Svět za světem - 15. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Claire podléhá svému vnitřnímu nutkání vrátit se do světa za světem a vrhnout se do života v něm po hlavě. Jaké nové informace a překvapení jí však ještě čekají?

02.12.2009 (14:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1268×

Jako naschvál jsem nemohla usnout. Michael naštěstí sledoval nějaký další nesmírně důležitý zápas v televizi, tak se ani nedivil, když jsem si po uložení dětí jen chvilku četla a pak rychle zaplula do ložnice.

Nevěděla jsem, jak to tentokrát bude s oblečením, tak jsem zůstala při starém – tříčtvrteční kalhoty, triko a tenisky. Když jsem si přitiskla medailon k hrudi a konečně skoro usínajíc palcem silně přejela po diamantu uprostřed, na chvíli mě pohltilo příjemné, jakoby sluneční teplo, rozlévající se mi z hrudi do celého těla.

Přistála jsem pohodlně na nohou, když mě medailon dopravil do ústředí asi tak dva metry nad zem. V první chvíli jsem se lekla, ale pak jsem si uvědomila, že to, čím jsem se stala, nese s sebou i určité výhody.

Pohlédla jsem na své oblečení, které na mně náhle naprosto plandalo. Kalhoty by mi dokonce spadly, kdybych si je pohotově nepřidržela rukou. Jediné, co mi sedělo, byly boty. No, aspoň něco, ušklíbla jsem se v duchu.

Joyce, milá sekretářka, kterou jsem znala už od svého prvního slyšení u Rady starších, mé počínání koutkem oka pozorovala. Když si všimla, že se bezmocně usmívám, široce se na mě usmála taky.

„Dobrý den, paní Adamsová. Liam s něčím takovým počítal a tak vám tu nechal tohle.“ Zpod pultu vytáhla objemnou koženou kabelu a ukázala na dveře za sebou. „Klidně se běžte převléknout, jestli chcete.“

„Ráda,“ vydechla jsem úlevou a s jednou rukou stále držící náhle příliš široké kalhoty jsem si tašku převzala. Když jsem procházela kolem ostatních sekretářek, všechny rychle sklopily oči.

„Prosím, nechte toho,“ zaúpěla jsem, již opřená o rám dveří. „Buďte jako Joyce. Dívejte se na mě. Ráda bych se cítila normálně. Aspoň občas,“ zašeptala jsem spíš už jen pro sebe a zašla do místnosti.

V prostorné a dosti luxusní koupelně jsem se převlékla do padnoucích džín, trička a mikiny. Musela jsem uznat, že velikost i styl vybral Liam perfektně, což jsem u mužů vždycky považovala za velké plus.

V zrcadle jsem si zase osvěžila pohled na mě coby upírku. Výrazněji zelené oči, pleť ještě bledší než obvykle, dlouhé vlnité temně rudé vlasy. Zkusila jsem se na sebe usmát, abych viděla, jak to vypadá. No, nebylo to nejhorší, jen ta očividná změna v ostrosti mých zubů mi na náladě nepřidala. Ale co, mávla jsem nad tím rukou. Mám, co jsem chtěla. Jsou důležitější věci než zuby, že.

Když jsem opět vyšla ven, na vteřinu jsem se zarazila při pohledu na Jana opřeného o pult. Oči sice neklopil, přesto se na mě nedíval přímo. S děkovným úsměvem jsem Joyce podala zpět tašku s mými věcmi a přešla na druhou stranu pultu.

„Dobrý den, Claire.“ „Dobrý den, Jane. Je něco v plánu?“ Bezděčně si přejel rukou po bradě. „No, po domluvě s královským párem a Liamem si myslím, že je důležité, abyste zde měla vlastní bydlení. Vzhledem k vašemu postavení je vůči vám neuctivé, aby vás při každém vaše příchodu vidělo zdejší osazenstvo v pyžamu. Proto bych navrhoval výběr domu. Jste pro?“

„Jistě, taky mi bude příjemnější objevit se někde ve svém. Nerada bych tady někomu skočila na hlavu.“ Můj pokus o vtip zjevně nepochopil. Aspoň že ženy za pultem to pochopily a usmály se.

„Nicméně mám na vás, Jane, jednu prosbu a nevím, zda to po vás vůbec chtít.“ Tentokrát už mi pohlédl zpříma do očí. „Vaše přání jsou mým rozkazem, princezno.“ „No jistě, že mi to nedošlo,“ zabručela jsem spíš pro sebe.

„Nicméně bych se ráda podívala na hlavní ústředí bezpečnosti nebo jak tady tomu říkáte. Ráda bych mluvila i s Ericem McNamarrou a Nikitou Kozlovem.“ Snažil se nedat na sobě nic znát, já však v jeho tváři dokázala zahlédnout náznak údivu a překvapení.

„Jistě, to nebude problém,“ ujistil mě okamžitě. Nahnula jsem se blíže k němu, i když zrovna my dva s naším dokonalým sluchem bychom ani příliš šepot nepotřebovali. „Ještě něco, Jane. Mám… hlad. Dalo by se to nějak zařídit? Ještě nevím, jak na to.“

Mé rozpaky ho zjevně potěšily, i když se snažil zachovat si stále svou kamennou tvář. „Samozřejmě, mám už vše připraveno a po cestě vám ostatní vysvětlím.“ Přikývla jsem na souhlas, Joyce jsem poděkovala za pomoc a pak se vydala za Janem k výtahům.

Do garáží jsme sjeli mlčky. Měla jsem tolik otázek, ale cítila jsem, že na to není vhodná doba. Ještě ne. Místo toho jsem se pohodlně posadila do sedadla spolujezdce jeho vskutku luxusního auta a počkala, až vyjede.

Když jsme vyjeli na hlavní třídu, dnes prosvětlenou matným světlem slunce schovaného za poloprůsvitnými mraky, konečně promluvil.

„Claire, omlouvám se za to, jak jsem se k vám předtím choval. Asi jsem neměl dostatečnou důvěru ve vaše schopnosti. Jako princezna jste si takové zacházení nezasloužila. Zmýlil jsem se. A je mi to líto.“

Bylo znát, že vyslovit omluvu je pro něj takřka nadlidský výkon. Ale ať už byl jaký chtěl, chtěla jsem mu dát šanci. Přeci jen to nebyla úplně standardní situace, dokonce ani v tomto světě ne. Nechtěla jsem ho odsuzovat po prvních dojmech.

„Jane,“ podívala jsem se zpříma na jeho ostře řezaný profil, „neurazila jsem se ani nic takového. Vím, že jsem vám tady narušila nějaký dlouhodobější stav klidu a podle toho to taky vypadá. Z toho, že jsem princezna, už se nevyvléknu,“ přejela jsem si bezděky po znaku na paži, „ale chtěla bych, abyste mě nejen vy, ale i ostatní brali hlavně takovou, jaká jsem já, ne podle toho, co jsem nebo čím jsem se stala. Nikdy jsem neměla ráda pevně dané linie chování vůči druhým jen proto, že jsou něčím, o co se ani vlastně nezasloužili. Jsem zvyklá na upřímnost a přímé jednání a v tomto světě to nehodlám měnit. Chci vědět o všem, co se děje, ať už je to dobré nebo zlé. Lži a zatajování z duše nenávidím. Chci, abyste to věděl. A abyste mě bral v první řadě jako Claire Adamsovou a až pak jako princeznu. Rozumíme si?“

Má slova ho zaskočila. Pootevřel ústa, ale pak je zase zavřel. Zřejmě zvažoval, co mi vlastně může a nemůže odpovědět, aby nepřekročil určité dekorum, kterému skálopevně věřil a zároveň se řídil tím, co jsem mu řekla.

„Rozumíme,“ promluvil po pár vteřinách. Pak se zhluboka nadechl. „Dobře. V první řadě máte v přihrádce naproti vám připravenou krev.“ Pomalu jsem ji tedy otevřela a vyňala z jakéhosi chladícího boxu stříbrný pohárek s odklápěcím víčkem.

Jemným trhnutím jsem ho otevřela. Můj zbystřený čich zaplavila neodolatelná, nasládlá vůně. Přivoněla jsem více zblízka a musela na vteřinu zavřít oči. Samotnou mě zarazilo, jak moc na mě zapůsobila pouhá vůně krve, jak se mi sevřely útroby a celé tělo jako by volalo jediné slovo: „Napij se!“

Přiložila jsem nádobku k ústům a nechala si krev volně stéct na jazyk. Polykala jsem pomalu, rozvážně, abych si tu dokonalou chuť vychutnala co nejvíce. Cítila jsem, jak mé tělo sílí a nabírá energii, o které jsem snad ani nevěděla, že by se v něm mohla vzít.

Slastně jsem zavřela oči a opřela si hlavu o sedačku, když mi poslední kapka zvolna stekla přes kořen jazyka do útrob. Bylo to lepší než všechny lidské drogy dohromady, tím jsem si byla absolutně jistá. Už jen kvůli tomuhle jsem byla navýsost šťastná, že jsem se stala tí, čím jsem. Upírem. Tvorem živícím se krví. Tou božskou manou…

V opojném rauši jsem zůstala si minutu. Na pár vteřin se mi dokonce rozklepaly prsty a rozechvěly rty. Kdybych se tolik neovládala, vzdychala bych. Jistě, orgasmus je jedna věc, ale tohle… tohle mě zkrátka vystřelilo mezi hvězdy vlastního bytí.

Donutila jsem oči zase otevřít. Viděla jsem ještě o něco lépe než předtím, i když jsem nevěřila, že je něco takového vůbec ještě možné. V Janově tváři jsem tak zahlédla jemný, takřka neznatelný spokojený úsměv. Tušil, co se mnou krev dělá. Viděl to. Cítil. Věděl.

„Bože,“ uniklo mi z rozevřených rtů. „Toho bych se tady moc nedovolával,“ ušklíbl se. Otočila jsem k němu tvář jako opilá. „Jane, bude to vždycky takové?“

Podíval se na mě a takřka otcovsky se pousmál. „Ne, takové je to jen ze začátku. Po několika týdnech, které tady strávíte, si tělo začne na krev zvykat a vy taky. Ale pravdou je, že se nikdy nestane, abyste to pila jako vodu a nic to s vámi nedělalo. Vždycky budete cítit tu sílu, která vám díky krvi proniká do těla a zbystřuje veškeré smysly a schopnosti. Pořád to bude zážitek.“

„Tak to jsem ráda, protože tohle je dokonalé,“ zavrněla jsem a slastně se protáhla. Pak jsem se zase narovnala. „A co teď?“

„Teď je na řadě výběr vašeho bydlení. Máte nějaké speciální požadavky?“ Zamyslela jsem se a po chvíli zavrtěla hlavou. „Ani ne. Jen prosím nic obrovského, nevkusně zařízeného a hlavně ne v nějaké snobské čtvrti.“

„Tak to by nemělo být těžké. Objedeme spolu pár nemovitostí, které jsem vytipoval, a rozhodnete se pak sama.“ Tak začalo naše martýrium po domech a bytech. Každý měl něco do sebe, na každém se mi líbilo něco jiného a každá lokalita byla něčím zajímavá.

Po několika hodinách ježdění a procházení bylo rozhodnuto. Rozlehlý patrový byt v nejvyšším patře se širokým balkonem v domě takřka na okraji města byl pro mě to pravé. S Janem a jakýmsi mužem, který nás doprovázel, jsem domluvila kompletní vybavení a mohla si tak konečně medailonek přeorientovat na vlastní adresu.

Když jsme mířili do velína bezpečnostních složek, už se za mraky stmívalo. „Jane, co se s námi stane, když se dostaneme na přímý sluneční svit?“ Má otázka ho zjevně pobavila. „Myslíte nám upírům? Nic. Je to úžasná lidská pověra, to o slunci a kohoutím zakokrhání a podobných věcech, ale pravda je poněkud jiná. Nesežehne nás, nespálí nás, jediné následky, které pro nás má dlouhodobý pobyt na slunci, je bolest hlavy, nic víc. Ale je dobré nosit v takových dnech tmavé brýle. Přeci jen máme dost ostrý zrak a například odrazy od lesklých ploch jsou pak nepříjemné. Ale nic bolestivého.“

Fajn, další záhada rozhřešena. Na česnek a osikový kůl jsem se ho už ani neptala, nechtěla jsem vypadat jako úplný idiot, který věří báchorkám. Něco do sebe to ale mělo – lidé si tak dodávali pocit, že mají něco, čím se proti upírům bránit, kdyby v našem světě skutečně žili. Byla to zástěrka proti strachu, který vyvolává neporazitelné a nepřemožitelné. Lidská mysl a její mýty mě fascinovaly už dávno, ale až teď to pro mě začalo mít všechno skutečný význam.

Sídlo bezpečnosti bylo překvapivě obyčejné. Komplex několika vysokých budov se zatemněnými okny, propojenými jakýmisi prosklenými tunely na každém patře, mi připomínal spíše soustavy kancelářských budov v Londýně.

Cesta výtahem do nejvyššího patra hlavní budovy byla dlouhá. „Jak se vlkodlaci vlastně proměňují? Něco málo jsem se dočetla v kronice, kterou mi zanechal Steve, ale asi jsem se na to plně nesoustředila. Jediné, co mi utkvělo v paměti, je to, že měsíční cyklus s tm nemá nic společného.“

„Přesně tak,“ přitakal Jan, do té doby pohroužený do vlastních myšlenek. „Úplněk a podobné věci si zase vymysleli jen lidé. Promění se, kdy sami chtějí a potřebují. Nemění se však jen ve velké vlky, i když těch je většina. Někteří, ti s mimořádným darem, se dokáží proměnit i v tygry, ještěry podobné bájným drakům nebo medvědy. Je to individuální a ani každý vlk není stejný. Je vždy odrazem svého původce.“

„A Nikita Kozlov? Kdo je vlastně on?“ „On je jeden z nejvyšších,“ povzdechl si. „Ten se dokáže proměnit dle potřeby ve všechna tato zvířata. Coby drak je ale nejsilnější a nejpůsobivější.“ Draci… Co na mě ještě čeká?

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování