Survival - 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak že by konec? Minimálně zčásti ano...

12.06.2013 (12:00) • darkAsh • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 871×

EDIT: Článek neprešiel korekciou!

Leyrothe fre Silvene

„Tři.“

Jakoby z dálky slyším hlas, který odpovídá jinému hlasu na jednu z nejčastějších otázek života. Nikdy mne nenapadlo, jak ošklivé je to slovo. Nebo spíš číslo. Není to ani brzo, ani pozdě, vlastně mi připomíná takovou tu hranici mezi životem a smrtí. Přísahala jsem, že se této hranici budu vyhýbat, nyní jsem přesně nad ní. Na druhou stranu mě může utěšovat, že se této hranici už budu jenom vzdalovat, jenže zrovna směrem, kterým nechci.

Ano, třetí hodina noční již odbila, a k desáté hodině dopolední, která by měla ukončit můj život, zbývá čím dál méně času. Jistým zvráceným způsobem se těším, protože ono si to člověk ve vězení zrovna neužívá. Mrzí mě, že jsem třeba neumřela už někdy dřív na nějakou nemoc, to bych mohla své poslední hodiny strávit jinak než sezením u vlhké studené zdi s rukama v okovech za zády. Dovedu si představit Ithrina, jak by se tomu smál. Na mě nejsou potřeba železné řetězy, stačila by podle něj i pavučina.

Při tom slově si vzpomenu na Arsanta. Jeho telepatie je stejně křehká jak pavoučí síť, teda pokud vůbec nějaká je, proto je Ithrinovi tak divné, že jsem neutekla, dokud to šlo. Ithrin chtěl utéct celý život, ale Arsantův otec by ho s pomocí právě telepatie přivedl zpátky. Pro tohle prý thrésani od imbrenů nemůžou prostě utéct.

Já nemohla utéct, protože bych si připadala jako zrádce. Ano, Arsantes je taky zrádce, ale nevadí mu to. Ani rozloučit se nepřišel, od návratu z toho výletu už jsem ho neviděla. Co když je tohle jeho práce? Nikdy jsem neměla potřebu chovat se k někomu mile, ale imbrenové si na to asi potrpí, takže mu to mohlo vadit. Třeba se mě chce zbavit.

Zbystřím ve chvíli, kdy zaslechnu ty kroky. A na malou vteřinu vím, nebo spíš bez jakéhokoli odůvodnění doufám, že je to Arsantes. Ani nevím, proč ho tak moc chci vidět, měla bych ho nesnášet.

Není to Arsantes. Nicméně zklamání netrvá dlouho, poněvadž mě upoutá stříbro na hlavě příchozího. Ithrin. Jiný thrésan otevřel dveře mojí cely, a Ithrin se vhrnul dovnitř.

„Máš minutu, nestojím o problémy,“ upozornil ho ten „thrésan vrátný“ nevraživě.

„Nemám tady co dělat,“ dodal Ithrin směrem ke mně na vysvětlenou. Pak, dřív než se můžu začít na něco vyptávat, mě zničehonic přitiskne k sobě a rukama pevně chytí ty moje za zády. Připadám si jako socha z kamene, protože nechápu, co to dělá. Skloní hlavu a položí si ji na moje rameno, takže na krku cítím jeho dech.

„Počkej do desáté, dokud ti neotevřou oni,“ zašeptá tak tiše, až si ani já nejsem jistá, že mu rozumím, a cosi studeného mi vloží do dlaně.

Poté se ušklíbne, rychle se odtáhne a odchází. Můj výraz čirého nepochopení asi stál za to, neboť se „vrátný“ po pohledu na mě křivě usměje.

Znovu se usadím na zem a poté, co odeznějí kroky a hlasy thrésanů, se pouštím do zkoumání Ithrinova dárku. Nepotřebuji moc času na to, aby mi došlo, že je to klíč. Ještě méně času vyplýtvám přemýšlením o zámku, ke kterému klíč patří. A po malé chvilce ohýbání a kroucení, ze kterého téměř chytám křeče, se mi ten zámek podaří najít. Po chvíli námahy se ozve tichounké cvaknutí a já cítím, že mám volné ruce.

Pomalu se zbavuji myšlenky, že Ithrinovi přeskočilo, protože jak jinak mi ten klíč mohl dát? Spíš se bojím, že jsem mu trochu kazila hru, ale to už je teď jedno. Takže počkat do deseti.

Po chvíli vytouženého spánku mě opět probudí kroky. Tentokrát jsou takové rázné, hlasité a nevyhnutelné, až je mi jasné, co se děje. Bude deset hodin. Imbrenové z celého města se scházejí na náměstí asi dvě ulice od vězení, aby se pokochali popravou, jejíž shlédnutí se jim nenaskytne zas až tak často, aby je to omrzelo. Upřímně, kdyby se někde vraždili imbrenové, tak mě to pokoukání taky neomrzí, i kdyby bylo k mání každý den.

Dva thrésani dokráčeli až do mého zorného pole, jeden z nich jen odemkl celu, druhý zamířil ke mně. Vyčkávám až do posledního možného momentu, dokud se nově příchozí neskloní k poutům.

V tom okamžiku mu skočím po krku, doslova. Dopadne zády na zem, já na něj, držíce ho pod krkem. Po chvíli zmítání se přestane hýbat. Myslím, že není mrtvý, každopádně nejsem natolik dobrotivá, abych to zjišťovala.

Zvednu se a rozběhnu se ke dveřím. Ten druhý thrésan tam bez mrknutí oka vyčkává. To je divné. Opatrně se protáhnu ven z cely, přičemž po něm vrhám po něm nedůvěřivé pohledy.

„Doprava a stále rovně,“ pronese potichu a zamkne celu, kde na zemi odpočívá jeho nejspíš ex-kolega.

Je mi jasné, že je tu něco špatně. Nebo to má Ithrin až takhle domluvené? Ale proč by to dělal? Když na to přijdou (a oni na to stoprocentně přijdou), bude na tom hůř než doteď já, neboť ho budou podezřívat z boje proti imbrenům. To znamená, že z něj budou chtít dostat informace za každou cenu, tudíž poprava by pro něj byla milosrdenství.

Tak či onak, čas běží a já to nemůžu řešit. Vrhnu poslední, napůl děkovný, napůl výhrůžný pohled na toho divného thrésana a co nejrychleji utíkám chladnou kamennou chodbou k místu, kde se větví do čtyř směrů. Dle instrukcí zahnu doprava a poté pádím rovnou za nosem, netuším jak dlouho, protože v tom okamžiku mi se vteřiny vlečou jako roky, přitom mám však pocit, jako bych běžela snad celý život.

Zastavují mě až dřevěné dveře, které jsou v kobkách celkem nezvyklé, možná proto váhám. Ale doteď šlo všechno skvěle, neslyším nikoho, kdo by mě pronásledoval. Nemám důvod těm pokynům nevěřit.

Zmáčknu kliku, a opatrně dveře pootevřu. Čekám, že se z nich vyřítí komando strážců toužící po mé smrti, ale nic takového se neděje. Proto se co nejtišeji vkradu dovnitř, do místnosti za dveřmi.

Zprvu nic nevidím, protože je tu snad ještě větší tma než ve zbytku vězení. Pod nohama ale cítím hladkou podlahu, pravděpodobně dřevo. Jistě nějaká kancelář či tak. Ale v kanceláři přece bývají imbrenové...

Najednou někdo rozsvítí světlo, a já na malý moment oslepnu, neboť jsem zvyklá na přítmí. Jakmile je to možné, rozhlédnu se kolem sebe. Měla jsem pravdu, je to kancelář, nicméně tu nikdo není.

Pravdivost mé poslední domněnky zpochybní pohyb dřevěných dveří, kterými jsem před chvílí přišla. V nich se objeví thrésan. Na první pohled se ničím neliší od všech ostatních, jež jsem měla za svůj život možnost poznat. Vysoký, blonďaté rovné vlasy lemující protáhlé uši a spadající k ramenům, bledá pleť, modré oči. Přesto na něm bylo něco zvláštního, něco na něm bylo špatně. Při pohledu na něj se mě zmocňoval jakýsi dojem zvrácenosti, zla. A rozhodně to nebylo uniformou vězeňské ochranky, i když ta k tomu taky přispívala svým dílem.

Prohlédne si mě od hlavy k patě, načež za sebou zavře dveře. Aniž bych chtěla, jedno obočí mi tázavě vyletí nahoru. Proč nevolá posily? Chce mě zabít sám? Chce mi udělat něco horšího? Při té myšlence se zachvěju a urychleně podél zdi couvám co nejdál, z dosahu toho blonďáka.

Thrésan se při pohledu na moje zděšení pousměje, pak zamíří ke mně. Za zády ucítím zeď, nemám kam utéct. Zřejmě tu skutečnost zjistil spolu se mnou, protože zrychlil krok, a za moment byl u mě.

„Necukej sebou a nebude to bolet,“ pronese téměř jemně. Natáhne ke mně ruku, ve které cosi zahlédnu. Nůž. Tak tohle teda ne, neutíkám tak dlouho jenom pro to, aby mě tu chlapec mohl v klidu podříznout.

Chvíli čekám, pak se mu s rychlostí hada pokusím protáhnout pod paží a utéct. Jenže neudělám ani krok, a jsem zpátky zády u zdi, s jeho rukou pod krkem. Na to ale nejsem zvědavá. Škubnu hlavou směrem dolů, a vší silou ho hryznu do dlaně. Zařve, ale navzdory očekáváním mě nepustí. Zato mi zdravou rukou uštědří facku, až se nechtě kousnu do jazyka.

Na nic nečeká, využije mého momentálního klidu a vrazí mi nůž do břicha, poté mě pustí. Chytím se v místě zranění a sesunu se podél zdi do sedu.

Ještě nikdy jsem se zraněním nezeslábla tak rychle, ale teď je pro mě moc velkou námahou i přemýšlení o tom, proč tomu tak je. Hlavou se mi šíří otupělost. Zavřu oči, kterýma už stejně nevidím víc, než rozmazaný šerosvit, pak mě pohltí prázdno.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: darkAsh (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování