Svět za světem - 17. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Claire je nucena postavit se tváří v tvář vlastní síle. Dokáže jí to někdo vysvětlit? Najde v někom v tomto boji podporu?

07.12.2009 (14:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1203×

Probrala jsem se podivně vysílená. Pomalu jsem otevřela oči a nad sebou spatřila tvář Jana a Nikity a okamžitě mi došlo, kde jsem. Ve kterém světě. Absolutně jsem však netušila, co se stalo. Pamatovala jsem si všechno, ale nechápala jsem nic.

„Jak vám je, princezno?“ nahnul se ke mně Nikita a pomohl mi v mém snažení posadit se. Trochu jsem potřepala hlavou, abych v ní všechno urovnala na to správné místo a stáhla si vlasy dozadu.

„Ujde to. Vysvětlí mi někdo, co se stalo?“ „Pokud dovolíte, tak myslím, že vám to dokážu vysvětlit velmi dobře,“ ozval se za jeho zády lehce nakřáplý mužský hlas. Jistě, ten mág! Jeho exotická vůně mě při prvním nádechu ovanula jako hebká deka.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Přenesli mě do jakési kanceláře a uložili mě na gauč. Kromě mága, Nikity a Jana tady byl i Eric, který těkal očima ze mě na mága a zpátky. Vypadal trochu vyplašeně, i když se snažil stále zachovávat chladnou tvář stratéga. I přes podivnost situace jsem se musela v duchu usmát. Člen Rady starších a rozhodí ho taková prkotina jako složená upíří princezna!

Všichni mé gesto pochopili i beze slov a odešli. Zůstala jsem tváří v tvář o samotě s mágem, obyvatelem tohoto světa, který mě zajímal nejvíce a o kterém jsem ani nedoufala, že se s ním někdy setkám. Nebo aspoň na té správné straně barikády.

Když za ostatními zaklaply dveře, lehce se uklonil. „Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Alessandro Vittorini, mág toho času ve službách národní bezpečnosti. Těší mě, že vás poznávám, princezno.“

V jeho lehce opálené tváři a hlubokých tmavě hnědých očích se zračily moudrost a klid staletí. Podle lidských měřítek mu mohlo být tak pětatřicet, nakrátko ostříhané vlasy barvy havraních křídel mu však dodávaly přísnější výraz, než jaký se mu zračil v očích. Vypadal tak pevně a zároveň křehce... Už v tuto chvíli, v okamžiku, kdy jsme si poprvé hleděli skutečně z očí do očí, jsem věděla, že pro mě bude důležitý. Bude pro mě znamenat to, co ještě nikdy nikdo. Bude pro mě vším. Jen jsem ještě nevěděla, v jakém smyslu.

„Také vás ráda poznávám. A prosím, říkejte mi Claire. Mohl byste mi vysvětlit, co se to tam vlastně stalo? Co se to se mnou dělo? Jsem zmatená a nevím, co si myslet.“ Na ta slova jsem mu pokynula, aby se posadil. S další malou úklonou nabídku přijal a zaujal místo v křesle naproti mně.

„Claire, abych vám to mohl co nejlépe osvětlit, musím vám vysvětlit jedno specifikum tohoto světa.“ Kývnutím jsem ho pobídla, sama přes svou fyzickou únavu velmi zvědavá.

„Každý člověk, který do tohoto světa vstoupí, má v sobě určitý potenciál. Jak sama víte, jeho síla tkví v tom, čím se po příchodu sem staneme – upíry, vlkodlaky, vílami, mágy či zůstaneme lidmi. Je nás málo, jen málokdo má v sobě tu sílu dostat se sem. A z nás, kteří jsme se sem skutečně dostali, je malé procento těch, kteří mají v sobě ještě jiný potenciál, sílu, kterou ani Rada starších nemá šanci v počátku, při iniciaci, rozpoznat. Tato síla se projeví až ve chvílích stresu, například během boje, emocionálního vypětí, strachu nebo úleku.“

Nahnul se blíže ke mně a spojil ruce. „A to byl přesně váš případ. Lekla jste se alarmu a to, co se ve vás doteď skrývalo, vyplavalo na povrch. Síla, skrytá uvnitř vás samotné. Síla energie.“

Zamračila jsem se a znovu si nervózně prohrábla vlasy. „Energie? Přiznám se, že to stále nechápu.“

„To je v pořádku. Jde o to, že u nás mágů Rada starších rozpozná, co se v nás ukrývá. U mě například je to možnost ovládání povětří a mraků. Dokážu udělat z krásného slunečného dne den plný bouřek, deště, sněžení či vichřice a naopak. Ale ve vás je něco jiného. Vy disponujete čistou silou, kterou dokážete naakumulovat a vydat ze sebe. Nebudu vám tajit, že je to schopnost dosti ničivá. Kdybych nezasáhl, tak by váš výboj z centrály řídícího střediska udělala kůlničku na dříví. Rozmetala byste nejen tu místnost, ale i všechny, kteří v ní byli, ať už by se jednalo o kohokoliv. Včetně vás samotné.“

Snažil se to říkat klidně, to však nezabránilo panice v mém nitru, aby se neprobudila k životu. „Bože, já nás mohla všechny zabít…“ ujelo mi z chvějících se rtů. Nahnul se ještě blíže ke mně a jeho vůně mě tak znovu měkce ovanula.

„Ale nezabila. Nemáte si vůbec co vyčítat, Claire. Nemohla jste vědět, co se to s vámi děje ani jak to ukočírovat. Nikdo to nemohl vědět. Proto není třeba nad tím příliš přemýšlet. Do budoucna je ale důležité, abyste se naučila svou sílu zvládat a upotřebit ji jen v okamžiku, kdy to bude skutečně potřeba.“

Pohlédla jsem na něj. Směsice strachu a vzrušení musela být v mých očích patrná. „Upotřebit? Jak bych někdy mohla chtít použít něco tak ničivého? Nejsem tu přeci proto, abych bojovala a ničila. Jsem tu…“

Dech se mi náhle zadrhl v hrdle. Proč jsem vůbec tu? Jaké mám poslání v tomto světě, který se od našeho tolik liší a přesto je tak stejný? K čemu jsem tu vlastně dobrá?

Zavrtěla jsem hlavou ve snaze zaplašit myšlenky na vlastní bezvýznamnost, ale nedařilo se to. Bezmyšlenkovitě jsem se rychle postavila, ale mé tělo, vysílené předchozí aktivitou, bylo proti a já se tak s motající se hlavou a zesláblými údy složila zpátky na gauč. Sklopila jsem oči.

„Alessandro, na co tu vlastně jsem? Vím, že jsem princezna upířího klanu a že když se leknu, dokážu zničit všechno a všechny kolem sebe, ale to je tak všechno. Má vůbec význam tu být? Vstupovala jsem sem s pocitem, že tu něco dokážu, že tu něčeho docílím. Teď mám ale pocit zmaru a zbytečnosti.“

Zvedl se, poklekl přede mnou a jemně mi rukou zvedl bradu tak, abychom se navzájem dívali do očí. Usmíval se. Upřímně, jemně a moudře. „Claire, tady nikdo není zbytečný, stejně jako ve světě na druhé straně. Každý z nás tady své místo a poslání. U některých je to jasné už od začátku, ale většina z nás na něj musela přijít postupně. Ještě jsem nepotkal nikoho, jako jste vy, věřte mi. Ve vás je toho tolik, že by byla obrovská škoda o vás přijít. Musíte si jen najít vlastní cestu a naučit se pracovat s tím, co je ve vás. Věřím ve vás a v to, že jste jedinečná.“

Kdybych mohla plakat, už by mé slzy smáčely jeho příjemně teplou ruku, podepírající mou tvář. Takhle se mi jen chvěly rty a klepaly ruce. „Alessandro, prosím, pomůžete mi?“ Usmál se ještě víc. „Bude mi ctí.“ Na ta slova mi zlehka políbil ruku a pomohl mi vstát.

Než stačil otevřít dveře, ještě jsem ho zastavila. „Řekněte, kdo si myslíte, že by mi měl pomoci s mou sílou? Vy?“ S úsměvem zavrtěl hlavou. „Omlouvám se, ale já nejsem dobrý učitel, navíc s tím nemám příliš zkušeností. Kancelář vaší královské rodiny vám samozřejmě na požádání vygeneruje seznam nejvhodnějších kandidátů na tuto pozici, ale popravdě, jsou docela zaujatí, což na jednu stranu chápu, ale na druhou stranu mi to přijde dosti pokrytecké. Pokud vám můžu poradit, tak nejvhodnější je na tuto roli Nikita Kozlov. Má tuto schopnost také, i když v mnohem menším měřítku než vy. Už s ní však umí perfektně zacházet. Pokud byste nebyla proti, rád bych se některých lekcí zúčastnil jako teoretický pozorovatel.“

Při představě toho, jak budu kolem sebe metat modré koule pod dohledem vlkodlaka, jsem si rezignovaně povzdechla. „Dobrá, zkusím se s ním nějakým způsobem domluvit na nejschůdnějším řešení. A pokud budete přítomen vy, budu jenom ráda.“

Cítila jsem ještě docela slabá, což pro mě bylo v tomto světě nové a poněkud znervózňující, nicméně jsem se od Alessandra odpoutala a šla najít Nikitu. Byl na druhém konci místnosti, ale okamžitě zaregistroval mou přítomnost a když si všiml, že k němu mířím, šel mi rychle vstříc. Jan vše z povzdálí ostražitě sledoval a Alessandrův pohled jsem cítila na svých zádech. Nu což, na pozornost si budu muset zvykat, zvláště po tom, co jsem tu předvedla.

Zastavil se asi dva kroky ode mě. Jestli ho moje vůně odrazovala jako ta jeho mě, celkem jsem to chápala. Účast a zájem v jeho očích však nešly přehlédnout.

„Jak se cítíte, princezno? Mohu vám nějak pomoci?“ Ta princezna už mi vážně lezla krkem! „Prosím, jen Claire. A… no… už mi bylo i hůř. Mám však na vás jednu prosbu.“ Z jeho upřeného pohledu jsem se cítila ještě slabší než předtím. Sakra, co to se mnou ten chlap dělá?!

„Jistě, Claire. Stačí říct.“ Zhluboka jsem se nadechla, nejen proto, abych měla dostatek vzduchu na mluvení, ale hlavně proto, abych se srovnala. „Ráda bych vás poprosila o pomoc se zvládnutím té síly, co je ve mně. Ráda bych se pro příště vyvarovala toho, co se stalo dnes. A ocenila bych, kdybyste to byl vy, kdo mi pomůže to zvládnout. Samozřejmě ne zadarmo,“ zdůraznila jsem, aby si nemyslel, že ho chci nějak využívat.

Ve tváři se mu mihl jemný, takřka neznatelný úsměv. Zdálo se mi to nebo byl opravdu tak sarkastický?

„Jistě, bude mi ctí.“ Donutila jsem se ignorovat jeho špatně skrývané pobavení. „Děkuji. Kdy by bylo možné setkání?“ Pokrčil rameny a pohlédl na Erica, sedícího za jedním z počítačů na nejvyvýšenějším místě haly. Ten jen pokývl, i když zřejmě vůbec netušil, o co jde. Byl člověk a na tu vzdálenost nás nemohl slyšet. Zato Jan nás slyšel určitě a jeho výraz mluvil za vše. I jeho jsem se ale pro teď rozhodla ignorovat. Teď šlo totiž o mě a to, že bych mohla bez vlastního přičinění zničit všechno, co mi přijde pod ruku. A to už nebyla legrace. Protože jestli tu do teď byla, tak skončila zhruba před půl hodinou.

„Stačí říct a budu vám k dispozici.“ „Dobrá, beru vás za slovo,“ řekla jsem pevně. „Kde si myslíte, že by to bylo nejlepší? U mě doma?“ Ošil se. „To raději ne, takové věci je lepší zkoušet tam, kde je nejmenší riziko zničení čehokoliv. Pojedete tam sama?“ „Ne, neřídím. Jan mě tam ale určitě rád odveze,“ ušklíbla jsem se.

Nikita se otočil tak, aby na něj viděl. Stejně jako já si byl moc dobře vědom, že nás celou dobu poslouchá. Nevraživost a naprosto otevřený vzájemný odpor se v jejich pohledech zkrátka nedal přehlédnout.

„Pane Zmolski, víte, kde jsou Cromwellova pole?“ Jan s rukama pevně staženýma přes hruď jen přikývl. Nikita pohlédl zpátky na mě. „Tak tam je to pro něco takového ideální. Není tam nic a nikdo, koho bychom mohli ohrozit.“

„Dobře,“ pokývla jsem. „Takže za dvě hodiny se tam sejdeme, vyhovuje vám to?“ „Naprosto.“ Jeho úsměv byl tak falešný, až to bilo do očí. Myslel si svoje. A věděl, že já to vím. Byla to jako dětská hra, ve které jsme ani jeden odmítali ustoupit.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování