OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 40. část

25.05.2010 (19:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1081×

   Ještě chvíli jsem nevidoucíma očima hleděla k horizontu a snažila se svému náhlému plánu dát jasnější obrysy. Alessandro celou dobu mlčel, zřejmě se snažil sám si urovnat v hlavě, co jsem mu právě řekla.

   Pozdní odpoledne se náhle vyjasnilo a s ním i moje duše. Najednou mi bylo lehko, lehčeji než kdy předtím v tomhle chaosu, skrytém v hávu pravdy a bezpečí. To, že jsem najednou neměla takřka nikoho, komu bych mohla důvěřovat, mě podivně osvobodilo. Věděla jsem, že ten pocit není dobrý, ale nemohla jsem se mu ubránit.

   Postavila jsem se a postavila se ke slunci zády, aby mi nezraňovalo alespoň po tu chvíli oči, než si dojdu do auta pro brýle. Alessandro stanul vedle mě.

   „Co teď chcete dělat?“ Nedokázal zakrýt obavy ve svém hlase, ale já neměla sílu ho v té chvíli nějak uklidňovat.

   Pousmála jsem se.

   „To si zatím nechám pro sebe, než tomu dám pevný tvar. Ale pokud by vám to nevadilo, využila bych vaší nabídky ohledně přestěhování. Přeci jen, ten byt jsem dostala od královské rodiny a zařizoval mi ho Jan. Nemám teď žádnou záruku, že tam nemá během mé nepřítomnosti přístup a navíc se v rámci celé téhle situace bojím, že by tam mohly být nasazeny štěnice. Už tam prostě nechci být. Necítím se tam v bezpečí.“

   Oči se mu na vteřinu lehce rozšířily, ale pak jeho tvář zase dostala svůj obvyklý výraz účastnosti a pochopení.

   „To není problém. Dám vám adresu. Můžete přijet kdykoliv. Nechám pro vás připravit pokoje a přivést… krev.“

   Musela jsem se mu v duchu zasmát. Ať už byl mág a měl sílu zbořit celá města, při pomyšlení, že se někdo živí krví, mu stále nebylo zrovna nejlíp. A to už tu byl o hodně déle než já. Byl sice moudrý, ale člověk se v něm zkrátka nezapřel.

   Položila jsem mu ruku na rameno.

   „Děkuji vám, velmi si toho cením. Musím si teď ještě něco zařídit, ale pak bych opravdu ráda přijela.“

   Pokynul hlavou na souhlas a spiklenecky se usmál.

   „Bude mi ctí hostit princeznu.“

   Došli jsme zpátky k autům, kde jsem do navigace zadala adresu jeho domu. Už podle mapy bylo vidět, že bydlí ještě dál za městem než já, na úplné periferii obklopený lesy a přírodou. A ač jsem měla plnou hlavu jiných věcí, těšila jsem se tam, aniž bych přesně věděla proč.

   Vyjela jsem už o dost klidnější zpátky na silnici a zamířila zpět do města. Velká skla brýlí mě chránila před paprsky, které teď ozařovaly celou krajinu matně oranžovým světlem, ale pro mé oči stále příliš ostrým, než abych ho snesla.

   Vytočila jsem Jansenovo číslo a narychlo s ním domluvila schůzku. Určil místo, kde se sejdeme, což byla nakonec zpustlá, zavánějící ulička dál od centra. Ani jsem netušila, že se tady podobná místa, kam by se člověk po setmění bál vkročit, nacházejí, ale Jens se zřejmě pohyboval někde poblíž, protože už na mě čekal.

   Nevypadal překvapený, že jsem mu zavolala. Stál opřený o umaštěnou zeď jakéhosi činžáku, nohu opřenou o kontejner plný zapáchajících odpadků, v ruce ručně ubalenou cigaretu. Veškerý ten pach absolutně zastřel jeho vlastní, takže jsem se musela spolehnout na svůj zrak spíš než na svůj čich.

   Ani on mě neucítil dřív, než mě uviděl. V jeho tvrdém nesmlouvavém obličeji se nezračila žádná emoce, žádný zájem. Jako by mě čekal, napadlo mě. Jako by věděl, že přijdu.

   Dýchala jsem jen tak, aby mi vzduch stačil na mluvení. Z toho zápachu se mi sice nedělalo špatně, ale neměla jsem příliš dobrý pocit z toho, že jeden z mých nejbystřejších smyslů je mimo provoz. Už jsem si příliš navykla na něj spoléhat, že mi teď jeho výpadek připadal takřka nesnesitelný.

   Neměl se k žádnému uvítání, ale já ostatně také ne.

   „Takže, Jensi, co jste zjistil?“

   Podíval se na mě skrz podmračeného obočí a vyfoukl namodralý kouř.

   „Zprávu jsem asi před hodinou poslal do vaší kanceláře.“

   „Tam jsem se bohužel ještě nedostala. Takže?“

   Zhluboka potáhl z cigarety, až tabák zasyčel.

   „Překvapivě rychle jsem se dostal do jedné ze skupin. Chybí jim lidi. Tedy, lidí mají dost, ale vlkodlaků a upírů málo. Když se dozvěděli i z jiných zdrojů, jak jsem v tomhle černém krámě zběhlý, vzali mě. Samozřejmě,“ vydechl kouř nosem a ušklíbl se, „dozvěděli se jen to, co jsem sám chtěl, aby věděli. O mých službách pro Úřad bezpečnosti a podobně nejsou nikde žádné záznamy, takže ať hledali, jak chtěli, zjistili o mně jen to, že jsem perfektní zloděj a dostanu se do kteréhokoliv objektu. Líbil jsem se jim.“

   Založila jsem si ruce na prsou a odhodila si nervózně vlasy z čela.

   „Setkal ses přímo s Derillem?“

   „Ne, takové štěstí jsem zatím neměl. Jsem tam teprve den, nemůžete počítat s tím, že se hned dostanu až k němu.“

   „Jistě. A co jsi zjistil?“

   „No, nejbližší předávka, která se tentokrát týká té jejich speciální munice na upíry, se uskuteční za tři dny v doku. Na lodi. Ještě nevím její jméno, je jich tam spousta a o téhle se zatím nezmiňovali jménem. Nicméně mě tam chtějí jako nasadit jako ochranku, takže mi to do té doby budou muset říct. Pak dám samozřejmě vědět.“

   Bylo mi jasné, že tahle informace půjde okamžitě přes Nikitu. Při pomyšlení na něj se mi sevřelo hrdlo. Nikita… Byl pro mě důležitý svým vlastním, specifickým důvodem. Byl to někdo, s kým jsem byla zajedno a zároveň s ním tajně bojovala. I mé tělo s ním bojovalo. A jeho s mým. V přírodě bychom byli proti sobě, ale tady jsme se museli akceptovat.

   Ale to všechno, co mě naučil, pro mě znamenalo hrozně moc. Když na mě na Cromwellových polích křičel, jak jsem neschopná, a tím probudil mou skrytou sílu k životu, bylo nezapomenutelné. Jeho vůně mě dráždila a hádky s ním mě dostávaly do varu. Ale teď… náhle se stal nepřítelem. Tím na druhé straně. Už jsem nemohla věřit ani jemu.

   A to mě bolelo. Protože i když byl tvrdý a zásadový, pořád to byl Nikita Kozlov. Můj Nikita, přítel i oponent. Ale teď už ne.

   Jens nedal najevo, že si je vědom mého náhlého zachmuření, ale určitě si toho všiml. Byl příliš bystry na to, aby mu to uniklo.

   Zavrtěla jsem hlavou a opět upřela pohled na něj.

   „A dál?“

   Pozvedl jedno zjizvené obočí.

   „Dál? Dál nic. To je všechno. Jak říkám, jsem tu moc krátce na to, abych…“

   „Dost,“ přerušila jsem ho a postoupila ještě o krok blíž k němu. „Já o tom vím. Oni ne, nebo alespoň ne všichni. Ale já ano. Derill mě chce. Chce moji sílu a proto mě chce dostat. A já se na to potřebuji připravit a vymyslet, co dál. Bez ostatních.“

   Něco na mně ho upoutalo. Buď to byl jiný tón hlasu, neproniknutelný výraz v mé tváři nebo blízkost, jakou jsem teď k němu zaujala. Ale pochopil. Nebyl hloupý, pohyboval se mezi intrikami a zradou příliš dlouho na to, aby neznal, co se tu děje.

   Odhodil nedopalek na zem a přišlápl ho svou těžkou koženou botou. Ztišil hlas.

   „Něco na vás chystá, chlapi se o tom přede mnou bavili. Ale nesmáli se. Půjde o něco velkého, něco, co zřejmě přesahuje veškeré zlo, které doposud napáchal. Co jsem z jejich řeči pochopil, hodlá porušit další z pěti zákonů. Nevím který, ale ten o zbraních už má za sebou, takže o tohle zřejmě nepůjde. Potřebuje vás dostat na lopatky. Nevím, jestli s vámi chce bojovat přímo nebo vás dostat nějak jinak, ale udělá to.“

   Zhluboka jsem se nadechla a snažila nevnímat veškerý ten ostrý, příšerný puch kolem.

   „Fajn,“ přikývla jsem a prohrábla si vlasy, které mi stále spadaly do tváře. „Teď od vás budu chtít něco, co vám asi bude připadat divné ale…“

   „Chápu,“ přerušil mě. „Jedny zprávy do Ústředí, druhé vám. Je to tak?“

   Přikývla jsem a byla spokojená, že je s ním tak skvělá domluva. Protože ať už se tu dělá jakákoliv levárna, on byl z tuhého těsta. Jeho se to netýkalo a nebyl přikloněn ani na jednu stranu. Šlo mu o to odvést zadanou práci co nejlépe a pak vyinkasovat co největší balík.

   „Přesně tak,“ přikývla jsem. „Tohle nebude sranda, Jensi, ale to je vám asi jasné. Všechno, co ohledně tohohle zjistíte, se musí dostat jedině ke mně, jasné?“

   „Jasné.“ Pak přistoupil až ke mně, tak, že se jeho kožená bunda dotýkala mé mikiny a já z něj naplno cítila vlkodlačí teplo, to, kterým sálají a tolik se jím liší od upírů. „Ale jestli vám můžu poradit,“ zašeptal mi přímo do tváře a mě ovanul tabákový odér, „zachraňte si zadek, dokud můžete. To, že vás ti hlavouni chtějí vyšachovat ze hry, už zřejmě víte. Ale to, co pro vás chystá Derill, bude nejspíš daleko horší. Stala jste se tichým psancem, tím, koho nemůžou oddělat rovnou, ale na koho se budou snažit nastražit tolik pastí, aby dosáhli svého Ne že bych vás měl nějak extra rád, ale jste přímá a nebojíte se jít proti proudu. Nezasloužíte si takový konec. Ani na jedné straně snů.“

   To byla ta největší pochvala mé maličkosti, jaké se mi mohlo od chlapa jako on dostat. Až mě to dojalo. Pousmála jsem se a opřela mu obě ruce o horkou hruď.

   „Právě proto, že se nebojím jít proti proudu, nemůžu jen tak zmizet. Nikdo nebude rozhodovat o mém bytí a nebytí tady beze mě. Půjdu proti Derillovi a tak dokážu sobě i ostatním, že stojím za víc než za jedno rychlé odsouzení.“

   Zavrtěl hlavou.

   „Jste šílená.“ Pak se ale usmál a já tak poprvé mohla spatřit jeho skutečnou tvář, ne tu masku, kterou se obrňoval proti všem a všemu. „A to je dobře. Protože jen lidé jako vy tady mohou něco změnit, v tomhle světě i v tom druhém. A je jedno, jestli jste člověk nebo upír. Tu vnitřní sílu vám nikdo nevezme. Já vám věřím.“

   „Já vám taky,“ široce jsem se na něj usmála a rychle, pevně ho objala. „Budu si muset změnit číslo, ale pak ti zavolám, abychom se zase sešli. A ty prosím vyzvídej, jak jen to půjde.“

   Rozhodil rukama.

   „Vždyť je to moje práce.“

   Pak jsme na sebe místo pozdravu jen kývli a já zase rychle zaplula do auta. Vyrazila jsem na druhý konec města, do bytu, který mi nebyl domovem, ale místem, které pro mě mohlo být ještě větším ohrožením než kdy dřív.

   Tichý psanec. Ta slova mi rezonovala v hlavě ještě ve chvíli, kdy jsem otevírala dveře. Byt byl teď náhle jakoby jiný, vzdálenější mně samotné, cizejší než kdy dřív. Ještě před chvílí tu musela být Rose, protože její nasládlá lidská vůně stále přetrvávala ve vzduchu.

   V klidu jsem si uložila oblečení do tašky, na něj naskládala plechovky s krví, které jsem měla připravené v ledničce, a obezřetně, doufajíc, že naposled, jsem se rozhlédla po bytě. Žádné zjevné znaky kontroly jsem nenašla, ani vizuální, ani odposlechové. Ale bylo mi to jedno. Prostě už jsem tomuhle místu přestala věřit a to stačilo k mému rozhodnutí.

   Cestou k Alessandrovi jsem zavolala do nemocnice v Ústředí. Hovor vzal přímo lékař ošetřující Svena, ale nic nového ani povzbudivého mi říct nemohl. Bráškův stav zůstával neměnný – kóma způsobené působením vlkodlačího jedu na upíří organismus. Vyhlídky do příštích několika dnů neměl. Jak sám řekl, neví si rady. Udržují ho při životě, ale jestli se někdy probere a v jakém stavu, to byla otázka, na kterou nikdo neznal odpověď.

   Zaklapla jsem telefon a tiše si povzdechla. Tak moc jsem doufala v to, že se z toho Sven dostane! Byl to prostě můj bráška, ať už naše krevní vazby byly jakékoliv. Byl to hodný milý kluk, který se nebál nasadit vlastní život, aby pomohl. Jemu jsem věřila. Ale on se odebral do úplně jiných sfér a mě tu zanechal s vlastní zmučenou myslí. Ale i s odvahou. Protože jestli měl on dost síly na to chránit tenhle svět, já jí teď musela mít za nás za oba.

   Protože tenhle svět se pro mě stal vším. Jistotou, pokušením i strachem. Vším, co život přináší po svém proudu, vším, co dělá život životem. Ať už se mi tu dělo cokoliv, stovky a tisíce lidí tu získávaly svá skutečná pevná místa, kam patří, druhé životy, které jim dodávají sílu a pocit, že někam patří.

    Chtěla jsem bojovat s Derillem kvůli tomuhle světu. On byl jen parchant neznající skutečný smysl života, chamtící po všem, co nemohl mít a odhazující vše, co mu stálo v cestě za cílem, ke kterému nikdy nemohl dospět.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 40. část: