Svět za světem - 4. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Claire se díky svému rozhodnutí a odvaze vstoupit skutečně do světa za světem pouští na tenký led - je to pro ni skutečně to nejlepší, co může udělat?

14.10.2009 (15:30) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1483×

Sál Rady starších byl snad ještě větší než hala. Vysoké kamenné okrouhlé místnosti vévodily mohutné knihovny zaplněné knihami a složkami až po okraj. Světla zabudovaná do stěn osvětlovala většinu místnosti příjemným tlumeným světlem, které však nedokázalo dosáhnout až na konec archívů. Vládci celé místnosti však bylo devět mužů sedících za dlouhým mramorovým stolem.

Byli různých věkových kategorií, od chlapce asi tak patnáctiletého až po muže, který už jistě překročil devadesátku. Došlo mi, že Rada starších se jim neříká kvůli jejich věku, ale zřejmě pro jejich postavení a schopnosti.

Ani jeden z nich se neusmíval, nikdo však nevypadal přímo nebezpečně ani otráveně. Přejížděli po mně zkoumavými pohledy a já si připadala jako nahá. Dívali se na mě zvědavě, jako děti, když přijde do jejich kolektivu někdo nový. Zježily se mi chloupky na krku.

„Dobrý den.“ Nic lepšího mě nenapadlo. Jen jsem doufala, že to skutečně berou jako den, abych nebyla za hlupáka hned po první větě. „Dobrý den, paní Adamsová,“ odpověděl mi jeden z mužů, velice štíhlý s krátkými blond vlasy, tak kolem čtyřiceti let. „Jsme rádi, že jste přišla. Račte blíž. Můžete se posadit.“

Jeho hlas sice nezněl tak, jako by mě skutečně rád viděl, spíš naopak. Snažila jsem se ale svůj strach ovládnout. Přeci jen, někteří lidé už to tak mají v povaze. Zkrátka neumějí být milí nebo alespoň něco na ten způsob.

Usadila jsem se do nepříliš měkkého křesla stojícího asi tři metry před stolem. Nohy mě od kamenné podlahy začaly zábnout, snažila jsem se však před nimi nedat nic znát. Jen jsem se snažila podlahy dotýkat jen konečky palců, ale moc se mi to nedařilo.

Postarší muž s hustou kšticí stříbrných vlasů, který se až doteď snažil něco vyčíst ze složky papírů, se na mě podíval a přívětivě se usmál. Vypadal jako dědeček z pohádky. „Paní Adamsová,“ promluvil ke mně lehce nakřáplým hlasem, „jsem rád, že vás poznávám. Sledujeme vás už delší dobu a konečně nastala chvíle, kdy jste se tu ocitla. Máte ponětí, co vás teď čeká?“

„No, Steve, tedy pan Collins, mi řekl, že rozhodnete, čím se v tomto světě stanu. Že rozpoznáte, co se ve mně skrývá.“ „Ano, přesně tak. K tomuto účelu zde máme jednoho ze členů, který se vás, s vaším svolením samozřejmě, dotkne. Má mimořádnou schopnost, která mu dovolí skrz tento dotek rozpoznat, kým ve skutečnosti jste.“

Dotkne? „Dobrá, souhlasím.“ Jeden z nich, dohola ostříhaný mladý muž s pronikavýma tmavýma očima, se postavil a přešel ke mně. Pak se lehce uklonil. „Jmenuji se Astas Kovalis a můžu vás ujistit, že se nejedná o nic bolestivého. Jen se dotknu vaší hlavy a v případě potřeby i dlaně, pokud mi to dovolíte.“

Pokrčila jsem rameny, ale srdce mi tlouklo takovou rychlostí, že jsem měla pocit, že mi musí prorazit žebra a vystřelit ven. Skrz sevřené hrdlo jsem dokázala dostat jen jediné slovo: „Jistě.“ Pak jsem v očekávání pevně sevřela víčka.

Astas položil své dlouhé, štíhlé prsty na mou hlavu. Cítila jsem lehký stisk, ale jinak nic mimořádného. Trvalo to několik vteřin a celým sálem pulsovalo napjaté ticho. Pak sebou Astas trochu trhl, jako by se lekl, což vyděsilo i mě. Oči jsem však neotevřela.

Pak své ruce stáhl. Slyšela jsem jemné šustění látky, když mě obcházel a poklekal přede mnou. Vzal mé ruce do svých a sevření znatelně zesílilo. To už jsem nevydržela a musela se podívat.

Klečel přede mnou na jednom koleni, hlavu skloněnou téměř až k bradě. Holá lebka se mu leskla potem a celý se slabě třásl. Podívala jsem se po ostatních, ale ti měli oči jen pro Astase. Vypadalo to, že vidí něco neobvyklého. A to se mi přestávalo líbit.

Přes všechen strach, úzkost a počínající nepochopitelný vztek jsem ani nemukla a čekala, až Astas skončí. Když po několika dlouhých minutách mé ruce pustil, rychle jsem je schovala do klína. Zůstával stále ve stejné pozici, ale konečně ke mně pozvedl své tajemné oči. Nedokázala jsem plně rozpoznat, co v nich vidím, ale do nadšení to mělo skutečně daleko.

Pak se ztěžka zvedl a vrátil se k ostatním, kteří napjatě očekávali, co řekne. Něco jim však potichu zašeptal. Na to se na mě pozorně upřelo devět páru zvídavých očí. Došlo mi, že tohle opravdu nebude standardní situace. Cítila jsem, jak mi zmizela barva z tváří a já zbledla.

Konečně někdo promluvil. „Paní Adamsová,“ nahnul se ke mně nejstarší z mužů, vetchý stařík s kůží tenkou a průsvitnou jako papír, „mohla byste prosím zatím počkat venku? Musíme se poradit. V soukromí.“ „A-ano,“ vykoktala jsem a cestou ke dveřím jsem se snažila neběžet a donutit se zase normálně dýchat.

Tiše jsem za sebou zavřela dveře a rozhlédla se po chodbě. Steve stál u stolu sekretářek a bavil se s Joyce. Když mě zahlédla, strčila do něj. Nejprve se usmíval, ale když rozpoznal výraz v mé tváři a viděl, jak ráznými kroky se k němu blížím, znejistěl.

Málem jsem do něj narazila, jak jsem nevnímala vlastní chůzi a zapomněla jsem přibrzdit. „Claire, co se stalo?“ „Oni to nevědí.“ „Cože?“ vmísila se Joyce do hovoru. Já však věnovala pozornost jen Stevovi, který na mě civěl jako na blázna.

Zavrtěla jsem hlavou a prohrábla si vlasy. „Nebo možná vědí, ale nechtěli to říct. Astas se klepal, když se mě dotýkal. Prý se musí poradit. Poslali mě ven.“ Steve se mnou lehce zatřásl, viděl, že ztrácím nervy. „Buď v klidu, to se občas stává. Nic se neděje, věř mi. Počkáme a uvidíme, co ti řeknou.“ Zpříma jsem se na něj podívala. „A kolikrát si takovou situaci zažil?“ Sklopil oči. „Nikdy.“ Podívala jsem se na Joyce, ale ta také nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Tak vidíš.“

Posadila jsem se na nejbližší lavičku a nevnímala, že po mně několik lidí pokukovalo. Podepřela jsem si hlavu rukama s lokty zabořenými do kolenou a zavřela oči. O chvilku později mě ze zamyšlení probralo cinknutí sklenky o stůl.

Steve teď zase usedal ve mně a přistrkoval ke mně skleničku s jakýmsi nazlátlým obsahem. „Co je to?“ „Uklidní tě to.“ Vzala jsem sklenku do ruky a přičichla. Tekutina voněla po ovoci se stopami jakési lesní vůně. Dlouho jsem neváhala a vypila naráz celý obsah.

Musel to být nějaký alkohol, protože jsem okamžitě ucítila příjemné teplo šířící se mými útrobami. Tekutina si nenásilně propalovala cestu mým tělem a já se bála nadechnout, abych se nezačala dusit.

Po několika vteřinách jsem však vnímala klid a jistou rezignaci, která se ve mně usídlila. Steve na mě starostlivě pohlédl. „Tak co? Je to lepší?“ Přikývla jsem, ale mluvit se mi nechtělo.

To jsem tak beznadějný případ, že odpověď není jednoznačná a oni se musí radit? Nebo je to něco tak hrozného, že mi to nechtěli říct hned? A co když se Steve mýlil a nic ve mně není? Ale proč by se pak Astas tak klepal? Chtělo se mi domů, ale rozhodla jsem se, že bez odpovědi se odtud nehnu.

Podívala jsem se ze zvyku na hodinky a strnula jsem. Nešly. Tázavě jsem pohlédla na Steva, který si mého pohybu všiml. „Nic, co si přineseš, tady nebude fungovat. Máme vlastní, které tu pracují tak jak mají. Jestli chceš, můžu ti je během chvilky opatřit.“ „Ne, děkuju. Jen jsem chtěla vědět, jak dlouho už jsem tady.“

„No, ty bys řekla, že necelou hodinu, ale ve světě, ze kterého sem přicházíme, se to na čas nedá počítat. I kdybys tu byla dvacet let, ve chvíli, kdy se vrátíš zpátky, se zkrátka probudíš ráno poté, co jsi večer předtím usnula. Nikdy nemůžeš nic zameškat, neboj.“

Pohled jsem z něj takřka nepřítomně stočila zpět k hodinkám. Znamenalo to tedy, že i kdybych tu byla bůhví jak dlouho, probudím se vedle Michaela ráno po fotbalovém zápase, který večer sledoval. Bylo to šílené. A já byla zřejmě ještě šílenější, když jsem se do toho tak hrnula.

Joyce pronikavě zazvonil telefon a to mě probralo ze zamyšlení. S úsměvem na mě kývla a já pochopila, že mě volají zpátky před Radu starších. Steve chtěl něco říct, asi mi dodat odvahy, já ho ale gestem ruky raději umlčela. Bála jsem se, že kdyby něco řekl, utekla bych jako malá holka.

Zaklepala jsem a vešla. Někteří stáli, jiní seděli na svých místech. Astas se postavil až k mé židli, což mi nebylo úplně nejpříjemnější. Pokynul mi a tak jsem se posadila, snažíc se zabránit jakémukoliv fyzickému kontaktu. Rozhlédla jsem se po těch cizích tvářích a spatřila v nich cosi nového. Něco, co tam předtím nebylo. Nemohla jsem ten pocit ale určit, protože mě všichni upřeně pozorovali. Velmi upřeně.

„Paní Adamsová,“ promluvil do hrobového ticha nejstarší z nich, „stalo se něco, co jsme nečekali. Překvapila jste nás. Opravdu hodně překvapila.“ Asi čekal, že něco řeknu, ale já neměla slov. Srdce mi tlouklo až v krku a měla jsem pocit, že mi dochází kyslík. Ani nevím, jestli jsem skutečně dýchala.

„Chci tím říct, že Astas zjistil, že se ve vás skrývá skutečný potenciál pro tento svět. Opravdu obrovský.“ Pak stařec předal slovo jednomu z mladších mužů, kterého jsem až do teď téměř nevnímala. Byl méně výrazný než ostatní, nevyzařovala z něj taková síla a autorita, přesto však bylo znát, že se mezi nimi cítí jako doma.

„Mohu vám říkat Claire?“ Jen jsem přikývla. „Dobře. Takže Claire, dostali jsme se do situace, která pro nás není sice úplně nová, přesto se však vymyká valné většině toho, co tu běžně zažíváme. To, co je ve vás, to, s čím jste se narodila, je velice silné. Přejděme však k věci. Podle Astase a našich záznamů už víme, kdo zde jste. Neřadíte se zde mezi lidi, ale revenanty. A to mezi jejich elitu.“

I když jsem se ho snažila pořádně vnímat, teď mi myšlenky ujely úplně někam jinam. Revenant… kde jen jsem to slyšela? Bylo to povědomé slovo, na které jsem narazila v nějaké knize. Ne, byla to encyklopedie, co mám doma. Snažila jsem si tu stránku představit, ale na mysli mi vytanul jen obrázek, natištěný tam přes celou jednu stranu. To ale znamená, že…

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování