OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 2. část

09.10.2009 (16:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1368×

2.kapitola

Nikdy jsem nevěřila v moc snů. Snáře pro mě vždy byly jen snůškou mýtů a domněnek patřících kamsi do hlubokého středověku. Sny, pokud už jsem si je někdy pamatovala, pro mě znamenaly jen únik mého vědomí od reality, který neměl se skutečným životem, natožpak s  budoucností, jakoukoliv spojitost.

Usnula jsem rychle, zachumlaná do prošívané deky. Pamatovala jsem si jen jediný sen a to o tygrovi, který mě honil džunglí. Nic příjemného, ale stále jsem si uvědomovala, že je to jen sen. Pak však náhle zavládlo ticho. Sen kolem mě ve vteřině zmizel a já stála uprostřed bílé nicoty.

Rozhlédla jsem se, ale neviděla jsem nic kromě oslepujícího bílého světla všude kolem mě. Žádná zem, žádný strop, prostě nic. Nebylo mi ani zima, ani teplo. Necítila jsem žádné vůně ani pachy. Pak jsem v dálce zahlédla tmavou siluetu, která se ke mně pomalu přibližovala.

Bála jsem se pohnout. Rukou jsem si stínila oči, abych přicházející postavu lépe zahlédla, ale ta byla skryta v jakémsi mlžném oparu. Vystrašeně jsem tedy čekala, až přijde až ke mně. Hlavou mi i ve snu prolétlo, jestli to není jen šálení mé mysli a mně se nezjeví má sestra, babička nebo někdo jiný, koho jsem milovala a nebyl už mezi živými.

Jaký to však byl pro mě šok, když se přede mnou náhle objevil on, muž z parku. Stejná tvář, stejný klobouk, stejný plášť. Se širokým úsměvem se mi uklonil a nabídl mi rámě. Já na něj však zírala a nebyla schopna ničeho, pohybu ani slova.

„Paní Adamsová, pamatujete si na mě?“ „Steve Collins,“ vydechla jsem. Pokývl. „Přesně tak. Projdeme se?“ Opatrně jsem se do něj zaklesla. Překvapilo mě, jak je vše skutečné. Jeho vůně, pevnost, s jakou mě držel, hlas, kterým ke mně promlouval, ba i štiplavá tvrdost látky jeho kabátu na mé holé ruce. Nebylo to jako sen. Měla jsem pocit, že už nespím.

„Co se to děje?“ Hlas se mi klepal strachy a  úzkostí. Chladnou rukou mi lehce přejel po zápěstí. „Jen klid. Jsem tu, protože jste mě pozvala. Pamatujete?“ Pevně jsem zavřela oči a nevěřícně zavrtěla hlavou. „Ano, ale… Tohle přece není skutečné. Je to jen můj sen.“

„Ano i ne,“ přisvědčil. „Máte pravdu v tom, že je to váš sen. To, že to není skutečné, je však omyl.“ Zastavila jsem se v našem pomalém procházení. „Je to sen. Nemůže to být skutečné!“ „Podívejte,“ povzdychl si, „vím, že vám to teď asi zní dost šíleně a já to sice dělám nerad, ale jinak vás asi nepřesvědčím.“

Poodstoupila jsem o krok stranou. „A co chcete udělat?“ Vytáhl z kapsy dlouhou tenkou jehlu. „Pokud by to byl opravdu sen, bolelo by vás, kdybych vás bodl do prstu?“ „Samozřejmě, že ne.“ Bleskurychle ke mně přistoupil,  vzal mou ruku do dlaně a bodl mě do prstu.

Se zajíknutím jsem ucukla. Podívala jsem se na koneček ukazováku, ze kterého mi vytékala kapka krve. „Sakra, to bolelo!“ Nevypadal, že by ho mé rozrušení nějak překvapovalo. „Přesně tak. Takže to znamená co?“

Nohy se mi pod tíhou té náhle objevené pravdy podlomily a já padla na kolena, rukama se nevědomky držíc kolem těla. Nebyla jsem schopná normálně uvažovat. Takže on měl pravdu! Všechno je to realita. Všechno je to skutečné. Je to sen a zároveň realita.

„Jsem blázen?“ Steve poklekl vedle mě a opatrně, něžně mě pohladil po zádech. „Nejste blázen. Právě naopak. Vím, že to, co se právě děje, je pro vás nepochopitelné a nepřijatelné. Ale jste tu, protože to máte v sobě.“

Pozvedla jsem k němu oči v němém úžasu. „Co mám v sobě?“ „Tenhle svět.“ „Jaký?“ Naznačil mi, abych zavřela oči a pak luskl prsty. „Tenhle.“

Pomalu jsem oči zase otevřela. Přímo před nimi ta bezedná bílá nicota postupně mizela a za ní se konečně začínaly rýsovat tvary a barvy, které vteřinu po vteřině nabývaly na ostrosti.

Kolem nás se do nedohledna rozprostírala travnatá, mírně zvlněná pláň. Cítila jsem dlouhá, jemná stébla trávy pod svýma rukama a ostrou vůni nedaleko rostoucích borovic. Kdesi v dáli byl slyšet potok prorážející si cestu tímto nádherným, mírumilovným krajem a ptáci nám přímo nad hlavami skládali své operní árie.

Posadila jsem se na paty a přítomnost Steva v tu chvíli ani nevnímala. Bylo tu tak krásně! Slunce se opíralo do korun stromů nad námi a vrhalo na zem tisíce měnících se obrazců. Příjemný, osvěžující vánek rozechvíval lístky ve větvích a pohrával si se stébly trávy stejně jako s mými krátkými, rozčepýřenými vlasy.

Konečně jsem se probrala a podívala se na svého průvodce. „Tak tenhle svět mám v sobě?“ „Tohle je jen vstupní brána. Skutečný svět na vás čeká až za ní.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ale jaký to má smysl? Proč patřím jinam než tam, kde žiji?“

Steve se pohodlně usadil vedle mě, sundal si kabát a ruce vnořil do hebké trávy. „Víte, občas se narodí někdo, kdo patří do dvou světů zároveň, aniž by to věděl. Samozřejmě, svět, do kterého se narodí, realita, kterou zná odmala, je důležitá strana, kde žije. Ale ten druhý svět, paralelní… no, je pro něj stejně důležitý. Je v něm, celou dobu cítí, že patří ještě někam jinam, ale neuvědomuje si kam a po čase to přestane vnímat.“

„Nikdy jsem si takové pocity nepřipouštěla. Možná mě to napadlo někdy v dětství, ale to jsou přeci běžné dětské fantazie.“ Zastavil mé prsty, nervózně cupující nejbližší stébla. „Tenhle svět je pro ty, kteří jsou něčím jiným než tím, čím se narodili. Něčím větším. Někým, kdo má poslání.“

Odhodlala jsem se mu podívat do očí. Úsměv mu opadl, když v těch mých spatřil rozpaky a strach. „Něčím jiným? A čím jsem tedy já?“ „To se zjistí až ve chvíli, kdy projdeš bránou a předstoupíš před tribunál starších. Ti poznají, co se v tobě skutečně skrývá a kým v tomhle světě jsi.“

Už jsem nevěděla, jak dál. Nemohla jsem se smířit s tím, co mi tu říkal. S tím, kde jsem a co se děje. Nemohla jsem si přiznat, že věřím. Složila jsem si hlavu do dlaní a s překvapením zjistila, že se mi po tvářích koulí skutečné, opravdové slzy.

„Chci domů, Steve. Chci se probudit.“ „Dobrá. Mám jen ještě jednu otázku.“ „Ano?“ „Mohu tě zítra opět navštívit?“ Zaváhala jsem, ale něco uvnitř mi říkalo, že takhle to má být. Že takhle je to správné. „Dobrá, souhlasím.“ „Fajn. Teď zavři oči.“ Poslechla jsem ho ráda, už jsem neměla sílu v tomhle pokračovat. Alespoň ne dnes. Položil mi ruku na hlavu a já okamžitě usnula. Skutečně usnula.

Probudila jsem se ještě dřív, než mi zazvonil budík. Otevřela jsem oči do brzkého jitra. Bála jsem se pohnout, aby mi nezmizely vzpomínky na ten podivný sen. Sen? Ukazovák, do kterého mě Steve bodl jehlou, znatelně bolel. Nebyla na něm ani známka po vpichu, žádný vnější důkaz toho, co se stalo. Když jsem ho však promnula, s náhlou jistotou jsem pochopila, že se to skutečně stalo. V mém snu a přesto v jiném světě. V jiné realitě.

Nejprve mě zachvátila panika. Hrdlo se mi sevřelo při pomyšlení na to, co jsem v noci zažila, ruce se rozechvěly a žaludek stáhnul téměř až do křeče. Donutila jsem sama sebe v klidu dýchat, pomalu se nadechovat a vydechovat, poručit vlastnímu tělu spolupracovat. Po chvíli úzkostný stav přešel v něco jiného. Něco nového.

Michael i děti ještě spali a tak jsem se co nejopatrněji vysoukala z postele a zamířila.do koupelny. Zamkla jsem za sebou dveře, o které jsem se opřela s očima upřenýma do velikého zrcadla naproti. Zkoumala jsem svou tvář. Byla jsem jiná? Změnilo se na mě něco?

Po bližším ohledání jsem žádnou změnu nezaregistrovala. Kromě bolavého prstu jsem to byla stále já, Claire Adamsová, racionálně uvažující mladá žena. Připomnělo mi to ráno poté, kdy jsem přišla o panenství. Bylo mi sedmnáct a i když jsem věděla, že to není možné, hledala jsem na sobě změnu. Něco, podle čeho ostatní poznají, co se stalo a co jsem udělala. Samozřejmě jsem nic nenašla, stejně jako dnes. Ale tohle bylo zkrátka jiné.

Osprchovala jsem se a cítila se tak odpočatá, jako už dlouho ne. V klidu jsem se nalíčila, rozcuchané vrabčí hnízdo na hlavě upravila do podoby poněkud vhodnější a oblékla se. V kuchyni orientované na západ byla ještě skoro tma, ale já si vystačila s malým světlem u kuchyňské linky.

Automatickými, naučenými pohyby jsem dětem a Michaelovi připravovala snídani. Celou dobu jsem musela přemýšlet nad tím, zda jsem něco ze svého snu nezapomněla nebo si něčeho důležitého nevšimla. Pamatovala jsem si ho však tak dobře, jako bych ho před chvílí viděla v televizi. Stal se pro mě skutečnou realitou.

Michael se také probudil dřív. Nebral si servítky jako já, slyšela jsem ho dupat přes celou chodbu. Do kuchyně přišel tak, jak spal – v trenýrkách a vytahaném tričku. Byl roztomile rozcuchaný a mnul si rozespale oko.

„Proč si tak brzy vstala? Špatně si spala?“ Usmála jsem se na něj od rozečtené knížky a šálku čaje. „Ne, právě naopak. Takhle dobře jsem se už dlouho nevyspala.“ Cestou k lednici si mě přimhouřenýma, ještě napůl spícíma očima měřil. „A jakpak to? Hezké sny?“ Při té vzpomínce, kterou jsem se celou poslední půlhodinu snažila zahnat knihou, jsem uznale pokývla. „Ano, velmi hezké.“

Dál to nekomentoval, sám vypadal, že se příliš dobře nevyspal. Usadil se se sklenicí vychlazeného džusu naproti mně, do ruky pohotově vzal ranní noviny, které jsem ještě takřka za tmy vytáhla ze schránky, a začetl se do londýnských novinek. Fajn, naše ranní konverzace zjevně skončila.

Za chvíli přicupitala Carol s šíleným plánem, abych jí učesala vlasy. Chtěla si do nich dát nové sponky s beruškami, které dostala k narozeninám, ale zjevně jí ušlo, že její krajně neposedné husté kudrnaté vlasy, kterými byla obdařena po mé sestře, zkrátka nikdy do hladka učesané nebudou. Jakýmsi i mně záhadným způsobem jsem ji je alespoň sčesala tak, aby byly sponky alespoň trochu vidět.

Sean byl jako obvykle po ránu mrzutý a skoro nemluvil, podobně jako jeho otec, když ještě žil. I Michael byl takový, potřeboval po ránu delší dobu na rozjezd a já už tak byla naučená nechat je raději být.

Tyhle ranní rituály už jsem poslední dobou přestávala vnímat, staly se pro mě samozřejmostí jako den a noc. Dnešní ráno však bylo jiné. Věděla jsem, že kromě mě si to nikdo neuvědomuje, ale já to cítila. To, jak je mi náhle všechno tak důvěrně známé milé, jak jsem ráda, že je všechny mám. Jak moc mi na nich záleží. Možná proto, že jsem už kdesi uvnitř tušila, že je možná časem budu vidět méně než bych chtěla.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 2. část: