Survival - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Všechno je v pohodě, všechno je dobré... A nebo taky ne. Třeba Arse pozná, že za všechno se platí.

03.06.2013 (13:00) • darkAsh • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 893×

Arsantes de fre Niewrostal

Vím, že se mi zdálo něco hezkého, ale když jsem otevřel oči do jasného slunečního světla, které zalévalo pokoj... Počkat, jasného?!

Vyskočil jsem z postele. Devět hodin, zaspal jsem.

Vyletěl jsem ze dveří a s přáním vzbudit Ithrina jsem rychlostí světla zamířil dolů do jeho pokoje.

Vpadl jsem tam celkem neomaleně, ale k mé smůle ho to nevzbudilo. Takže jsem pomalu natáhl ruku a zaklepal mu na rameno. Nic. Zoufale jsem ho chytil za obě ramena a pořádně s ním zatřepal.

V blesku se vymrštil a v setině vteřiny mě držel na zemi, oběma rukama pod krkem, kolenem mi tížil břicho.

„Vždyť mě udusíš,“ zasípal jsem z posledních sil. „Zaspali jsme,“ dodal jsem na vysvětlenou, jen co mi dopřál trochu kyslíku.

„Vážně?“ pronesl zamyšleně asi po minutě přemýšlivého ticha. Zmateně jsem přikývl, naopak Ithrin se záludně pousmál. „Ale my dnes máme svátek, imbrene. A víš čeho? Ne? Tak já ti to povím. Dneska totiž slavíme Den znovusepsání zákonů a kodifikace práva. Jednoduše řečeno, slavíme den,“ zlověstně se na chvíli odmlčel, „kdy jste z nás vy, imbrenové, udělali pouze poslušné bezpáteřné vrahy, naprosto závislé na svých pánečcích, kteří se k nám chovají hůř než ke špíně za nehty. Takže když už máme takový krásný den, tak mě aspoň nech dospat,“ dořekl Ithrin pomalu a zavrtal se zpátky pod peřinu.

Vyklepaně jsem se vrátil zpátky nahoru do svého pokoje. I Leyrothe poklidně spala, takže jsem byl asi jediný hlupák, který o tom svátku nevěděl.

„To myslíte vážně, že dostanu k tomu pečivu jenom tuhle trošku másla?“ Isobel seděla k mému neštěstí na židli po mojí pravici, takže jsem si mohl vychutnat její pisklavý hlásek zesílený na maximum. A mimochodem, upřímně, její máslo by mi vydrželo na tři takové snídaně.

„A tohle si taky vezmu,“ dodala vzápětí, když mi z ruky vytrhla sklenici s marmeládou, ve které se už nacházelo jen posledních pár lžiček, a vyklopila ten zbytek na svůj talíř.

Tohle už bylo moc i na mě, takže jsem se uraženě odebral do svého pokoje, kde jsem plánoval strávit celý den. Dalo by se s ní vydržet, kdyby byla škola a já měl aspoň chvíli klid, ale takhle? Nejlepším řešením by bylo někam vypadnout, jelikož pochybuju, že otec dovolí, abych se tady u sebe zamknul.

„Tak jo, možná bych otci mohl říct, že mám s někým sraz, a pak vypadnout do lesa směrem na východ podél jezera,“ začal jsem si pomalu mumlat.

„To ti nesežere, je to telepat, na rozdíl od tebe,“ vstoupil do toho známý, lehce ironický hlas.

„Co tady děláš?“ štěkl jsem na Leyrothe, opírající se o zeď v rohu. Myslel jsem, že je na snídani.

„Já tady bydlím.“

Zaúpěl jsem. A co by sama dělala, když je tak chytrá? Přesně na to jsem se zeptal.

„V prvé řadě bych si opatřila doprovod a svolení,“ sdělila mi milosrdně, jako by to byly ty největší banality. Očividně ještě otce moc nezná.

„A koho myslíš tím doprovodem?“ vyslovoval jsem pomalu, jakmile jsem to vydýchal. Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by mi tak často a efektivně hýbal žlučí. A v souvislosti s tím jsem si až teď uvědomil, že s Leyrothe přece nemluvím kvůli té věci... Na to ale bylo trochu pozdě.

„Isobel.“ O tom, že to myslela pouze sarkasticky, mne přesvědčil teprve pohled na její výraz. Celou tu dobu se mi jenom vysmívá.

„Vy jste asi opravdu dobré kamarádky, co?“ zaprskal jsem, ztrácejíc veškerou sebekontrolu. Nevím, jestli to bylo tím, že ji ta věta urazila, každopádně se najednou zatvářila unaveně a vážně, možná až strhaně.

„Máme společného nepřítele.“

Od té chvíle jsem tu větu nemohl pustit z hlavy, protože mi nedocházelo, co a hlavně koho tím myslela. Nebo možná docházelo, jen jsem si odmítal přiznat, že kdesi hluboko ve mně je malý kousíček duše, který ihned přišel na to, že Isobel nejvíc ze všeho nesnáší právě mě...

„Dobře, je mi jedno s kým, ale jak vyškemráš to povolení, to fakt nechápu.“ Jo, kapituloval jsem.

Ušklíbla se. Zase.

„Tak jak jsi to udělala?“

Rychlým krokem jsme se vzdalovali od domu, kdyby si to otec náhodou rozmyslel. Snažil jsem se vyzvědět, co na něj tak platilo, ale marně.

„Ona?“

Nadskočil jsem a zároveň se otočil o sto osmdesát stupňů, což muselo působit dost komicky, v té chvíli mi to ale bylo jedno. Pár metrů za námi stál Ithrin. Leyrothe nehnula ani brvou, takže o něm asi věděla. Bral jsem to jako zradu.

„Tak ona, jo,“ pokračoval posměšně, „ona by nezvládla ani klepnout kapra. Zařizoval jsem to já.“ Zcela přitom ignoroval Leyrothin dotčený pohled, za což jsem mu musel připsat jedno velké plus. Neměl jsem zrovna radost, že místo jednoho thrésana se mnou půjdou dva, ale na druhou stranu jsem se teď pod záminkou Ithrin nemusel bavit s Leyrothe.

„Ale kdo bude hlídat otce?“ nadhodil jsem, zatímco jsme se vrátili k naší původní činnosti: chůzi.

„Přece strážci paní de fre Mirtell a její dcery.“ Mluvil o mé tetě, provdala se do rodiny de fre Mirtellů, která je na tom s majetkem podobně jako my, tedy celkem slušně. „Tak jsem taky zařídil tenhle výlet, ti thrésani přijeli až dnes ráno, a ten od slečny Isobel přece nesnáší holky. Zmínil jsem se před tvým otcem o možných problémech s Leyrothe.“

Chtěl jsem se zeptat, jak je možné, že musí hlídat zrovna Isobel, když nesnáší i normální holky (ke kterým moje sestřenka rozhodně nepatří). Než mi došlo, že Ithrinův pojem holky označuje thrésanky.

Zamýšlel jsem, že se budu bavit s Ithrinem a tím vytrestám Leyrothe, která si tím pádem připadne odstrčená. Jenže to jsem netušil, že se ti dva budou bavit spolu a odstrčený budu leda já. Po chvíli už se mi úspěšně dařilo neřešit to, místo toho jsem se zaměřil na okolní krajinu. Naším cílem bylo místo, kde do jezera, podél kterého jsme šli, ústil potok. Podle mapy to byla cesta na půl dne, jezero je totiž značně protáhlé do „šíře“, zatímco „na výšku“ má jen pár set metrů.

Mapa lhala. Na mýtinu, u které se potok vléval do jezera, jsme dorazili s dvouhodinovým náskokem, za což mohli thrésani. Celou cestu šli rychle a remcali, že se loudám. No nic, pořád lepší než trávit čas s Isobel.

Ithrin se rozhodl prozkoumat sestup do vody, zatímco zbytek skupiny zůstal usazen v trávě.

„Jsi skleslý,“ oznámila mi Leyrothe. Tázavě jsem se po ní podíval a čekal vysvětlení. Počastovala mě podobným pohledem, než ještě dodala: „Proč?“

„Netuším,“ zavrčel jsem možná až moc vztekle.

„Jen jsem se chtěla omluvit za to s tou holkou,“ pronesla polohlasem a zatvářila se nepřítomně, „nic mi do toho nebylo.“

Překvapilo mě, že se omluvila. Takže jsem se sám se sebou domluvil, že jí možná dám ještě šanci si to spravit. Možná. Každopádně nevím proč, ale bylo těžké říct jí něco ošklivého. Seděla provinile vedle mě a usilovně zírala na zem, nohy složené pod sebou a ocas stočený kolem nich. Celkově mě zajímalo, jak moc ocas dokáží thrésani zkroutit, kdesi jsem četl, že jím zvládnou držet větev o průměru jen osmi centimetrů. To vylučuje možnost, že by se v ocasu vyskytovaly kosti.

„Leyr?!“ Thrésanka sebou trhla a šlehla pohledem po Ithrinovi, který na ni vzrušeně mával ze břehu asi o dvacet metrů jinde, než kde slídil před chvílí.

Zmíněná osoba se lehce neochotně vyhrabala na nohy a pomalým krokem zamířila ke břehu. Neměl jsem co na práci, tak jsem ji následoval.

„Dívej, rybky, krásně barevný,“ ukázal Ithrin do vody.

„Nic tam není,“ mračila se Leyrothe a já jí musel dát na pravdu.

„Ale je, přesně...“ Ithrin se zarazil v půli věty, neboť Leyrothe se naklonila, balancovala na špičkách a mně došlo, co se thrésan chystá udělat. Rychlým pohybem bělovlásce podtrhl jednu z nejistých nohou, rukou ji prudce strčil do zad. Leyrothe ze rtů uniklo něco jako tiché „ne“. V další vteřině se ozvalo poněkud hlasitější žbluňk.

„Neboj, nezmodráš... možná,“ přisadil si ještě, když se hlava, nyní s mokrými vlasy lehce šedavého odstínu, vynořila nad hladinu.

Doteď lituji, že jsem si ten její nevěřícně navztekaný výraz nevyfotil.

Už jsme byli blízko domova, protože stromy kolem se mi zdály povědomé. Ohlédl jsem se na Leyrothe. Její oblečení už vypadalo suše, takže jsme se nemuseli obávat případných otázek. Navíc mě taky trošičku zajímalo, jestli třeba nezačala modrat, ale kůži měla stejně bledou jako obvykle.

Obešli jsme posledních pár stromů a já spatřil náš dům, který vlivem paprsků pozdního slunce nabyl ostře oranžové barvy.

Jenže s tímto výhledem mne polil velmi nepříjemný, zvrácený pocit. Něco nebylo dobře. Něco mi tu prostě nesedělo.

Na tu záhadu jsem přišel až po uplynutí zhruba dvou minut, po dobu těch jsem totiž zíral na dům a snažil se najít původ toho špatného dojmu. V té chvíli se totiž zastavil i Ithrin a se slůvkem „sakra“ se připojila i Leyrothe.

„Co tu dělají?“ zašeptal vysoký thrésan zhrozeně. Měl na mysli dvě uhlově černá auta, která na dveřích zdobil bílomodrý znak. Znak bezpečnosti, policie... je jedno, jak se to nazve.

Poprvé v životě mi něco došlo okamžitě. Oni jsou tu kvůli tomu úkolu, co jsem dal Leyrothe.

Periferním pohledem jsem registroval Leyrothinu tvář, bělejší než obvykle. A tím neperiferním jsem sledoval otce, který vyšel ze dveří ze dveří a mířil přímo k nám.

„Tak co se děje?“ vybafl jsem hned, jakmile jsme s otcem osaměli v mém pokoji.

„Arsante...“ začal pomalu otec, jako by přemýšlel, jestli mi má sdělit nějakou velmi nepříjemnou zprávu. „Určitě ti došlo, proč sem přijeli.“

„Kvůli Leyrothe. Ale to se přece nemohl nikdo dozvědět,“ snažil jsem se to jakkoliv vyvrátit.

„Sám Liciin otec je u soudu jako svědek.“

Bylo to jako rána do hlavy. Takže oni nás prostě podrazili. Udělali jsme špinavou práci a teď jsme k ničemu, takže se nás jednoduše zbaví.

„Opravdu se to ještě nedá nějak... vysvětlit?“ zkoušel jsem a doufal v cokoliv, co by se dalo považovat za řešení.

Otec, který měl po valnou část rozhovoru hlavu schovanou v dlaních, ke mně vzhlédl, a mně se vrátil ten hrozný pocit.

„Přichází v úvahu jen jediné řešení,“ začal pomalu, „pan de fre Treivile popsal jako pachatele Leyrothe. Takže až se tě ti pánové, co přijeli, zeptají, jestli jsi své strážkyni přikázal toho chlapa zabít, tak odpovíš NE.“ Díval se na mě téměř omluvně, když dodal: „Jiné řešení není.“

Docházelo mi, co plánoval. Pokud se thrésan vzepře vůli svého pána a nedejbože někoho zraní bez rozkazu, jsou tresty velmi tvrdé. Pokud se to stane, čeká všechny z okolí pěkná podívaná. Na popravišti.

„Ale vždyť přece můžu říct, že to byl rozkaz. To bychom pak jenom zaplatili pokuty a nic by se nestalo,“ vychrlil jsem na jeden nádech. Tohle celé mi připadalo jako noční můra a já se chtěl probudit, a to hned.

„To nejde.“

„Proč? Peněz máme hromadu.“

„Podívej, teď o tom ještě nikdo neví,“ snažil se mě otec utišit pořád tím umírněným hlasem, „ale pokud bychom přiznali něco takového, bude to oficiální. Budou o tom vědět úplně všichni, a to by byla ostuda takového rozsahu, že si to nedovedeš představit. Přišli bychom o všechno, co budovaly všechny generace před námi, přišli bychom o veškerou čest, a s tím souvisí i peníze. Bylo by z nás nic,“ uzavřel otec. Očividně mu pomalu docházela trpělivost. Nadechl jsem se, abych se ho znovu pokusil přesvědčit, ale umlčel mě mávnutím ruky.

„Pokud to uděláš a řekneš to jedno NE, zůstane to v tajnosti. Dobře víš, že popravy jsou anonymní, takže...“

„Já nechci, aby šla na popravu!“ zaječel jsem, až sebou otec vyděšeně trhl. A taky se rozzlobil.

„Chováš se jak malé děcko,“ štěkl po mně svým obvyklým tónem, „a proto tedy jinak. Pokud to neuděláš dobrovolně, půjde to i násilím.“ V hlavě jsem ucítil tlak. Věděl jsem, co otec myslí... ta prokletá telepatie.

„Tak znovu, Arsante,“ pronesl a bolest v hlavě přestala, „co pro nás bude lepší?“

Vyděšeně jsem polkl. Doteď jsem si nevšiml, že se mi třesou ruce. „Já myslím, že říct NE.“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: darkAsh (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování