OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 28. část

07.03.2010 (18:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1219×

   Zase jsem se postavila a zaujala místo vedle ostatních. V jedné šílené vteřině mě napadlo, že kdybych byla pes, vrčela bych. Takhle mi musel stačit můj ofenzivní postoj a zlost, která mi vřela v těle i se zbytky mé síly.

   „Dobře, a jaký je tedy další postup? Samozřejmě když opomenu výslechy zadržených, které stejně nikam nepovedou.“ Všichni se na sebe trochu zmateně, trochu posmutněle podívali, ale mluvení raději nechali na Nikitovi.

   Ten se na mě přes stůl upřeně podíval. „Princezno, tady to takhle nechodí. Tohle není film ani počítačová hra. Odveta je nemyslitelná. Nemáme jak se jim dostat na kobylku. Můžeme jen hlídat a čekat.“

   „Čekat? To myslíte vážně?“ Nahnula jsem se přes stůl také, takže byly naše tváře jen malý kousek od sebe. Nevnímali jsme ostatní. Tohle byl náš soukromý souboj a já už matně tušila, kdo z nás vyhraje. Boj proti celému systému a zákonu byl totiž stejně zbytečný na obou stranách.

   „Ano, princezno,“ takřka zavrčel a já v něm v tu chvíli zahlédla to pravé, skutečné zvíře, které v něm neklidně dřímá. „Myslíme to vážně. Samozřejmě, pokud máte nějaký lepší nápad, můžete ho předložit teď nám všem nebo později písemně panu McNamarrovi a mně. Pokud ale nechceme porušit zákon, nemůžeme toho teď moc dělat. Tečka.“

   Zuřila jsem. A on si to moc dobře uvědomoval. Zuřila jsem nejen kvůli tomu, jak se mnou jednal a co mi tu vlastně říkal, ale i vlastní bezmocí a pocitem bezcennosti. Oči jsem před jeho žhnoucím pohledem ale nesklopila.

   Ty mě nedostaneš, ušklíbla jsem se v duchu. Ty ne. Jakési pudy hluboce zakořeněné v tomhle chladném těle se čím dál razantněji dovolávaly svého práva na život a já si uvědomovala nepříjemnou pravdu – nejen mé tělo, ale už i má mysl měla chuť ho zabít. A to z jednoho prostého důvodu – byl vlkodlakem, který mě naštval.

   Pevně jsem sevřela víčka a přestala dýchat, abych už necítila jeho kořeněnou vlkodlačí vůni, která se mi v mém rozhořčení zabodávala hluboko do hlavy a vkládala tam myšlenky, které nebyly moje. Byly jen tohohle těla. Byly ryze upíří.

   Zřejmě pochopil, co se děje, protože mi položil ruku na rameno a tím mě donutil ho zase vnímat a narovnat se. Sám opět stanul naproti mě vzpřímený a rty mi naznačil, že to bude dobré. Nevěděla jsem sice, jestli tím myslí to, jak mi je nebo situace v Ústředí bezpečnosti, ale bylo mi to v tu chvíli úplně jedno. Jediné, co jsem potřebovala, bylo dostat se ven, protože tady už jsem příliš platná nebyla.

   Vrhla jsem po něm jeden rychlý, zmatený pohled, a vyšla ven před kancelář. Přes zábradlí jsem pohlédla dolů, na konečné dějiště dnešního masakru, který jiní nazývali pouhou akcí.

   Dokončovaly se poslední úpravy haly, všechna lehátka a zdravotnická zařízení už byla pryč a lidé si tak vraceli své stoly a počítače na původní místo. Vzrušení a strach však stále naplňovaly vzduch a já s jistotou věděla, že z něj jen tak nezmizí.

   „Jste v pořádku, princezno?“ Ani jsem se neotočila, nemohla jsem odtrhnout zrak od všech těch maličkých, pro mě však snadno viditelných kapiček krve, které se stačily vsáknout do koberce. Bála jsem se nadechnout. Ale musela jsem.

   Nasála jsem do plic ten jiskřící vzduch. Musela jsem zavřít oči, jak moc mě matná, avšak stále dostatečně silná vůně lidské krve zarazila. Hrdlo se mi na vteřinu sevřelo jako tonoucímu.

   Pak jsem se sebezapřením dokázala v klidu vydechnout a nevnímat své tělo, které se velmi silně dožadovalo krve, kterou jsem mu nestihla dát a nechala ho tak hladovět.

   „Samozřejmě, Alessandro,“ zašeptala jsem, „váš prsten mi velmi pomohl.“ Opřel se o zábradlí vedle mě a podíval se stejným směrem jako já. „To jsem rád,“ pronesl svým lehce nakřáplým hlasem, „ale o tomhle teď nemluvím. Zajímá mě, jak je vám opravdu.“

   Pomalu, takřka unaveně jsem k němu otočila hlavu. Krátké černé vlasy měl rozcuchané a oblečení trochu pomačkané, ale ve tváři měl stále tentýž výraz – důvěra, odhodlání a moudrost.             

     „Co vám mám říct? Jsem zděšená, naštvaná a psychicky vyčerpaná. To, co jsem tu viděla, mě hodilo na úplně jinou kolej, než nad čím jsem tady dosud přemýšlela a co jsem cítila. Jsem znechucená tím, co se stalo.“

   Díval se mi do očí a přemýšlel, co říct. Zase jsem měla ten neodbytný pocit, že pro mě je a bude velmi důležitý, i když jsem si ještě neuměla přesně představit jak. Ale ten pocit byl natolik silný, že jsem se mu bez odporu oddala. Věřila jsem mu.

   „Claire, vím, jak se cítíte. Vztek je normální reakce a je jen na vás, jak se s tím vypořádáte. Hádkami s panem Kozlovem to ale nebude,“ pousmál se smutně.

   Svěsila jsem hlavu. „Já vím. Když on mě tak rozčílil, že jsem si to nemohla nechat líbit. Ale pak… pak…“ „Pak jste měla chuť ho zabít.“

   Prudce jsem zdvihla hlavu a vytřeštila na něj oči. „Za to se nemusíte stydět. Je normální, že při vypjatých situacích, kdy jste navíc u sebe tak blízko, dochází k určitému vzbouření vlastního těla. Moc bych se divil, kdyby neměl pan Kozlov ten samý pocit. Tady jste prostě od přírody nepřátelé a je jen na vás, jak silnou máte vůli a rozum, abyste nenechali těmhle pudům volný průchod. I pes s kočkou mohou být přeci přátelé.“

   Unaveně jsem se usmála a přikývla. „Tak to jsem ráda, že alespoň vím, co se se mnou děje.“ Pak mi však zrak opět zabloudil dolů do haly a úsměv mě přešel. „Tohle přeci nejde,“ posteskla jsem si spíš sama pro sebe. „Musí se s tím něco udělat. Přeci se nevzdáme.“

   „Tak s tím zkuste něco udělat. Tehdy jste se mě ptala, proč tu jste, nebyla jste si jistá svým posláním. Možná je to právě tohle. Možná je právě váš úděl zlepšit tenhle svět. A já bych vám to hrozně přál.“

   Opřela jsem si hlavu o jeho rameno, ale nespouštěla jsem oči z těch prokletých karmínových kapek, zvolna zasychajících na koberci. „Děkuju vám, Alessandro. Pomáháte mi, ani nevíte jak moc. Dodáváte mi sílu, kterou postrádám. A za to jsem vám moc vděčná.“

   Nahnul se tak, aby mi viděl do očí, a tentokrát se nefalšovaně mile usmál. „Claire, nemáte mi zač děkovat. Nedávám vám víc, než už v sobě máte. Ostatní je jen na vás. I když myslím, že na to nebudete sama,“ uculil se nakonec a pohlédl mi přes rameno.

   Tam stál opřen o zeď Sven s rukama pevně zaklesnutýma na hrudi. Měl sveřepý výraz plný odhodlání a jiskry o očích. „Nevím, co si nakonec chtěla říct Nikitovi, ale já tě rád vyslechnu. Protože jestli se tu má něco změnit, musíme na to být aspoň dva. Co ty na to, sestřičko?“

   Podívala jsem se překvapeně zpátky na Alessandra, který mi naznačil, ať jen jdu. Narovnala jsem se tedy a zamířila ke Svenovi, který se odlepil od stěny. „Tak fajn, bratříčku,“ přikývla jsem, „uvidíme, co spolu dokážeme vymyslet.“

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 28. část: