OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The sun of our lifes : 1. kapitola - Little miss perfect

13.01.2012 (20:00) • JustV • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 707×

Zase je tady, pomysleli si zde přítomní páni od věku sedmnáct až dvacet dva let. Ema, dívka chytrá, jako kdyby snědla Šalamounovo… však vy víte co. Málokdo znal její věk, všichni si mysleli, že co nevidět bude slavit osmnáctiny. V jejích očích šlo o pěknou holku, ale oplývala příliš velkou inteligencí, než aby si s nimi něco začala.
„To nám tady svojí ironií a rejpáním bude kazit to pečení prasete?“ otázal se Tomáš.
„Prosim tě mlč, nebýt jejího táty, jsme tu na pivu za tři padesát a nesedíme v teple v mým vlastním bytě, ale někde pod mostem,“ uzemnil ho Dominik, nevlastní bratr zmíněné dívky.
Totiž, jeho matka už dlouho žije s Eminým otcem a tak se ona, ačkoliv by radši ležela doma zahrabaná v knížkách, přinutí a jednou za čtrnáct dní přijede na víkend.
Nikdo toho o ní moc nevěděl - jen to, že je absolutní magor do knih, málokdy jí z pusy vyleze vlídné slovo a nikdy si nedopustila nějakou vtipnou poznámku, když se naskytla příležitost. A snad ještě to, že je až příšerně chytrá. A to takovým způsobem, že se před ní Dominikovy kamarádi báli promluvit. Ano, před čtrnáctiletou holkou.
Ale ať byla jaká chce, její otec sponzoroval jejich dovolené a dům, nebyla jiná možnost, než to ty čtyři dny za měsíc vydržet a snažit se se s ní moc nevídat. Dominik ji měl i přesto přes všechno rád, protože už ji znal od jejích čtyř let, ale stále nemohl přijít na důvod, jak se mohla tak změnit. Poslední dva roky s ní není moc řeč.
Dominik se rozlédl kolem sebe.
„Hajzlové," zakřičel směrem ke dveřím. Než aby se s ní viděli, radši se odešli nechat otravovat sedmdesátiletou babičkou.

***

Ema seděla v pohodlném křesle s knihou od jejího oblíbeného spisovatele Remarqua, když v tom jí zazvonil mobil.
„Prosím tě tati, jsi o dvě patra níž než já, nemohl by jsi prostě vylézt ven z tý pergoly a zavolat na mě?" spustila.
„Nech si kecy na koledu a pojď dolů, nikdo už nemůže a masa je tu hromada." Její otec byl zvyklý na její nálady a věděl, že soucitem si u ní nic nezíská, proto se s ní příliš nepáral.
„Ale tati..." začala Ema.
„Nezkoušej to, obleč se a pojď dolů. A natoč mi cestou pivo," pak se ozvalo pípání telefonu. Položil to.
Dole bylo asi deset totálně opilých kluků, jenž viděli smysl ženského bytí v tom, aby měli kam strčit své údy. Skvělý materiál na ironii a hnusné poznámky, pomyslela si.
Cestou na sebe koukla do zrcadla. Jde dolů oblečená v teplácích, starém triku a ještě starší mikině. Když se před nima neustále nakrucují ty slečinky v podpatkách a minisukních, ať mají nějakou změnu.
Podle otcových pokynů natočila pivo. V tom měla dlouholetou praxi, protože to bylo asi první, co táta chtěl, aby uměla. Odebrala se do pergoly, slušně pozdravila a začala si na talíř maso.
„Tomáši, plánuješ se dnes zase svlíkat a tancovat bez trika na stole, nebo jsi od minule začal míň pít?" položila svojí první rýpavou poznámku. Nikdo jí neodpověděl.
Asi hodinu seděla tiše a poslouchala, co si ostatní povídají až se narazilo na historku, ve které její rodič holil hlavu tomu tanečníkovi na stole. Začala se smát. Kluci se otočili. Bylo to asi poprvé, co se nesmála cizímu neštěstí. A o chvíli později, světe div se, začala si s nimi normálně povídat, dokonce jim sem tam došla pro pivo.
„Chceš Cuba Libre?" zeptal se jí táta. Ihned na to zareagovala její nevlastní mamá, že jí nepřijde vhodný, aby ve čtrnácti pila před zraky svých rodičů.
„Čtrnácti?" zeptalo se na jednou asi pět lidí.
„Ano, čtrnácti. Co je?" odpověděla Ema.
Někdo se vzpamatovával z toho, že někomu tak chytrému, krásnému a dobře, někomu, kdo je tak sexy, může být čtrnáct. Někdo se bavil hádkou otce onoho tvora a jeho budoucí chotí, která odešla nakvašeně spát. Ema si zatím vychutnávala colu s rumem, ve které rum nebyl ani cítit, ale měla podivnou radost z toho, že se ti dva zase pohádali.
„Tobě je vážně čtrnáct? Řekl bych ti tak sedmnáct, možná osmnáct," začal se s ní poprvé v jejich životech bavit Filip, už trochu společensky unaven.
„No, už to tak bude..." odpověděla mu. Kéž by jí bylo těch sedmnáct. To by byla nádhera. Uvědomovala si, že už jenom věk je zásadní problém, proč se s těmihle lidmi nemůže bavit i když by moc chtěla.
„Kéž by ti bylo osmnáct... To bych ti ležel u nohou..." býval by ještě pokračoval, ale uvědomil si, že ho určitě hned odpálkuje.
Ona se však jen potutleně usmívala a bylo to v tu chvíli to nejroztomilejší, co kdy viděl.

Autor: JustV (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The sun of our lifes : 1. kapitola - Little miss perfect: