Svět X - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Když lidská nenasytnost po všem neobjeveném málem zničí svět, je skupina třiceti vědců nucena vynaleznout něco na záchranu světa. Nakonec po všech nevydařených pokusech se jím povede vytvořit děti s černou krví, první Skyveny a jejich úkol je zachránit svět.

27.02.2017 (12:00) • DeenCaa • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1289×

Byla temná noc, město, které bylo normálně hlučné a přes den se zde pohybovaly statisíce lidí, zelo prázdnotou, všechny domy, pouliční lampy, byly zhaslé. Jako kdyby město nikdy nežilo. Dokola se ozýval nesnesitelný hluk pištění, skřípaní. Všichni byli uvnitř svých domovů a modlili se, ať přečkají další noc.

Město se pomalu začalo zalévat hustou mlhou tak, že za chvíli nebylo vidět na svůj vlastní krok. Zvuky, kterých se děsil každý člověk, byly hlasitější a hlasitější. Z města pomalu vyprchával život, každý věděl, že bude konec. Další město lehne popelem. Další město bez záchrany, další město se stane Onixem. Městem bez všeho živého.

Nebylo to tak vždy, dříve nebyl žádný Onix. Dříve lidé normálně žili, chodili ven, večer města pokaždé žila. Jenže lidská nenasytnost se stala jejím vlastním zánikem. Touha po objevení všeho nového a neznámého, touha po tom být nejlepší. To vše znamenalo jejich zkázu.

Jak vznikl první Onix, víme jen z povídaní. Nikdo z nás netuší, jestli to je pravda, nebo ne, ale říkáme si to tak. Stalo se to před čtyřmi sty lety. Skupina vědců pod vedením BISHOP Corporacy nalezla pod vodní hladní hladinou portál. Portál, který byl schován tak dobře, a který nikdo nikdy neměl najít. Portál do světa zcela odlišnému tomu našemu. Do světa démonů. První Onixové přišli a začali pomalu, ale jistě pustošit města, zabíjet lidi a brát jejich duše. Proč? To nikdo nezjistil. Ale měli jsme to nechat ukryté, nemělo to být objeveno.

Spousta lidí si myslí, že je to peklo, jenže když tu je peklo, kde je nebe? Proč nám s tím nikdo nepomůže? Proč to někdo nechal zajít tak daleko, než se vytvořil první Skyven?

Abych vám vysvětlila, kdo je Skyven, zhruba před dvě stě lety vědci, kteří měli záznamy z Onixu, chytili jediného démona. Nazvali ho Noex. Nemohl se vrátit, byl slabý. A vědci ho začali zkoumat. Při jeho chycení zemřelo tři sta lidí... Jen pro jednoho démona. Trvalo třicet let, než vědci z něj vytvořili černou krev, kterou vzápětí píchli do embrya všech těhotných ženám. Nevím, proč si vědci mysleli, že to bude fungovat, protože to nefungovalo. Spousta žen a dětí umřela, protože jejich krev pro nás byla vysoce toxická. Jenže pak se to povedlo. Narodilo se třicet dětí s černou krví. Ty děti byly silné, skoro neporazitelné a nesmrtelné, stejně jako Onixové. Stárli jsme velmi pomalu. Měli jsme velmi tvrdý bojový výcvik. A když nám táhlo na dvacet let, naše stránutí se zastavilo. Zůstali jsme už navždy mladí a už jsme nikdy nezestárli. Byli jsme silnější a pohybovali jsme se tak rychle, že to oko člověka těžce zachytilo. Proto nás pojmenovali Skyven.

Trvalo nám pár let, než jsme zjistili, jak Onixe zabít. A dalších pár let, než nám vědci vynalezli naši výzbroj. Poté jsme se rozdělili do několik částí světe, kde jsme bránili města. Zvládali jsme to, jenže čím více Onixů jsme zabili, tím jich bylo více. A jednoho dne nastal zlom... A my byli nuceni se stáhnout ze svých pozic do hlavního města.

Je spousta druhů Onixů, někteří jsou skoro neškodní, jiní zase extrémně silní, a každý Onix má svoje jedinečné schopnosti a název. Pro nás je jejich toxicita skoro neškodná, ale pro obyčejné lidi smrtelná.

Zůstavali jsme na své základně a bránili jen velká města. Pokaždé, když byl nájezd Onixů, my byli jediní, kteří s nimi chodili bojovat. Byli jsme jiní a zachraňovali lidské životy, ale lidé nás stejně nenáviděli, protože jsme byli zčásti potomci Onixů. Báli se nás, ale občas se našel někdo, kdo nás uctíval. Bylo nám jasné, nebo alespoň mně bylo jasné, že jakmile zničíme Onixe a portál se uzavře, lidé zabijí i nás. Jak si jinak vysvětlíte to neustále sledování našich pohybů? Kontrolování našeho psychického stavu? Kontrolování hladiny onixovské krve? Kontrolování lidskosti? Neustále jsme dostávali příkazy a plnili je, ale nikdy nám nikdo neřekl děkuji za záchranu světa. Samozřejmě, že bych tohle neměla řešit, ale mrzelo nás to. Nebo si to nebrali k srdci...

***

Seděla jsem v naší jídelně a koukala na monitory. Kontrolovala jsem různé ulice, státy a města. Poté jsem svůj přístroj vypnula a rozhlédla se po jídelně.

Jídelna byla velká, spíše do kruhového tvaru, kde uprostřed byl výdej potravin. Všude byly stoly nejméně pro pět set lidí, jenže nás bylo jenom třicet. Mysleli si, že to zabere a že Skyvenů bude více. Bohužel.

Kousla jsem si do nehtu a přemýšlela jsem, proč Onixové nic nedělají. Proč už týdny nikde nezaútočili. Nelíbilo se mi to, nahánělo mi to strach. Nebylo to normální. Jako kdyby se něco dělo.

Moje myšlenky rozehnalo ostré otevření dveří, kouřový dým a težké kroky.

„Tario, jako vážně? Všude tě hledáme!" zahučel David a popotáhl si ze své cigarety, sedl si naproti mně a podíval se. Zamračila jsem se. Nebyla jsem zrovna nějak přátelská. Ani jsme nemohli být, zde se na žádné vztahy nehrálo. Byli jsme prostě jen žoldáci.

„Proč mě hledáte?" odpověděla jsem mu a koukla jsem na něj. Znovu si popotáhl ze své cigarety a veškerý kouř vyfoukl na mě. Protočila jsem oči a snažila se ho nezabít.

Nevypadal ani nějak špatně, myslím tím, že kdyby to byl normální člověk, měl by přímo zástupy různých holek. Byl hodně vysoký, štíhlý, ale není to tak, že by byl hubený, byl udělaný jako pořádný chlap, měl svaly z toho neustálého cvičení a lovení Onixů. Měl takový kulatější obličej, ale nebylo to špatné, dělalo mu to šíleně zajímavý obličej. Delší hnědé vlasy, hnědé oči a výraznější nos. Větší rty, ve kterých měl neustále cigaretu, a to mu bylo jedno, jestli zrovna loví Onixe. A na svých mohutných zádech obvykle pověšenou brokovnici, kterou s sebou neustále nosil. Byl takový ten typ badass kluka, který měl ale i přes to všechno příjemný hlas.

„Nemusíš být pořád tak nepřátelská, zlatíčko, znám tě už dýl, haha," zasmál se a znovu si popotáhl, „a když jsme u toho, shání tě šéf. Máme se dnes dostavit všichni do hlavní haly."

„Co po nás chce?" nadzvedla jsem obočí. Nebylo to normální, že šéf po nás něco chtěl, obyvkle mluvili jeho kumpáni.

„To nikdo neví, ale máš na to hodinu," zvedl se, vyfoukl kouř z cigarety tentokrát jinam a típl ji. „A abych nezapomněl," prohlásil a bral si další cigaretu, „máme se taky dnes dostavit na další testy."

Přikývla jsem, ale absolutně to nemohl postřehnout, protože zmizel a ani jeho těžké kroky nebyly slyšet. Povzdechla jsem si a odložila tác, který byl plný jídla.

Znovu jsem si kousla do nehtu a opustila jídelnu a vydala se do hlavní haly. Celá naše základna byla obrovská. Několik set pokojů, obří tělocvičny, bazény, výcvikové kurzy, střelnice, bylo tu několik sálů ke kontrolování Onixů, menší nemocnice, ale největší místnosti byly pro naši výbavu. Měli jsme speciální obleky z Noexovy oceli, kterou měl pokryté své vlastní tělo. Byla ultratenká, ale naprosto nerozbitná. Vědci ji pak vyrobili uměle, nebyla tak dobrá, ale stačilo to. Byla velmi těžká, ale člověk si na tu váhu zvykne.

Došla jsem konečně do naší hlavní haly a přidala se ke skupině Skyvenů. Rozhlížela jsem se po místnosti a snažila se najít kumpány, kteří pracovali pro šéfa. Jenže nikde nikdo.

„Že by si z nás dělali srandu?" pronesla Kira a zamračila se. Měla kolem sebe jako obvykle svou pravou polovičku.

Každý měl svou určitou dvojici nebo partu, se kterým bránil město, to je jen já nejraději pracovala sama, a naštěstí mi to Adrix dovolil. Nepletl se mi do cesty a nikdy se mnou nepromluvil kromě pár frází o Onixů.

Kira byla vysoká skoro stejně jako David. Měla po ramena krátké černé vlasy a šedé oči. Se svou bílou barvou kůže a postavou prvotřídní modelky by jí kdejaká holka záviděla. Měla menší nos, strašně velké rty a vystouplé lícní kosti. Na sobě měla pro sebe speciálně vytvořený oblek z Noexovy ocele. Vysoké boty po kolena, delší upnuté kalhoty, které zvýraznily její vypracovaný zadek. Vrchní top byl složený z několika vrstev, ale vždy jí lezlo bricho a pravá ruka ven, to byly jediné dvě veci, co neměla chráněné. Levou paži měla schovanou pod vrstvami Noexovy oceli a přesně na paži bylo pár zahnutých hrotů, které využívala jsko štít i jako zbraň. Pomalu jako jediná z nás byla specializována na boj zblízka, proto měla různě poschované nože, ale jediné, co byla její pravá láska, byl velký, dlouhý, úzký meč, který si sama vyrobila.

„Děti moje," ozvalo se od druhé strany dveří. Všichni jsme se na to místo podívali, a když jsme viděli šéfa, okamžitě jsme zasalutovali. Nebylo obvyklé, že se tu objevil šéf. Nechodil k nám a nepromluvil s námi, i když on sám měl černou krev, jen stárnul pomalu, ale jistě, a nebyl Skyven. „Jsem rád, že vás tu mohu přivítat! A sdělit vám svůj úkol! Na záchranu planety!" ušklíbl se a rozhodil rukama. Nikdy se mi nelíbil, neměla jsem ho ráda, bylo na něm něco tajemného. Zdálo se mi, jako kdyby měl dvě strany tváří a já viděla tu druhou, slizkou a nechutnou tvář.

Nevím, jestli za moji nenávist vůči němu mohl jeho vzhled, nebo ten hlas, který měl. Každopádně pokaždé, když promluvil nebo se na mě podíval, měla jsem strach. Po zádech mi vždy přejel mráz a já si přála, ať neexistuji.

„Potřebuji vás všechny na náš dnešní úkol, na který vyrážíme dnes večer, dětičky moje! Dnešním dnem se totiž vydáme k portálu a dnešním dnem nastane konec," tajuplně se usmál a já už cítila, že je něco špatně. Vůbec se mi jeho způsob vyjadřování nelíbil, něco se dělo...

***

„Hej, jsi ready?" přisedl si ke mně David a dloubl do mě. Seděli jsme v letadle a při silné bouřce letěli směrem k portálu. Dal si do pusy další cigaretu a zapálil si ji. Brokovnici si opřel o svou nohu. Letadlo se zakymácelo, ale David se ani nepohnul. Rozhlédla jsem se po letadle, všichni Skyveni se netvářili nadšeně. Nechávali jsme města bez dozoru a jeli k portálu, kde se to jen hemží Onixem s A+ třídou. Byli nejsilnější, a moc dobře jsme věděli, že zabít jednoho nám dalo obrovskou práci.

„Nelíbí se mi to," pronesla jsem tiše a podívala se na něj. Popotáhl si a vypadalo to, že chvíli přemýšlí.

„Nikomu z nás se to nelíbí, jenže co chceš dělat? Nemáme na výběr. Podíváme se tam, zjistíme, co po nás chce, a vrátíme se na základnu bránit města," pomalu vyfoukl kouř a podíval se na svoji brokovnici.

Zkousla jsem si ret a vstala jsem: „Jdu si vzít výzbroj."

Byla jsem jedna z mála, která ve svém mládí chytla luk nebo kuši do ruky a hned to s ní uměla. Snad nikdy jsem neminula cíl, a proto mi to též zůstalo, Stejně tomu odpovídala výstroj. Neměla jsem jediné volné místo, kde by bylo možné mě trefit. Měla jsem dokonce zakrytou i tvář a na pravém oku jsem měla přístroj, který zaměřuje veškerý pohyb i životní funkce.

Vzala jsem si své šípy, přesně na míru dělané, a modlila se, ať mi tentokrát nedojdou. Oblékla jsem si své střelecké rukavice, helmu a zapnula různé vybavení, které hned začalo snímat vše možné. Ze začátku mě to rozčilovalo, dnes bych bez toho nedala ani ránu.

Přehodila jsem si luk do levé ruky a vrátila se zpět. Všichni byli nachystaní, na jediné obrazovce v letadle se odpočítaval čas do střetu s portálem. Zbývala poslední minuta.

Jediné, co bylo slyšet, byl zvuk motoru od našeho vojenského letadla a naše nádechy a výdechy. Zbývalo deset sekund, poté jako kdyby letadlo do něčeho narazilo, motor utichl a my se na sebe podívali. Jsme tu...

Následující díl »

Autor: DeenCaa, v rubrice: Povídky » Na pokračování