Svět za světem - 21. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Návrat ztraceného přítele a nalezení posledního chybějícího článku znalosti bytosti ve světě za světem - co víc si přát? Možná naučit se řídit... Menší mezihra před další kolizí s vlastním já.

21.12.2009 (18:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1375×

A sakra. Chybička se vloudila. „No, řekněme, že vysvětlení by bylo poněkud… no, menší výpadek. Prostě to neřeš, prosím. Už se to nestane, slibuji.“

Takovéhle odpovědi u mě nebyly zvykem a já jen trnula, v jaké je dnes po ránu náladě, protože jsem absolutně netušila, co bych mu jinak odpověděla. V hlavě jsem měla náhle vymeteno a nic vtipného, čím bych danou situaci zahrála do autu, mě nenapadala.

Ještě pár vteřin se na mě zkoumavě díval, ale pak se usmál a políbil mě. „Dobře. měj se hezky.“ „Ty taky,“ dostala jsem ze sebe skrz přiškrcené hrdlo a rozechvělými prsty vzala za kliku.

Až když jsem stála na ulici, dokázala jsem vydechnout. Tak tohle bylo o fous. Jak bych mu vysvětlila, že chodím spát v botách? Michael by každou mou lež prokoukl, protože lhaní nikdy nebylo mojí silnou stránkou.

Se stále staženým žaludkem jsem dorazila do práce. Snažila jsem se soustředit, ale v mysli mi stále probleskovaly spousty otázek. Co bude dál? Co budu dělat, tady i tam? Jak Michaelovi vysvětlím ten medailon, kterého si na mé hrudi v noci určitě časem všimne? Jistě, boty už si do postele opravdu brát nemusím, když už teď vím, že neskončím na chodbě ústředí, ale ve svém novém bytě. Ale i tak… Jak dlouho člověk dokáže žít skutečně dvojí život beze ztrát na obou stranách?

I domů jsem šla jako ve snách. Stále jsem všechno probírala tam a zase zpátky a přemýšlela, kolik tak času ještě mám, než se z toho nadobro zblázním. Bylo mi jasné, že takhle to dál nejde. Cítila jsem, jak moc se těším, až zase večer půjdu spát a stanu se tak součástí něčeho jiného než je tenhle svět. Něčeho většího.

Stále dokola jsem si ale opakovala, že kvůli tomu, co mě čeká na druhé straně vlastních snů, nesmím zanedbávat vlastní rodinu. Michael byl i přes všechna úskalí pro mě to nejdůležitější na světě a děti ještě víc. Nechtěla jsem je ztratit teď, když jsem konečně našla sebe samu.

Sean i Carol už byli doma a díky jejich nezměrné nudě, jak mi svůj stav sami označili, jsme si po dlouhé době zahráli pár stolních her. Michael se k nám po návratu z práce rád přidal a nikdo se nezlobil, že večeře byla déle než obvykle a ještě navíc s donáškou až do domu.

Večer měl Michael sraz s kamarády a tak jsem si mohla v klidu a bez výčitek zalézt do postele hned, jak děti ulehly. Boty jsem nechala pěkně tam, kam patří, a plná očekávání a zvědavosti vklouzla pod deku a po chvíli i za hranici snů.

Amulet nezklamal. Ladně jsem doskočila na měkký koberec v obývacím pokoji svého nového příbytku. V šatně plné nejrůznějšího oblečení a obuvi jsem si našla pár co nejpohodlnějších kousků.

V kuchyni mě čekalo milé překvapení. Na lednici byly magnety přichyceny dva klíče. Jeden z nich byl od tohoto bytu, ale k čemu pasuje ten druhý jsem netušila. Na lístečku u něj bylo připsáno: ´Před domem máš praktický dárek. Jan.´

Vyklonila jsem se tedy z okna a musela se začít smát. Praktickým dárkem nazval auto, které mi připomínalo nejdražší verze našich vozů Audi typu SUV. Stříbrná metalíza se v ranním světle blýskala novotou. Nikoho zjevně nezajímalo, že neumím řídit.

Své opět dlouhé husté vlasy jsem svázala do jakéhosi uzlu na temeni, na hlavu si narazila černou baseballovou čepici a citlivé oči ukryla za slunečními brýlemi. Popadla jsem klíčky, u dveří ještě narychlo zkontrolovala, jestli nevypadám jako strašidlo, a pak už jsem se vyřítila z bytu na ulici, podívat se na plechového mazlíčka.

Na sedadle spolujezdce jsem po usednutí našla mobilní telefon s již uloženými čísly na všechny, které jsem tu doteď poznala. Navolila jsem tedy to Janovo a s úsměvem čekala, až hovor přijme.

„Dobré ráno, princezno,“ pozdravil mě. Zřejmě byl někde mezi lidmi, když opět mluvil tak škrobeně. Ale budiž, když jsme rozjeli hru, musíme hrát oba.

„Dobré ráno, Jane. To auto byl váš nápad?“ Určitě v mém hlase alespoň ucítil úsměv, který se mi usadil ve tváři, protože já ho v tom jeho konečně ucítila také.

„Ne, princezno, byl to nápad královny, já ho měl jen vybrat a dovézt na vaši adresu. Pokud se vám nelíbí, není samozřejmě problém ho vyměnit za jiné.“ Tentokrát už jsem se zasmála nahlas. „To nebude třeba. Jediný problém tkví v tom, že neumím řídit a navíc se tady vůbec nevyznám a navigaci tady nikde nevidím.“

„Řízení nebude problém, alespoň základy jistě umíte a v těchto autech je toho už hodně zautomatizováno, takže jde jen o to udržet se na silnici a včas brzdit. A co se navigace týče, je holografická. Na předním panelu vidíte takové maličké modré tlačítko. Stiskněte ho.“

Uposlechla jsem. Během vteřiny se takřka na čelním skle objevil poloprůhledný holografický model města, který se během chvilky přiblížil až k místu, kde jsem právě stála. Musela jsem uznat, že s technikou jsou tady opravdu o pár kroků napřed.

Přiložila jsem si malý elegantní telefon opět k uchu. „Hotovo. Co teď?“ „Vše je plně pod kontrolou vašeho hlasu, takže stačí říct, kam chcete. Nemusí to být přesná adresa, stačí říct třeba Ústředí bezpečnosti nebo Vstupní brána. Jen ve sporných případech se vás to přeptá na upřesňující údaje.“

„Super. A vy jste kde?“ „V Kellanově institutu. Tady je totiž zase naše ústředí převaděčů.“ „Dobře. zkusím se tam nějak dopravit.“ Zasmál se společně se mnou. „Budu se těšit. A dávejte na sebe pozor.“ „Já vždycky,“ hlesla jsem ještě a telefon zaklapla. Takže teď to bylo řízení plechového monstra, povzdychla jsem si. Tenhle svět byl opravdu plný překvapení.

Ve finále to nebylo tak hrozné, jak jsem předpokládala. Nejprve jsem jela pomalu, ale když jsem po pár minutách zjistila, jak jednoduše se tohle luxusní přibližovalo řídí, jsem se už po ulicích proháněla, jako bych tu byla doma. Na Janovu rychlou jízdu jsem se sice ještě nedostala, ale už jsem alespoň chápala, proč tak jezdí. Byl to totiž naprosto ohromující a povznášející pocit.

Ke Kellanově institutu jsem dorazila během dvaceti minut. Parkování jsem nechtěla řešit už dnes napoprvé, takže jsem zaparkovala na místě, které bylo v širokém okruhu volné. Parkoviště jsem díky své rychlosti zvládla přejít asi tak za dvě vteřiny.

Milá paní na recepci mi zavolala Jana. Nepřišel ale sám. Krok za ním se ke mně blížil i Steve, můj Převaděč, po kterém se mi tak stýskalo. V první chvíli jsem se k němu chtěla prostě vrhnout a samou radostí z opětovného shledání ho obejmout, ale rychle jsem si to rozmyslela. Motalo se tu až moc lidí na to, abych se mohla chovat až tak neformálně. Zatracená etiketa!

Stanuli vedle sebe, mí dva nejdůležitější muži v tomhle světě. Byli si tak podobní a přesto tolik rozdílní. Člověk a upír. Dva páry skoro černých očí na mě hleděly a v každém z nich se zračilo něco jiného. Já se ale na ně na oba v tu chvíli dívala stejně. Nebýt jich, byla bych už totiž někde úplně jinde. Asi v háji, řekla bych.

„Princezno,“ řekli oba najednou a lehce se uklonili. Pokývla jsem hlavou. Nemohla jsem se přestat usmívat. Ještě vedle nich postavit Nikitu a měla bych o zábavu vystaráno.

„Oba vás moc ráda vidím. A navíc jsem ráda, že zrovna tady. Chtěla bych vědět, co vlastně vy dva děláte a jak.“ „To nebude problém,“ oplatil mi úsměv Steve a ukázal mi směr, kudy půjdeme.

Po několika metrech jsme se konečně dostali do prázdné chodby. Tam už jsem nechala etiketu plavat a Steva objala. „Stýskalo se mi po tobě,“ hlesla jsem mu do vlasů. „Ty mě taky.“ Pak jsme opět stanuli tváří v tvář.

„Upíří princezna,“ povzdychl si. „Pořád tomu nemůžu uvěřit. Vypadáš úžasně.“ „Děkuju. Na tu princeznu si taky teprve zvykám,“ zasmála jsem se. „Stejně jako na řízení auta,“ hodila jsem pohledem po Janovi.

Ten s úsměvem pozoroval naše setkání. „Ale jak vidím, zvládla si to.“ „To víš, neodolám žádné výzvě.“

A v tu chvíli, kdy jsme tu my tři tak postávali a usmívali se na sebe, mi to došlo. S konečnou platností mi to bylo jasné. Oni dva a Nikita jsou pro mě jako druhá rodina. Bratři do nepohody a zároveň přátelé, alespoň do té míry, do které jsme si sebe navzájem pustili k tělu. Pocit prozření a rozluštění našich vztahů mě zaplavil jako teplá vlna na pobřeží. Bylo mi skvěle. Opravdu skvěle. Protože jsem věděla, že s nimi zvládnu všechno.

Pak jsme zašli do hlavního centra Převaděčů. V prosklené kanceláři v patře jsem zahlédla Carla Seitze, plavovlasého mladíka z Rady starších, který všem Převaděčům velel a tak spolupracoval s Janem a jeho skupinou, kteří převádění kontrolovali a řešili sporné případy. Museli tím pádem spolupracovat i s Nikitou a Ericem coby bezpečností. Tak i tenhle svět je docela malý, ušklíbla jsem se v duchu.

Ten na mě ze svého proskleného velína pokývnul a naznačil úklonu. Jak už jsem ze záznamů věděla, byl to čistokrevný člověk, šestnáctiletý kluk z Německa, který disponoval velmi vysokou inteligencí. Dostat se přes svůj věk až na takový post během jediného roku určitě nebylo snadné a ač jsem ho pořádně neznala, oceňovala jsem jeho píli a cílevědomost. Tichý pozdrav jsem mu vrátila a nechala ho dál věnovat se své práci.

Oproti Ústředí bezpečnosti to tu nebylo ani tak velké, ani sterilní. Nebylo tu takové množství počítačů, spoustu věcí zaměstnanci řešili telefonicky a vypisovali ručně. Bylo také vidět, že zde vládne pohodová atmosféra a kolektivní duch, kdy není problém spolupracovat každý s každým na čemkoliv.

Množství kanceláří, kolem kterých jsme prošli, svědčilo o tom, že je tu daleko více lidí. I tak tu ale vládlo o poznání příjemnější ovzduší než v Ústředí bezpečnosti. Práce měli také určitě hodně a to neméně důležité, ale nikdo tu tolik nepobíhal a nevytvářel tak lokální zmatky.

Celá místnost navíc byla prosycena úžasnou směsí vůní a pachů. Upíři, vlkodlaci, lidé se svými parfémy a vodami po holení a… „Ano, jsou tady i dvě víly,“ ujistil mě Jan, když viděl, jak s lehce nakrčením nosem nasávám okolní vzduch. Udiveně jsem na něj pohlédla. „Vy jste je ještě neviděla, že, princezno?“

Než mi došlo, proč mi zase vyká, stačila jsem se na něj zakřenit. „Ne, pane Zmorski, neviděla. Seznámíte mě?“ „Ale jistě,“ pokývnul. Z téhle taškařice mi bylo do smíchu. Chovali jsme se k sobě tak, jak jsme měli a ne tak, jak bychom chtěli. Bylo to k zbláznění, muset se pořád hlídat.

Po boku jeho a Steva jsme došli k menšímu shluku stolků zahalených do neskutečných hald papírů, ve kterých ale dámy, sedící kolem nich, měly jednoznačně orientaci. Bylo jich osm – jedna upírka, dvě velmi mladé vlkodlačky-dvojčata, tři různě ženy rozličného věku a, jak mi bylo hned jasné, dvě víly.

Nemohla jsem ani odhadnout jejich věk. Obě byly ve tváři tak krásné, jemné, mladé. V očích se jim však zračila moudrost a vlídnost. Měly dlouhé, stříbřitě se lesknoucí vlasy, které jim spadaly po zádech a sytě zlaté duhovky v krásně tvarovaných očích. Oblečeny byly normálně, v džínách a tričkách. Jejich pleť byla ještě bělostnější než upíří, stejně tak bez jediné vady či chybičky. Byly prostě okouzlující.

Jak jsem si dobře zapamatovala z kroniky a ze záznamů, víly nemají averzi vůči žádnému klanu, takže jsem se nemusela obávat kradmých pohledů či mnohoznačných opovržlivých odpovědích. Jan nás představil a my se navzájem počastovaly předepsanými úklonami.

Jejich vůně byla opravdu úžasná, byla směsí vůně trávy, slunce a křišťálové vody. Voněly jarem a životem. Nedivila jsem se, protože právě ony byly příslušnicemi klanu těch nejnevinnějších a zároveň nejlaskavějších bytostí obývajících tenhle svět. Navíc měly naprosto dokonalý dar – dokázaly rozpoznat jakoukoliv lež. Právě proto se ty, které chtěly pracovat ve městech, angažovaly na místech, kde svou mocí mohou pomoci. Jejich služby totiž byly při řešení nesrovnalostí a kontroverzí k nezaplacení. To, že ony samy nemohou lhát, bylo jen třešničkou na dortu jejich dokonalosti.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování