Svět za světem - 14. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Claire se snaží svůj obyčejný, lidský život žít stejně jako předtím. Svět za světem se jí však zamotává do všeho, co dělá. Bude se vůbec chtít do paralelního světa vrátit?

02.12.2009 (17:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1260×

Ranní vstávání do práce mě druhý den docela zaskočilo, už jsem si trochu zvykla, že jsem se naprosto odpočatá budila ještě dřív, než jsem musela. Michael spal tváří ke mně a já se neubránila rozespalému pousmání. Vypadal jako medvěd. Roztomilý medvěd.

Aniž bych věděla, proč to vlastně dělám, přihodila jsem si do batohu kromě snídaně i desky, ukryté v kuchyni do šuplíku. Snad jsem doufala, že dnes nebude příliš práce a já tak budu mít možnost podívat se na další dokumenty alespoň o přestávce na oběd.

Hora práce, která na mě čekala jak na stole, tak v počítači, mě však velmi rychle vyvedla z mého omylu. Jediné, na co jsem si našla čas, bylo zavolat Michaelovi a dohodnout se s ním, že dnes přijdu domů o hodně později. Jako záminka mi posloužily narozeniny jednoho z mých spolupracovníků.

Po práci jsem zamířila do jednoho malého, příjemného bistra, kam jsem občas zavítala na výborný koláč, hranolky nebo mléčný koktejl s kolegyněmi z práce. Zabrala jsem si místo hned u okna, které poskytovalo dostatek světla a zároveň klidu od dění u pultu.

Když mi servírka přinesla čaj, desky jsem rozevřela na stole. Věci, které jsem už viděla či znala z kroniky, jsem dala stranou a zbytek poctivě pročítala stránku za stránkou.

Objasňovala se přede mnou další záhady světa za hranicí snů, které mě ještě ani nestihly napadnout. Postupně jsem nacházela odpovědi na některé z mých nevyslovených otázek a ty ostatní jsem si zapisovala stranou, abych se na ně mohla ve vhodnou chvíli zeptat.

Například tajemství řeči mi konečně bylo jasné. Lámala jsem si předtím hlavu nad tím, jak je možné, že i cizinci mluví všichni perfektní angličtinou. Celá záhada však byla v tom, že v paralelním světě sice každý mluví svým rodným jazykem, ale má pocit, že ostatní kolem něj mluví také tak a proto všem rozumí. Proto jsem já ode všech slyšela angličtinu, ale takový Pierre Beckett coby rodilý Francouz slyšel z mých úst francouzštinu. Novodobá stavba Babylónské věže, napadlo mě s úsměvem. Dokonalé!

Co však už příliš úsměvné nebylo, byla bezpečnost a ochrana všech jeho obyvatel včetně světa samotného. Až příliš často se v jeho dějinách objevovali lidé a nejen ti, kteří se snažili uchvátit moc buď nad svým klanem nebo nad světem jako takovým.

I proto neměl vlastně tento paralelní svět absolutního krále. Každá skupina a klan měly svého vlastního vůdce, jehož si členové volili podle vlastních pravidel. U upírů to bylo dáno geneticky, u lidí volbami, vlkodlaci otázku velení řešili souboji mezi nejvyššími ve smečce, víly vše rozhodovaly dle skutků, které vykonaly.

Co mě však překvapilo asi nejvíce byla existence mágů. Oni sami se příliš často do okolního dění svými schopnostmi nemíchali, snažili se spíše ztratit se v davu. Bylo jich velmi málo, v každém století se jich objevovalo nejvíce pět, ale většinou ještě méně. Jejich schopnosti byly různé, od silových a energetických výbojů přes uřknutí až po schopnost do určité míry ovládat některý z aspektů počasí či základních zemských elementů.

Do záležitostí ostatních se příliš nevměšovali. Jedním z důvodů byly samozřejmě obecně platné zákony, po jejichž porušení by následoval jediný možný trest – smrt. Jejich druhým důvodem, který jsem chápala ještě víc, bylo zneužívání jejich moci. Pokud se některý z těch, ze kterých se chtěli stát samozvaní uchvatitelé moci, zmocnil jich nebo jejich blízkých, vydoloval z nich činy, kterých by se nikdy dobrovolně nedopustili. Proto se snažili být neviditelní. A já to plně chápala.

Upila jsem z šálku a zamyšleně pohlédla z okna. Kolem procházeli lidé, každý se svými soukromými starostmi i radostmi. Každý přemýšlel o tom svém, usmíval se, mračil nebo hleděl do prázdna. Každý z té spousty lidí šel za svým cílem, spěchal či procházel volným krokem.

Nikdo z nic však nevěděl, co se skrývá za hranicí jejich snů. Netušili nic o upírech, vlkodlacích, vílách a mázích. Nikdo nevěděl, že existují ti, co se živí krví a takoví, co dokáží poručit větru či dešti. Žádný z nich o nich neměl ani tušení. Bože, jak těžké je někdy vědět…

Zahnala jsem takové myšlenky bez rozhřešení pryč a raději se věnovala zbylým dokumentům. Coby člen královské rodiny jsem mohla proniknout do kompletní struktury bezpečnostních opatření.

Přišlo mi fajn, že se na nich podílejí všechny klany paralelního světa. Vše bylo samozřejmě maximálně přehledné, každý člen měl své pevně dané místo a povinnosti. Dokonce i velitelé byli dva – Eric McNamarra, člen Rady starších, a Nikita Kozlov, vlkodlak. Zajímavá kombinace, napadlo mě při vzpomínce na to, že upíři a vlkodlaci nejsou zrovna kamarádi.

Výčet osob majících co dočinění s královskou rodinou, který následoval, mi přišel nekonečný. Ani jsem se nesnažila si je všechny zapamatovat, v hlavě mi uvízla jen tři či čtyři, se kterými se budu zřejmě stýkat nejčastěji.

Na konci složky mě však čekal kapitální úlovek – mýtus o stvoření a existenci paralelního světa. Tak i oni mají své báje! Vždycky jsem milovala takové příběhy, lidskou fantazii prolnutou s tužbami a vírou… Ale to jsem si už musela nechat do postele, protože kdybych se skutečně začetla, byla bych tu do noci.

Když jsem vyšla zpátky na ulici, uvědomila jsem si, že soumrak už pohltil Londýn jako sametová přikrývka. Světla rozžatá po každých pár metrech mě svým nazlátlým svitem dovedly až k metru, kterým jsem dojela až domů jako ve snách. Hlavou mi vířily stovky nezodpovězených otázek, domněnek a úvah, ze kterých jsem vůbec nebyla moudrá. Jedno jsem však věděla jistě. Musela jsem tam. Dnes v noci. Jinak se zblázním.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování