OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sukuba 2. kapitola

04.03.2012 (18:00) • Nighe • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 801×

2. Nádherná - nenádherná

Vykračovala jsem si to směrem k Johnově třídě a při chůzi jsem si neustále popotahovala kalhoty. Bylo hrozné jít v tak obrovských a zároveň tak těsných trenýrkách. Na chvíli jsem se dokonce začala zaobírat tím, jak strašné spodní prádlo dokážou smrtelníci nosit- je snad Mike gay, když nosí tak těsné spodní prádlo? – a jsem teď i já gay?

„Pane Hastingsi?!“ zakřičel někdo za mnou a tím přerušil mé hororové myšlenky.

Po chvíli jsem se otočila, protože jsem nenašla nikoho jiného, na koho by mohl dotyčný volat.

„Ano?“ řekla jsem a pozorovala staršího muže, který rozčileně připochodoval ke mně.

„Jak je možné, že jsem od vás zase nedostal seminární práci?“ bručel.

„Nemám tušení,“ odbyla jsem ho a snažila se pokračovat v cestě, ale on mě popadl za paži a pevně mi ji sevřel.

„Vy víte, na čem jsme se domluvili!“ zaječel, až mi zaléhalo v uších, „ tak nechtějte po mně, abych se zachoval tak, jak bych měl!“

Zasyčela jsem a vymanila se z jeho sevření. Mít tělo Dahlie, svedla bych ho. Ale s Mikovým tělem to nebylo tak snadné, už jenom proto, že ho všichni očividně měli za svalovce bez mozku. Napadlo mě, že bych mohla ze starouše vysát energii a nechat ho někde vyprahlého v kabinetě, ale kdoví, co by se mnou ta síla udělala. Zamyšleně jsem prozkoumala Mikovy paže. Opravdu mohlo hrozit, že by po dalším dopingu vybuchly.

„Co s tím hodláte dělat?“ pištěl a jeho hlas vyjel o několik oktávek výš.

„Brzy vám ji přinesu,“ řekla jsem a konečně si všimla, jak je můj hlas nezvykle hluboký a prázdný, bez jakéhokoliv přemýšlení.

„V to doufám,“ zaskuhral po chvíli a utřel si kapesníkem zpocené čelo. „Běžte! Za pár minut začíná hodina!“ vykřikl rázně a hnal mě do třídy.

Když jsem se dostala konečně ke svému cíli a vešla do třídy, pár lidí mě pozdravilo, ale dál si hleděl každý svého. Okamžitě jsem zabrouzdala pohledem po Johnovi a zjistila, že v lavici sedí pořád sám. To byla moje šance. Přišla jsem až k němu a sedla si vedle něj.

Jen co jsem dosedla, nechápavě se na mě otočil.

„Čau,“ řekla jsem a frajersky si opřela ruku o lavici. Nemohla jsem se ale přestat dívat na jeho dokonalý obličej. Takhle zblízka byl ještě úžasnější a úplně mě odrovnal. Zamyšleně, aniž bych z něho spustila oči, jsem se snažila vylovit lesk z kabelky. Nikde jsem nemohla nahmatat kožené ramínko a v tu chvíli mi došlo, že jsem Mike. Sakra! Napomenula jsem se a dělala jako by nic. Ruce jsem si pohotově dala na lavici.

„Jak se vede?“ nenechala jsem se odradit a znovu zkusila navázat rozhovor.

„Jde to,“ řekl rázně a otočil se k tabuli.

„Co holky?“ šla jsem zpříma na věc.

„Přišel sis zase dokázat, jaký jsi borec?“

Nechápavě jsem svraštila obočí. „O tom žádná,“ zamumlala jsem, aby řeč nestála. Když mají být nepřátelé, tak ať jsou, uvažovala jsem. Můj nápad byl geniální a já z toho hodlala vyždímat co nejvíc.

„Viděls dnes tu novou holku?“ nadhodila jsem a zatajila dech.

„Jo a co jako?“ chtěl vědět a výhružně se na mě otočil.

„Já ti říkám, že do týdne je moje!“

Napětí, které nastalo, by se dalo krájet. Hleděli jsme si naštvaně zpříma do očí a já jsem čekala, až konečně řekne, že to on vyhraje.

Napětí pokračovalo, ale nic dalšího se nekonalo. Na chvíli jsem si připadala jako socha a on rozhodně taky tak vypadal. Jediné, co jsem z něj vnímala, byla nechuť, nechuť k Miku Hastingsovi. Ani jeden z nás za tu dobu nemrkl.

Najednou zazvonilo a tím se ta vypjatá chvilka uvolnila a John konečně otevřel pusu, aby něco řekl. Připravovala jsem se, že se strhne hádka. Budeme se hádat a možná se i porvem-jen ať je to zajímavé. Rozhodně, ale Johnovi neublížím, ne doopravdy…

„Klidně si ji nech.“

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopila, co řekl a udivilo mě to tak, že jsem zůstala znovu jako socha.

„Cože?!“ vyjela jsem naštvaně.

„Nemám o ni zájem,“ opakoval.

Náhle vešel do třídy učitel a přiměl žáky, aby se ztišili.

„Tak ty nemáš zájem?“ nechala jsem se vykolejit a podívala jsem se mu do očí-teď už ale s opravdovým vztekem.

„Klid!“ zahřměl učitel.

Tak tohle si líbit nenechám! Říkala jsem si a zvedla jsem se k odchodu. Hned jsem věděla, co udělám. Najdu tělo Dahlie a pak přinutím Johna, aby se do mě zamiloval-nic jako opravdová láska není. Je to vždycky kvůli něčemu-teď už mi to bylo jasné.

„Kam máte namířeno, pane Hestingsi?“ učitel se pohodlně posadil a věnoval mi arogantní pohled.

„Mám ještě nějakou práci!“ řekla jsem přísně a otevřela dveře.

„Takže vám píšu nedostatečnou,“ informoval mě s klidem.

„Víte, co mi můžete?“ zabouchla jsem dveře a nechala je všechny tam.

Učitel se neobtěžoval, ani za mnou jít. Všem se asi ulevilo, když Mike odešel…

Autor: Nighe, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sukuba 2. kapitola: