OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 29. část

16.03.2010 (16:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1202×

   Jeli jsme do mého bytu, každý svým autem sám, jen se svými myšlenkami a obavami. Měla jsem hrozný vztek, ale pořádně jsem nevěděla, na co přesně. Byl mi tím trnem v oku Derill nebo vlastní neschopnost pomoci?

   Přišlo mi to hrozně nespravedlivé. Jistě, bylo mi jasně řečeno, že tohle není žádný ráj, ale tohle… tohle prostě bylo i na mě moc. Dalo mi docela dost práce smířit se s tím, co tady jsem a co tu pro ostatní znamenám. Ale je opravdu nevyhnutelné složit ruce do klína a smířit se i s tím, co se tu kolem mě děje?

   Beze slov mě následoval do bytu, který jsem se ještě nenaučila nazývat domovem. Podle pachu jsem už u dveří věděla, že Rose už je pryč, protože její lidskou vůni už překryla vůně jiná – čerstvě zalitých květin a zvlhlé půdy, ve které byly uvězněny.

   Mé první kroky vedly k lednici, odkud jsem nedočkavě vytáhla dvě plechovky s krví. Jednu jsem bezmyšlenkovitě hodila Svenovi a druhou hladově vyprázdnila během pár vteřin. Tentokrát nešlo o její vychutnávání, ale o utišení hladu, který mnou cloumal od té doby, co jsem se v hale Ústředí bezpečnosti poprvé nadechla.

   Sven na tom byl asi podobně. Nenechal se vybízet a svou plechovku vypil stejnou rychlostí jen tak mezi dveřmi. Pak se na mě trochu ostýchavě podíval, jako by se zastyděl, jeho lišácký úsměv mu ale přesto opět rozzářil tvář.

   Úsměv jsem mu opětovala a opřela se o kuchyňskou linku.

   „To byla teda síla.“

   „Jo, to byla,“ přitakal a svalil se do křesla. „Jsem tu už o dost déle než ty, ale koncentrace lidské krve tam byla šílená. Ještěže nemusíme dýchat.“

   Posadila jsem se na pohovku naproti němu a unaveně si opřela hlavu. Spiklenecky se nahnul blíž ke mně.

   „Ale musím uznat, že to, co si tam předvedla, bylo něco neskutečného. Už jsem to viděl dělat i Nikitu, ale tomu to trvá o dost déle a někdy se mu to nepodaří vůbec. Jsi lepší.“

   Ušklíbla jsem se.

   „Díky. To by určitě hrozně rád slyšel.“ Pak jsem hlavu zase narovnala a úsměv mi z tváře zmizel úplně.

   „Svene, tohle jim přece nemůže jen tak projít. Musí být šance, jak se jim dostat na kobylku, ne?“

   S povzdechem rozhodil rukama.

   „Samozřejmě, že musí. Nikdo na ni ale ještě nepřišel. Nikita měl pravdu ve všem, co ti říkal. Bohužel. Máme sice vytipováno pár Derillových kumpánů, ale jsou to jen malé ryby, raději by zemřeli nebo odsud byli vyhoštěni, než aby práskli kohokoliv nad nimi. No a ty velké ryby my neznáme. O Derillovi ani nemluvě. Jsou perfektně zorganizováni a Derill musí mít podplacených hodně lidí, aby mu to pořád procházelo. Ale ani na ty nemůžeme přijít. Odposlech je zakázaný na všech frontách, musíme se spoléhat jen sami na sebe. A falešné obvinění kohokoliv z vyšších míst nechce nikdo riskovat, to je ti asi jasné.“

   „Jo, to je.“ Podložila jsem si bradu sevřenými dlaněmi a zamyšleně se zahleděla z okna, aniž bych vůbec vnímala, co se za ním děje. prostě jsem vypnula a soustředila se na jeden jediný problém. A tím byl Derill.

   „Byla v Ústředí vytvořena nějaká skupina, která by monitorovala jen Derilla a jeho akce?“

   Zavrtěl hlavou, ale v očích mu svitlo.

   „To ne, ale…“

   „Jo, přesně tak,“ přikývla jsem a konečně se ten odhodlaný úsměv zjevil i na mé tváři. „Vytvoříme takovou skupinu, pokud k tomu dostaneme povolení. Ale jak jsem se dočetla, pro nás dva by to neměl být problém a posvěcení Nikity a McNamarry by mělo být jen rutinou.“

   Sven se na mě díval se širokým, takřka nevěřícným úsměvem.

   „Claire, ty si hlavička! Pokud se budeme moct věnovat jen jeho akcím a lidem, mělo by být daleko jednodušší vystopovat ho. Nebo alespoň předvídat, co udělá příště.“

   „A ještě jedna věc – je tady dovolené mít k dispozici zvědy z ulice, které si sami najdeme?“ Můj výraz musel mluvit za vše, protože Sven se ani nestačil nad mou otázkou nejprve trochu zarazit, jak měl ve zvyku.

   „No, zakázané to není, ale ještě to nikdo nezkoušel, protože tady není důvěra zrovna klenotem, spíš kočičím zlatem. Nikdo se k něčemu takovému ještě nedobral.“

   „Fajn,“ spráskla jsem potěšeně ruce, „jsem ráda první. Takže jdeme na to. Předtím ale, pokud dovolíš, bych si ještě dala jednu svačinku, protože jsem pořád ještě docela vyřízená.“

   „Jistě, drahá sestřičko,“ zašaškoval, „a já tě také o jednu poprosím, protože jsem na tom podobně.“

   Proseděli jsme nad tím skoro sedm dní. Výběr spolupracovníků, kteří by přicházeli v úvahu a u kterých byl předpoklad zájmu, jsem nechala na Svenovi. Přeci jen se v zaměstnancích Ústředí už perfektně orientoval a znal je. Díky počítači, který zatím nečinně dlel na mém stole, jsme se dobrali k jejich překvapivě podrobným profilům.

   Díky nim jsem také zjistila, že pracovat právě v Ústředí bezpečnosti se nepodaří ani zdaleka všem těm, kteří by chtěli. Vstupní testy byly náročné a samozřejmě rozdílné podle ras. Na každého adepta však byly kladeny velké nároky a čím vyšší zařazení žádal, tím se ještě zvyšovaly.

   Nakonec Sven vybral pět lidí, o kterých si myslel, že by pro náš plán byli nejlepší volbou. Jejich osobní i pracovní profily už jsem znala skoro zpaměti, jak často jsme je pročítali a hledali v nich veškeré klady i zápory vůči našemu záměru. S osobním kontaktem, který Sven slíbil se všemi vyjednat ve chvíli, kdy si budeme celým postupem absolutně jistí, se to však nemohlo srovnávat ani v nejmenším.

   Další věcí bylo poznat Derill. Zajela jsem do místního archivu, kde mi bez odporu vydali nejstarší zachované dokumenty, ve kterých se vykytovaly jakékoliv zmínky o něm, zatímco Sven projížděl veškeré dostupné materiály s ním spojené v databázi Ústředí.

   Když jsme dali všechno dohromady, čekala na nás na stole ohromující hromada dokumentů a výstřižků, kterými jsme se museli prokousat. Ocenila jsem naši schopnost nespat, takže jsme si během toho ani pořádně neuvědomovali, jak kolem nás míjejí dny a noci. Jen sporadicky jsme byli ve spojení s Janem, který se po mně sháněl, a Rose, která nám přinesla nové zásoby krve.     

   Když jsme si konečně mohli s čistým svědomím říct, že už toho víc nevymyslíme, začínal právě sedmý den naší odysey tahu na Derilla. Oba jsme si moc dobře uvědomovali, že to nebude nic jednoduchého a výsledek je víc než nejistý, ale museli jsme se do toho dát. Cítili jsme, že pohár přetekl a muselo se už začít něco dít. A jestli jsme byli právě my dva vyvoleni k tomu, abychom tuhle hru rozjeli, budiž. My totiž chtěli.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 29. část: