OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 32. část

04.04.2010 (16:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1211×

Svým příchodem jsem Rose opět zjevně polekala. Přikrčila se u otevřené lednice a ústa se jí otevřela k bezhlesému výkřiku. Když však viděla, jak jsem jen mávla rukou a zašla do šatny se převléknout z noční košilky, uklidnila se, i když jsem slyšela, jak jí srdce zběsile bije a jen pomalu se uklidňuje.

Džíny, tílko a mikinu jsem na sebe hodila během pár vteřin. Ještě jsem zkrotila tu záplavu vlasů, na které jsem si stále nemohla nějak zvyknout, a vetkla do nich pro jistotu sluneční brýle.

Když jsem opět vyšla, Rose už se chystala k odchodu. Bylo to od pohledu milé a svědomité děvče a mně přišlo náhle opět líto, jak jsem na ní posledně vyjela. Usmála jsem se na ni, i když jsem se v tu chvíli po duši příliš dobře necítila.

„Dobrý den, Rose. Děkuji, že jste tady zase všechno obstarala. A ještě jednou se omlouvám za svoje chování minule, mrzí mě to.“ Dívala se na mě svýma oříškově hnědýma očima a po vteřině se také pousmála.

„To je v pořádku, princ… tedy, Claire. Nic se nestalo.“ Pak lehce pokývla hlavou na pozdrav a dveře mého bytu se za ní skoro neslyšně zaklaply. Došla jsem si do čerstvě naplněné lednice pro dvě plechovky s krví. První jsem vypila naráz, protože jsem po Rosině lidské vůni dostala hlad. Druhou jsem si vychutnala při výhledu z okna na probouzející se město.

Vyhovovalo mi, že je brzké dopoledne, protože jsem měla jistotu, že i ti, kteří potřebují spát, již budou vzhůru. Neobtěžovala jsem se tedy telefonováním, sebrala složky, které jsme tu posledně se Svenem nechali a vyrazila po navlhlé silnici pod zamračeným nebem do Ústředí bezpečnosti.

Potřebovala jsem svou mysl přeorientovat na tenhle svět, ale nějak se mi to stále nedařilo. Snažila jsem se myslet na Svena, na náš tým, na práci bez jistého výsledku, která nás čeká. Místo toho mi v hlavě pořád strašila Michaelova slova a za nimi zůstávaly rudé pálící otazníky.

Stále jsem ho milovala. Jistě, už to nebyla ta prvotní zamilovanost, ale zvládli jsme spolu všechno, co nás za ty roky spolu potkalo, včetně osvojení Carol a Seana, což nebylo nikterak jednoduché. Se vším jsme se dokázali vypořádat a s menšími či většími úspěchy vítězili na všech společných bitevních polích.

Ale to, jak bral tuhle situaci, mě zaráželo a mátlo. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vypouštěl z úst. Že už mu úplně nepatřím? Proboha, jak tohle myslel? Ti měl doteď pocit, že veškerý můj zájem a láska směřují jen jeho směrem a nikam jinam? Zjevné rozpory v jeho chování v průběhu doby a sobecké jednání mě neskutečně mrzely.

Jenže jsem netušila, jak z toho ven. Nikdy jsem mu v důležitých věcech nic nezamlčovala ani mu nelhala, až nyní. Ale jak bych mu mohla celou situaci vysvětlit? Myslel by si, že jsem se zbláznila a poslal by mě k psychiatrovi. Nepochopil by to. Nikdo, kdo tu nebyl, to nemohl pochopit. Nikdo z nich nemohl uvěřit. A to mě děsilo nejvíc.

Kromě Garyho už byli všichni v naší nové základně, zbudované z mé kanceláře. Tess skoro nebyla vidět za haldou papírů, které vyplňovala, Arina se probírala seznamem z oddělení výbušnin, což mě docela překvapilo, Craig byl shrbený nad tiskárnou a Louis se snažil přidrátovat kovové cosi k jakési sponě.

Sven se okamžitě vymrštil ze židle a se širokým úsměvem mi vyšel vstříc. „Ahoj, sestřičko. Jsem rád, že jsi tu tak brzy, čekal jsem tě až dýl.“ No jistě, došlo mi,ať už bych byla v reálném světě libovolně dlouhou dobu, tady by vždy uplynul buď jen jeden den nebo jedna noc, stejně jako to bylo teď. Asi si myslel, že se déle zdržím v bytě nebo někde jinde. Takže jsem byla pryč jen vlastně jen přes noc.

„Taky tě ráda vidím, bráško.“ Otočila jsem se k ostatním a snažila se vyloudit alespoň nějaký úsměv. „Všechny vás ráda zase vidím.“ Přikývli a napjatě čekali, co se bude dít dál.

„Takže, co pro mě máte?“ Sven mi podal objemnou složku, vázanou v černé kůži. „Tady jsou všechny Derillovy akce, respektive jeho skupin, sestaveny chronologicky. Valnou většinu z toho už znáš, dělali jsme to spolu. Ale Craigovi se podařilo nabourat se i do… no, řekněme, že se dostal i do hodně starých složek, do kterých normálně nemáme přístup bez povolení Erica nebo Nikity. A když se na těch pár věcí, co z toho vytáhl, podíváš, rychle pochopíš, proč by asi nebyli nadšení z našeho zájmu o tyhle staré věci.“

Craig se na mě zpoza odklopeného víka tiskárny zašklebil a mě bylo hned jasné, že za tímhle nevinným pihovatým lidským obličejem se skrývá pěkné zvíře. Tedy aspoň co se počítačů týkalo.

„Díky. Podívám se na to později. Teď bych se však chtěla zaměřit na jedno – kdy a kde udeří znovu. K tomu potřebujeme tři věci – z tohohle,“ zamávala jsem deskami v ruce, „musíme zjistit, jestli je v jejich akcích a v tom, po čem jsou, nějaký systém. Za druhé musíme zjistit, kdo, v jakém množství a hlavně v jakém rozsahu by nám mohl pomoci, kdybychom to narychlo potřebovali. A za třetí potřebujeme zvěda. Špeha nejlíp z ulice, kterého by se nám podařilo dostat mezi Derillovy lidi.“

Všichni na mě zůstali zírat. On Nikity jsem věděla, že to není standardní postup a že se tady tahle metoda získávání informací nepoužívá, zakázaná ale nebyla a s posvěcením vedení je technicky v pořádku. Bylo mi taky jasné, že sehnat někoho, kdo se dobrovolně vydá do té jámy lvové, nebude jednoduché. Ale to, jak se na mě ostatní dívali, mě donutilo zaváhat.

„Je to moc šílené?“ otočila jsem se zpátky ke Svenovi. Když viděl můj zaskočený výraz, opět se usmál. „Ne, to ne, jen…“ Ošil se a prohrábl si rukou vlasy. „Tak dobře, jo, je to trochu šílený. Pokud vím, nikdo to takhle nikdy nedělal. Ale já jsem každopádně pro a myslím, že tím, že do toho půjdeme jinak než ostatní před námi, mohli bychom skutečně docílit úspěchu. Co vy na to?“ otočil se k ostatním tentokrát on.

„Tak to bude hustý,“ vydechla Arina a já se musela pousmát nad jejím slovníkem. Tess přikývla hlavou tak rychle, až jí stříbřité vlasy poskočily kolem hlavy, a Craig se šibalským úsměvem pokývl.

„Promiň,“ položil mi Sven ruku na  rameno, „nechtěli jsme tě děsit nebo tak něco. Jen je pro nás tvůj přístup nový, nezažitý. Jsme tu déle než ty, někteří dokonce o hodně déle, a s tak radikálním řešením problému, který nás trápí tak padesát let, ještě nikdy nikdo nepřišel.“

Vtom do kanceláře vtrhl Gary, což vypadalo jako pokus o vyvrácení dveří i s veřejemi. „Protože tu ještě nebyl nikdo tak odvážný, že, princezno?“ usmál se na mě. Pak mu ale úsměv rychle povadl, když mi podal jakýsi papír.

„Tohle mi právě dali dole v laboratoři. Je to složení těch jejich nových neověřených střel, které Derillovi lidé použili naposledy. A není to moc dobrý.“

Očima jsem rychle prolétla hustě popsané řádky a strach ve mně postupně narůstal. Všichni napjatě očekávali, až jim vše vysvětlím, jen mlčeli a vyseli mi na rtech. Craig se dokonce přestal zajímat o tiskárnu a jen na mě hleděl rozšířenýma očima za lesklými skly brýlí.

Povzdechla jsem si. „Takže zkrácená verze zní, že vlkodlaci nějakým způsobem dokázali eliminovat svůj jed do naprosto čisté formy, jejíž účinnost ještě zvýšili celkem obyčejnou chemickou sloučeninou, která je sama o sobě neškodná. Pláště těchto střel jsou o něco měkčí než je obvyklé a proto se na upířím těle snadno rozprsknou a tím se jed dostane na kůži a začíná okamžitě působit tak, že se jí začne prožírat. Jakmile se dostane k prvnímu krevnímu řečišti, je to stejně, jako kdyby vlkodlak upíra pokousal přímo. Na vlkodlaky a lidi působí jako kulka obyčejná, i když si neumím dost dobře představit, co to udělá třeba s vílami.“

Podívala jsem se na Tess, ale ta jen posmutněle pokrčila rameny, protože zřejmě o něčem takovém neměla absolutně žádné tušení. Zapsala jsem si do paměti, že se na to budu muset přeptat Jana nebo Alessandra.

„Parchanti,“ ujelo Arině skrz zuby zaťaté zlostí. „Jo, asi tak,“ přikývla jsem s dalším povzdechem směrem k ní. „To ale neznamená, že jsou všemocní. Nemáme sice zbraň podobnou jejich kalibru, ale jak jsme se Svenem ze záznamů zjistili, oni zase nemají příliš dobrou synchronizaci jak při útoku, tak při obraně, pokud na ně bezpečnostní složky narazí. Naší obranou tak musí být perfektní taktika.“

„Já bych je sejmul všechny,“ ozval se Gary, opřený o stůl. Jeho bojovný výraz, který se mu rozlil po tváři, mě trochu zarazil, ale Sven mě přeci jen předem upozorňoval na to, že je sice skvělý neohrožený bojovník v první linii, ale jeho povaha je dosti nestálá.

„Jistě, Gary, takhle to tu vidíme asi všichni,“ řekla jsem, položila papír s výsledky na stůl a promnula si tvář. „Ale tak to samozřejmě nejde. Musíme začít od píky. Takže bych to viděla takhle – Tess a Craig se dají do projíždění těch složek, vypisování holých faktů a hledání možných spojitostí, ať už v čase, zboží nebo místu. Arina pečlivě projede všechny seznamy zbraní a munice a vybere vše, co by nám bylo pokud možno co nejprospěšnější vzhledem k naší situaci. Gary zjistí, nakolik dostupné a užitečné by pro nás byly jiné složky Ústředí v případě naléhavé potřeby. A my dva,“ otočila jsem se ke Svenovi, „půjdeme vyjednat toho špeha, protože bez povolení těch dvou nahoře nic nezmůžeme. Já si to tam půjdu slíznout a ty ho mezitím můžeš zkusit vytipovat a najít, abychom pak byli připraveni. Co vy na to?“

Civěli na mě jako na cvoka, ale během pár vteřin jsem v jejich očích zahlédla světélko naděje. To, že se konečně začíná něco dít a někdo tomu udává směr, i když jsem se o tuhle pozici nikoho neprosila, jim osvěžilo mysl.

Během pár minut všichni zasedli k počítačům s jejich všemožnými databázemi a pustili se do práce.ve vzduchu jsem cítila všechno to vzrušení a chuť něco dokázat, a moc mě to potěšilo. Sven vybral dobré lidi, to jsem mu musela nechat.

„Skvělá práce, sestřičko,“ zašeptal s potutelným úsměvem směrem ke mně. „Půjdeme?“ Přikývla jsem, vzala papír z laboratoře zase do ruky a vydala se za ním na chodbu. Mezi veřejemi jsem se ještě zastavila a otočila jsem se ke svému nově nabytému týmu lidí. Pozvedli ke mně oči. Pousmála jsem se. „A zapněte si nějakou muziku, jestli tady něco takového vůbec existuje. Nebude to tu aspoň vypadat jako v čekárně u psychiatra.“ Pak jsem dveře zavřela a vydala se za Svenem na chodbu.

Čekal na mě u zábradlí. „Jdeš na to?“ Bylo mi jasné, že myslí návštěvu u Nikity, a stáhl se mi žaludek. „Jo, ať to mám co nejdřív za sebou.“ Trpce se pousmál a pohladil mě po rameni. „No, naprosto nebratrsky přiznávám, že ti to vůbec nezávidím. Ale ty to zvládneš. Hodně štěstí.“

„Děkuju,“ hlesla jsem a vyprovodila ho pohledem, když během jediné vteřiny zdolal všechny schody až do přízemí. „Budu ho potřebovat,“ zašeptala jsem pak sama pro sebe a vydala se k Nikitově kanceláři.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 32. část: