Svět padlých - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Elizabeth se naučila žít na Zemi. Dostává nečekanou nabídku, která jí může splnit sen.

03.12.2012 (09:00) • kakacs • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 454×

Bergen, současnost

Svět lidí nebyl tak špatný. Docela se mi tam líbilo. A jestli se mi tam něco opravdu hodně líbilo, byla to skutečnost, že jsem si nemusela vydělávat peníze. Padlí andělé za ta staletí nalezli způsob, jak získávat peníze – andělské amulety. Věc, která nám jako jedna z mála zůstala po odchodu z Angilionu. Má nevyčíslitelnou cenu. V každém městě se najde někdo, kdo s nimi umí zacházet. Fungují jako takové bezedné kreditní karty. Čerpají energii z truhel v Angilionu. Tyto truhly se plní s každým mrtvým člověkem. Jsou vlastně bezedné. A energie se do nich opět vrací.

To všechno a ještě mnohem víc mě naučil Robert. Padl už dávno a pohyboval se vždy ve vysoké společnosti, ale i s různými překupníky. Naučil mě také, že padlí andělé na Zemi fungují jako jedna obrovská rodina. Drží vždy při sobě, protože mají všichni jediný cíl – dostat se zpět do Angilionu. A Robertovi se to podařilo. Vykoupil se ze svého trestu tím, že si mě vzal na starost ve světě lidí.

Když jsem tenkrát padla, objevila jsem se v Německu. Nějakou dobu jsem prožila v Mnichově, kde mě Robert učil žít jako člověk. Poté, co se vrátil do Angilionu, jsem se toulala po světě. Dlouhý čas jsem strávila v Anglii během viktoriánského období. Procestovala jsem snad celý svět. Předtím, než jsem odjela sem, do Bergenu, strávila jsem nějaký čas v Barceloně. To město bylo nádherné.

Zrovna jsem šla nechat si dobít svůj amulet, protože poslední zbytek energie jsem vyčerpala, abych zaplatila cestu sem a nějaké bydlení. Najít obchodníka doplňujícího amulety nebylo tak těžké. Většinou se skrývali v postranních uličkách v obchodech s názvy Klenotnictví, Vetešnictví, Amulety, Krystaly nebo někdy Směnárna. Na obchodech většinou bylo několik pro člověka téměř neviditelných a hlavně nečitelných znaků. Tajné andělské písmo. A pokud jste měli známé na dobrých místech, což jsem já díky Robertovi měla, mohli jste se dostat k mapě, která vám přesně našla nejbližšího obchodníka ve vašem okolí.

Přečetla jsem si název obchodu. Amulety a přívěsky pro stěstí, zdraví a peníze. Zajímevé. Andělské znaky u dveří prozrazovaly, že se mám ptát po jistém Karlovi.

„Přejete si?“ pronesla hned po mém příchodu starší paní za pultem.

„Dobrý den, hledám Karla, je tady?“

Paní odešla dozadu a za chvíli odtamtud vyšel vysoký muž s tmavými vlasy.

„Co potřebujete?“ zeptal se.

Udělala jsem to, co mě Robert naučil. Nemluvit s ním, jen položit amulet na pult. Karl kousek poodešel a za chvíli mi amulet vrátil.

„Tady to máte, Elizabeth.“ Tohle byla věc, na kterou si nikdy nezvyknu. Amulety prozradí o andělovi téměř vše. Záleží jen na něm, kolik chce, aby o něm jiný padlý věděl. Někteří dokáží zajistit to, aby se o nich obchodník nedozvěděl nic. To se mně zatím nedařilo. Většinou jem byla ráda, když se mi povedlo utajit alespoň nějaké informace.

„Počkejte, mám tu pro vás něco,“ vykřikl Karl, když jsem odcházela. Převzala jsem si od něj dopis. Kdo mi tak může psát?

Sejdeme se v 18 hodin v parku pod sochou anděla.

Robert.

Dopis jsem schovala a odešla domů. Tedy, zatím se tomu ani nedalo říkat domov. Měla jsem tu jen pár svých věcí, většinu ještě sbalenou v kufrech, a začala jsem třídit věci po minulém majiteli. Byla jsem jako na trní. V pět hodin už jsem to nevydržela a vyrazila do parku. Socha byla na kraji parku v místě, kam moc lidí nezavítá. Ideální místo na setkání. Opřela jsem se o sochu a čekala.

„Jsi tady brzo,“ ozvalo se za mnou. Lekla jsem se. Ale okamžitě jsem poznala, kdo to je. Robert. Vždycky přicházel tak, že ho nikdo neviděl.

„Tak co se děje?“ ptala jsem se hned.

„Vidím, že jsi pořád stejně netrpělivá. Mám pro tebe nabídku. Nebo spíš královna. Chce, aby ses postarala o nového padlého. Když to přijmeš a uspěješ, máš možnost se vrátit. Tak jako já. Víc nevím. Pokud budeš souhlasit, mám tě přivést za královnou.“

Nemohla jsem uvěřit, že je to pravda. Mohla bych se vrátit. O tom sním od začátku.

„Samozřejmě, že to chci zkusit,“ prohlásila jsem okamžitě.

Robert mě chytil za ruce a já cítila, jak se řítíme do Angilionu.

Autor: kakacs, v rubrice: Povídky » Na pokračování