OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stvoření z hvězd - 5. kapitola

18.05.2015 (09:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 915×

GEORGE TRAWSN

Poslali mě domů. Prý, že jsem zažil velké trauma a musím si odpočinout. Jaké trauma, sakra! Ten zážitek vůbec traumatický nebyl. Ba naopak. Slyšet její hlas ve své hlavě bylo úžasné. Přemlouval jsem nadřízené, ať mě nechají v práci, že je mi dobře. Chtěl jsem tam být a vědět, co s ní udělají. Ale oni byli neoblomní. A rozkaz je rozkaz, ať je jakýkoliv…

Odemknul jsem dveře od bytu. Byl jsem zřízený. V hlavě jsem měl jen dnešní události a stále jsem musel přemýšlet nad jejími slovy. Nemohl jsem na to přestat myslet. Bundu jsem hodil do křesla a šel si nalít sklenku brandy, jak se pomalu stávalo mým zvykem. Možná bych mohl zavolat Sashe. Ta by mě jistě dokázala odreagovat. Potom jsem si však všiml obálky na barovém pultu. Položil jsem brandy a obálku vzal. Bylo na ní úhledným písmem napsáno: Pro George. Byl od Sashy. Pomalu jsem obálku roztrhl a začal číst.

                Drahý Georgi,

                Možná tě raním, ale jinak to nejde. Pamatuješ na naši dohodu, ne? A já snad konečně opravdu našla toho pravého, a proto je mi líto, že to musím ukončit a…

Odhodil jsem dopis. Nepotřeboval jsem to číst dál. A proč taky? Mám číst statisíce omluv, a to, jak ji to mrzí? Kecy. Nebyl to dlouhý vztah, teda pokud se tomu dá říkat vztah, ale líbilo se mi to. Nemůžu zapřít, že mě to nezklamalo. Smiř se s tím, Georgi, je prostě pryč. Takže odreagování dneska nebude. Mohl jsem jít do baru a zkusit štěstí tam. Stačí nahodit svůj okouzlující úsměv, zmínit se, že pracuji v armádě a každé se hned podlamují nohy a je moje. Chvilku jsem si s tou myšlenkou zahrával. Nakonec jsem ji však zavrhl. Dneska jsem na nic takového neměl náladu. Sedl jsem si do křesla se sklenkou brandy v ruce a znovu a znovu přemýšlel nad tou cizinkou…

TAIRA

Znovu jsem se probouzela se silnou bolestí hlavy. Nechávala jsem oči zavřené a přemýšlela. Co se vlastně stalo? Zklidnila jsem dech a všechno si v klidu opakovala. Takže, utekla jsem jim, potkala jsem toho muže, George, předala jsem mu své myšlenky, pak mě uspali. Ten muž, ano! Zdál se takový… jiný. Ostatním jsem nedůvěřovala, ale u něj to bylo jiné…

Otevřela jsem oči a posadila se. Byla jsem v malé místnosti. Jedna stěna byla prosklená a za ní seděli dva ozbrojení muži v uniformách. Zřejmě mí hlídači. V té samé stěně byly zasazeny i velké kovové dveře, které zevnitř neměly kliku. Ostatní stěny byly holé a bílé. V celé místnosti byla jedna postel, na které jsem seděla, a umyvadlo v rohu. Tohle nebyla žádná nemocnice ani nic jiného. Tohle bylo vězení. Opřela jsem se o zeď. Co teď se mnou udělají? Budou mě vyslýchat? Tomu muži jsem řekla, že jestli mě tady uvězní, tak ať mě radši zabije. On to neudělal. Mám to brát, jakože mě zradil? Možná neměl příležitost. Ne, to ne. On by to stejně nedokázal. Z jeho myšlenek dobře vím, jak je mnou fascinovaný a zároveň takový, že jen málokdy dokáže zabít. Jeho milosrdnou službičku jsem tedy mohla ze seznamu vyškrtnout. Začínala jsem být zoufalá. Vymýšlet plán útěku nemělo smysl. Nedostala bych se odsud. Tohle místo je bludiště! Nezbylo jen doufat, že to nějak dobře dopadne.

Seděla jsem a zírala na ty muže a oni zírali na mě. Prohrabávala jsem jejich myšlenky. Jeden, potetovaný, holohlavý, který by mě zabil bez rozmyslu, a druhý, drobný zrzek, který pomalu do pěti neuměl napočítat. Ale oba ze mě byli okouzlení a vyděšení zároveň.

„Ty jsi tuhle práci nechtěl, co? Bojíš se? Pořád si říkáš, proč jen tvůj otec tolik chtěl, abys šel do armády. Nechtěl jsi ho zklamat? Takoví jsou nejhorší. Co se neumí sami rozhodnout…“ 

Zrzek zblednul a vypadal, že za chvíli omdlí. Já se jen smála. Ne, že bych se zrovna vyžívala ve strašení ostatních, u nás doma to ani nešlo, když téměř každý telepatii ovládá, ale tihle lidé byli jiní. Věznili mě tady a já se prostě nudila. Holohlavec se naklonil ke svému kolegovi. Zatřásl s ním, křičel po něm, ať se probere a pak také ztuhnul.

„Hraješ si na drsňáka, co? A ostatní ti to baští. Proč prostě nepřiznáš barvu? To přece není žádná ostuda. Jenže ty jsi až moc povrchní, moc egoistický, je mi tě vlastně líto…“

Moc dobře věděl, o čem mluvím. Vyděšeně na mě zíral a jen nevěřícně vrtěl hlavou…

Byla to docela dlouhá noc. Nemohla jsem spát, ani jsem se o to nesnažila. V noci hlídače vystřídali a já jsem si opět hrála s jejich myšlenkami. Byli zděšení stejně jako ti předtím. Jeden však vypadal jinak. Měl podobnou mysl jako George. Jenže tenhle byl ještě jinačí. Byl šťastně ženatý a měl čtyři děti. Jeho jsem potom nechala, nezasloužil si to. Když mi ráno přes okno ve dveřích dával jídlo, usmál se na mě. Tenhle se mě nebál. Úsměv jsem mu oplatila…

Jídla jsem se ani nedotkla. Později jsem si však uvědomila, že jsem od té doby, co se mnou modul spadl, ještě nejedla. Vzala jsem si talíř k sobě. Chvíli jsem váhala. Byla to nechutná bílá kaše, ale hezky voněla, to se muselo nechat. Vzala jsem lžíci a trochu si nabrala. Byla to zvláštní planá chuť. Z domova jsem zvyklá na chuťově bohatší a ostřejší jídla. I naše nouzové příděly na lodích chutnaly lépe než tohle. Nakonec ale hlad převládl a já spořádala skoro celý talíř.

Ztrácela jsem pojem o čase, ale tipuji, že někdy po poledni přišli do cely další dva vojáci. Měli za úkol mě odvést za nadřízenými. Samozřejmě mi to neřekli, zjistila jsem to z jejich myšlenek. Chvíli se dohadovali, potom ale ten přátelský, co se na mě předtím usmál, otevřel dveře a pak na mě poprvé promluvil.

„Musíme tě odvést za admirálem. Chtějí si s tebou jen promluvit, nic víc. Nemají v plánu ti ublížit.“ Roztáhla jsem křídla a zasyčela. Couvl.

„Tak na co ta pouta?“ Podíval se na pouta ve své ruce a pokrčil rameny.

„To abys ty neublížila nám. Chápu, že je těžké nám věřit, ale stejné to máme my s tebou.“ Měl pravdu. A navíc tomuhle jsem mohla věřit. Pomalu jsem se narovnala a křídla složila na záda. Přešla jsem k němu a natáhla ruce. Opatrně mi pouta nasadil.

Procházeli jsme komplexem. Nechápala jsem, jak se tady dokážou orientovat. Dva vojáci šli přede mnou. Dva za mnou a já v zádech cítila jejich zbraně. Zabili by mě, kdybych se o něco pokusila? Došli jsme až do jedné místnosti. Uprostřed stál stůl a u něj několik židlí. U zdí okolo místnosti stálo asi deset vojáků. Usadili mě na jednu židli a pouta zasekli do kovového zámku na stole. Ti, co mě doprovázeli, odešli a já se začala najednou cítit nějak sama. Dostala jsem docela strach. Mé Lirry na rukou zežloutly. Tím mi daly jasně najevo, jak moc se bojím. Jejich barvy se měnily podle mých pocitů. Například červená znamenala vztek, zelená bolest a modrá radost a klid. Modrou jsem na svých Lirrách už dlouho nezpozorovala.

Po chvíli vešel do místnosti postarší muž. Na uniformě měl hodně medailí. Byl to zřejmě sám admirál. Posadil se naproti mně. Sledoval mě a moje pohyby. Já mu také na oplátku zírala do očí. Snažila jsem se jakkoliv zahnat svůj strach, ale nešlo to. Ještě chvíli si mě prohlížel a pak promluvil.

„Nevíme toho o tobě moc a rádi bychom se toho dozvěděli více.“ Odfrkla jsem si. Ani omylem, ty plesnivý dědku. Zřejmě z mého výrazu pochopil, že takhle to nepůjde. „Tak můžeme aspoň znát tvé jméno, když už nic?“ Zamyslela jsem se. Tohle jsem mu klidně říct mohla.

„Taira,“ řekla jsem klidně. Jeho koutky se mírně pozvedly.

„Já jsem admirál William Reddit. Je mi ctí.“ Usmíval se. „My vám opravdu nechceme ublížit, nemusíte se nás bát. Rádi bychom vás pouze poznali…“

„Mám vám důvěřovat?!“ skočila jsem mu do řeči a zachrastila pouty na svých rukou. „Proč? Svazujete mě tady a vězníte, tak proč vám mám věřit?“ Jeho úsměv zmizel.

„Asi máš pravdu,“ řekl „ale my jsme netušili, co od tebe můžeme čekat. Pochop, naše situace není o nic lehčí než tvoje. Možná, že když si promluvíme, tak oba můžeme změnit názor.“ Byla to slibná nabídka.

„Mám ale dvě podmínky. Chci, abyste mi sundali ta pouta, a také chci, aby zde byl přítomen kapitán George Trawsn.“ Čekala jsem na jeho reakci.

„Proč Trawsn?“ zeptal se nechápavě.

„Protože jemu jedinému jsem zatím schopna důvěřovat.“

Zavolali ho vysílačkou a on přišel ani ne do pěti minut. V patách měl toho doktora, který nesl velkou složku.

„Jste v pořádku?“ zeptal se mě rychle. Přikývla jsem. Z jeho myšlenek jsem zjistila, že si o mě dělal opravdu starosti. Jo, tomuhle jsem opravdu věřit mohla. Sedl si vedle admirála, doktor položil na stůl složky a sedl si z druhé strany. Admirál jim vyjasnil naši dohodu. Potom kývl na jednoho z vojáků a ten mu podal klíče. Natáhl se a moje pouta odemkl. Promnula jsem si zápěstí a vděčně přikývla. Cítila jsem, jak ze mě pomalu strach odplouvá a nahrazuje ho pocit klidu. Potvrdily to i mé Lirry, když změnily barvu ze žluté na modrou. Muži na to jen vyjeveně zírali.

„Můžeme nám tedy o sobě a o vaší rase něco říct?“ zeptal se admirál nedočkavě. Pomalu jsem kývla. Byla jsem rozhodnutá, že jim řeknu jen to, co sama uznám za vhodné. Nadechla jsem se.

„Tak tedy, mé jméno je Taira a pocházím z planety jménem Zarta, která leží asi patnáct světelných let od vaší Země. Zkoumala jsem vaši planetu v modulu na orbitě, jenže mé přístroje se porouchaly a já se zřítila.“ Nevěděla jsem co říkat dál. Ale byla jsem si jistá, že se začnou ptát.

Ptali se různě, na mé schopnosti, co znamenají mé Lirry, ale i na mou planetu. Toho jsem jim ale moc neřekla. Nechtěla jsem prozrazovat nic, co by mohlo mému světu ublížit, stejně tak jsem jim zamlčela i informace o naší technologii, která byla podstatně vyspělejší než jejich. Oni mi na oplátku pověděli něco o jejich světě. Když náš rozhovor skončil, měla jsem z lidí mnohem lepší pocit a oni ze mě taky. Pomalu jsme si začínali věřit.

Admirál se zvedl ze židle a otevřel ústa. Chystal se něco říct, ale potom jako by si to rozmyslel a ústa zase zavřel. Věděla jsem, nad čím přemýšlí.

„Klidně mě dejte zpět do té cely. Je mi jedno, kde se vyspím. Pokud už mě tedy nebudete považovat za vězně,“ řekla jsem klidně a admirálovi se očividně ulevilo.

Noc jsem tedy opět strávila v cele. Vojáci dnes zůstali na chodbě, takže jsem měla soukromí. Kovové dveře do cely nechali otevřené, takže jsem se mohla „volně" pohybovat po místnosti. Po tom, co jsem dojedla večeři, která se skládala ze zeleninového salátu, jak mi řekl dozorce, a byla mnohem lepší než ta kaše, jsem se natáhla na postel. Byla jsem docela unavená. Za dnešek se toho hodně událo. Bylo to lepší, než jsem mohla doufat. Docela jsem se s lidmi spřátelila. Z mých úvah mě vytrhl zvuk otevírajících se dveří…

Pokud byste měli zájem, ráda bych vás požádala, abyste do komentářů, nebo na můj email, který najdete na mém profilu, napsali, jak byste chtěli, aby povídka pokračovala, nebo jakou scénu byste si přali číst. Docela by mě to zajímalo. Děkuji a předem se těším na vaše nápady! :D

Eilan 

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stvoření z hvězd - 5. kapitola: