní drápky. Ale hlavně – Woods mě pochválil. Respektive mojí intuici, jak to sám nazval, ale i tak to bylo víc, než od něj mohl člověk očekávat. Byl to vlastně takový dar. Jen jsem doufala, že ne danajský.

Přikývla jsem, srovnala si emoce ve tváři do neutrálního rázu, sebrala složku a zvedla se, protože nám oběma bylo jasné, že rozhovor je u konce. Víc už jsem toho od něj nemohla očekávat. Ani pozdrav.

Cesta zpátky k mému stolu mi náhle přišla neuvěřitelně dlouhá. Protože i když jsem měla obrovskou chuť začít se smát, nemohla jsem. Michael a Sven byli zkrátka příliš velká sousta na to, abych se mohla radovat z povýšení.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 42. část: