OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 26. část

20.02.2010 (19:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1258×

Až po chvíli jsem si uvědomila, že tu nejsem sama. Přivoněla jsem ke vzduchu kolem a ucítila ho. Vlkodlaka.

Pomalu jsem se postavila a rozhlédla se. Za dobu, kterou jsem tu strávila, už slunce postoupilo o hodnou část své cesty k západu, díky brýlím však mé oči netrpěly. Otočila jsem se proti větru směrem k té kořeněné, lehce štiplavé vůni.

Nikita seděl opřen o stromy asi o míli dál. Dostala jsem se k němu během pár vteřin, během kterých se ani nepohnul. Ani úsměšek mu z tváře nezmizel. Netušila jsem sice, co tady dělá ani proč mě pozoruje, ale pro dnešek jsem měla všech chlapů po krk. I kdyby se uměl proměnit v sousedovic čivavu.

Vstal, ale po jeho obvyklém vojenském postoji nebylo ani vidu. Byl uvolněný, v normálním oblečení takřka k nepoznání. Někde v hloubi duše jsem musela uznat, že tenhle chlapík vypadá zatraceně dobře v čemkoliv. Charisma z něj takřka sálalo.

„Princezno,“ naznačil úklonu, oči však nespouštěl z těch mých. „Nikito,“ vrátila jsem mu jeho zdvořilost. Neuhnula jsem pohledem. Nechtěla jsem. Ať už měl za lubem cokoliv, na mě si jen tak nepřijde. Určitě ne dnes.

„Co tu děláš? Máš mě sledovat nebo co?“ Asi jsem mluvila příkřeji, než bylo třeba, ale opravdu jsem neměla nálady na kočkování a dohady. Úsměšek z jeho tváře nezmizel, ale v očích měl cosi, co mě znepokojilo. Jejich typický tvrdý lesk totiž zmizel.

„Claire, jak se cítíte? To, co jste právě dokázala, vás muselo stát hodně sil.“ Zavrtěla jsem hlavou, jako bych chtěla zahnat cosi, co se mi honilo hlavou. „V pořádku, mám takovou menší pomoc od Alessandra,“ usmála jsem se posmutněle a ukázala mu ruku s prstenem.

„Stále jste mi ale nevysvětlil, co tu děláte. Nepřipadá mi to jako náhoda.“ „Nicméně je,“ rozhodil ruce. „Byl jsem tady opodál v lese a slyšel, co se tady děje. Tak jsem přišel. Díval se. A pozoroval.“

Zamračila jsem se a složila si ruce na prsou. „A co vám na tom přišlo tak vtipného?“ Naklonil hlavu ke straně. „Vtipného nic. Usmíval jsem se proto, že jsem byl potěšen tím, jak jste to zvládla. Na naprostého nováčka v téhle oblasti jste skutečně obstála.“

Jeho pochvala mě zahřála, ale úsměv na mé tváři vyloudit nedokázala. Příkoří, které jsem cítila hluboko v sobě, nebylo tak vrtkavé, aby mě tak rychle opustilo. Zahnízdilo se a i když mi po vydání síly bylo o něco lépe, stále jsem se cítila jako člověk jdoucí k šibenici.

Ticho náhle protrhlo zvonění telefonu. Nikita okamžitě sáhl do kapsy a přiložil si mobil k uchu. „Kozlov,“ ohlásil se stroze. Poodešla jsem o pár kroků dál, protože jsem ho z téhle situace nechtěla nechat jen tak vyklouznout, přesto jsem mu ale chtěla dopřát soukromí k hovoru.

Zamyšleně poslouchal, aniž by se pohnul. Pak se však prudce otočil ke mně a pohlédl mi do očí. Vycítila jsem, že o mně se nemluví, ale Nikita ví, že do toho zapadám. Stále jen poslouchal a nechával mě tak netrpělivě čekat.

„Dobře, budu tam co nejdřív,“ zakončil hovor takřka velitelským tónem a mobil zaklapl. „Claire, co jste měla v úmyslu teď dělat?“ Zaraženě jsem pokrčila rameny. „Ani nevím.“ „Tak fajn, pokud proti tomu nic nemáte, pojeďte se mnou na Ústředí bezpečnosti. Něčemu se přiučíte. Doběhnu si pro svoje auto, vy jeďte svým. Sejdeme se tam.“

Pak už mě tam bez dalšího slova nechal stát a ve vteřině zmizel mezi stromy a hustým podrostem, ve kterém jsem dokázala zahlédnout jen odlesk stříbřitě šedého kožichu. V jedné jediné sekundě mi došlo, že jsem poprvé v životě zahlédla vlkodlaka v akci.

Pak jsem se ale okamžitě probrala ze zamyšlení. Během okamžiku jsem byla u auta a teď už po paměti vyrazila směrem k Ústředí. Při vjezdu na silnici se ke mně připojil Nikita ve svém modrém džípu a následoval mě tak po celou cestu.

Na parkovišti jsme neztráceli čas mluvením a vyrazili rovnou dovnitř. Na ochoz jsem doběhla o chviličku dřív než on, ale já zůstala stát jako přikovaná, i když už stál vedle mě. Na něco takového jsem totiž nebyla připravená. Ani jsem nemohla, protože něco takového jsem v životě neviděla.

Pod vrchní základnou s hlavními počítači se místo kancelářských boxů rozkládala obrovská polní nemocnice. Desítky raněných byly rozesety po celém prostoru, v jehož jednom rohu byla na pojízdných lůžkách přikryti mrtví.

Mezi nimi se proplétali lékaři a jejich pomocníci z řad zaměstnanců, kteří jim byli k ruce a přinášeli vše potřebné. Lomoz, hluk a nářek se rozléhaly až po vysoký strop nad našimi hlavami a já měla pocit, že mi ta směsice zvuků utrhne hlavu.

Nad tím vším se vznášela vůně krve. Hrdlo se mi sevřelo a útroby se zkroutily. Prudce jsem vydechla úžasem a zděšením a rukama křečovitě sevřela zábradlí tak, že jsem v něm zanechala naprosto jasné otisky dlaní.

V náhlém popudu zoufalství jsem si dala ruce před ústa. „Bože, co se stalo?“ „Derillova skupina. Menší pouliční šarvátka se změnila v tohle. Vím, co cítíš. Můžu ti poradit jediné – nedýchej. Jdeme.“

Seběhla jsem za ním po schodech, stále v hlubokém úžasu a s pocitem naprostého zmaru. Mezi raněnými jsem dokonce rozpoznala jednu z víl, kterou už jsem znala. Měla širokou otevřenou ránu přes celé levé stehno a mě okamžitě došlo, že je to vlčí kousnutí. Místo krve však z rány vytékala stříbřitě průsvitná tekutina, která mi svou vůní nic neříkala. Zato ostatní...

Pak jsem zahlédla Alessandra, jak se sklání nad mladíkem, zřejmě příslušníkem jednotek. Jednu ruku mu držel na střelné ráně v boku a druhou na čele. Vypadal velmi soustředěně. Doběhla jsem k němu a položila mu ruku na rameno.

„Co se to… Můžu nějak pomoci?“ Prudce se ke mně obrátil, skoro jako bych ho vyděsila. Po vteřině však jeho výraz změkl a chabě se pousmál.

„Na vysvětlování bude dost času potom. Ale mohla bys něco zkusit se svou sílou. Od Nikity vím, že to funguje. Jde totiž používat v obou směrech. Pokud se správně soustředíš na vlastní energii a to, co chceš udělat, dokážeš některým raněným pomoci tím, že z nich dostaneš cizí předměty – kulky, střepy a tak. Doktorka Taylorová už ti řekne.“

Pak se zase otočil směrem k mladíkovi pod sebou, kterému pomáhal způsobem, o kterém já neměla ani potuchy. Netušila jsem ale, jak bych dokázala pomoci i já. To, že by síla mohla proudit oboustranně, mě už napadlo dřív. Nikdy jsem si ale nedokázala představit, jak by to mohlo fungovat.

Zahlédla jsem doktorku Taylorovou, jak právě převazuje ránu na předloktí postaršího vlkodlaka. V mžiku jsem byla u ní. Nemusela jsem říct ani slovo, zřejmě vycítila, že stojím přímo za ní.

„Tamhle ten muž v zelené košili má kulku uvízlou mezi žebry. Tak to můžete zkusit, než dorazí chirurg.“ Zůstala jsem stát jako solný sloup. To mi opravdu nikdo nevysvětlí, co mám sakra dělat?

Napůl zděšeně a napůl vyčítavě jsem rychle přehlédla celou místnost, ale Nikitu jsem nikde nezahlédla. Navíc směsice pachů tu byla natolik silná, že jsem neměla šanci ho ucítit, ani kdyby stál přímo za mnou.

Sklonila jsem se tedy nad zraněným mužem. Krev zvolna vytékající zpod obvazu voněla neskutečně sladce a přímo vybízela k ochutnání... Přestala jsem tedy zase dýchat, přeci jen, jistota byla jistota. Protože ač jsem ve svou silnou vůni věřila dost, přesto tu vždy bylo riziko. A tomu jsem se chtěla pokud možno vyhnout.

Byl při vědomí, ale bylo vidět, že je hodně unavený a nejraději by usnul. Sálala z něj horkost a tak jsem mu položila dlaň na čelo. Muž pod chladným dotekem na chviličku slastně přivřel oči a pak se na mě zmoženě usmál.

„Děkuju, princezno.“ Hrklo ve mně. On mě zná? Vždyť byl člověk a tak vůbec nemusel mít povědomí o tom, kdo je či není součástí vládnoucí rodiny jiného klanu. Nu což, povzdychla jsem si v duchu, na tom nesejde. Už takhle jsem byla známější, než se mi zrovna zamlouvalo.

Úsměv jsem mu oplatila, ale kvůli nedostatku vzduchu v plicích jsem na něj nepromluvila. Nevypadalo to, že by mu to vadilo. V očích jsem mu zahlédla jediné – důvěru v mou pomoc. se sevřenými útrobami jsem zadoufala, že ho nezklamu a nenechám ho zemřít.

Klekla jsem si k jeho zraněnému boku a opatrně sundala obvaz. Rána nekrvácela tolik, jak jsem si myslela, ale přesto mě její barva na bledé kůži fascinovala. Její vůni jsem naštěstí necítila, ale i tak...

Nasucho jsem polkla a zahnala ty nemístné myšlenky kamsi do hlubin své mysli. Obvazem jsem setřela přebytečnou krev z rány, abych viděla přesně místo zásahu. Zelo mezi třetím a čtvrtým žebrem, jasně ohraničené a i přes malou ráži zbraně zatraceně nebezpečné.

Opatrně jsem na ránu přiložila dlaň, pevně zavřela oči a snažila se soustředit. Během chvilky už jsem cítila ty drobné modré stužky síly, vyvěrající v každém kousku mého těla, tetelivě se chvějící v očekávání příležitosti vyrazit.

Já ale nechtěla, aby energie vyrazila ven. Nevěděla jsem přesně, co si mám myslet nebo cítit, aby pracovala opačně, tak, aby pomáhala. Jediné, co mě napadlo, bylo představit si celý proces. Jak se kulka zaklíněná kdesi v jeho těle zachvěje pod náporem mé síly, rozvibruje se, dokud se neuvolní ze svého sevření okolními orgány a vydá se po cestě své trajektorie zpátky ven.

Netušila jsem, jak dlouho jsem tam tak klečela, oči semknuté, zuby zaťaté v co největším soustředění. Nevnímala jsem, co se děje kolem mě, všechny zvuky a vjemy jsem vytěsnila mimo svou hlavu.

Pak se pod mou rukou náhle začalo něco dít. Pod citlivými konečky prstů jsem ucítila drobné, jemné pohyby, a bylo mi okamžitě jasné, že kulka se skutečně začala hýbat. Nepolevila jsem však ve svém úsilí, naopak jsem v duchu ještě přitlačila na ty záhadné modré stužky, které se místo toho, aby mi putovaly do dlaní, uvnitř mě seskupily do živoucího pulsujícího klubka.

Chvění pod kůží zraněného muže se stupňovalo. Nutila jsem svou energii pracovat stále usilovněji a zároveň jí vší silou vůle nutila zůstat ve mně. Byl to vnitřní zápas a já se ve skrytu duše děsila okamžiku, kdy se mi vymkne z kontroly.

Z mých obav mě vytrhlo lehké ťuknutí do dlaně. Konečně jsem se donutila otevřít oči. V mé dlani se skvěla trochu zdeformovaná kulka, olepená horkou krví. Vytřeštila jsem oči v poznání toho jediného, co mi v tu chvíli zaplnilo celou mysl. Sakra, já to opravdu zvládla!

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 26. část: