OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 35. část

19.04.2010 (17:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1250×

   Tess nám seshora dala znamení, že se někdo blíží, ale nebylo to ani třeba. Zvuk silného motoru, jehož po pár vteřinách následovalo jemné, hluboké vrčené motorky, jsme slyšeli i bez ní. Náš sluch byl příliš citlivý na to, aby nám to uniklo.

   Podle zvuku otevíraných a zavíraných dveří vystoupily tři osoby. Přes pach domu jsem nedokázala přesně určit, kdo to byl, ale alespoň jedním vlkodlakem jsem si byla jistá.

   Nemluvili, takže mě v první chvíli udivilo, že dovnitř vešly dvě ženy. Obě měly tvář krytou kšiltovkami, z jejich profilu však bylo jasné, že jsou obě docela mladé, možná dokonce mladší než já.

   Za nimi vstoupil postarší muž, vlkodlak, kterého jsem cítila už na dálku. Obezřetně se rozhlédl a na okamžik ztuhl. Lekla jsem se, že nás zahlédl nebo ucítil, po chvilce však zřejmě sám uznal, že žádné nebezpečí nehrozí, a na ženy se pousmál.

   „Rád vás zase po tak dlouhé době, vidím, dámy!“ zašveholil. Byl od pohledu nechutný a slizký a raději jsem se nechtěla domýšlet, co vůbec dělá. Nebyl to ten typ, co by seděl u počítače. Moje představ ho zařadily spíš někam mezi katy.

   Obě ženy nevypadaly, že zrovna sdílejí jeho nadšení.

   „Ano, ano, jistě,“ zavrčela jedna z nich. „Kde to máte?“

   „Ve vacích na motorce, kde jste myslela? A jako vždy tu mám samozřejmě malý vzorek.“

   Podal jí malou lahvičku, která měla obsah asi jen jedné polévkové lžíce. Druhá z žen ji otevřela a krev si nechala skanout na jazyk, který pak pomalu přitiskla k patru a zavřela oči. Přišlo mi, že lehounce zavrávorala, ale možná se mi to jen zdálo. Každopádně na ni vzorek udělal nepochybně dojem.

   Kývla na svou společnici s jakýmsi lehce přiopilým úsměvem. Ta střelila rychlým pohledem na muže.

   „V pořádku. Přineste to sem.“

   Lehce znejistěl.

   „Myslel jsem, že to rovnou přendáme do vašeho auta. Váš řidič to jistě mile rád udělá.“

   Tentokrát se ušklíbla ona. „Pane Goosi, to není řidič, ale naše osobní stráž a pozorovatel. Navíc si chceme všechny lahve přepočítat a to nehodlám dělat venku. Takže sem s nimi.“

   Pokrčil širokými rameny a vyšel ven. Slyšela jsem, jak odepíná vaky z motorky. Rychle jsem pohlédla na Svena. Ten ale upřeně pozoroval obě ženy, zaujat něčím, o čem jsem já neměla ani potuchy.

   Byli jsme domluveni, že do akce vystartujeme ve chvíli, kdy se budou předávat peníze za zboží, a ta chvíle měla brzy nadejít. Byla jsem nervózní a zároveň pevně odhodlaná vše dotáhnout až do konce.

   Kdybych tady měla živé tlukoucí srdce, bilo by teď jako na poplach tak, že by to snad museli slyšet i oni. Na papíře a v kanceláři vždycky všechno vypadá o něco jednodušší a růžovější než pak v reálu.

   A právě tahle drsná realita mě teď začínala trochu děsit. Jistě, oni byli čtyři, nás bylo pět, takže v početní převaze problém nebyl. Moje nejistota spíš vyplývala z rychlosti, v jaké jsme dali tenhle plán dohromady.

   Ne že bych svým lidem nevěřila. Všichni měli daleko víc zkušeností z terénu než já, takže i když mě brali jako svého šéfa, byla jsem vlastně závislá já na nich. A myslím, že jako taktik taky nejsem nejhorší.

   Ale když půjde do tuhého, opravdu bych byla schopná na někoho vystřelit? Zvládla bych použít svou sílu proti jinému upírovi a roztrhala ho? Navíc když vím, jaký dopad by to mělo na druhé straně světů?

   Na vteřinu jsem pevně sevřela víčka a zatnula zuby, abych se podobných myšlenek alespoň pro tuhle chvíli zbavila. Všechny jsem nás sem nakonec uvrtala já, takže moje zakolísání nebylo zrovna na místě.

   Opět jsem oči otevřela a sledovala Goose, jak na zem opatrně pokládá čtyři objemné kožené brašny. Obě ženy k nim poklekly, otevřely je a dech beroucí rychlostí je potichu počítaly. Trvalo to jen pár vteřin, než se zase postavily.

   „Máte štěstí, Goosi, je jich celý tisíc. Michell, přines prosím z auta peníze.“ Jen co odešla, přistoupila její společnice blíže ke Goosovi, který viditelně znejistěl. Opět se ušklíbla.

   „Nemusíte se mě bát,“ zašeptala a dlouhým bledým prstem mu přejela po obnaženém krku, až tam zanechala červenající rýhu, ovšem kůži neporušila. „To, že dělám pro Derilla, ještě neznamená, že bych si špinila ruce s někým takovým, jako jste vy.“

   Pak k němu přičichla a teatrálně poodstoupila o krok zpět.

   „Psy nežeru,“ zavrčela. O vteřinu později už se Michell vrátila s kufříkem. Pevně jsem zadoufala, že nás Louis vybavil opravdu kvalitní technikou a tak maličké kamery a výkonné mikrofony, umístěné na našich šatech, fungují tak, jak mají.

   „Tady je vaše slíbená odměna,“ promluvila konečně poprvé Michell a já tak měla možnost poznat její svěží, výrazný hlas. Předala mu kufřík do ruky a okamžitě ucukla, jako by se bála, že kdyby se ho dotkla, něco by chytila.

   V tu chvíli přesně podle smluveného scénáře vyrazil Gary z úkrytu. Jak jsme byli domluveni, měl nejprve dostat příjemce zboží, takže ani nezaváhal a strhl Michell k zemi. Já a Sven jsme se postavili a namířili na ně zbraně, i když to bylo trochu zbytečné, protože druhé ženě coby upírce nemohly naše zbraně ani v nejmenším ublížit.

   „Stát! Úřad bezpečnosti!“ zakřičel Sven, přeskočil zábradlí a vrhl se dolů, aniž by mezitím přestal mířit na Goose. Ten stál jako zařezaný, zaskočený náhlým zvratem, že se ani nesnažil o odpor či útěk. Asi mu došlo, že by to bylo k ničemu a jen by mu to přitížilo.

   Zato druhá žena měla zjevně zaječí úmysly. Místo ven se však překvapivě vrhla do schodů stejným směrem, odkud před chviličkou seskočil Sven. Trvalo mi půl vteřiny, než jsem své tělo přeorientovala na správný směr a aniž bych nad tím příliš přemýšlela, přeskočila jsem z jednoho zábradlí na druhou stranu.

   Dopadla jsem na schody, snad jen půl kroku za unikající ženou. Náš společný původ však přispíval k tomu, že jsme dokázaly obě vyvinout takřka stejnou rychlost. Pro lidského pozorovatele bychom byly jen dvě šmouhy, které náhle prosvištěly kolem.

   My dvě si však až příliš dobře uvědomovaly jedna druhou i směr, jakým se ubíráme. Ale já věděla něco, co ona ne, a tím jsem měla navrch. Zatraceně navrch.

   Nemohla totiž tušit, že Tess, která celou dobu monitoruje situaci venku, odposlouchává i naše miniaturní mikrofony, aby měla absolutní přehled. V tomhle se coby naprostá perfekcionistka skutečně nezapřela.

   Proto už čekala nad rámem dveří, přitisknutá ke zdi. Pach domu zřejmě překryl její jemnou vůni, protože to, že tam není sama, si žena uvědomila až ve chvíli, kdy překročila práh.

   To už na ni ale Tess seshora skočila a povalila jí na zem. Byla to naše jediná šance, jak jí v tuhle chvíli dostat, protože pro náš prospěch hrál moment překvapení. Ne že by Tess ženu přeprala, to ani v nejmenším. Stačilo to však na to, abych jí zalehla já a zkroutila jí ruce pod sebou tak, že se nemohla hnout.

   Podařilo se jí sice odmrštit Tess na stěnu, když jsem jí ale plnou vahou klekla na bedra a zkroutila jí i druhou ruku, bylo po všem. Věděla to stejně jako já. Tess se na mě s trochu bolestným zamračením usmála.

   Vtom zezdola zazněl výstřel. Pro moje uši to bylo, jako kdyby tam někdo vrhl odjištěný granát, ale byla jsem si jistá, že to byl výstřel. A po krátkých, nicméně intenzivních zkušenostech ze střelnice jsem okamžitě poznala, že ta kulka nevyšla z našich zbraní.

   Tess se okamžitě vyřítila dolů. Já ještě musela ženu postavit tak, abych jí stále pevně držela. Už se nevzpínala, ale tušila jsem, že by byla schopná využít mé jediné nepozornosti a zase mi utéct. A to jsem nemohla dopustit za žádnou cenu.

   Rychle jsem jí tlačila vedle sebe po schodech. Už na podestě mi stačilo rychle přehlédnout situaci. Arina ve své vlkodlačí, tedy o dost silnější podobě pod sebou držela Goose, kterého jí Gary zřejmě předal. Louise jsem za oknem zahlédla klečet na Michell, která sebou zmítala.

   Sven ležel na  zemi, opřený o trouchnivějící pohovku. Žádné zranění nebylo vidět, jen nepatrný otvor v jeho mikině. Tess už volala vysílačkou o pomoc, protože jí bylo okamžitě jasné, že bude Sven potřebovat lékaře, a to zatraceně rychle.

   Došla jsem co nejblíže k němu, ale ženu jsem pro jistotu nepouštěla.

   „Tess, rozepni mu to.“

   Poslechla mě a jedním rychlým trhnutím uvolnila zip na jeho mikině. Pak vyhrnula tričko a zůstala oněměle zírat.

   Měla jsem čekat, co uvidím, přeci jen už mi o tom bylo řečeno dost. Přesto jsem však zůstala první vteřinu či dvě nechápavě zírat. Pak jsem se rychle otočila ke Garymu.

   „Zvládneš udržet i jí?“ Přikývl a napřáhl dlouhou svalnatou ruku směrem ke mně. Předala jsem mu ženu, kterou v okamžiku strhl pod sebe vedle Goose a tak je měl v hrsti oba. Nebála jsem se, že by je neudržel. Radši by je zabil, než aby mu utekli, i když jsem si byla jistá, že strůjkyně tohohle všeho se venku zmítá pod Louisem.

   Přestala jsem se o ostatní zajímat a klekla si ke Svenovi. Byl při vědomí, dokonce se na mě chabě usmál.

   „Žádné strachy, sestřičko. To bude dobrý,“ zašeptal. V jeho tváři se však zračila obrovská bolest, kterou nevykřičel do světa jen díky své hrdosti.

   Michellina kulka s čistým vlkodlačím jedem ho trefila přesně doprostřed hrudníku, kousek nad konec hrudního koše. Tam se rozprskla a jed se tak dostal přímo na holou kůži. Po té se teď v pomalém, ale smrtonosně jistém proudění prokousával jak do šířky, tak do hloubky. Místo zhruba velikosti dvou velkých pěstí se černalo jako nekrotická tkáň a stále se rozšiřovalo.

   Tess po mě beze slova hodila lahvičku s jakousi vodičkou. Už mi o ní jednou říkala, měl to být jakýsi pokusný protilék proti tomuhle řádění, ale nebyl ještě dostatečně vyzkoušen, aby se mohla plně potvrdit jeho účinnost.

   Víc ublížit mu to už prý ale každopádně nemohlo, takže jsem rychlými přesnými pohyby nanesla tekutinu od okraje k okraji rány a zbytek nalila přímo do středu toho vražedného řádění.

   Postup do šíře se viditelně zpomalil, ale na zažírání se jedu do hloubi Svenova těla to mělo pramalý účinek. Odhodila jsem prázdnou lahvičku pryč a podepřela jeho hlavu tak, aby mi ležel v náručí.

   „Sakra, bráško, tohle mi nedělej,“ zašeptala jsem mu roztřeseným hlasem do ucha a matně vnímala něčí příjezd a houkání.

   „Neboj,“ šeptl. „Princezny se přece nebojí.“ Pak jako by usnul a já místo toho, abych uvítala takřka okamžitý příjezd záchranářů, zavyla do Svenových vlasů, které mě stále lechtaly na tváři.  

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 35. část: