OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět X - 3. kapitola

27.04.2017 (13:00) • DeenCaa • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 512×

Uběhl týden po našem rozhovoru s Adrixem a od té doby se mi vyhýbal, Bylo to zvláštní, člověk, se kterým jsem strávila sto let, teď dělá, že mě nezná. Vlastně všichni dělali, jako kdyby mě neznali, až na Davida, který se právě jediný o mě zajímal.

Za ten týden jsem podstoupila několik testů, od testů lidskosti až k testům, kde zkoumali moje rekace, pohyby, krev a funkčnost orgánů. Nechápala jsem proč, spíše proč z toho dělají takový povyk, ale bylo mi to velmi podivné. Chtěla jsem se Adrixe zeptat, jestli to samé dělali i mu, jenže kdykoliv jsem se s ním někde byla sama, tak zmizel. 

Dneska to byl přesně týden a já měla šíleně divný pocit. Nemohla jsem vůbec spát a dost mě dnes bolela hlava, což u nás nebylo běžné. Nestalo se, že bychom vůbec někdy měli nějakoou nemoc či alergii. Migrény či jiné bolesti? Maximálně ze zápasu s Onixiem, ale stačilo pár minut a bylo vše uzdravené. 

Po třech hodinách spánku jsem to vzdala. Koukla jsem na hodiny, které ukazovaly dvě hodiny ráno, a vstala jsem z postele. Otevřela jsem dvěře ze svého pokoje a začala si zvykat na tmu, která byla na chodbě. Rozhodla jsem se, že si půjdu zaplavat, protože jsem potřebovala nějak vybít energii a hlavně tu bolest hlavy. 

Došla jsem do naší tělocvičny a sundala si tričko a kraťasy. Naštěstí tu žádné kamery nebyly, takže jsem tu klidně mohla běhat nahá a nikdo si toho nevšiml. 

Pustila jsem si jen letmé osvětlení a skočila do vody. Jakmile jsem se potopila, myslela jsem si, že se ta voda stala betonovou zdí, a mně začalo být úzko. Vyplavala jsem vyděšeně nad hladinu a nadechla se. 

„Uklidni se," řekla jsem si pro sebe a začala plavat. 

Plavala jsem asi desáté kolo kraulem, když jsem si všimla postavy za oknem. Okamžitě jsem se zastavila a podívala se tam. Nikdo tam ale už nebyl. Zavrtěla jsem hlavou a znovu ponořila hlavu pod vodu. Pocit, který jsem měla, ve mně začal sílit. Znovu jsem se zastavila a rozhlížela se kolem. 

„Panebože, už jsem i naivní," znovu jsem si k sobě pronesla a zachechtla se. Ponořila jsem se úplně pod vodu a zavřela oči, plavala jsem po dnu a užívala si ten klid. Když vtom jsem otevřela oči a spatřila tu postavu. Vyděšeně jsem vyjekla a nadechla se vody. Snažila jsem se vyplavat nahoru, jenže mě to chytlo a začalo to na mě nesnesitelně šeptat, mluvit. Chtěla jsem se ji vymanit a nadechnout se, ale nemohla jsem. Nemohla jsem vůbec nic.

Poté jsem tam jen plavala pod hladinou a dívala se na ni. Neměla jsem žádný pohled, nic mě nebolelo, jen jsem ji poslouchala. Poslouchala jsem to nesnesitelné pištění a řvaní, které bylo teď uklidňující. Věděla jsem, že se topím, a věděla jsem, že se utopím. Samozřejmě, že teď můžete namítnou, jsi sakra Skyven, ale nemáme žábry. Jsme pořád z poloviny lidi.

Ta postava se pak zvláštním způsobem začala rozplývat a já v ní viděla asi dvanáctiletou holčičku, která na mě mluví. Usmála jsem se a zavřela oči, když jsem je otevřela, byla blíž a začala na mě řvát. Znovu jsem cítila hrozný tlak v uších a pískání v hlavě, a to mě donutilo se nějak pohnout. Tentokrát mě už nedržela, jenže jsem stále byla na místě. Nohy a ruce jako kdyby byly z betonu. Zavřela jsem oči a přemýšlela jsem, jak dlouho takhle budu umírat. Obyčejný člověk by to asi už měl za sebou. Alespoň to si myslím já. Vydechla jsem poslední vzduch, co jsem měla v plicích, a chystala se umřít, když vtom mě někdo chytil za ruku a vytáhl mě ven. Že by ta holčička? Jenže ta už nikde nebyla. 

Probudila jsem se v posteli a zmateně se koukala kolem. Myslela bych si, že to byl jen sen, kdybych nebyla mokrá. Zrychleně jsem dýchala a podívala jsem se na čas. Čtyři hodiny ráno. Vjela jsem si rukou do vlasů a pořádně se nadechla. Hlava mě pořád bolela a nesnesitelný pocit jsem měla stále v sobě.

„Proboha, uklidni se," šeptala jsem si pro sebe. Pak jsem si zalezla pod deku, natlačila se na stěnu a sedla si, kolena jsem si přitáhla pod bradu a zůstala jsem tak až do osmi hodin. 

„Hej, Tario!" vletěl mi do pokoje David se zapálenou cigaretou a zastavil se ve dveřích. Podívala jsem se na něj a musela jsem vypadat jako smrtka. Bledá, rozcuchané vlasy a určitě jsem měla kruhy pod očima.  „Děje se něco?" vypadlo z něho a došel ke mně. 

„Ne, jsem v pořádku, děje se dnes něco?" zeptala jsem se ho, ale z místa jsem se ani nehla.

„Mno, máme dnes testy," odpověděl mi a prohlédl si mě. 

„Nech mě být a odejdi. Dojdu tam," zavrčela jsem na něj a David couvl.

„Jasně, v klidu." Zvedl ruce a odešel. 

Jenže já tam další hodinu seděla. Nechtěla jsem se hýbat. Nechtěla jsem nic. Byla jsem, totálně mimo. Věděla jsem, kdo by mi pomohl, kdyby se se mnou bavil. Bohužel mě Adrix ignoroval a vypadalo to, že ignorovat i bude. Když bylo už deset hodin, věděla jsem, že musím vstát a dojít na testy, jinak je automaticky neudělám a bude to pro mě ještě težší. 

Hodila jsem na sebe nějaké jiné tričko, oblékla jsem si kalhoty a vyrazila jsem do naší místnosti, kde pro nás obvykle byly připraveny různé testy. Od testů lidskosti po testy zručnosti. Bylo toho už hodně za mnou a moc dobře všichni věděli, že jsem to už dělala nejmíň třikrát za ten týden, ale stejně jsem si to musela udělat ještě jednou se všemi. 

Došla jsem do menší místnosti, kde bylo padesát stolů. Sedla jsem si úplně dozadu a ignorovala ostatní. Všimla jsem si, že mě David pozoruje, když jsem na něj obrátila pohled, okamžitě se podíval jinam nebo pronesl něco Kiře, která se začala smát. Takže nikdo jiný kromě Davida si ani nevšiml, že tam jsem. Skvělé. 

„Dobrý den. Omlouváme se za spoždění, ale dnes tu máme pro vás zbrusu nové testy. Chtěli bychom, abyste je vyplnili. Zbytek už asi znáte a víte. Tentokrát máte na test ale jen hodinu a test má pět stránek. Prosíme o pravdivé vyplnění," pozravil nás jeden z kumpánů a rozdal nám testy. Poté nastavil odpočet a já otevřela test.

Byly to obvykle otázky, jak se jmenuji, co jsem zač, koho máme chránit, a poté otázky na psychiku. První dvě stránky pro mě byly naprosto jednoduché, jenže pak jsem měla pocit, že nemůžu přečíst písmenka. Zamžourala jsem, když jsem nemohla přečíst další otázku, a poté si promnula oči. Asi to bylo tou únavou. 

Rozhlédla jsem se nervózně po třídě, když uběhlo asi deset minut a já stále nemohla přečíst to zadání a začala jsem mít zase ten nepříjemný pocit. Začala jsem panikařit, protože jsem cítila naprosto ten stejný pocit jako včera. V hlavě jsem znovu uslyšela nekontrolovatelný pískot a já s hrůzou v očích našla ty smaragdově zelené. Adrix se tvářil strašně zvláštně a poté zavrtěl pomalu hlavou a pohled ze mě nepouštěl. 

Když pískot v uších začal více a více, zakryla jsem si uši rukama a zavrtěla hlavou. Začala jsem se rychle nadechovat a šéfův kumpán si toho všiml. Odložil noviny a šel pomalu za mnou.

„Tario, děje se vám něco?" položil mi jednoduchou otázku, ale já jí nerozumněla. Nedokázala jsem odpovědět, nedokázala jsem nic. Jen jsem vyděšeně koukala do testu, zakrývala si rukama uši a kývala se ze strany na stranu. 

Jakmile se mě dotkl, bylo to, jako kdybych explodovala, a já začala křičet. Vše okolo zčernalo a já viděla znovu tu postavu. Dokonce i ona na mě křičela. Vypadala hrůzostrašně. 

Několik hluků se spojilo dohromady, někdo křičel, někdo šeptal, ale ničemu jsem nerozumněla. Pouze jsem se dívala na tu postavu a křičela s ní. Rozešla se ke mně. Přímo rozběhla a začala do mě bušit. Každý její úder jsem vnímala jako mučení. Bolelo to, šíleně. Dala jsem ruce v pěst a padla jsem na kolena. Stále se okolo mě motala a řvala, mlatila mě a poté měla obličej před mým. Tvářila se jinak. Vše se uklidnilo. Podívala se mi do očí. Nadechla se a naposledy na mě zařvala...

***

„Proč jste ji, proboha, uspali?!" zařval nějaký příjemný hlas a já se zavrtěla. 

„Ohrožovala nás na životě! To, že jste jejich kapitán, Adrixi, z vás ještě nedělá šéfa. Co jsem tak měl asi dělat?" odfrkl mu. 

„Proboha, a proto jí musíte tu omamovací látku dále pouštět do žil? Nechte ji jít!" zavrčel výstražně.

„Adrixi, naposledy ti říkám, jaké máme postupy. Nebo si snad nepamatuješ, co se stalo tobě? Chceš, abych jí to udělal?" odpověděl mu a v jeho hlase byla slyšet arogance. 

„Ne, nechci," odpověděl, tentokrát už klidný.

„Tak vidíš. Ještě hodinu to do krve bude dostávat a pak ji pustíme. Moc dobře víš, že neudělala testy, takže tak týden na ni stejně ty pokusy budeme dělat, a budete mít o Skyvena méně. Však Šéf už pro vás má další úkol," zavrčel mu.

„Já vím," a to bylo poslední, co jsem slyšela z jeho rozhovoru, než jsem zase upadla do tmy...

***

Probudila jsem se na ošetřovně s kanylou v ruce. Otevřela jsem ústa a snažila se něco říct, ale nemohla jsem. Cítila jsem se strašně malátná, jako kdybych byla zdrogovaná. Zvedla jsem ruku a ta mi hned spadla zpět. Zavřela jsem oči, nadechla se a veškerou sílu jsem dala do toho, abych si tu kanylu vytrhla z ruky. Povedlo se mi to asi po pěti pokusech. 

Chvíli jsem tam ještě seděla a pak se zvedla do sedu. Nohy jsem přehodila přes postel a posadila se. Dalo mi to strašnou námahu si vytrhnout kanylu, natož se posadit. Rozhlédla jsem se po místnosti, ale sestra nikde. 

Už jsem se chtěla zvedat, když mě někdo zarazil.

„Tohle bych ještě nedělala, jsi ještě slabá. Musíš chvíli počkat, okamžitě ti donesu vodu, jen tu, prosím, klidně lež nebo seď, když už jsi se posadila," usmála se na mě sladce sestra a za chvíli mi donesla vodu. Ihned jsem se napila a položila poté prázdnou skleničku na stolek. „Vidím, že kanylu jsi zvládla sundat sama," znovu se usmála.

„Za... Za jak dlouho budu moct odejít?" zašeptala jsem, protože jsem absolutně neovládala svůj hlas.

„Dej tomu ještě tak půl hodiny. Můžeš si tu klidně pustit televizi. Stejně tě musím ještě vyšetřit, a tak dvacet minut bude naše vyšetření trvat," podala mi do ruky ovladač a šla si sednout ke svému stolu, kde vyplňovala nějaké papíry.

„Kde, kde jsou ostatní?" zašeptala jsem znovu a doufala jsem, že mě uslyší.

„Na misi. Šéf jim zadal nějaký úkol po tvém kolapsu," nezvedla ani pohled a dál si vyplňovala své papíry.

„Misi beze mě?" zamračila jsem se a ona se na mě podívala.

„Nenervuj se moc, prosím. Nemuselo by ti to udělat dobře. Myslím si, že ve tvém stavu by jsi jim stejně nějak nepomohla, nemyslíš?" nadzvedla obočí.

„Jak dlouho jsem byla mimo?" změnila jsem téma a ona se znovu usmála.

„Dva dny, ale než začneš panikařit. Je to normální. Ta látka, co se vám dává do krve, je takhle vyrobená, že vás na dva dny vyřadí z provozu." Pronesla tu větu, jako kdybychom snad byli roboti.

„Hmm," zabručela jsem a pustila si televizi, kterou jsem stejně nevnímala. Myslela jsem na Adrixova slova a na to, jakou misi asi mají. 

Sledovala jsem televizi dalších dvacet minut, než ke mně sestřička došla.

„Dokažeš vstát?" usmála se a rukou mi pokynula, abych se za ní postavila. Pomalu jsem vstala a postavila se tam, kam chtěla. „Motá se ti hlava? Je ti dobře?" zeptala se mě a já přikývla.

„Je mi dobře," odpověděla jsem jí. Donesla si za mnou různé jehly, přístroj na měření tlaku a stetoskop. První po mně chtěla, ať se různě ohnu nebo zvednu ruku, zkoumala, jestli se moje pohyby nějak nezměnily, nebo jestli se vůbec dokážu hýbat. Poté mi změřila tlak a poslouchala mé srdce.

„Jako poslední ti musím vzít nějakou krev na vyšetření v laboratoři," usmála se na mě a já přikývla. Odebrala mi krev, zalepila mi ránu a usmála se: „Teď už můžeš jít. Nezapoň, že ti možná dnes ještě bude špatně a budeš slabá. Pokud máš hlad, běž do jídelny a najez se, ale dnes, prosím, bez nějaké fyzické aktivity." 

Přikývla jsem a opustila jsem sesternu. Vydala jsem se do svého pokoje, kde jsem si okamžitě lehla. 

Povzdechla jsem si do polšťáře a přemýšlela, co teď se mnou tak bude. Neudělala jsem testy a podle všeho jsem na někoho ještě zaútočila. Byla jsem ráda, že hlava mě naštěstí nebolela, ale cítila jsem se příšerně. 

Po třech hodinách ležení jsem se rozhodla dojít si do jídelny a najíst se. U výdejního pultu jsem zmáčkla tlačítko na těstovinový salát a robot mi ho okamžitě udělal. Pak jsem si sedla do prázdné jídelny a začala jíst. 

Netušila jsem, kdy se ostatní Skyveni vrátí, ale nutně jsem potřebovala vidět Adrixe. Potřebovala jsem se zeptat, co se stalo. Dále jsem v klidu jedla, když poplašné zařízení na detekci Onixů začalo nekontrolovatelně pískat. Okamžitě jsem vystřelila ze židle a běžela k monitoru, kde jsem naťukala své heslo a hledala zvýšený pohyb Onixů. Chvíli se kolečko načítalo a žádný pohyb to nenašlo, ale pak... Pak se to zaměřilo na naši základnu...  

Za prvné bych vám strašně chtěla poděkovat, že se vám moje povídka líbí a že dokonce skončila na druhém místě o nejlepší povídku března! Jste boží a já vám vážně děkuji! Za druhé se chci omluvit, že tak dlouho nebyl nový díl, bohužel jsem měla nějaké problémy a potřebovala jsem to vyřešit (co se týká techniky i osobní.) Snad se vám tenhle díl líbil, protože jsem ze sebe potřebovala vypsat nervy, a proto možná takový díl je. A určitě se můžete těšit na další ^^ 

Děkuji vám moc! 

Autor: DeenCaa, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět X - 3. kapitola :