OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stvoření z hvězd - 3. kapitola

03.05.2015 (19:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 899×

GEORGE TRAWSN

Ráno jsem se vzbudil a Sasha už tam nebyla, což mě nepřekvapilo. Tenhle vztah byl čistě fyzický a já s tím byl smířený. Vlastně jsem teď ani vážnou známost nevyhledával. Mohl jsem mít tu, na kterou jsem si ukázal. Holky se na mě lepily jak mouchy na med. Líbilo se mi to. Zvedalo mi to sebevědomí do té správné výšky. Sashe to bylo jedno. Jasně mi řekla, že mě má sice ráda, ale že nadále bude hledat toho pravého. Vysvětlila mi, že má jisté potřeby, stejně jako každý, a proto by tenhle vztah nerada ukončila. Jsem vlastně taková její sexuální hračka, nic víc. Ale jelikož já mám potřeby úplně stejné, nevadí mi to. Tenhle vztah je pro mě takový únik z reality.

Musel jsem vyrazit do práce. Ráno máme poradu vyšších důstojníků a já si rozhodně nemohu dovolit přijít pozdě. Ale plánoval jsem si, že jakmile porada skončí, navštívím opět doktora Dieterta. Ne, že bych toho chlapa měl nějak rád a snažil se vyhledávat zrovna jeho společnost, ale od doby, co se stará o tu mimozemšťanku a má ji u sebe v laboratoři, je jeho společnost mnohem snesitelnější. Těším se, až ji znovu spatřím. Doufám, že ji konečně probudí. Chtěl bych vidět, jak se pohybuje a jak mluví a všechno to ostatní…

DR. DIETERT

Po poradě na velitelství jsem se vrátil do své laboratoře. Už bylo docela pozdě a já měl nárok na odpočinek. Zkontroloval jsem její stav. Vypadalo to dobře. Teda alespoň myslím, že ano, jelikož netuším, co je pro ni normální a co ne. Nadřízení mi nakázali, aby ji držel pod anestetiky. Jim se to lehce řekne. Nemůžu do ní pořád ládovat léky, může jí to ublížit. Poslední dávku jsem jí dával před pár hodinami. Vzal jsem injekci s anestetiky a chtěl jsem ji nabodnout do kanyly, která vedla do její ruky. Zarazil jsem se. Chvíli jsem přemýšlel. Pokud bych jí teď ta anestetika nedal, poslední dávka jí vydrží ještě na několik hodin. V těle má ještě zbytkové množství, a to ji udrží ve spánku dalších pár hodin. Odložil jsem injekci. Teď je ještě nepotřebuje. Pro jistotu jsem ale překontroloval pouta, kterými byla k lůžku připoutaná. Držela pevně. Sbalil jsem si věci, zhasl světla a šel jsem domů…

… hned si neuvědomíte, že to, co jste právě udělali, se může stát vaší osudovou chybou…

… nebo to možná chyba nebyla?…

Autorka:(Zatím ji znáte jen jako mimozemšťanka nebo ona. Jak vlastně zní její jméno? Nikdo na vojenské základně nemá ani tušení. Abych si však ulehčila psaní, prozradím vám to.)

TAIRA

Poslední, co si pamatuju jistě, bylo to, jak jsem se pokoušela manipulovat s řízením modulu. Potom už jen útržky. Muže, který mi svítil baterkou do obličeje, tmavý vnitřek nějakého vozidla, bíle zdi a zápach dezinfekce v nějaké laboratoři…

Třeštila mi hlava. Chtěla jsem se za ni chytit, ale mé ruce něco drželo. Donutila jsem se otevřít oči. Chvíli trvalo, než si zvykly na světlo. Byla jsem v té laboratoři s bílými stěnami. Ležela jsem na nějakém lehátku uprostřed laboratoře. Kolem mě ať už na stěnách, policích či stolech ležely různé přístroje. I z dálky jsem poznala, že ty, co jsem znala z domova, byly mnohem dokonalejší.  Zvedla jsem hlavu a zjistila, že jsem k lůžku připoutaná. Plácla jsem hlavou zpět do polštáře.

„Uklidni se a přemýšlej,“ řekla jsem si pro sebe. Dostala jsem rozkaz zkoumat tuto planetu. Přístroje v modulu selhaly a já se zřítila na povrch. Zřejmě mě zajali domorodci. Z rádiových signálů, co jsem zachytila, jsem zjistila, že planetu nazvali Země a říkají si lidé. Není to moc technologicky vyspělá rasa, alespoň v porovnání s námi. My postavili mezihvězdné lodě a zkoumáme vesmír a nové formy života už tolik generací. Oni stále věří, že jsou ve vesmíru jediní a vypustili zatím jen umělé družice a sondy. Je to zlé. Tato mise měla být naprosto tajná a nikdo z pozemšťanů o mně neměl nic vědět. Nevím, jak dlouho už tu ležím, ale jistě už mě stihli prozkoumat. Nesmí toho ale zjistit ani o trochu víc. Musím se odsud dostat. Zkusila jsem škubnout pouty. Nebyla moc pevná. Zapřela jsem se a trhla jsem, co nejvíc jsem mohla. Pravý řetěz povolil a já mohla lehce servat i ten druhý. Odfrkla jsem si. Jak může tohle někoho zadržet? Má síla by se u mě na planetě dala přiřadit k průměru. Naši muži byli ještě dvakrát silnější než ženy. Očividně zdejší lidé nemají vrozenou moc velkou sílu. To byl plus pro mě. Osvobodila jsem si nohy a slezla z lehátka. Podívala jsem se, co mám na sobě. Jen krátké šedé kraťásky a tílko. Mohlo to být i horší. Alespoň jsem nebyla nahá. Nebyla jsem ani moc zraněná. Drobné škrábance a modřiny se zahojily rychle samy. Ucítila jsem bolest na boku. Vyhrnula jsem si tílko a spatřila obvaz, kterým jsem byla omotaná od žeber až po boky. Bolelo to jako čert a nejvíce na levém boku. To ale nějak přežiju. Musela jsem vyzkoušet ještě něco. Narovnala jsem se a zavřela oči. Ze zad mi vyjela černá kožnatá křídla. Vyjekla jsem. Bolelo to. Nemělo to bolet. Roztáhla jsem je a trochu s nimi zamávala ve vzduchu. Potom jsem se zvedla pár centimetrů nad zem. Teď už žádná bolest. Aspoň tak. Složila jsem křídla na záda. Budou se mi hodit…

Najednou jsem na chodbě uslyšela kroky blížící se k laboratoři. Měla jsem výborný sluch, stejně jako čich, zrak a celkově všechny mé reflexy byly rychlé. Mí lidé se s tím prostě narodili. Ze všech druhů, co jsme kdy potkali, jsme v tomhle byli nejlepší. Kroky se rychle blížily. Co mám dělat? Mám si lehnout zpět a dělat, že spím? Ne. to by mě mohl znovu nadopovat léky. A ta pouta by mu jistě byla nápadná. Jestli mám někdy utéct, tak teď. Jako úkryt jsem se vybrala jeden z tmavých rohů místnosti, u kterého stála skříň, za kterou jsem se schovala a čekala na svou příležitost. Jakmile vešel, uslyšela jsem jeho myšlenky. A potom jen velké zděšení…

DR. DIETERT

Ráno do mě vrazil podporučík Truedten. Dnes byl ve službě nový. Upustil jsem všechny papíry, které jsem nesl. Celý se klepal. Měl jsem vyšší hodnost než on a mohl jsem mu udělit trest. Začal všechny papíry pohotově sbírat a omlouval se, jak jen mohl. Dneska jsem měl naštěstí pro něj docela dobrou náladu. Pomohl jsem mu s papíry a jeho omluvy přijal. Viditelně se mu ulevilo.

Došel jsem až do laboratoře. Přešel jsem ke stolu a položil na něj ty papíry. Potom jsem se otočil k ní…

„No doprdele!“ vykřikl jsem. Tam, kde měla ležet, bylo jen prázdné lehátko. Pouta byla zpřetrhaná. Měla celou noc spát, sakra! Večer jsem jí měl tu dávku prostě šlehnout a neřešit to. Otočil jsem se a šáhl po vysílačce. Zmáčkl jsem čudlík a nadechl se, abych oznámil na velitelství její zmizení. Nestihl jsem to. Někdo mi vyrazil vysílačku z ruky. Otočil jsem se. Stála tam ona. Vypadala famózně a děsivě zároveň. Propalovala mě velkýma zelenýma očima. Linky na jejím čele a rukou žhnuly doruda. Z poza zad jí trčel pár velkých černých křídel. Tak na to byly ty vaky v zádech, co jsem objevil při snímkování. Mohl jsem ji uspat. Na stole stále ležela ta injekce ze včerejška. Teď se k ní jen dostat. Jakmile jsem však udělal krok dozadu, vystartovala. Přirazila mě ke zdi. Byla rychlá a měla obrovskou sílu, přesně jak jsem říkal. Mírně se mi tou ránou zatočila hlava.

„Jak se dostanu z komplexu? Mluv!“ vykřikla. Velmi mě to překvapilo.

„Jak to, že mluvíš naší řečí?!“

„O to se nestarej!“ štěkla a znovu se mnou třískla o zeď „Chci vědět, jak se odsud dostanu!“

„Nedostaneš,“ řekl jsem rezignovaně, „je tady hodně vojáků. Jsi sice silná, ale tolik jich nepřemůžeš.“ Linky na čele a na rukou zežloutly, hned se však vrátily na původní červenou. Znovu se mnou třískla o zeď a potom mě bokem dlaně udeřila do krku, přesněji na místo, kde se měří lidem puls. Omráčilo mě to. Sesunul jsem se na zem. Viděl jsem, jak vybíhá z laboratoře a potom už jen tma. Jako kdybych usnul…

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stvoření z hvězd - 3. kapitola: