OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 36. část

01.05.2010 (18:30) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1092×

   Jeden z mužů, který silně páchl desinfekcí, ho jemně, ale suverénně odebral z mého náručí a přidržel ho na zemi. Druhý lékař vytáhl plechovou nádobku a její obsah, který mi vzdáleně připomněl pokusy s tekutým dusíkem o hodinách chemie, mu nalil na díru, zející mu v hrudi.

   Záchranář, který ho držel, byl upír, neměl tedy problém udržet ho, když se prudce vzepjal do luku. Zatlačil mu na ramena a hlavu s takovou silou, že ho přikoval k zemi. Další dva mezitím naklusali dovnitř s podivnými nosítky, z nichž visely jakési kovové pásy.

   Těmi mu po naložení omotali zápěstí, kotníky a krk a pak ho rychle naložili do auta. Za vytí sirén sanitky a jakýchsi policistů, kteří jim dělali doprovod, s mým bráškou zmizeli za první zatáčkou.

   Zůstala jsem němě zírat do podlahy. Po chvilce mě probral Gary, který mi svou medvědí tlapu položil na rameno.

   „Jste v po řádku, princezno?“ Pozvedla jsem k němu oči, jako bych se probrala z transu, ale nebyla jsem schopna jediného slova.

   Výraz v jeho velikém kulatém obličeji zjemněl. „Měli bychom jít, už se to tu balí.“ Zmateně jsem se rozhlédla kolem a zjistila tak, že Arina, Tess a Louis stojí před domem a nervózně přešlapují. Goosova motorka už byla pryč a Michellino auto prolézají lidé z Úřadu bezpečnosti. Kolem mě už nebyl nikdo jiný než Gary.

   Vztek na mě se svou dusivou vahou padnul v jediném zlomku vteřiny. Vystřelila jsem na nohy, ale Gary mě stačil chytit do náručí.

   „Kde je ta svině?“ zavrčela jsem do jeho ramene, ke kterému mě zřejmě sice nerad, ale přesto dosti rázně tisknul. „Kde je? Zabiju jí,“ sykla jsem skrz zaťaté zuby.

   „Claire,“ oslovil mě překvapivě něžným hlasem tak, jak jsem od nich chtěla, „ona je mrtvá.“ Zvrátila jsem hlavu tak, abych mu viděla do očí, ale už v tu chvíli jsem věděla, že mi nelže. Pohled mi oplatil a volnou rukou mě nesměle pohladil po zádech.

   „Louis jí musel zabít. Vysmekla se mu, než se stačil přeměnit, a útok na člena jakékoliv královské rodiny se automaticky trestá smrtí. Roztrhal jí, než se dostala ke druhému výstřelu.“

   Snažila jsem se všechno vstřebat. Jistě, máme Goose a Michellinu partnerku, ale… ale ta, která si dlouhý, bolestivý trest zasloužila nejvíc, už byla mrtvá. Bylo po všem. A jediné, na čem mi teď záleželo, bylo, aby to Sven zvládl.

   Pokynula jsem Garymu, aby mě pustil, i když ve mně vztek stále vřel a rozpaloval mé mrtvé srdce doběla. Vyšla jsem před dům, kde se po mně všichni zvědavě ohlédli. Louis měl ve tváři vepsanou výhru i prohru, jak se nemohl rozhodnout, co vlastně dokázal.

   Tess i on ke mně udělali krok, ale já je jediným gestem ruky zastavila. Zašla jsem za dům, kde se ještě motal jeden z techniků, kterého jsem podobným gestem odehnala pryč. Dívala jsem se na nebe, teď už temné, s hvězdami i měsícem zahalenými za neprostupnými černými bouřkovými mračny.

   Zašla jsem ještě pár kroků do louky a tam se pevně rozkročila. Muselo to ze mě ven, jinak bych se zbláznila. Cítila jsem, že jestli neulevím svému tělu, nedokážu ulevit ani svému nitru a já netušila, co bych v takovém stavu mohla později udělat. Svá slova o tom, že bych Michell zabila, bych zpátky nevzala, protože jsem to myslela smrtelně vážně. Nechtěla jsem ale ublížit nikomu kolem sebe. A ani sobě.

   Síla mnou v modrých stužkách a vlnkách citelně projížděla a elektrizovala celé mé tělo. Už v tu chvíli jsem věděla, že ten výbuch bude ještě silnější, než jaký se mi podařil na Cromwellově poli po hádce s Michaelem, ale nemohla jsem to zastavit. Nechtěla jsem.

   V uzavřených dlaních se má síla velmi rychle formovala do veliké, úhledné modře pulsující koule, která už mě pálila v dlaních. I přesto jsem jí však v rukou nechala tak dlouho, jak jsem jen vydržela, aby se tam mé vnitřní síly nahromadilo co nejvíc.

   Pak jsem pohlédla k nebesům, která jako jediná byla nyní svědkem mého vzteku a žalu, a ruku plnou silou vymrštila směrem k lesu, ze kterého jsme předtím přišli. Modrá koule na vteřinu rozčísla houstnoucí vzduch jako blesk.

   Pak se plnou silou vrhla na veškeré překážky, na které narazila. Zavřela jsem oči a snažila se zpětný náraz co nejlépe ustát, takže jsem jen slyšela, jak sviští mezi stromy, se suchým praštěním je kácí a ty se jako mrtvé plody s rachotem snáší k zemi.

   Trvalo asi tři vteřiny, než mě tak silný výlev srazil na kolena. Já za to ale byla ráda. Bezpečí měkké, hebké trávy, lehce se vlnící v sílícím větru, který sliboval skutečně velkolepou bouřku, mě naplňovalo pocitem alespoň určitého uklidnění.            

   „Claire, jste v pořádku?“ Alessandrův hlas mi v tuhle chvíli a na tomhle místě zněl zvláštně nepatřičně. Nedokázala jsem mu odpovědět, ať už proto, že jsem vlastně nevěděla, co mu říct, i že mé tělo bylo teď tak vyčerpané, že i mluvení pro mě bylo obtížné.

   Poklekl vedle mě a jeho tmavý plášť se kolem něj rozložil jako temná vlna. „Chcete pomoct do auta?“ Starost v jeho hlase mě dojímala. Byla jsem vyčerpaná, hladová, s nervy nadranc. Potřebovala jsem někoho, jako je on. Někoho, kdo by se příliš neptal na to, co se v tom prokletém domě vlastně stalo.

   Zavrtěla jsem hlavou a pak se čelem opřela o jeho rameno. „Nechtěla jsem, aby to tak dopadlo,“ zamumlala jsem a suchý vzlyk mi přitom přiškrcoval hrdlo. „Já vím, že ne. Všichni to vědí. Nikdo z vás za to nemohl,“ zašeptal mi do vlasů a konejšivě mě objal kolem ramen.

   „Jsem husa hloupá,“ zavrtěla jsem opět hlavou. „Ani mě nenapadlo použít na něj svou sílu. Třeba by mu to pomohlo a jed by se tak rychle nešířil. Mohla jsem…“ Můj hlas vyplynul do ztracena. Už jsem neměla slov. Teď, když mi konečně s razantní platností docházelo, jak jsem všechno pokazila, všechna slova ztrácela smysl.

   „Nemohla,“ povzdechl Alessandro a jemně mě narovnal, aby mi viděl do očí. „Ani vaše síla by mu nepomohla, ta je dobrá na pevné předměty, jako jsou kulky nebo střepiny. Ale jed je tekutý a navíc neuvěřitelně rychle působí. Neměla byste šanci ho zastavit, ani kdybyste chtěla.“

   Nebyla jsem ani schopná dívat se mu do očí. Hleděla jsem otupěle do země a Alessandro mě nechal. Jen mě lehce hladil po zádech a čekal, až si to sama urovnám v hlavě a rozhodnu se, co dál.

   Nejistě jsem se postavila. Podal mi pomocnou ruku a já se o něj opřela, abych v první vteřině udržela rovnováhu. Povzdechla jsem si a založila si ruce v bok.

   „Kde je Sven teď?“ „Odvezli ho na Ústředí. Tam je v suterénu zařízená taková, no, řekněme, že nemocnice. Jsou tam doktoři specializovaní na upíry a vlkodlaky. Cellin, ta druhá žena, kterou jsi chytila, je tam teď taky. Pod ostrahou samozřejmě. Když jí Gary držel, chtěla se mu vysmeknout, tak jí trochu pocuchal.“

   Přikývla jsem a bok po boku jsme se pomalu vydali kolem domu k autům. „Ale myslím, že nemá smysl tam teď chodit. Nebyla byste tam platná. Lékaři se o něj postarají a jakmile bude něco nového, dají nám vědět.“

   „Fajn.“ Prohrábla jsem si rukama rozcuchané vlasy. „Takže mě nejspíš čeká Nikita.“ Alessandro přikývl. „Chápu, že se vám tam moc nechce, ale i když jste princezna, pořád je to vás nadřízený. A navíc mi volal Jan. Rád by vás viděl i král s chotí.“

   „Super,“ ušklíbla jsem se. Představa dvou návštěv, na kterých si vyslechnu, jak jsem neschopná, mě opravdu nenaplňovala radostí. Ale věděla jsem, že si to zasloužím, protože svou první a zřejmě i poslední samostatnou akci jsem zatraceně podělala.

   Když jsem vešla do Nikitovy kanceláře, vrhnul na mě místo pozdravu tak propalující pohled, jako bych Svena snad trefila já. Ale očima jsem těm jeho neuhnula. Neměla jsem proč.

   Když ale viděl směs zlosti na sebe samu a zároveň smutku v mých očích, trochu polevil. Ne že by zrovna zjihnul, ale mohla jsem teď alespoň tiše doufat, že se mnou okamžitě nevyrazí dveře.

   Bez vyzvání jsem se posadila do křesla naproti jeho stolu a v tichosti vyčkávala. Měla jsem mu toho hodně co říct, chtěla jsem mu vše vysvětlit, ale tušila jsem, že jakmile bych promluvila, vyjel by na mě tak, jak se na parádně naštvaného vlkodlaka sluší a patří.

   Dalších pár vteřin mlčel a se špatně potlačovaným vztekem si mě měřil. Pak sepjal ruce, až mu zbělely klouby, a konečně promluvil.

   „Chci od tebe slyšet jediné – dalo se tomu zabránit?“ Skoro šeptal, ale já ho slyšela dokonale. I hrdelní vrčení v jeho hlase.

   „Já nevím,“ připustila jsem. „Pravda, Cellin neměla vyklouznout a Michell se nakonec neměla dostat ven, ale když to shrnu, tak si stojím za tím, že jsme všichni dělali vše, co bylo v naší moci.“

   Nikita si nervózně prohrábl svými opálenými prsty vlasy a mě se zase do nosu vetřela jeho typická kořeněná vůně. Stále mě sledoval, ale pro mě nebyl žádný problém nedat na sobě znát jedinou emoci. Možná i proto mi připadal čím dál víc nervóznější spíš než rozzuřený.

   Postavil se a konečně tak přetrhl náš až příliš dlouhý oční kontakt. Začal přecházet za stolem od jedné stěny k druhé, ruce pevně semknuté za zády. Po pár vteřinách se prudce zastavil a naklonil se přes stůl co nejblíže ke mně.

   „Zatraceně,“ sykl na mě, „uvědomuješ si vůbec, co se stalo? Jasně, zabavili jsme lidskou krev, peníze a máme Goose a Cellin. Ale Michell je mrtvá a dost pochybuji o tom, že nám ti dva něco řeknou, protože podle zákonů na ně nemůžeme zatlačit fyzickou ani jinou silou, aby začali zpívat. Takže myslím, že tudy cesta nevede.“

   Stále jsem upírala zrak na něj, ale nepromluvila jsem. Na tohle suché konstatování jsem neměla co říct.

   „Fajn,“ spráskl náhle ruce, až jsem se lekla. Nepohnula jsem se ale ani o píď. „Řekněme, že tuhle akci můžeme považovat z technického hlediska za úspěšnou. Ale jinak jste to podělali. Respektive ty.“

   Přikývla jsem. „Jsem si toho vědoma. Do kdy máme vyklidit mou kancelář?“ zeptala jsem se pevným hlasem. Ten byl ale jen zdáním, klamem vůči Nikitovi. Protože při představě, že první a zřejmě i poslední věc, kterou jsem tu chtěla dokázat, šanci, kterou jsem dostala, jsem promrhala, všechno skončí a tak zklamu ty, kteří na tom dělali se mnou, mnou otřásala. Protože nejvíc jsem zklamala sebe samu a taky Nikitovu, Ericovu a Alessnadrovu důvěru.

   Chvíli mě pozoroval zpoza podmračených očí, ale pak přeci jen trochu polevil a opět se posadil. „Technicky vzato tě můžu vyhodit, ať už jsi princezna čí chceš. Ale Alessandro, Jan i tvoji vlastní lidé mě ujistili, že je tu někoho, jako jsi ty, zapotřebí. Takže nastane jediná změna – té vaší skupině prahnoucí po Derillovi od teď budu v plné výši velet já. Ne že bych měl tak málo práce,“ ušklíbl se, „ale zase musím uznat, že za tak krátkou dobu jste předvedli velice zajímavé výsledky, alespoň co se analýzy těch jeho akcí týče. Takže od této chvíle všechno, na co přijdete, půjde přese mě, a až já rozhodnu, co se bude dít dál, jasné?“

   „Jasné,“ přikývla jsem. „A děkuji ti. Můžu jít?“ Povzdechl a jeho maska tvrdého velitele se konečně zase změnila na tu skutečnou. Na tvář přítele, i když ne zrovna nejlepšího.

   „Jistě. A až bude něco nového se Svenem, dej mi prosím vědět.“ „Samozřejmě.“

   Mé první kroky však mířily do kanceláře, kde ostatní čekali na verdikt vedení. Když jsem vešla, bylo tam ticho jako v hrobě. Dokonce i Gary si způsobně sedl na židli, i když ta se tvářila tak, že takovou zátěž už dlouho nevydrží. Craig se jako jediný, kdo nebyl s námi, ošíval za jedním z počítačů a netrpělivě čekal, co nastane.

   „Jedeme dál, lidi,“ snažila jsem se alespoň trochu povzbudivě usmát. „Jen pod přímým vedením Nikity Kozlova.“ Úleva byla vidět ve tvářích všech, ale nejvíc právě ve tváři toho mladého lidského kluka, kterého to s námi evidentně bavilo.     

   „Takže pro dnešek už jděte domů, je pozdě a všichni toho máme dost. Zítra se tu zase sejdeme a budeme pokračovat. Zatím nashle.“

   Pak jsem se otočila a zmoženě vyšla zpátky na chodbu. Cítila jsem, že prsten od Alessandra mi pomáhá, ani ten ale nedokázal plně nahradit ztrátu mé síly. Věděla jsem už, že za den či dva ji budu mít zase zpátky, ale pro tuhle chvíli jsem byla vyčerpaná tak, jak bych to u upíra ani nečekala. Nicméně mě čekala ještě jedna cesta. Cesta za Svenem.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 36. část: