OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svázané duše - 8. kapitola

23.01.2013 (14:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 822×

Uvědomila jsem si, že na tomhle světě není vůbec nic něžného, dobrého. Je to vlastně stejné jako v lidském světě. Pohrdání, nenávist, moc. Ale tohle bylo svým způsobem i těžší. Buď se podmaníš, nebo dopadneš špatně. Ale jak by se někdo s tak tvrdohlavou povahou, jakou mám já, mohl někomu jen tak podmanit?
Jeho pohled se do mě zabodával jako stovky nožů, bolestivě zraňoval mé tělo už jen tím, jak se začal chovat. „Jsi jen dárek,“ zněl ten pohled. Ty přimhouřené oči, zarudlý kroužek kolem zorniček – typický znak Bojovníka. Hlava mírně nakloněná na stranu, nepříliš roztomilé dolíčky ve vypočítavém úsměvu. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že ten příkaz se mě nebude týkat. Jsem jen potěšení, jen hračka pro volné dny. Takhle to nevyjde. Nepustí mě odsud. Nesejdu se s Christopherem a mé šance budou zničeny.
Byla jsem v takové pasti, že se mi až chtělo rozplakat se.

„Netvař se takhle, příkaz je příkaz,“ pokrčil rameny a strčil do mě. Klesla jsem na postel, ale naštěstí jsem stačila uhnout, než se na mě pokusil neurvale skočit.
„To sotva,“ odfrkla jsem si. „Ten na nás dva neplatí, vzpomínáš?“
Vyděšeně jsem začala couvat po zadku k druhému kraji postele. Mé dlouhé šaty zašuštily, vcelku mi znemožňovaly pohyb.
„Neřekl jsem, že jde o tenhle příkaz. Přikázali mi, abych ti ukázal, kde je tvoje místo,“ nadzvedl se tak, že mi dýchal do obličeje.
Třeštila jsem na něj oči, zatímco jsem se pokoušela ho odstrčit.
„Tady, právě tady je tvoje místo,“ zašeptal. Jeho horký dech dráždil kůži na mém krku, příjemné mi to ale rozhodně nebylo. Chvíli jsem se soustředila, snažíc se ovládnout své schopnosti i v takovém rozrušení. Nebylo to jednoduché, musela jsem vynaložit velké úsilí, ale nakonec se plameny za mými zády objevily. Plamínky mi hříšně poskakovaly v očích, zatímco jsem ho odstrčila a na chvilku zadržela v mocných poutech z plamenů. Stačilo to na to, abych utekla na chodbu a měla nějaký ten náskok. Prudce jsem za sebou zabouchla dveře a rozhlédla se po chodbě. Spatřila jsem dvě povědomé dívky, které byly obě oblečeny jen v podivných bílých šatech připomínajících spodničku, ale to nebylo doopravdy to, co mě donutilo zastavit se a zírat dobrých pár sekund. Ony zářily!
Ne v tom smyslu, jak se píše v mých oblíbených románech, které jsem kdysi čítávala u krbu. Jejich kůže se tak zvláštně třpytila, pomyslně vlnila. Jejich vlasy se leskly, nadýchaně poskakovaly kolem jejich obličejů. Tváře měly obě totožně zbarvené do zdravého růžova a vypadaly... vypadaly nadpřirozeně krásně. Nechápala jsem, co tohle má jako znamenat, proč ony jsou jako jasné hvězdy na nebi, třpytí se, září a oslňují každého, kdo se na ně podívá, a já ne?

Donutila jsem své překvapením ztuhlé tělo k pohybu a rozběhla se dlouhou chodbou. Stačila jsem zahlédnout, že akorát odbíjí čtvrtá. Neuvěřitelné, vskutku neuvěřitelné. Vyjít o chvilku déle, už bych to nestihla. Běžela jsem prázdnými chodbami, stejně prázdným sálem až ven. Teď asi nehrozilo, že by mě někdo viděl, proto jsem si trochu zapomínala dávat pozor. Celá uřícená jsem doběhla k polorozpadlé stáji, která teď byla orámována podivnou září. Už mě to ani nepřekvapovalo, směle jsem vstoupila dál. Téměř mě až oslepilo vábivé světlo desítek svíček, které byly rozmístěny různě po podlaze. Místnost teď byla provoněna senem, které bylo navršeno u jedné ze zdí. Nebylo to romantické tak, jako v již zmiňovaných románech, ale dost na to, aby mě to uchvátilo. Christopher se dosud líně povaloval v tuně sena, ale jakmile mě zahlédl, vyskočil na nohy a spěchal ke mně.
„Už jsem se začínal bát. Jsi v pořádku? Ještě chvíli a asi bych vtrhl do vašeho pokoje,“ láskyplně mě objal. Teplo sálající z jeho těla mě uklidňovalo.
„Měli jsme jen menší... no, to je jedno. Co když nás tu někdo najde?“
Ač nerada, odtáhla jsem se, abych mu viděla do obličeje. Usmál se.
„Unna vytvořila takovou roztomilou bariéru, potrvá ale jen hodinu a půl. Nikdo nás do té doby neuvidí. Lise je teď na nějakém tom rituálu, musíme spěchat,“ odtáhl mě ke kupě sena
Podezřívavě jsem na něj pohlédla. Dosud mi tak trošku nedocházelo, co se mnou tady asi tak chce dělat. Až teď jsem pochopila. Párkrát jsem vyděšeně zamrkala a prohlédla si všechny ty zapálené svíčky.
„Je to, je to vážně...“ zčervenala jsem. „Je to vážně nu-nutné?“
Najednou jsem nevěděla, co s rukama. Něco jiného bylo o tom mluvit a něco jiného to vážně udělat. Ale proč? Proč by to dělal?
Něžně mě vzal za ruku. Dalo se říct, že to gesto mě uklidnilo. Alespoň se na mne nevrhal.
„Pokud nechceš, nemusíš. Chci jen dokázat, že to vše byla lež, ty snad ne?“ lehce do mě šťouchl, spadla jsem do příjemně vonícího sena a stáhla ho s sebou.
„Ano,“ nervózně jsem se pousmála, ale vzešel z toho spíš podivný úšklebek.
Lehce se otřel svými rty o ty mé, než jsme se o sebe vzájemně zapřeli čelem. Dlouze se mi díval do očí, téměř se až zdálo, že v nich cosi hledá. Pak se jen usmál, tak hřejivě, upřímně. Tohle byl zase ten Christopher, kterého jsem milovala. Ten něžný, milý. Už to nebyl jen ten rozčilený Bojovník, co si chránil svou ukradenou věc.
„Jsi ustrojená, na tebe se snad příkazy našich pánů nevztahují?“ laškovně nadzvedl jedno obočí. Se smíchem jsem ho plácla přes ruku.
„Kdyby mi někdo řekl, že nemám být ustrojená, pravděpodobně bych nebyla, nemyslíš?“ vyhledala jsem jeho rty, abych mu věnovala nesmělý, letmý polibek. Nečekala jsem ale to, že mne popadne a zanedlouho ucítím jeho horký jazyk ve svých ústech. Chutnal po medu, voněl po čerstvém seně. Točila se mi hlava, z toho všeho jsem byla zmatená. Isaacovy letmé dotyky na mne působily spíše odpudivě, ale jeden pohled na Christophera stačil, abych mu zcela propadla, abych propadla tomu neznámému chtíči, jež mě celou obklopoval. Jeho přítomnost mi vháněla krev do žil, pohlcovala mě a zároveň naplňovala pocitem bezpečí.
Trošku neohrabaně jsem se mu pokoušela horoucí polibky vracet, takže jsem celou tu dlouhou ani nevnímala, že už pilně pracoval na mých šatech. Když jsem si to uvědomila, bylo mi ho docela líto – zbavit mne tolika kusů oblečení nebylo jednoduché. Po celou tu dobu jsem obdivně upírala zrak na jeho odhlalený hrudník. Nemusel si košili ani sundavat, měl tak velkou rozhalenku, že když se takhle nakláněl, celá hruď byla zřetelně vidět. Toužila jsem se té hebké kůže dotknout, zkoumat jeho svaly, ale neodvážila jsem se. Na to jsem byla příliš vyděšená a překvapená. Co mám teď dělat? Nechovej se jako zbabělec, Elizabeth! okřikla jsem samu sebe v duchu. Vypořádal se s korzetem a poté i se zbytkem spodniček. Zaplavil mě nevídaný stud, ale naštěstí jsem zabránila touze něčím se okamžitě zahalit. Není divu, byla jsem vychovaná v tom, že se nemám mužům vystavovat. Už vůbec ne před svatbou. Matka by mě za tohle zavrhla, společnost by mě za tohle zavrhla. Ale... já už jsem vlastně takovou svatbu měla, tak proč se kvůli takovým hloupostem soužit? Čas nám ubývá a já tu přemýšlím nad hloupostmi.

Jedním pohybem si stáhl kalhoty z boků, donutilo mě to okamžitě uhnout pohledem. Koutkem oka jsem zahlédla, že se usmívá, nebo dokonce směje. Našpulila jsem rty a vyčítavě na něj pohlédla. Tak já jsem mu ještě k smíchu!
Využil toho a jemně mě kousl do spodního rtu, pokračoval na krk, kde jazykem zkoumal každou částečku tenké, citlivé kůže. Sjížděl velkými dlaněmi po mých bocích, zatímco jazykem objevoval místa na mém těle. Chvěla jsem se. Ta úzkost pomalu vyprchávala, dokázala jsem vnímat jen jeho. Konečně jsem se odhodlala ho zbavit posledního kusu oblečení trošku nepraktickým způsobem – no, prostě jsem ji roztrhla. Uslyšela jsem jeho přidušený smích. Však ono ho to přejde, až zjistí, že bude muset jít v takové zimě zase zpátky do domu.
Prohlédla jsem si jeho dobře stavěný hrudník – na to, že obyčejní chlapci v Londýně, kterým bylo sotva osmnáct nebo devatenáct let, byli takoví vytáhlí, hubení a nezajímaví, měl na svůj věk Christopher podivuhodně vypracované tělo. Všichni Bojovníci. Asi nějaký druhový rys. Třesoucíma se rukama jsem ho hladila po hrudi pomalými, zkoumavými pohyby. Vychutnávala jsem si to. Bylo to něco nového a velmi příjemného, ale nešlo se na to dost dobře soustředit. Ne, když svým jazykem sjížděl pořád níž a níž... Znervózněla jsem. Zřejmě to vycítil, takže se vrátil zase tam, kde byl předtím. Chtěla jsem ho upozornit – ačkoli mi to bylo nesmírně příjemné – že nemáme moc času, ale on vypadal tak zaujatě, že jsem to neudělala. Jednu ruku váhavě položil na mé stehno, chvíli počkal, jak na to budu reagovat, když se nic závratného z mé strany nedělo, začal mě po něm hladit. Zavrněla jsem a přivřela oči. Mé tělo se chvělo. Vždycky se chvělo, pokaždé, když byl v mé blízkosti. Už od začátku to mezi námi podivně jiskřilo. Už od začátku jsem věděla, že k sobě patříme. Já a on. My.
Také si už asi uvědomil, že nám moc času nezbývá, takže velmi opatrně odtáhl mé nohy od sebe a uvelebil se mezi nimi. Nestihla jsem se ani nadechnout, nějak psychicky připravit, a už to bylo. Napnula jsem se, jakmile jsem ucítila bolest. Nějak tomu nešlo zabránit. Naštěstí mě chvilku nechal, aby se uklidnila a pokud možno alespoň trošku uvolnila. Po pár jeho pohybech to sice ještě bolelo, ale už to nebylo tak hrozné. Bolest se pomalu, ale jistě měnila spíše ve slast. Něco tak zvláštního, elektrizujícího jsem ještě nezažila. Horkost jeho těla, přítomnost jeho těla pro mě byla tak přirozená, jako dýchání....

Chvěla jsem se v neuvěřitelné rozkoši ještě několik minut poté, co se odtáhl. Oba jsme ve vzájemném objetí oddychovali a nechávali doznívat pocity slasti. Opírala jsem se hlavou o jeho rameno, hladila ho po silné paži, zatímco on mě objímal a dýchal mi do rozcuchaných vlasů. Cítila jsem se dobře, po dlouhé době. Konečně jsem byla celá, vždy, když jsem byla s ním, ale teď ještě mnohem víc.
Pár minut jsme leželi mlčky, užívali jsme si přítomnost toho druhého a přemítali, co se bude dít dál. Co uděláme.
Kupodivu prolomil ticho on, trošku se odtáhl a začal si mě nevěřícně prohlížet. Mhouřil oči, prohlížel si mě zblízka i z dálky a jeho pohled se měnil z překvapeného na spokojený.

„Lásko, možná mi to neuvěříš...“
„Co? Červenám se?“ popadla jsem se za horké tváře, abych je skryla ve svých dlaních. On se ale jen usmál a zakroutil hlavou.
„Záříš.“
Nevěřícně jsem zamrkala a posadila se. Sáhla jsem si do vlasů, abych si z nich vyndala seno. „Jak bych mohla zářit? Co to znamená?“
Prohlížela jsem si svou paži. Skutečně se třpytila, bylo to... neuvěřitelné. I on si to myslel, vzhledem k tomu, jak uchváceně mě sjížděl pohledem.
„Počkej!“ vyhrkla jsem zděšeně a popadla se za břicho. „Nechceš tím říct, že jsem jako hned těhotná, že ne?“
Rozhostilo se ticho.
„Počkat, jak bych mohla být těhotná? To je hloupost, nesmysl a...“
Od srdce se zasmál, když mi položil ukazováček na ústa. „Nejsi, i pokud ano, poznalo by se to až později. Je to jen znamení, že můžeš být. A ty také budeš. Věděl jsem to.“
Objal mě kolem pasu a přitiskl na svou hruď. Vdechovala jsem jeho vůni. Nikdy jsem se necítila šťastnější. Všechny starosti ze mě opadly. Takže Williamsová se mýlila nebo záměrně lhala. Nemohla jsem se dočkat, až mě takhle uvidí. Ta bude zírat!
„Tak proto ty ostatní dívky zářily...“ konstatovala jsem svůj předchozí objev.
„Je to pozoruhodné, že? Když záříte, jste ještě o něco krásnější. Ale jen vůdkyně může být takhle nádherná, jako jsi ty,“ zamumlal mi do vlasů.
Ještě o něco víc jsem zčervenala – pokud je to ještě vůbec víc možné. „Nejsem nádherná,“ namítla jsem.
Zasmál se. „Však uvidíš.“
Odtáhl se a vstal. Nespokojeně jsem sebou trhla, to už je čas jít?
„Pojď, už nám nezbývá žádný čas, dohasínají poslední dvě svíčky.“ Podal mi ruku, aby mi tak pomohl z té kupy sena, na které jsme dosud leželi.
„Nechceš tím snad říct, že ty svíčky znamenaly čas?“
„Samozřejmě,“ oblékl si kalhoty a když chtěl sáhnout po košili, jen jsem se ušklíbla a nevinně pokrčila rameny.
„Máš štěstí, že jich mám mraky...“ pohodil nepoužitelnou košili do sena a pomohl mi s korzetem.
„Jinak co?“ laškovně jsem se uculila.
„To ti ukážu, až budeš zase u mě. Až budeš doma.“

To slůvko doma mě dojalo.

Napůl neupravenou mě vlekl ke dveřím, cestou jsem nespokojeně mručela a marně se pokoušela nějak upravit. Tušila jsem, že budu vypadat hrozně, až se tam vrátíme, ale kupodivu mi na tom tolik nezáleželo, ne tolik jako předtím.
Přeběhli jsme přes dvůr až k hlavním dveřím. Christopher mě popostrkoval až ke schodům, jelikož jsem šla tak pomalu, že bychom tímto tempem nikam nedošli. Měla jsem jisté obavy.
Z hlavní chodby se už ozývaly hlasy. Dívky se něčemu hihňaly, jiné o něčem zapáleně diskutovaly a slyšela jsem i chlapecké hlasy. Tím hůř.
Se srdcem až v žaludku jsem vystoupala po schodech nahoru a stanula na začátku chodby. Všichni se k nám okamžitě otočili, někteří si dokonce zakryli dlaní oči. Ale proč?
Když jsem procházela, všichni zmkli. Dívky se stáhly, ohromeně na mě zíraly, chlapci v obdivném gestu skláněli hlavy. Zastavila jsem se a rozpačitě pohlédla na Christophera, který se rozhlížel po své budoucí „armádě“ s tím typickým vůdcovským pohledem. V tu chvíli ze dveří vyšel rozčilený Isaac, zřejmě mě všude hledal. Poté, co mě uviděl, ještě o něco víc zrudl a dlouhými rozhodnými kroky se ke mně vydal.
„Tak ty takhle!“ křikl, chystajíce se mě chytit za paže a kamsi odvléct, ale Christopher mě okamžitě strčil za sebe. Po jeho boku se najednou objevili ještě další dva statní Bojovníci. Oni mě chránili!
Oni... oni uvěřili, že jsem skutečně vůdkyně.
„Ani se jí nedotkneš,“ pronesl ten první. Moc jsem přes ně neviděla, ale nebylo těžké odhadnout, jak se Isaac asi tváří. Musel být neuvěřitelně naštvaný. Nesplnil svou úlohu.
„Tohle je jen mezi mnou a Lockwoodem,“ řekl Isaac arogantním tónem hlasu. Christopher zatínal pěsti, až mu zbělely klouby.
„Má pravdu, stáhněte se,“ přikázal a dvěma Bojovníkům nezbývalo, než uposlechnout.
Už zase na sebe ti dva zírali, každý odhodlaně. Tentokrát to ale nebyl souboj vůlí. Isaac se na Christophera vrhl, ten ho okamžitě poslal k zemi a už byli v sobě. Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak se perou. Prali se tak... zvláštně. Oba měli neuvěřitelnou sílu a podle toho to taky vypadalo. Všichni z chodby se nahrnuli ke mně, aby to také mohli pozorovat. Měla jsem strach. Měla jsem hrozný strach, že si navzájem nějak ublíží.
Mlátili se hlava nehlava až do té doby, než se na druhém konci chodby objevil Christopherův otec v závěsu s Unnou – k mému nemalému údivu Unna také zářila.

Lockwood starší se okamžitě jal dva chlapce od sebe odtrhnout, naštěstí vcelku úspěšně. Oba na sebe ale házeli nenávistné pohledy a dokonce se zdálo, že na sebe podivně vrčí. Unna stála zaraženě, dívala se na mě s obdivem a... byl to respekt, ten odlesk v jejích očích?
Přešla ke mně a vzala mě za ruce. „Věděla jsem to. Věděla jsem to od začátku,“ široce se usmála.
I Christopherův otec teď vypadal překvapeně, ale nic neřekl. Vypadalo to, že se děje něco závažného.
„Jsou blízko. Naše hlídky je zaznamenaly. Během příštího dne by sem mohli klidně proniknout,“ vysvětlil stručně. Mezi tím málem, co nás tu bylo, vypukl slušně řečeno chaos. Samozřejmě, že se všichni báli, zvláště teď.
„Protože vidím, že můj syn bez povolení dokázal, že slečna Hartová je vaší vůdkyní, je povinností nás všech ubránit ji. Matthew s Robinem si vezmou hlídku dnes v noci, zařídíte, aby byli vůdci v bezpečí. Na vás ostatních je hlídat si záda, sobě i vašim polovičkám. Nevíme, co chtějí, nevíme, co mají v plánu. Doufejme, že jen obhlíží situaci. Pokud zaútočí, máme jen malé šance,“ sjel si mě pochybovačným pohledem.

Nervózně jsem si pohrávala s prstýnkem od Christophera. Začínala jsem tušit, co asi chtějí.
Lockwood přišel ke svému synovi, vzal ho za rameno a nahnul se mu k uchu.
„Máš štěstí, že je jich tu tolik, jinak bych tě tu ohnul přes koleno. Modli se, ať ta holka není těhotná, protože vydat příkaz byl hloupost, ale to, co jsi udělal, je ještě větší hloupost. Má velkou cenu,“ poplácal ho po zádech a odtáhl se.
„A vy, jak tu jste, bojové formace, buďte na všechno připraveni. Můžeme jen doufat, že nás nechají být.“

Pokud vám bude kapitola připadat divná, doufám, že to nějak překousnete. :D  Za případné komentáře budu jako vždy moc, moc ráda. :-)

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svázané duše - 8. kapitola: