Svět za světem - 3.část • OurStories.cz ~ naše povídky

Claire je pohlcena myšlenkami na to, co je ve skutečnosti zač. Nyní má šanci jít dál, postoupit ve svém poznání sebe samotné a toho, co ji možná čeká. Přijme tuto výzvu? Zvládne vstup do neznáma?

10.10.2009 (16:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1361×

V práci se mi na mé noční dobrodružství podařilo aspoň trochu zapomenout. Blížila se uzávěrka a práce jsem měla až nad hlavu, takže neustálé se přehrabování ve fotografiích a počítači mi dokázalo skoro na celou pracovní dobu odsunout zvídavé přemýšlení kamsi dál.

Cesta domů už však tak jednoduchá nebyla. Ač slabě mrholilo, rozhodla jsem se jít opět parkem. Možná jsem tajně doufala, že tam někde bude Steve stát a čekat na mě s rozhřešením nebo alespoň s odpověďmi na miliony mých otázek. Nikde jsem ho však nezahlédla a u brány už mi bylo naprosto jasné, že mě nechává čekat až na noc. Na spánek. Na sny.

Carol i Sean byli oba ještě ve svých kroužcích a tak jsem měla výhled asi tak hodiny v prázdném bytě. Uvařila jsem si šálek čaje, ohřála si díky němu prokřehlé prsty a pak usedla k počítači.

Před zadáním slov do internetového vyhledávače jsem však zaváhala. Jak jen to, co se mi stalo, označit a popsat dvěma nebo třemi slovy? Bylo mi jasné, že výklad snů nebo klasický snář jsou pro mě poněkud bezpředmětné. Realita ve snu? Sen v realitě? Návštěva ve snech?

Všechno mi přišlo hloupé a hlavně špatně popsané. Po dlouhých minutách přemýšlení s prsty chvějícími se nad klávesnicí jsem to vzdala. Došlo mi, že internet mi příliš nepomůže. Možná bych spíš něco našla v knihách. V těch spiritistických a duchařských knížkách, které jsem v knihovně i knihkupectví vždy s úšklebkem míjela širokým obloukem.

Ani jsem se nenadála a děti byly doma. Nastal obvyklý shon – domácí úkoly, koupání, trochu opožděná večeře, trocha toho povídání, výběr příběhu na dobrou noc. Michael přišel chvíli po tom, co jsem je uložila. Ještě si v pokojíčku špitaly, ale za chvíli už jsem o nich nevěděla.

Naprosto zbytečná hádka kvůli trošku odfláknuté večeři mě docela otrávila. Nemusím přeci každý den vyvářet jako v hotelové restauraci! Michael byl však zjevně ještě naštvaný z práce a tak mu i taková maličkost přišla jako důvod k sice tiché, avšak o to úsečnější hádce. Jeho neustále se omílající argumenty už mě přestaly po pár minutách bavit a tak jsem nad tím jen mávla rukou a zalezla si do ložnice. Bylo mi jasné, že za mnou jen tak nepřijde, vysílaly jakýsi velmi důležitý fotbalový zápas, takže Michael bude mít dost starostí s radami, nadáváním a chválením fotbalistů i rozhodčích. Na to už jsem ho moc dobře znala. A tentokrát mi to ani příliš nevadilo.

Rychle jsem se osprchovala, abych alespoň trochu uvolnila svaly ztuhlé neustálým sezením u počítače. Po vyčištění zubů jsem na sebe zůstala civět do zrcadla. V hlavě jsem měla jediné – proč já? Proč si vybrali zrovna mě? Čím jsem se o to zasloužila? A jestli to bylo vrozené, co mí rodiče? Byli taky… takoví?

Zachumlala jsem se do deky. Otázky bez dopovědí mí však vířily v hlavě takovou rychlostí, že mi bylo jasné, že jen tak neusnu. Zalovila jsem tedy v přihrádce po knize, která mě vždy neomylně uspala, a dala se do čtení. Překvapivě jsem se opravdu začetla a tak pro mě nakonec bylo překvapením, když jsem usnula asi tak vteřinu po tom, co jsem zhasla lampičku. Ani knihu jsem nestihla uklidit, spánek mě přemohl, a tak mi jen tak ledabyle vypadla z ruky na zem.

3.kapitola

Tentokrát neproběhly žádné obyčejné, všední sny. Ani jsem se nedostala doprostřed bílé nicoty, jak jsem čekala. Připadalo mi, že jen několik málo vteřin poté, co jsem se ponořila do spánku, už jsem stála na prosluněné, svěže vonící louky, jen kousek od místa, kde jsme se Stevem včera seděli.

Tentokrát byl ještě o kus dál, seděl v trávě zády opřený o strom, ruce založené na prsou a upřeně se na mě díval. Cítila jsem lehký vánek, který mi hladil obnažená lýtka a pohrával si s mými vlasy. Protentokrát už jsem si na spaní vzala tříčtvrteční pyžamové kalhoty a triko s krátkým rukávem, takže už jsem si nepřipadala tak nemístně jako včera se saténovou košilkou.

Bosýma nohama jsem prorážela hebkou trávu a s údivem se rozhlížela kolem sebe. Věděla jsem už, že je tu krásně, ale přesto jsem byla fascinována vším kolem sebe. Vzrostlé stromy s nízkými větvemi, v jejichž zelených lístcích slabě ševelil vítr, vypadaly jako z pohádky. Tráva, vysoká, hebká s nádechem svěží jarní zeleně mi objímala nohy jako ten nejjemnější kašmírový šál a přímo vybízela k poležení. Ptáci schovaní ve větvích zpívali své milostné písně, které stoupaly až k azurovému nebi. Takhle nějak bych si představovala jako ráj, kdybych na něj věřila.

Ve svém zasnění jsem došla až ke Stevovi. Usmál se na mě a naznačil mi, ať se posadím vedle něj. Ráda jsem se uvelebila v měkké zelené záplavě a úsměv mu oplatila. „Rád vás vidím, paní Adamsová.“ „Já vás také, Steve.“ „Jak se cítíte?“ „No,“ uculila jsem se, „asi bych měla říct, že šíleně, ale ve skutečnosti je mi fajn. Vážně.“ „To je dobře.“

Opřel si ruce o kolena a nahnul se tak ke mně blíž. „Přemýšlela jste o tom?“ „Blázníte? V práci to ještě ušlo, ale jinak nedělám nic jiného než dumám nad včerejší nocí.“ „A? Už věříte?“ „No, stále mi to připadá dost šílené, přesto už připouštím, že je to skutečné a já nejsem paranoidní blázen. Ten prst mě bolí ještě dneska.“ Oplatil mi úsměv. „Za to se omlouvám, asi jsem to trochu přehnal. Ale rád vás vidím v takhle dobré náladě. A věřte mi, že jestli je v tomhle světě někdo paranoidní blázen, tak vy to určitě nejste.“

Oba jsme se zasmáli, ale pak nás jako mávnutím kouzelného proutku humor přešel. On věděl, co mě čeká. Já ne a to mě znervózňovalo. „Steve, co se bude dít teď?“ „Bojíš se?“ „Ještě ne, ale ráda bych to věděla co nejdřív. Nemám ráda, když mě někdo postaví před hotovou věc.“

Stiskl mou volně položenou ruku a já jeho stisk opětovala. Věřila jsem mu. A on to moc dobře věděl. „Paní Adamsová, nemusíte se ničeho takového bát. Vždycky budete mít na vybranou. Nikdo vás do ničeho nebude nutit. Všechno bude jen na vás. Pokud budete chtít se vším skoncovat, stačí říct.“ „Dobrá, věřím vám. Než mi ale řeknete, co mě čeká, mám na vás jednu prosbu.“ „Jistě, stačí říct.“ „Prosím, nemohli bychom si tykat?“ „Samozřejmě, budu jenom rád.“

„Fajn, Steve,“ pustila jsem s úsměvem jeho ruku, „co teď?“ „Projdeš se mnou bránou a postavíš se před naši Radu starších.“ „Jako před soud?“ Zplna hrdla se zasmál. „To ne. Možná to tak na tebe v první chvíli bude působit, ale není to tak. Jsou tam proto, aby zjistili, co se v tobě ukrývá a pokud to budeš chtít přijmout, převedou tě rovnou do tvého nového světa v podobě, která ti přísluší.“ „A pak?“ Pokrčil rameny. „Pak už to bude na tobě.“

Povzdychla jsem si a rukama si prohrábla pocuchané vlasy. „Rozumím. Takže první nás čeká brána. Jak se k ní dostaneme?“ Rukou s nataženým prstem nasměroval můj pohled do dáli. V prvním okamžiku jsem nic neobvyklého nezpozorovala. Pak mi však ta absurdnost došla.

Asi dvě stě padesát metrů od nás se v přítmí vysokých stromů s nízkými větvemi v náruči vysoké trávy ukrývaly dveře. Skutečné dveře! Byly z masivního dřeva, tmavě hnědé s lakem lesknoucím se v paprscích slunce, kterým se podařilo proklouznout skrz listoví okolních stromů. Měly velikou mosaznou kliku, zářící v místech, kde ji sevřely již stovky či snad tisíce rozechvělých rukou. Dveře do jiného světa.

S úžasem pootevřenými rty jsem vstala. Ani jsem si pořádně neuvědomovala, že jdu. S očima nevěřícně hypnotizujícíma dveře jsem se k nim krůček po krůčku přibližovala. Cítila jsem, že mě Steve následuje, ale v tuhle chvíli byly pro mě nejdůležitější ty dveře.

A pak jsem náhle stála přímo nad nimi. Už jsem dokázala rozeznat jemně vyryté ornamenty a cítit příjemnou vůni teplého dřeva. Věřím, že i kdybych je potkala kdekoli jinde, upoutaly by mě. Ale tady byly zkrátka naprosto dokonalé.

Obešla jsem je, ale za nimi nic nebylo, což jsem očekávala. Široký práh byl vsazen do lehce se vlnící trávy, jako by tady stály odjakživa. A kdo ví? Třeba tomu tak skutečně bylo.

Steve mi položil ruku na rameno a já se tak konečně probrala ze svého transu a vzala jeho přítomnost zase na vědomí. „Tak co myslíš? Jestli chceš, můžeme to odložit.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, Steve. Jestli to chci udělat, musím to udělat dnes. Cítím to. A chci to.“ „Dobře.“

Položila jsem ruku na kliku. Oproti teplému okolí byla chladná a zastudila mě do rozevřených prstů. Bylo mi to ale jedno. Musela jsem dál. Musela jsem projít těmi dveřmi. Musela jsem poznat, kým vlastně v tomto světě jsem.

Sevřela jsem kliku pevněji a ta lehce povolila. Ze škvíry na mě dýchl chladnější vzduch vonící květinami. Byla jsem ráda, že je tu Steve se mnou. Dodával mi odvahu, aniž by si to uvědomoval. Zhluboka jsem se nadechla a dveře rozevřela dokořán.

Přede mnou se objevila obrovská hala. Vysoké sloupy podpíraly kolosální strop plný maleb v živých barvách. Na zemi ležel měkký koberec, po kterém se procházelo několik lidí. Několik z nich se na mě podívalo, ale kromě pár letmých úsměvů si mě nikdo nevšímal. Naštěstí.

Ohlédla jsem se na Steva. Pokývl, že můžu vejít. Vstoupila jsem tedy bosýma nohama na hebký koberec, ne nepodobný trávě na druhé straně dveří. Steve za námi zavřel dveře a zpečetil tak mou budoucnost.

Pokynul mi, abych ho následovala. Míjeli jsme obrovské vázy plné květin, které vzduch plnily příjemně nasládlým odérem. Procházeli jsme tou zdánlivě nekonečnou chodbou, kde jsem si ve svém oblečení připadala opravdu nepatřičně. Ostatní byli oblečeni normálně a navíc byli i obutí. Museli si myslet, že jsem blázen, ale nikdo mi to nijak nedal najevo.

Došli jsme až k dlouhému stolu, za kterým sedělo několik žen, zřejmě jakýchsi sekretářek. Steva nejspíš znali, protože si všichni navzájem pokývli. Pro mě ženy měly milé, povzbuzující úsměvy.

„Paní Adamsová?“ zahleděla se jedna z nich do počítače. „A… ano. Claire Adamsová.“ Mé nervózní zakoktání nikdo nekomentoval, což jsem opravdu ocenila. Sekretářka cosi rychle napsala a pak vytiskla papír, který mi s přátelským úsměvem vtiskla do ruky.

„Jsme rádi, že jste zde, paní Adamsová. Doufám, že se vám tu bude líbit. Steve,“ obrátila se k mému příteli, „do sálu se Rada starších dostaví během dvaceti minut. Počkejte tedy prosím zatím na chodbě. Dáme vám vědět.“ Usmál se na ni. „Děkuji, Joyce.“

Poodešli jsme k nejbližší lavičce s malým kávovým stolkem. Posadili jsme se do čalouněných polštářů a já si připadala spíš jako na nějakém čajovém dýchánku. Jedna ze sekretářek, postarší dáma v elegantním kostýmku, nám přinesla dva šálky sladce vonícího čaje, na což jsem zůstala nepokrytě civět.

Steve se mému výrazu od srdce zasmál. „Claire, vypadáte ještě překvapeněji, než jsem čekal. A to nám zatím jen Susan přinesla čaj. Opravdu zvládneš i předstoupit před Radu starších?“

S nevěřícným úsměvem jsem zavrtěla hlavou. „Já… omlouvám se. Prostě jen… no, nevěděla jsem, co mám čekat, ale tohle mě vážně nenapadlo.“ Přisunul šálky a jeden mi podal do ruky. Krásně voněl po koření, ale já s napitím zaváhala. „Neboj se, je úplně normální.“ „A budu ho tady… cítit?“ Uculil se. „Pamatuješ na tu jehlu?“

Netrvalo dlouho a Joyce nám přišla oznámit, že Rada starších je už připravena na mé přijetí. Zvedli jsme se, ale Steve zůstal stát u stolku. Zastavila jsem se v půli kroku. „Ty se mnou nepůjdeš?“ „Claire, tohle je jen na tobě. To o tebe se teď bude jednat a to musíš zvládnout sama. Neboj se, budu tady.“ Rozechvěle jsem ho objala. Pak jsem se nechala Joyce odvést před mohutné dveře, podobné těm, kterými jsem sem vstoupila. Obavami stažené hrdlo mi téměř neumožňovalo dýchat. Rozklepanou rukou jsem vzala za kliku. Tak a je to tady. Mám, co jsem chtěla. Nuže, vzhůru do neznáma.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování