OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svázané duše - 1. kapitola

04.01.2013 (15:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1091×

Zanedlouho jsme všechny stály seraženy na potemnělém dvoře se svými příručními zavazadly. Nikdo z nás nevěděl, proč tam jdeme a co tam budeme dělat, ačkoli mi Qwen vysvětlovala, že už tam jednou byly, ale žádné chlapce neviděly, vždycky se nějakým zázrakem minuli. Prý je podivně testovali, od výšky po barvu kůže. Nerozuměla jsem tomu, co tenhle blázinec má znamenat, ale ani trochu se mi to nelíbilo.
Naproti nám samozřejmě opět stály dívky z druhé části internátu, oděny v bílém, zatímco my jsme byly v černém.
Záhy se objevilo několik žen v čele se slečnou Williamsovou, která k mladé měla rozhodně daleko.
„Ohromně vám to sluší!“ spráskla ruce k sobě a belhala se dál, směrem k velké, depresivně vyhlížející bráně, která se až příliš podobala té hřbitovní, až na to, že tam, kde brána vybíhala do výšky, bylo velkými písmeny ACM, všimla jsem si také, že onen znak tří spojených trojúhelníků máme všechny jako „mateřské znaménko“. Dosud jsem nevěřícně kroutila hlavou a i nyní mám jisté pochyby, ale když je vše tak zřejmé, proč se tomu bránit a nezkoušet tomu uvěřit?
Na pokyny několika žen jsme se v řadách vydaly k bráně. Všimla jsem si, že několik dívek je nesmírně neklidných. Nevěděly, co s rukama, a tvářily se vyděšeně, což bylo patrné, i když se již kvapem blížil večer.
Slečna Williamsová se ukazováčkem dotkla brány, která se se zavrzáním otevřela. První z dívek v řadě se zastavila a vyděšeně hleděla ven, než se konečně odhodlala udělat krok. Nic se nestalo, prošla bránou bez úhony. Ostatní dívky si viditelně oddechly a následovaly ji. Ačkoli jsme se rozhlížely po tom, jak se náhle svoboda zdála téměř hmatatelně blízko, kdybychom chtěly, naše nohy by nebyly schopny vybočit z předem dané cesty. Bylo to zvláštní, mučivé. Ta tíseň, ta bezmoc. Byly jsme jako svázané k sobě, musely jsme kráčit přímo za Williamsovou a útěk nás byť nesměl ani napadnout.
Až teď, když jsme šly po vyšlapané lesní cestě, jsem v dálce spatřila obrovskou budovu, která se podobala našemu internátu jako vejce vejci. Nadechla jsem se čerstvého, již chladnějšího podzimního vzduchu, jako by to mělo být snad naposledy. Vnímala jsem si, jak listy kolem mě poletují ve větru. Listí přímo hýřilo barvami, zatímco stromy se zdály čím dál tím smutnější a tmavší. Bez listů to byly jen holé, mrtvě vyhlížející siluety kdysi tak veselých stromů. Možná to byl jen můj pocit, ale cítila jsem se tu divně.
Konečně jsme došly k bráně až děsivě podobné té naší, až jsem si začínala říkat, jestli nemám deja vú. S tím rozdílem, že místo aby se jí slečna Williamsová dotkla, sama se s děsivým zavrzáním otevřela dokořán. Až teď jsem ucítila, jak mě Emily, která stála vedle mě, popadla za ruku. Byla nesmírně studená. Ale proč?
„Děje se něco?“ šeptla jsem k ní udiveně, zatímco ona zírala přímo před sebe.
„Rozdělení, bude rozděleny. Už delší dobu se to tu šuškalo, ale připadalo nám to brzy. S tvým příchodem jsme kompletní, je tedy čas,“ výrazně polkla.
„Rozdělení? Jaké rozdělení?“ zamračila jsem se a vzhlédla k tmavému nebi, z kterého se najednou začaly snášet obrovské kapky vody. Měly jsme teď naspěch. Rychle jsme proběhly branou, která se za námi okamžitě zavřela, a pokračovaly k velikým kovovým dveřím. Než jsme se nadály, stály jsme ve vstupní hale a choulily se k sobě, jelikož i těch pár kapek vody nám stihlo smáčet šaty, které samozřejmě okamžitě ztěžkly.
„Chlapci nyní večeří, vy se půjdete převléct a usušit, za třicet minut vás čekám v jídelně po mé levé straně. Nemějte strach, neexistuje způsob, že byste se potkali.“ Williamsová se nehezky usmála, vykasala si dlouhé sukně a pomalým krokem se šinula chodbou pryč. Věděla, že nemůžeme pryč.
Teď, poprvé za několik hodin, jsem uslyšela nějakou z těch „horších“ dívek promluvit.
„No, podívejte se na ni, vůbec nechápu, proč jsme čekaly na její příchod! Vždyť ta bude ráda, když bude mezi kříženci,“ prohlašovala vysoká bledá dívka stojící opodál. Samozřejmě jsem pochopila, že mluví o mně.
Všechny dívky v bílých šatech se rázem začaly přihlouple smát, než se otočily, hodily vlasy a jako jedno tělo mizely v horním patře.
Naše skupina chvíli počkala, než jsme se také vydaly nahoru.
Kupodivu to vevnitř vypadalo jinak, než to, co jsem si stihla prohlédnout tam. Tady se zdálo vše mnohem hezčí, novější a méně sešlé. Dlouhé schodiště lemovaly obrazy s divnými, nepochopitelnými výjevy zřejmě bojujících mužů, za kterými stála skupina dívek – těm šlo od spánků podivné zelenkavé světlo. Všichni namalovaní na onom obraze měli zaujatý výraz plný odhodlání. Vypadali tak velmi realisticky.
Každý obraz byl sice jiný, ale znázorňoval podobné situace. Nakonec jsem je přestala zkoumat, zakroutila jsem hlavou a pospíchala za mizejícími děvčaty. To, co bych chtěla nejméně, by bylo zůstat pak na chodbě zcela sama.

K mému údivu jsme se s chlapci skutečně nesetkaly ani během večeře, ani po ní. A co hůř, následujícího dne jsme je také nepotkaly! Jak to ale bylo možné, když tu bydleli a očividně dělali totéž ve stejnou hodinu?
V noci jsem ani oka nezamhouřila, v tvrdé posteli se mi nespalo vůbec dobře a ráno jsem se probrala ze zvláštního tranzu naprosto vyčerpaná, o dost více, než když jsem si šla lehnout.
Hned po snídani nás slečna Williamsová nahnala do obrovské haly, kde za dlouhým stolem z dubového dřeva sedělo několik lidí. Statný muž s výraznými licousy a přísným pohledem seděl na podivné židli, která se mi zdála, že snad byla tvořena ze samých malých trojúhelníčků ze dřeva pospojovaných k sobě. Záhy jsem pochopila, že to on je ředitelem tohoto internátu.
Hned, jak jsme vešly a seřadily se, vstal a ukázal v úsměvu zažloutlé zuby. „Vítám vás, děvčata!“ zvolal a s rukama za zády obešel stůl, u kterého už seděla slečna Williamsová, nějaké dvě cizí ženy a ještě jeden muž.
„Je mi jasné, že jste vyděšené z toho, proč jsme vás sem dnes zavolali, ale věřte, že dnešek rozhodně o vaší budoucnosti.“
Nechápavě jsem se na onoho muže dívala. Všechny dívky se tvářily, že vědí, o co tu vlastně jde, ale já? Vůbec nic jsem nechápala!
„Jste tedy připravené podrobit se zkoušce?“ zeptal se nakonec.
„Ano, pane!“ odpověděly jsme naráz. Muž se spokojeně usmál a vrátil se na své místo. Ženy, které jsem ještě ani jednou neslyšela mluvit, nás znovu rozdělily do dvou řad, tentokrát jsme stály všechny dohromady, „bílé“ i „černé.“
Dívky stály napřímeně, dívaly se přímo před sebe, takže o jejich strachu vypovídal jen třas jejich rukou. Zkoušela jsem je napodobit alespoň v tom, jak stály, ale vůbec se mi to nedařilo. Ruce se mi potily strachem z neznámého.

„Northonová Qwen!“ rozlehlo se zanedlouho celým obrovkým sálem. Dívka, která stála asi o dalších pět dívek dál, udělala krok vpřed. Chvíli váhala, než se pomalým krokem rozešla ke stolu, kde se nakonec postavila a čekala na to, co se bude dít.
„Ruku!“ přikázala rusovlasá žena. Qwen ji tedy rozklepaně podala svou ruku. Žena ji přitáhla blíž, sundala jí černou rukavičku a začala podrobně zkoumat znak na její ruce, pak jen přikývla a Qwen postoupila k muži sedícímu u rusovlásky. I on popadl její ruku, tentokrát ji však chytil za zápěstí a zavřel oči. Chvíli bylo v sále naprosté, až hrobové ticho, přerušované jen občasném zašoupáním boty.
„Potenciál bojovníka, ale nevidím tu nic jiného než jen potenciál,“ zamumlal. „Rodiče?“
„Stephen a Margareth, Bojovník a Čarovná,“ odpověděla Qwen, hlas se jí výrazně třásl.
„Jestli jsem si to nemyslel! Kříženec, Malisonové.“ Poslal ji dál. Nyní stála u ředitele, ten si ji chvíli přeměřoval.
„Je docela hezká. Zapisujte!“ šlehnul pohledem po ženě s kulatými brýlemi na konci stolu. „Tmavě hnědé vlasy, oči... hm, čokoládová. Pleť tmavší,“ zasekl se.
„Věk?“
„Šestnáct let, pane,“ odpověděla Qwen.
„Zapisujte, Unno!“ Podíval se do nějakých papírů, drbajíc se přitom na bradě. „Mason Leroy,“ řekl pak rozhodně a poslal dívku pryč.
„Co myslíte, slečno Williamsová? Jste s mým výběrem pro vaši svěřenkyni spokojena?“
„Naprosto, můj pane,“ usmála se.
Vše se mi zdálo naprosto nekonečné, všechna ta jména, která zazněla. Jediná slova, která se opakovala, byla: Bojovnice, Čarovná, Osamělá a kříženec, což mi na optimismu popravdě příliš nepřidávalo.
Řada, v které jsem stála, se pomalu vylidnila, dívky teď stály naproti ve skupinkách. Bylo nás už málo, které jsme ještě nebyly zařazeny.
Konečně zaznělo mé jméno. Cítila jsem, jak na mě jdou mdloby. Srdce mi div nevyskočilo z hrudi, než jsem došla až k první z žen, už automaticky jsem si sundala rukavičku a ukázala jí svůj znak. Žena se na mě udiveně podívala, ale mlčela. Postoupila jsem dál a podala ruku dalšímu, muži. Se zavřenýma očima mou ruku svíral až podivně dlouho, takže má nervozita jen stoupala. „Nejsem si jistý. Už podruhé za dnešek si nejsem jistý, můj pane,“ promluvil k řediteli, než se začal soustředit znovu na mou ruku. „Schopnosti Čarovné, povahu Bojovnice, však... Můj pane, pokud se mýlím, ztrestejte mě. Myslím, že Čarovná.“ Muž otevřel oči, pustil mou ruku a já mohla přejít k řediteli. O jakých schopnostech to tu pro všechno na světě mluvili?!
Ředitel si mě začal prohlížet, než se usmál. „Unno, zapistujte. Plavé vlasy, modré oči, bledá pleť. Anglické rysy,“
zamyslel se, než se jeho úsměv rozšířil. „Jsem si jist, že Christopher Lockwood pro ni bude jako dělaný!“ pyšně si mě prohlížel.
Náhle se sálem začal rozléhat udivený šepot. Všichni třeštili oči, div jim nepadala údivem brada.
„Ale pane řediteli, jste si jist, že tento svazek bude... Bude, vhodný?“ ptala se slečna Williamsová. Já jsem v tuto chvíli byla šťastná, že absolutně nevím, o čem to tu mluví.
„Zajisté! Proč by ne? Je pro mého syna jako dělaná!“ prohlašoval spokojeně.
Williamsová viditelně polkla. „Myslela jsem, že pro Bojovníka vybereme nějakou schopnou Bojovnici, abychom si byli jistě že z vyjímečného svazku vznikne další vynikající bojovník.“
Ředitel se zamračil. „Já sám vím, co pro svého syna chci! A tahle Čarovná je pro mě jasnou volbou. Běž se přiřadit k Aubergineům, děvče,“ usmál se na mě. Jako opařená jsem se otočila a kráčela k dívkám po mé pravici. Emily ke mně hned nadšeně přiskočila a chytila mě za ruce. „Jsme spolu, skvělé!“ věnovala mi široký úsměv. „A mimochodem, gratuluji!“ pokračovala.
Vytřeštěně jsem na ni hleděla, nevědíc, k čemu mi všichni tak gratulují.

Na obědě se ke mně všechny dívky shlukly a začaly se mě vyptávat nebo mi něco říkat, já je však nevnímala a místo toho jsem se rozhodla, že se na vše musím Emily podrobně zeptat.
„Vysvětlíš mi, o co tu jde?“ Položila jsem lžíci, kterou jsem dosud nabírala naprosto nechutně vyhlížející polévku, a podívala se na dívku sedící vedle mě.
„Co na tom nechápeš? Jsi Čarovná, my Čarovné budeme věnovány Bojovníkům, jelikož oni jsou naše nadřazená rasa. Oni nás chrání, my jim sloužíme. Po staletí mezi sebou Čarovní a Bojovníci vedli válku, která nakonec skončila „příměřím“, ale teď se opět k nějaké shyluje, proto se ředitelé našich škol, podobně jako všude jinde, rozhodli, že naše vztahy utuží tak, abychom dělaly Bojovníkům jen radost,“ pokrčila rameny.
„A co kříženci a Osamělí?“
„Budou přiřazeni ke svému druhu. Bojovnice, kterých je tu pomálu, jsou přiřazeny k chlapcům Čarovným a naopak. Jen v případě Lockwoodova zhýčkaného synáčka se očekávalo, že mu vyberou nějakou Bojovnici. Zřejmě jsi ale mnohem lepší, Lizzie, copak to nechápeš? To musí být fakt něco, když tě starej Lockwood dal Christopherovi!“ Teď se mi zdála docela veselá, zřejmě z mého „úspěchu“.
„Tys ho někdy viděla?“ udiveně jsem si začala hrát s pramínkem svých vlasů.
„Ne, ale říká se, že je... no, že je,“ začervenala se. „Ale také je po svém otci, povahově. Je to rozený vůdce, prý je majetnický, namyšlený a neřídí se nikým a ničím. Naštěstí pro tebe, tebe přijmout prostě musí. Tak zní nejsvatější pravidlo. Kdyby tomu tak nebylo, vypukla by válka. Už tak máme co dělat, abychom sestavili armádu, než se prolomí hranice a vrhnou se sem cizí Bojovníci.“
Teď jsem měla pusu doširoka otevřenou a oči naprosto šokovaně vytřeštěné. Už jsem se v tom pomalu ztrácela. Takže oni se mi tu snaží namluvit, že mám nějaké neprojevené schopnosti a že se stanu majetkem toho namyšleného Christophera?
„Ale kde berou to právo přirazovat nás jako nějakou divokou zvěř?“ Původně jsem neměla v plánu říct to takhle nahlas, takže se všichni přítomní u stolu otočili a zírali na mě jako na pomatenou. Raději jsem tedy zmlkla a skryla si svůj zardělý obličej vlasy.
„Psst! I tady mají zdi uši! Raději tu takové věci neříkej,“ zašeptala z druhé strany Rose, která byla viditelně nadšená, že také patří k Čarovným.
„A koho vybrali tobě?“ zeptala jsem se Emily, která se v obědě také spíše jen šťourala, než aby něco snědla.
„Netuším, to jméno mi nic neříká, ale myslím, že to tak špatné nebude,“ váhavě se pousmála.
„Ale takové štěstí, jako máš ty, to tu nemá někdo! Ria, ta bojovnice, co si na tebe vyskakovala, doufala, že jí bude Christopher přidělen. Mělas´ vidět, jak se tvářila, když tě Lockwood přiřazoval!“ Emily se rozesmála na celé kolo, podobně jako zbytek našeho stolu. Samozřejmě smích všechny přešel, když viděly, jak se Bojovnice z druhého konce stolu tváří.
„Víš, vlastně jsme byly rozděleny už předběžně, to proto ta bílá a černá, ale nebylo jasné, kdo se dělí na křížence a Osamělé, to dokáže jen ten muž,“ oznámila mi dívka, kterou jsem ještě příliš neznala. Tušila jsem, že dřív byla spíše u bojovnic, ale teď se prokázalo, že je s námi.
„Opravdu?“ nadzvedla jsem obočí a podívala se na další dívky, které se o něčem bavily.
„Mně je jen patnáct, budu si ještě rok muset počkat, než budu přidána,“ stěžovala si menší dívka.
„Ale na plese ho uvidíš,“ utěšovala ji ta druhá.
Zamračeně jsem šťouchla do Emily, která zrovna zapichovala nůž do nějakého tuhého masa.
„Pokud je nám nad patnáct, to nás tu... jako nechají s těmi kluky?“ ptala jsem se vyděšeně. Samozřejmě, že jsem byla vyděšená, když jsem byla vybrána pro někoho, kdo byl zřejmě dost silným bojovníkem.
„To já nevím,“ odpověděla mi Emily, stále bojujíc s nepřátelským kusem masa. Pak to vzdala, položila příbor a upřela na mě svoje obrovské oči. „To se dozvíme zítra na plese. Ale slyšela jsem, že ta práce „na pár dní“ se bude týkat našich schopností.“
Zbledla jsem jako právě natřená stěna. Jakých schopností?

Jakmile nastala tma, vše se v obrovském domě zdálo temnější. Zákoutí, osvětlená pouze svíčkou, zamřížovaná okna a obrosvké místnosti budily dojem strachu. Ani tuto noc jsem nemohla spát, ležela jsem schoulená do klubíčka pod zaprášenou dekou, dívajíc se na mihotající svíčku u mé postele. Nesměly jsme moc svítit, proto jsem si rozsvítila alespoň malé světélko, do kterého jsem se mohla chvíli dívat. Oheň ve mně vždy budil zvláštní pocit bezpečí, domova – knihovny, měkkého křesílka u krbu, kde jsem ráda sedávala s otevřenou knihou na klíně. Vždycky jsem se dívala do plamenů, představovala si světy, které jsem objevovala díky knihám. Knihovna byla jediné místo v domě, kde jsem nebyla nikým rušena. Byla jsem obklopena vůní starých knih, mohla hladit kožené desky, které už měly také něco za sebou, ale pořád neztrácely na kráse. Dokonce jsem si tam mohla i zdřímnout po těžkém dni. Ale tady? Je tu jen zima, vlhko a temno. Nikdy jsem nevěděla, co tu od toho mám čekat.
Už jsem toho ležení měla dost. Posadila jsem se a chvíli váhala, jestli bych si to ještě neměla rozmyslet. Přece jsme se nesměly v noci pohybovat po domě jen tak... Zvědavost mě ale nakonec stejně překonala, ostatně jako vždycky. Potichu jsem vstala, vzala svíčku a šla ke dveřím. Cestou jsem ještě zkontrolovala, jestli všechny dívky spí, aby mě někdo neviděl, než jsem opatrně otevřela dveře a zmizela na dlouhé chodbě.
Hned jsem zalitovala, že jsem si alespoň něco nepřehodila přes holá ramena, jelikož jsem byla jen v košilce a bosa. Pokračovala jsem po vyšlapaném, kdysi zřejmě tmavě zeleném koberci dál. Opět jsem viděla podivné obrazy, výjevy, kterým jsem ale už byla schopna trošku porozumět. Nevím jak, ale dostala jsem se až na druhou stranu školy. Vůbec jsem nevěděla, že tam takové prostory vůbec jsou. Koberec, po kterém jsem šla, byl najednou o něco novější, vše se tu lesklo, dokonce i vonělo novotou. Po stranách chodby byly samé dveře, téměř nic jiného než dveře tam nebylo. Když už jsem se otáčela, že půjdu pryč, do čehosi jsem vrazila. Chvíli mi trvalo, než jsem si to vůbec uvědomila. Bylo to vysoké, teplé a hýbalo se to. Vzhlédla jsem a zjistila, že je to nějaký chlapec. Okamžitě jsem odskočila a zrudla jako rak. Položila jsem svícen na stolek a skřížila ruce na prsou, abych se nepropadla do země. Zrak jsem sklopila. „Já, já...“ hlas se mi třásl. „Omlouvám se. Asi jsem se ztratila.“ Konečně jsem vzhlédla a spatřila to nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy viděla. Na to, že mu mohlo být nanejvýš sedmnáct, byl vysoký a skvěle stavěný. Mě však na první pohled zaujaly jeho čistě modré oči, v kterých hrály pobavené jiskřičky.
„Ztratila?“ pousmál se tak, že měl v jednom koutku úst roztomilý ďolíček. Zalapala jsem po dechu a přitiskla si ruce blíže tělu.
„Ano,“ zamumlala jsem, snažíc se být co nejvíce ve tmě, aby mě snad v tomto sporém oděvu neviděl.
„Jak se jmenuješ?“ promluvil najednou. Pohlédla jsem na něj s pohledem malého ustrašeného štěněte.
„E- Elizabeth,“ odpověděla jsem. V přítmí svíčky jsem neviděla všechno z jeho obličeje, ale tušila jsem, že má delší tmavě hnědé nebo černé vlasy a krásný, rovný nos. Na sobě měl bílou košili, kterou měl ležérně rozepnutou, a volnější kalhoty.
Najednou se jeho výraz trochu změnil, na čele mu vyběhla malá vráska. Pak se široce uculil. „Jsem C... Dante,“ Vzal mou ruku, kterou jsem si dosud tiskla k tělu, a jemně mě na ni políbil. Celé mé tělo polilo horko, proto jsem byla ráda, když své hebké rty odtáhl a já se mohla začít třást, čemuž už bych nezabránila.
„Běž rovně, doprava, doleva a zase doprava, a myslím, že tam už cestu najdeš,“ podal mi svícen. Chvíli jsem váhala, než jsem si ho od něj vzala. Neplánově jsme se dotkly prsty, což ve mně vyvolalo další příval zvláštního chvění. Ten lehký dotek jako by se šířil celým mým rozechvělým tělem a až hluboko v útrobách zcela explodoval.
„Děkuji.“ S těmi slovy jsem se rychle rozešla chodbou pryč. Ještě jako bych kolem sebe cítila jeho dobře zapamatovatelnou vůni.
Bojovník se za Elizabeth ještě dlouho s úsměvem díval, bylo zcela jasné, že mu Čarovná zcela učarovala... 

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svázané duše - 1. kapitola: