OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 22. část

07.01.2010 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1278×

Pak jsme i je nechaly své práci a pokračovali dál. Jan se Stevem mi postupně vysvětlovali, co k čemu slouží a v hrubých obrysech i to, jak se s čím zachází. Nikdy  jsem nebyla zrovna technický typ a tak mi některé věci unikaly, ale většinu jsem se snažila zapamatovat. Kdo ví, kdy by se mi to mohlo hodit.

Jan mě poté vzal do své kanceláře a Steve se od nás odpojil. Nejprve jsem nevěděla proč, ale ve chvíli, kdy jsem se usadila do pohodlného křesla a viděla Jana, jak z lednice vyndává plechovky s krví, mi to došlo. Jistě, chápala jsem, že člověk, ač můj přítel, nechce být svědkem našeho způsobu občerstvení.

Mlčky jsme vypili každý svou nádobku. Ani jsem si předtím neuvědomovala, jaký mám hlad, dokud jsem se poprvé nenapila. Útroby mi zalilo již známé horko a vláčnost, které mi nikdy a nikde nemohlo nahradit žádné jídlo. Snažila jsem se ovládat a tak mi ze rtů tentokrát neunikl ani vzdech, i když se mi draly do hrdla. Stále ještě jsem pochybovala, že se na něco takového dá opravdu zvyknout.

Když byla naše jediná potřeba ukojena, všimla jsem si malého zarámovaného obrázku na Janově stole. Byla to ručně malovaná kresba jakési ženy s velmi jemnou, něžnou tváří a dlouhými tmavými vlasy, které jí ve vlnách splývaly až na hruď.

Nechtěla jsem se ho na tu ženu ptát, bylo jasné, že je pro něj opravdu důležitá, když jí má tady. Všiml si však mého pohledu a tak s vysvětlením přišel sám.

„Je to má žena. Pochází ze stejného polského městečka jako já, znali jsme se odmala a vzali se velmi mladí. Všechno šlo dobře do chvíle, kdy jsme takřka naráz zjistili, že oba patříme i sem. Ona zůstala člověkem, já se změnil v upíra. Byl to dost velký rozpor a ani jeden jsme se s tím nedokázali vyrovnat.“

„Promiň, nechtěla jsem nějak vyzvídat.“ Mávl rukou a pohlédl z okna. „V pořádku, není to žádné přísně střežené tajemství. Odstěhovala se, odletěla neznámo kam a mě nechala samotného. Oba jsme to nesli těžce, ale ona byla silnější a našla odvahu ten problém vyřešit, i když to řešení bylo takhle razantní. Pokud vím, pořád sem chodí, i ona si na život tady velmi zvykla a je tu často. I ona o mě ví. Ale ani jeden nevíme, kde ten druhý je a i když bych to já ze své pozice mohl zjistit, tak ani nechci. Nemělo by to smysl. Takže asi takhle.“

Na pár vteřin jsme se odmlčeli a já si ho pozorně prohlédla. Proč mě doteď nenapadlo, že má i svá vlastní osobní trápení? Možná proto, že on zkrátka nebyl typ člověka, kterého bych si dokázala představit jako něčího manžela. Prostě jsem nad tím vůbec neuvažovala. Sakra, proč jen jsem tak sebestředná?

„Omlouvám se ti.“ Konečně odtrhl svůj pohled od okna a s očima upřenýma do mých zavrtěl hlavou. „Jak říkám, nemáš se proč omlouvat.“ „Mám, protože jsem byla hrozně hloupá.“

„Ale prosím tě,“ usmál se. „Je to tak. Celou dobu myslím jen na sebe a vůbec si nepřipouštím, že vy všichni máte i svůj civilní život tam na druhé straně.“

„Tím se vůbec netrap,“ pohladil mě přes stůl po ruce, „jsi tu moc krátce na to, abys dokázala plně vstřebat všechno, co se kolem tebe i s tebou děje, natožpak se starat ještě o ostatní. Časem se do toho vpravíš a život tady ti přijde přirozený stejně jako tam.“

„To doufám,“ ušklíbla jsem se. Promnula jsem si obličej, jako bych tím mohla zahnat chmury, které se mi proháněly hlavou.

„Chtěla jsem se s tebou o něčem poradit.“ „Samozřejmě, jen mluv.“ Narovnala jsem se v křesle. „Chtěla bych začít pracovat.“

Přikývl. „Bylo mi jasné už od začátku, že se nehodláš jen toulat po paláci a užívat si bytu a možností, které ti tvé postavení přineslo. Už ses rozmyslela, co by to mělo být?“

„No, chci se ještě sejít se Svenem a dát s ním o tom řeč, ale ráda bych si zvolila právě bezpečnost. Hodně mě to zajímá a učím se docela rychle, tak jsem doufala, že bych tam mohla být užitečná.“

Jan si zamyšleně promnul bradu. „Nemůžu říct, že jsem takovou odpověď nečekal, ale přiznávám, že se mi to moc nelíbí. Jistě, v centrále to vypadá celkem pohodově, občas je to sice honička, ale stresové jsou jen nárazové velké akce. Ale tebe na práci u počítače zrovna neodhaduji.“

„To fakt ne,“ zakroutila jsem odmítavě hlavou. „Práce u počítače si v běžném životě užívám víc než dost. Ale tady bych chtěla využít všechno, co můžu, ať už to jsou moje fyzické schopnosti nebo možnosti, které vyplývají z mého postavení. To je totiž něco, co normálně nemám. Tady bych mohla něco dokázat a chci se o to aspoň pokusit.“

Díval se na mě a já měla pocit, že mě chápe. Bylo to zvláštní, ale já skutečně cítila, že naprosto přesně ví, o čem mluvím. Možná že na tom byl stejně, dřív než ztratil iluze o životě tady i na druhé straně. Docházelo mi, jak málo toho o něm vím, což ale neměnilo nic na tom, jak moc jsem mu věřila.

Předklonil se, sepjal ruce a mile se usmál. „Dobře, Claire. Popravdě, jsem rád, že si se takhle rozhodla, doufal jsem, že se budeš chtít zapojit. Promluvím o tom s Ericem, ale neměl by to být problém. Tobě bych teď poradil jediné – promluv si se Svenem a Nikitou, půjči si od nich materiály, které budeš chtít, pořádně si všechno projdi, promysli a až pak se rozhodni, co přesně bys chtěla dělat. Měla bys o tom promluvit i s královským párem, je správné, aby o tom věděli nejdřív od tebe. Ale varuji tě předem, nebude se jim to moc líbit, stejně jako to bylo se Svenem. Bojí se o vás, berou vás jako své děti. Každopádně ti ale nemůžou nic zakázat, jen počítej s menší přednáškou o zodpovědnosti možné nástupkyně trůnu a podobně.“

Vzpomněla jsem si na své vlastní rodiče a jejich výchovné hovory a nakonec i na mé vlastní vůči Carol a Seanovi. A i když jsme tu řešili celkem důležitou věc, musela jsem se od srdce zasmát.

„Jasně, chápu. Všechno poslušně odkývnu a nakonec si to stejně udělám po svém.“ Zasmál se také. „Fajn, takže vidím, že víš, o čem mluvím. Ale i tak bych byl rád, abys na něco nezapomněla.“

Jeho výraz se změnil tak rychle, až mě trochu vyděsil. „Claire,“ nahnul se ke mně ještě blíž a vzal mé ruce do svých, „nezapomeň prosím, že ani jako upíří princezna nejsi nesmrtelná.“

Vrátili jsme se zpět do hlavního centra. Steve se s námi rozloučil s tím, že se brzy zase uvidíme, a zaujal místo v jedné z kanceláří. Zavolala jsem tedy dvornímu kancléři, jestli by bylo možno přijet. Nechtěla jsem nic odkládat. Když už se s tím mám poprat, tak hned, dupla jsem si v duchu.

Kancléř mi naštěstí poněkud udiveně, přesto však v přesném protokolovém znění sdělil, že já mohu přijet kdykoliv, bez předchozího ohlášení. No jistě, došlo mi, když jsem zaklapla mobil, vždyť já jsem tam vlastně taky doma. Na nic jsem tedy nečekala a zamířila na parkoviště ke svému nablýskanému autu vonícímu novotou. Jan mě beze slov následoval, ač nemusel. A já tomu byla ráda.

Návštěva v královském sídle dopadla přesně tak, jak jsme já i Jan očekávali. Karím mi řekl jen pár slov, uvítal mou snahu zapojit se do života a poukázal na to, že v Ústředí bezpečnosti budu mít Svena ku pomoci.

Zato Gabriella si mé rozhodnutí vzala více k srdci. Snažila se mě přesvědčit, že si mohu nalézt lepší místo, bezpečnější, které bude více odpovídat mému postavení. Připomněla mi i mou nově nabytou sílu, objevený dar, který jsem se za pomoci Nikity snažila spoutat. Nedala najevo přímo strach, nesnížila se k tomu, aby mi domlouvala jako malému dítěti, ale takovou tu typickou maminkovskou starost nedokázala ve svém hlase plně zakrýt.

Když však zjistila, že mě nezvyklá, pochopila, že všechna její slova jsou zbytečná. Nechtěla jsem jí ani Karíma zklamat a tak jsem je ujistila o tom, že si všechny jejich rady vezmu k srdci a budu se snažit jimi řídit. Neměla jsem pocit, že by to Gabriellu upokojilo, ale sama uznala, že se mnou už nehne.

Když jsem se uklonila a odešla z přijímacího sálu, chtělo se mi křičet. Radostí i lítostí. Nerada jsem lidem způsobovala strach a starosti. Byla jsem ale tak šťastná, že jsem to zvládla! Zvládla jsem zabojovat za to, co jsem chtěla. Snad poprvé v životě jsem s absolutní jistotou věděla, co chci, a šla jsem si za tím.

V hale na mě čekal Jan a k mému milému překvapení i Liam. Naposledy jsem ho viděla poté, kdy mi byl vypálen cejch a od Aleksiho jsem dostala amulet. Široce se usmíval a v krásných lidských očích měl třpytivé plamínky spokojenosti.

Naučeným pohybem se mi uklonil, ale pak už, s očima upřenýma do mých, ke mně napřáhl ruku. Pevně jsem jí stiskla a pohladila ho po tváři. Tak ráda jsem ho viděla! Chyběl mi jeho hlas, úsměv, jeho milá gesta.

„Liame, tak ráda tě zase vidím,“ šeptla jsem. „Já tebe taky, Claire. Těch několik posledních dní, co jsme se  neviděli, jsem na tebe hodně myslel. Zdálo se mi to jako věčnost.“ „To mi povídej,“ ušklíbla jsem se. „Jediný týden a mně to připadá jako rok. Chyběl si mi.“

Pousmál se. „Ale jak vidím, pobyt tady ti svědčí. Vypadáš spokojeně.“ „To ano,“ přikývla jsem, „konečně začnu něco dělat.“ „Ano, o tom už jsem slyšel. A také o tvém… daru, řekněme?“

Tak tentokrát mi vzal vítr z plachet. Doufala jsem, že se zvěsti o mé síle nedostanou ven, ale když jsem si zpětně uvědomila, kolik osob se kolem mě ve chvíli jejího výbuchu motalo, došlo mi, že se to dalo očekávat. Když už to věděli i král s královnou, Liam se k tomu mohl přichomítnout takřka kdekoliv.

Všiml si mých rozpaků. „Omlouvám se, asi o tom nechceš mluvit. Jen mě to docela zajímalo. Nechtěl jsem být…“ „Ne, to je v pořádku,“ přerušila jsem ho a opět ho pohladila po tváři. „Jen si teprve zvykám na to, co je ve mně, abych tak řekla. Někdy si o tom popovídáme, ale raději ne teď a tady. Spíš mě překvapuje, kde ses tady vzal?“

Uculil se a složil ruce na prsou. Jan mezitím poodešel diskrétně opodál, kde se dal do řeči s dvorním kancléřem. Bylo to od něj milé gesto, bylo mi jasné, že nás chtěl nechat chvíli o samotě, i když to při jeho dokonalém sluchu byl jen relativní pojem.

„Popravdě, jsem tu tak trochu pracovně.“ „Už?“ uchechtla jsem se. „To brzy, vždyť jsem ještě ani nezačala.“

Podíval se mi do očí a úsměv z tváře mu velmi rychle zmizel. Mně rázem taky. Tohle nevypadalo na přátelské popovídání.

„Nepůjdeme raději ven? Tady je příliš všetečných uší.“ Jen jsem přikývla, bylo mi hned jasné, že tím nemyslí Jana, ale jiné zdejší obyvatele s příliš vyvinutým sluchem. A pokud mi chtěl říct něco, co neměl slyšet nikdo jiný z paláce, nebylo to dobré.

Došli jsme až k mému autu. Tam už jsem to nevydržela a rukou položenou na hruď jsem ho zastavila a donutila postavit se mi čelem. „Liame, tak co se děje? Nejsem z cukru, něco snad unesu. Tak ven s tím.“

Zhluboka si povzdechl a já náhle ucítila závan jeho sladké, jemné krve. Sakra, teď ne! zavrčela jsem v duchu.

„Víš, v materiálech, které jsi dostala včetně kroniky jedna malá část chybí. Ta o princezně Almě. Ve zkratce – stala se upíří princeznou asi před deseti lety. Vládla podobnou vnitřní silou jako ty, i když podle toho, co jsem slyšel, tak zřejmě ne v takovém rozsahu. Byla trochu jako ty – mladá, krásná, chtěla se angažovat, což bylo v té době unikátní, protože v té době tu byl jen sám princ Viktor a jak už sama víš, ten se do akce příliš nehrne. Nicméně padla na špatnou stranu – zlákal jí Derril. O něm si asi taky ještě neměla možnost si někde počíst nebo něco slyšet, na to si tu moc krátce a ostatní se o něm neradi baví, zvláště upíři. Každopádně je to mág a asi největší grázl tohohle světa za posledních několik desetiletí.“

Odmlčel se. Mé doširoka rozevřené oči ho však naštěstí pobídly k dalším slovům, protože já na něco takového v tu chvíli neměla sil.

„Bezpečnostním složkám neustále uniká a musím uznat, že má perfektně zorganizovanou síť nohsledů a podobného braku, který produkuje každý svět. Nejde mu ani tak o nějaký klan jako spíš o celkovou nadvládu, ale moc dobře ví, že tady nepomůže nějaký zlomový puč, ale že se nejprve musí dostat výš v hierarchii, aby na něj nikdo nemohl.“

„A k tomu chtěl využít Almu,“ došlo mi. „Přesně,“ přikývl Liam pochmurně. „Věděl, že když si ho vezme princezna, navíc s takovou mocí, bude nedotknutelný. Jakmile by se totiž dostal do královské rodiny, ta by ho musela chtě nechtě dle svých zákonů chránit proti obecným bezpečnostním složkám  a tudíž i soudu. Mohl by pak nahlodávat strukturu zevnitř, dostal by se na jednání všech klanů, měl by přístup k neskutečnému množství informací, se kterými není radno si zahrávat. A pak by časem mohl skutečně dosáhnout svého cíle, čímž je ovládnutí všech klanů a rodů a tím celého tohoto křehkého světa.“

„A Alma si ho chtěla vzít? Nechce se mi věřit tomu, že by byla tak hloupá. Musela přeci vytušit, co se za jeho zájmem o ni skrývá.“ „Zřejmě to také tušila, ale milovala ho. Skutečně. Než prohlédla, uplynulo už příliš času a svatba byla na spadnutí. Nevěděla, jak se z té situace dostat, kdyby vycouvala, nějakým mazaným úskokem by zabil ji a zřejmě i Viktora, který si v hanění jejich svazku nikdy nebral servítky. A tak udělala to jediné, co jí napadlo. Přímo na ulici za bílého dne napadla nevinného člověka a zabila ho. Konec už je ti asi jasný.“

„Jistě,“ hlesla jsem. „Porušila jedno z pěti pravidel, které platí pro všechny.“ „Přesně tak. A jak sama víš, jeho porušení má za následek jediný možný trest, od kterého jí nemůže uchránit ani její postavení, ani rodina. Smrt.“

Opřela jsem se zády o auto a snažila se to vstřebat. Hrozné. Šílené. A neskutečně smutné a hrdinské zároveň. Bože, chudák holka…

„A tím se dostáváme k tomu, proč jsem tady.“ Počkal, až se mu opět zadívám do očí. „Derril o tebe podle interních údajů projevuje až příliš velký zájem.“ Dlouho jsem mu hleděla do pomněnkových očí. Pak jsem si prohrábla vlasy a zadívala se za jeho rameno kamsi k horizontu. Být známá a navíc něčím výjimečná zřejmě není terno ani v tomhle světě…

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 22. část: