OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 12. část

03.11.2009 (19:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1265×

   „Právě jste se stala nejbližší členkou královské rodiny,“ upoutal král opět mou pozornost. „Tento znak má na své paži nyní pouze šest upírů – já, královna a naši tři možní nástupci. Princezna Stella, princ Victor, princ Sven a vy, princezna Claire, naše nová dcera.“

   Naprosté ticho, které v sále vládlo, protrhl hromový potlesk, počínající u svity sloužících a končící u Liama s Janem. Přidala se dokonce i královna. V první chvíli mi nedocházelo, že cílem těchto ovací jsem já. Princezna Claire…

   Pak jsem se překvapeně usmála. „Děkuji, Vaše výsosti,“ hlesla jsem. „Nemusíte mi děkovat,“ pohladil mě král po tváři. „Vy sama jste se o to zasloužila. A že to chtělo zatraceně hodně odvahy!“

   „To ano,“ podotkla královna se širokým, krásným úsměvem, který jí ještě více rozzářil. „A vy jste obstála na výbornou. Doufám, že se co nejdříve opět shledáme. Nyní byste se měla alespoň na chvíli vrátit zpět do svého světa, odpočinout si a užít si rodiny. A také si projít veškeré materiály, které později dostanete, abyste skutečně věděla, do čeho jdete.“

   Uklonila jsem se, protože tady už nebylo víc co říct. Král mi jen naznačil, že můžu jít. Liam s Janem se také zvedli a s očima upřenýma na zem mě doprovodili zpět do haly. Já však po celou dobu nespouštěla oči z královského páru. Nevěděla jsem, zda to vůbec můžu, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Nemohla jsem se na ně vynadívat. Ten obrázek jsem si hlavně chtěla vsunout hluboko do paměti.

   Když za námi sloužící zavřeli dveře do přijímacího sálu, muži se konečně uvolnili. Oba na mě pohlédli a v jejich pohledem toho bylo tolik – překvapení, úcta, snad i trocha obav a strachu, ale hlavně spousta otazníků.

   „Prosím, teď nic neříkejte,“ požádala jsem je stále ještě zjihlým, překvapeným hlasem. „Až později, ano? Nejdřív to musím sama nějak strávit a urovnat si všechno v hlavě.“ Souhlasně přikývli, ale bylo na nich znát, že by mě oba nejraději zaplavili otázkami a radami. Na to jsem teď ale opravdu neměla ani pomyšlení.

   Stále mi totiž pořádně nedocházelo, co se v přijímacím sále vlastně stalo. Jediné, co mi to připomínalo, byla ještě stále slabě pulsující bolest v levé paži. Pohlédla jsem na vypálený znak.

   Nebyla to typická spálenina, která na lidské kůži zarudne a může se i zanítit. Dokonce jsem ani nespatřila černé okraje, které jsem na venkově vídala při značkování telat. Má kůže vůbec nezměnila barvu, jen se ještě vyrovnávala se zásahem takového stupně. Symbol byl na kůži jasně patrný, s přesnými okraji i středovými liniemi, které vznikly propletením několika stužek. Oproti medailonku měl však uprostřed místi diamantu ještě o něco hlubší prohlubeň, zřejmě od bodce.

   „Princezno,“ ozvalo se mi náhle za zády. Věděla jsem, že to oslovení patří mně, ale zatím mým uším znělo cize. Otočila jsem se a spatřila muže menšího vzrůstu, člověka asi tak padesátiletého, třímajícího v rukou několik desek napěchovaných dokumenty. Díval se do země a než mi došlo, kým pro něj jsem, přišlo mi to nezdvořilé.

   „Přejete si?“ Muž se ještě o něco více uklonil a aniž by odtrhl pohled od podlahy, desky mi podal. „Jsem sekretář Jeho výsosti krále. Toto vám mám od něj předat.“ Desky jsem si tedy převzala a přivinula si je na hruď. „Dobrá. Děkuji.“

   Takové dvorní chování mi příliš nevonělo, všechno mi to přišlo příliš uniformní a svázané. Připadalo mi to jako někde na vojně – přesně určené pozice a žádná výjimka v chování. Pravdou ale bylo, že třeba v britské královské rodině to zřejmě nedělali jinak.No co, budu si nejspíš muset zvykat. Když už jsem ta princezna… Kdyby to nebylo tak vážné, asi bych se tomu musela smát.

   Otočila jsem se k Liamovi. „Co myslíš, už můžeme jít?“ Jeho sklopené oči mě zarazily. „Nejspíš ano. Myslím, že s vámi pro dnešek skončili.“ V tu chvíli už jsem se ale naštvala. „Sakra, Liame, měla jsem pocit, že jsme si začali tykat, nebo snad ne?“ „To ano, ale vy…“ „Žádné vy!“ zakřičela jsem. „Jsi můj přítel a tak to taky zůstane. Takže žádné vykání a žádné koukání do země, jasné?!“ Zdráhavě na mě pohlédl a přikývl. „Dobře.“ Pak jsem se ještě pro jistotu podívala na Jana, ale ten na mě hleděl jako obvykle, jen ve tváři měl místo svého obvyklého úsměšku poněkud zachmuřený výraz. Jistě, mé zvolení mu zřejmě vyrazilo dech. Stejně jako mě.

   „Na členy Rady starších se tato pravidla nevztahují, i když jsou mezi nimi upíři.“ „To jsem ráda. Vím, že jsou některé formality nutné, ale musí to mít své hranice. Alespoň pro mě tedy určitě.“

   Všechno ve mně vřelo. Možná to bylo i krví, která mi teď kolovala tělem a dodávala mi tak nejen víc sil, ale i silnější pocity. Nicméně ať už se v přijímacím sále stalo cokoliv, nemělo právo odcizit mi to ty, ke kterým jsem tady měla alespoň minimální důvěru. Jan mezi takové zatím opravdu nepatřil, ale z Liama jsem už od začátku cítila cosi dobrého. Za tak krátkou dobu se samozřejmě ještě nemohl stát mým přítelem, ale věděla jsem, že alespoň on to se mnou myslí opravdu dobře.

   Beze slov jsme došli zpět k autům. Tma byla stále hustá, jen v dálce prosvětlená bledými lampami města, které zářilo do dáli. Až teď jsem si uvědomila, jak bylo veliké. Odsud mi připomínalo Londýn. Akorát mu chyběl Big Ben.

   Automaticky jsem se usadila do Liamova auta. Když před námi vyjel Jan, zařadil se opět za něj. Bylo zvláštní, jak jsem i v té tmě rozeznávala vše okolo mě. Všechny stromy, keře i cestičky vyšlapané v lese mnohými páry nohou.

   „Co se bude dít teď, Liame? Jak se zase dostanu domů, když už je Steve pryč?“ „Až se vrátíme, dostaneš od Aleksiho amulet, díky němuž se sem dostaneš kdykoliv sama bez Převaděče. Budeš si s ním moci i přenášet tam a zpátky některé věci, jako například dokumenty, které držíš v ruce. Co se však přenést nedá, je jakákoliv elektronika a zbraně, tedy kromě bodných a sečných. Těch tu ale máme dostatek, takže je to celkem bezpředmětné. Nejdou přenést ani fotografie a jakékoliv disky.“

   To mě trochu zarazilo. „Proč? Kvůli ochraně dat nebo tak něco?“ Liam jen pokrčil rameny. „To ani ne. Ale už se to zkoušelo a zkrátka to nejde, brána je proti těmhle věcem nějak chráněna, takže veškerá elektronika a disky jsou po přechodu a nefunkční a fotografie zčernají.“

   Zajímavé. Pravda, jak v královském paláci, tak v hale ústředí jsem viděla na stolech sekretářek počítače, a to velmi výkonné. „Tady si všechno vyrábíte sami, že?“ došlo mi. „Ano,“ usmál se a v jeho tváři jsem zahlédla i náznak jakési pýchy.

   „Tady to skutečně funguje stejně jako ve druhém světě. Nejsme jiný svět, spíš paralelní. Máme tu továrny, banky, restaurace i všemožné obchody. Všechno si vyrábíme sami. Jen máme poněkud lepší technologie, takže nás to nestojí tolik času a sil. Tebe coby princeznu to ale nemusí moc trápit, ty nebudeš mít zapotřebí pracovat.“

   „To mi chceš říct, že nikdo z vyšších vrstev nic nedělá?“ „Ale jistě, podnikají a tak podobně, ale královská rodina skutečně nedělá kromě svých povinností coby nejvyšší bod v hierarchii upírů nic. Ale těch je dost, takže nemusíš mít strach, že by ses nudila.“

   „To je hrozné,“ ujelo mi. „Neboj se,“ usmál se na mě, když zrovna najížděl na  hlavní třídu města. „Pokud budeš mít nutkavý pocit dělat ještě něco jiného, nikdo ti bránit nebude. To, že ses stala princeznou, ještě neznamená, že tě zavřou v paláci. Pořád je to tvůj život, o kterém si budeš rozhodovat sama. Ani bydlet tam nemusíš, pokud nebudeš chtít. Oba princové tam také nebydlí, mají vlastní domy ve městě.“

   „No, tak aspoň jedna pozitivní zpráva,“ vrátila jsem mu úsměv. Měla jsem pocit, že ví, jak se cítím. Zatím jsem nevěděla, jaké postavení coby člověk v tomto světě Liam má, ale asi taky vysoké, když se mnou a Janem mohl předstoupit před královský pár.

   „Liame, vím, že je to asi příliš osobní otázka, ale jak dlouho tu jsi?“ „Není to žádným tajemstvím, Claire, takže se klidně ptej. Co se týče tohoto světa, tak jsem tady strávil dohromady už tak šest let.“ „A stárneš?“

   Má zřejmě dosti naivní otázka u Liama vzbudila upřímný smích. „Samozřejmě, že stárnu, stejně jako ve druhém světě. Jelikož jsem člověk, tak se na mě časové roviny nevztahují. Samozřejmě, že když usnu a zůstanu tu třeba rok, tak nezestárnu, protože na druhé straně je to stále jen jedna noc, jeden sen. Ale jak postupně stárnu tam, je to na mě vidět i tady. Tohle se nevztahuje jen na upíry, vlkodlaky a víly. Upíři tady nestárnou vůbec, takže i když už budeš devadesátiletá babička, tady budeš pořád vypadat stejně jako teď. Vlkodlaci tady také stárnou, ale podstatně pomaleji. No a víly, ty jsou úplně mimo měřítka, protože se nepotřebují ničím živit, stačí jim jen vzduch a sluneční svit. Většina z nich tu zůstává, i když jejich skutečné, lidské tělo na druhé straně zemře. Je jich ale málo, jsou vzácné, takže je to celkem jedno.“

   Podle domů s černými, slepými okny jsem věděla, že už se blížíme k ústředí, takřka jediné celokamenné budově ve městě plném oceli, skla a dřeva. Vše, co mi Liam řekl, mě překvapivě hluboce zasáhlo. Měla jsem ale stále tolik nezodpovězených otázek!

   Liam jako by vycítil mé myšlenky. „Myslím, že v těch deskách bude hodně odpovědí na tvé další otázky. No a na ten zbytek, který tam nenajdeš, jsme tu pro tebe k dispozici Jan a já.“ Právě zajížděl do podzemních garáží a já tak měla možnost mu o samotě naposledy něco říct.

   „A můžu jít raději za tebou, kdyby něco?“ „Samozřejmě,“ usmál se. Ale co se týče situace upírů, budě ti k užitku spíš on. I když je takový… no, prostě jaký je. Ale po dnešku si myslím, že jeho chování k tobě už bude o poznání lepší.“ „To doufám,“ povzdychla jsem si spíš sama pro sebe, když už jsem vystupovala z auta.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 12. část: