OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Survivor - 7. kapitola

29.05.2012 (13:00) • Shade • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1007×

7. Noční můry

Dívka z obrazu, kterou jsem postřehla, když jsem sem vcházela, se mi vyloženě vysmívala. Hloupá, hloupá Raven.

Mozek jsem měla na kaši. Žaludek jsem měla jako ve svěráku a nohy se mi pod vahou vlastního těla podlamovaly. Opřela jsem se o nejbližší zeď a ztěžka oddechovala. Nate byl ještě pořád v místnosti, kde zasedala rada a přestože by se mi hodil odvoz domů, byla jsem ráda, že se ještě nevrátil. Ani v nejmenším jsem netoužila po tom, aby viděl, jaký slaboch vlastně jsem.

Magie mě udržovala při životě a zároveň mi ho ničila. Všechno špatné v mém životě se stalo kvůli ní. Kdyby nebylo magie, Blake by byla živá a zdravá, moji rodiče by se nerozváděli a já bych se urputně nesnažila nepozvracet se v sídle lidí, kteří by si ze mě nejradši udělali svého poslušného psíka. Byla bych normální dívka jako každá jiná. Starala bych se o poslední módu, nejhezčí kluky na škole a možná bych se přidala i k týmu roztleskávaček.

Ne, uvědomila jsem si po chvíli. I kdybych neměla magii, moje návyky by se nezměnily. Co se módy týkalo, hodila bych na sebe první, co by mi pod ruku přišlo, kluků bych si všimla až ve chvíli, kdy by do mě napálili ve školní chodbě a z roztleskávaček bych si dělala legraci tak, jak tomu bylo vždycky.

Zatočila se mi hlava. Obrazová dívka držící polní kvítí se měnila ve směsici barevných šmouh.

Ne, ne, ne, už znovu ne. Nechtěla jsem znovu omdlít. Minimálně ne tady. Nechtěla jsem jim ukázat vlastní slabost. Chytila jsem se úzké, mramorové vázy, která stála na malém stolku poblíž mě. Jako by to byla ta poslední věc, která by mě mohla udržet vzhůru.

Snažila jsem se soustředit na to, abych pravidelně dýchala. Nepomáhalo to. Zahlédla jsem odhodlání v dívčiných očích, které mě odneslo až do náruče temnoty.

* * *

Zamžourala jsem do prostoru, ve kterém jsem se nacházela. S potěšením jsem zjistila, že už se nenacházím v sídle rady.

Ne, tohle byl domov, sladký domov. Bylo to snadné odvodit od kávově hnědé sedačky, kterou jsme měli v obývacím pokoji. A taky tu byla vůně. Vůně knih, které se nesla celým prostorem, byla jednoduše nezaměnitelná.

„Víš, vážně se nemůžu rozhodnout, jestli bych se na tebe měl zlobit nebo bych tě měl radši začít litovat, protože vypadáš vážně hrozně,“ uslyšela jsem známý hlas, který zněl opodál.

„No, to rozhodnutí je na tobě, já ti do toho kecat nehodlám,“ odpověděla jsem chraplavě Natovi a převalila se na bok. Doufala jsem, že to zmírní moje bolesti, ale nestalo se tak. Bylo to jako by mi někdo v žaludku zatloukal hřebíky a v hlavě mi pobíhalo stádo splašeného dobytka. „Ale jestli máš chuť si do mě kopnout, teď je ta nejlepší chvíle. Ráda bych to měla všechno pěkně najednou.“

Uslyšela jsem dlouhý frustrovaný povzdech.

A v tu chvíli se to stalo. Bylo to, jako když něco zlomí někde mezi vaším žaludkem a srdcem. Náhle mě to zaplavilo něčím hřejivým a příjemným. Teplo se mi vlilo až do konečků prstů a já v tu chvíli zapomněla na všechnu bolest, kterou jsem ještě před malou chvílí cítila. Netrvalo to ovšem dlouho, protože jsem ucítila, jak do mě narazilo něco cizího. Byla to vlna pochyb, frustrace a trochy vzteku smísená se strachem.  Barvitá škála pocitů. Jeden malý detail ovšem byl, že ani jeden z nich nepatřil mně. Ne, tyhle pocity patřily Natovi. Všechno, co jsem cítila, bylo ve stejnou chvíli vytesáno do jeho tváře jako do mramorové desky.

„Víš, uvařil bych ti čaj, ale kuchyně mají tendenci v mé přítomnosti explodovat,“ řekl najednou veselým tónem, ale já cítila, že se přetváří. Nebyl veselý ani zdaleka. Ne podle toho, co se z něj převalilo do mě. Nechápala jsem to, ale věděla jsem, že to s Natem nechci řešit. A on mi teď nabídnul skvělou únikovou cestu. Tedy minimálně na dalších pár minut.

„To je v pohodě, už je mi líp, zvládnu si ho uvařit sama. Přece jen moji mámu by asi překvapilo, kdyby přišla domů z práce a našla kuchyň zdevastovanou.“

Pomalu jsem se zvedala z gauče a cítila přitom nepříjemné bodlinky bolesti, které mě zasahovaly více méně po celém těle.

Osten starosti šlehnul v mojí hrudi. Nahradil ho soucit a posléze pochopení. Snažila jsem se ze všech sil vytlačit Natovy pocity do ústraní, ale nedařilo se mi to. Měla jsem problém pochopit, jak se vlastně cítím já sama, protože všechno, co jsem momentálně cítila, patřilo jemu.

I přes bolest, která vystřelovala z mého pravého boku, jsem se dobelhala do kuchyně. Natovy pocity mě neopustily, ale alespoň zeslábly, což se dalo považovat za dobrou zprávu.

Znovu jsem se pokusila zatlačit Nata do pozadí a po chvilce úsilí se mi to podařilo. Konečně jsem se zase cítila jako já. Byl tu jen můj vlastní strach, obavy a panika.

Neměla jsem nejmenší chuť vařit si čaj. Moje tělo bylo ztuhlé a bolavé. Chtěla jsem si tak akorát dát sprchu, ale jediný způsob, jak se dostat ke sprše, byl dostat se ke schodišti. A to vyžadovalo projít obývacím pokojem, kde byl Nate. Po chvilce rozhodování jsem si řekla, že to risknu. Koneckonců, nemohla jsem se tu schovávat věčně.

Vyrazila jsem tou největší rychlostí, co to momentálně šlo – takže rychlostí srovnatelnou s hlemýždí.

„Asi už bych měl jít,“ poznamenal, když jsem kolem něj procházela. Nemohla jsem říct, že by mi to vadilo. Byla jsem vyčerpaná, jak fyzicky tak psychicky. Pousmála jsem se na něj. V tu chvíli ke mně doplula vlna pochopení.

„Uvidíme se ještě?“ nedalo mi to, abych se nezeptala. Možná jsem na něj v tuhle chvíli neměla náladu, ale ať už to bylo jakkoli, vytáhl mě ze sídla rady a nenechal mě tam. Dodržel svůj slib.

Povytáhl obočí. „Po tom všem, co se dneska stalo, bys mě chtěla ještě někdy vidět? Musím říct, že mě překvapuješ, Wintertonová.“

Cítila jsem z něj pobavení, které prostupovalo i jeho tmavýma očima. Chvíli jsme na sebe beze slova hleděli, ale pak jsem si uvědomila, co se děje a lhostejně pokrčila rameny. „Jen mám spoustu otázek, na které potřebuju odpovědi. A s Richardem se mi to probírat nechce.“

Nebyla to tak úplně pravda. Spíš jsem potřebovala nějaký záchytný bod, který by pro mě existoval v tomhle novém, nadpřirozeném světě. Protože v tomhle světě jsem neměla nikoho, na koho bych se mohla obrátit. A už dávno jsem pochopila, že moje matka v tomhle ohledu nebude nikdy k dispozici. Vyzařovalo to jen z jejího přístupu k magii.

„No, vlastně se uvidíme brzo. Konkrétně zítra odpoledne. Po tom dnešním výpadku, co jsi měla, jsem ti nestihl ukázat, to, co jsem chtěl.“

Okamžitě mi to došlo. „Vracíme se do Společenství?“ Zachvátila mě panika. Vzpomněla jsem si na Richarda. Na jeho falešný úsměv a na to, jak mi dal pomocí magie pár facek. Ne, na to místo jsem se nechtěla vrátit ani náhodou.

Nate okamžitě uhodl jakým směrem se moje myšlenky ubírají.

„Neboj se, co se Richarda týče, bude se od tebe držet dál. Dohodli jsme se se zbytkem Rady, že jestli na tebe zase něco zkusí, zavřeme ho do sklepa k bramborám.“ Nejspíš čekal, že se zasměju, ale mě to jednoduše nešlo. „Já bych samozřejmě zvolil radikálnější řešení, ale co naděláme,“ řekl nakonec. Pak přes sebe hodil svůj kabát.

„Už je ti líp?“ zeptal se mezi dveřmi. 

„Je mi fajn,“ odpověděla jsem a snažila se vytlačit jeho pocity, které do mě v důsledku jeho blízkosti narážely. Musím si najít někoho, kdo mi řekne, co má vlastně celá ta věc s „vím, jak se cítíš“ znamenat.

„To jsem rád.“ Z jeho hlasu se ozývala určitá zdvořilost a plachost, kterou jsem u něj ještě neslyšela.

„Dobrou noc, Raven,“ řekl nakonec. Lehce se na mě usmál a než jsem mu stihla odpovědět, byl už příliš daleko.

* * *

O něco dříve než jsem se stihla zhroutit na podlahu, mě zachytila čísi pevná náruč. Nedokázala jsem rozeznat, kdo to byl, protože jsem viděla rozostřeně. V hlavě mi dunělo.

„Tím je náš obchod u konce,“ řekla osoba, která mě držela. Bylo to jako bych se probudila. Ucítila jsem tu známou vůni citrusového šampónu. Její hlas zněl ostře, ale i tak bych ho poznala vždycky. Hlas mé sestry.

V dálce jsem slyšela mužský hlas. Zněl mi povědomě, ale byla jsem ještě příliš mimo, než abych poznala, kdo to byl a co vůbec říkal.

Běž! Nezastavuj se, dokud nebudeš na konci průmyslové čtvrti. Na parkovišti mám auto. Nasedni a nezastavuj tak dlouho, dokud ti nezavolám, ozval se sestřin hlas v mé hlavě. Cítila jsem, jak ode mě odstoupila, když se k ní přiblížil první z mužů.

Stihla mi ještě hodit klíče od auta, a pak už mi přestala věnovat pozornost. Slyšela jsem, jak zařinčely o špinavou podlahu. V hrudi mi škubalo, když jsem se sehnula pro ony klíčky, ale dokázala jsem je zvednout.

Vyběhla ze dveří obrovského skladiště. Byla jsem vyděšená jako ještě nikdy. O kousek jsem poodešla a opřela jsem se o stěnu skladiště tak, aby mě nebylo vidět. Slyšela jsem, jak někdo vyběhl ze dveří. Doufala jsem, že to byla má sestra, ale hrouda svalů, kterou jsem zahlédla z místa, kde jsem se schovávala, mi jasně napověděla, že se mýlím.

Dotyčná osoba ovšem nepředpokládala, že bych se zdržovala poblíž skladu, a proto běžela směrem k blízkému parkovišti. Ještě že jsem Blake neposlechla, jinak už by mě znovu chytili.

Jenže kdo? Kdo by mě chytil? Kdo mě uvěznil? Pátrala jsem ve vlastní paměti, ale ta mi nabízela jen obrazy dvou mužů, kteří mě pevně drželi každý za jednu paži a pak náruč mé sestry, která mě chytila, když jsem se hroutila k zemi. Neukázala mi však, kdo za tím vším stál ani co se se mnou dělo předtím.

Pak jsem, ale zahlédla malé, čtvercové okno, které bylo jedním z mála přívodů světla, které ve skladu byly. A pro mě mohly také znamenat přívod odpovědí na mé otázky týkajících se mých únosců. Věděla jsem moc dobře, že to bylo riskantní. Stačilo, aby mě některý z těch lidí zahlédl, a měli by mě znovu v pasti. Doufala jsem ovšem, že budou mít co dělat s mou sestrou a na rozhlížení nebudou mít čas.

Blake. Ano, musela jsem se podívat a zjistit, jestli je v pořádku.

Pocítila jsem bodnutí zklamání, když jsem zjistila, že mi okno neposkytuje výhled na mou sestru.

Jediná osoba, kterou jsem viděla, byl muž, který stál opodál a celou situaci, která se odehrávala před ním, potěšeně sledoval.

V tu chvíli mi klíčky od auta vypadly z dlaně a dopadly na měkkou trávu.

Potěšený úšklebek se neshodoval s ničím, co bych u něj dříve viděla. Ani ty ostré jiskry, které jeho oči šlehaly k mé sestře. Jejich temnota mi však byla známá dokonale.

V hlavě mi hučelo a já netušila, jestli to byl následek otřesu mozku nebo následek tohohle otřesného zjištění.

Uviděla jsem nůž, který jeho ruka svírala. Potěšení v jeho obličeji se ještě znásobilo, když mu má polomrtvá sestra padla do náruče.

A já byla absolutně paralyzovaná. Nedokázala jsem se pohnout z místa, jen jsem tupě zírala skrz okno skladiště, jak jeho nůž projel mou sestrou s takovou lehkostí, jako by krájel máslo.

Hlavou mi proběhla bezděká myšlenka. Nathaniel Montgomery mi zabil sestru.

Zezadu mi někdo tvrdě překryl ústa rukou a zabránil tak přísunu kyslíku do mého těla.

A v tu chvíli jsem se probudila.

Někteří mě asi budou nenávidět, ale já to takhle napsat musela. Proč pochopíte v dalších dílech. Kdyby měl někdo problémy s chápáním celého snu radím vám, ať si přečtete prolog, protože o tom v podstatě celá ta snová scéna je. 

Těším se na vaše názory, nápady a předpoklady a taky doufám, že mě neukamenujete. 

Vaše Shade

Autor: Shade (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Survivor - 7. kapitola: