OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stvoření z hvězd - 15. kapitola

24.07.2015 (09:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1055×

CHEVEN

Šel jsem s ostatními vojáky. V naší jednotce byla asi tisícovka mužů. Měli jsme oblečené černé uniformy. Zpívali jsme. Naše hlasy se díky velkým hlasivkám, kterými nás matka příroda obdařila, rozléhaly do dálky a zněly mocně. Zpěv nám pomáhal zapomenout na to, co se vlastně chystáme udělat, a také nám dodával sílu pro boj. Cítili jsme, že na to nejsme sami a to potlačovalo strach. Kolem sebe jsem poznával tváře svých přátel, přátel, kteří za chvilku padnou. Věděl jsem to, již tolikrát jsem je viděl znovu a znovu umírat ve svých snech. Zahlédli jsme kraj nepřítelovy armády. Bylo jich méně. Píseň začala být dravější a prudší, to nás lépe vyprovokovalo k boji. Rozeběhli jsme se proti nepříteli se zbraněmi napřaženými před sebou… Krvavé. Všechno bylo od krve, ať už fialové zartské či žluté nepřítelově. Všude leželi mrtví vojáci. Prázdné výrazy v jejich očích se mi vryly do paměti jako nic jiného. Možná jsme vyhráli, ale ve vzduchu visel pach smrti…

S cuknutím jsem se probudil. Bylo to tak živé, zase. Až pohled na Tairu, klidně spící vedle, mě zase vrátil zpátky na zem. Vstal jsem a přešel potemnělým pokojem k velkému oknu, které bylo otevřené, takže dovnitř šel čerstvý vzduch. Opřel jsem se o rám a snažil se zklidnit svůj dech. Byl to jen sen, opakoval jsem si, ale hlásek v mé hlavě to vždy překřičel. „Bylo to skutečné, Chevene, tehdy ano. Bojoval jsi, viděl jsi umírat spoustu lidí a mnoho z nich zemřelo tvou rukou. Sledoval jsi, jak jim z očí vyprchává všechen život. A co tvé jizvy? Nejsou krásné, jak říká Taira. Jen ukazují, co jsi byl tehdy za zrůdu…“

„Chevene?“ ozval se za mnou hlas a přerušil tím mou vnitřní přednášku. „Děje se něco?“ promluvila Taira znovu, tentokrát z větší blízkosti. Otočil jsem se čelem k ní. Ve tváři měla zvláštní výraz. Pousmál jsem se a pohladil ji po tváři. Potom jsem zavrtěl hlavou.

„Nic, jen sen,“ pošeptal jsem a přitáhl si ji k sobě. Byl jsem tak nadšený, že je konečně všechno tak jako dřív, že mám Tairu jen pro sebe. „Půjdeme zase spát, co ty na to?“…

Zbytek času do královnina návratu jsme trávili s Tairou v jejich bytě. A to mělo hned dva důvody. Nebylo třeba nikam chodit a také fakt, že naše těla i mysli se po pozdně provedeném obřadu zmítaly neuvěřitelnou touhou po blízkosti toho druhého. Nevím ani přesně, kolik času jsme společně strávili. Ale jedno vím jistě. Takhle chci strávit zbytek života, Taiře po boku... Naše prázdniny skončily ve chvíli, kdy se Luciia vrátila domů. Byli jsme zrovna na pohovce, Taira seděla a já ležel s hlavou v jejím klíně. Prsty mi projížděla vlasy a objížděla rysy mého obličeje. Díval jsem se na tu nejkrásnější bytost ve vesmíru… Za námi se ozvalo odkašlání. Oba jsme vystřelili a ve vteřině byli na nohou. Královna stála ve dveřích a zvláštně se usmívala.

„Matko,“ řekla překvapeně Taira a strčila si pramen vlasů za ucho. „Už jsi zpět?“

„Očividně,“ odpověděla jí. „Chevene,“ kývla mi na pozdrav a já jí kývnutí oplatil. „Doufám, že jste si tady užili.“

„J-jistě,“ řekla Taira a věnovala mi významný pohled. Musel jsem se pousmát.

„No nic,“ ozvala se královna znovu. „Půjdu se převléknout a potom si promluvím s těmi pozemšťany,“ řekla a dříve, než jsme se jí stihli na něco zeptat, zmizela ve dveřích své ložnice. Ucítil jsem vlnu strachu. Linula se od Tairy. Bála se o osud svých přátel ze Země. Přešel jsem k ní a objal ji.

„Neboj,“ šeptl jsem. „Tvá matka zjistí pravdu a nevinné neodsoudí.“

„Já vím,“ řekla tiše a vzhlédla do mých očí. Ty její se v ten moment zalily slzami. „Ale co když nejsou nevinní?“…

GEORGE TRAWSN

Od Taiřiny návštěvy se tady nikdo jiný neukázal. Tedy když nepočítám střídání našich dozorců a těch, co nám donesli jídlo. Ani nevím, jak dlouho už tady sedíme. Nejhorší je na tom ta nejistota. Nevíme, co s námi bude…

Přišli dva muži. Na střídání dozorců bylo však ještě brzy. S Johnem jsme si vyměnili zvědavé pohledy. Vojáci přešli ke svým kolegům a něco jim říkali. Mluvili zartsky, takže jsme jim nerozuměli. Najednou se v silovém poli u naší cely otevřela ta puklina. Já i Johnatan jsme polekaně uskočili. Vojáci přešli k cele a kývli na mě.

„Vy, jdete s námi.“

„Já?“ vydechl jsem a podíval se na Johna. Ten pokrčil rameny. „Proč?“ zeptal jsem se. Vojáci si vyměnili pohledy. Jeden z nich se ke mně natáhl, chytil mě za paži a škubl se mnou, že jsem stál před celou ani nevím jak. Puklina se zavřela a za chvíli už jsme procházeli palácem. Prostředí čím dál víc připomínalo soudní budovu než vojenskou základnu. Jak se sakra může vlézt tolik institucí do jedné budovy? Vojáci otevřeli jedny dveře a vešli jsme dovnitř. U okna na protější stěně stála žena v dlouhém plášti a dívala se ven. Mírně pootočila hlavu a prolétla očima svou návštěvu, byla to královna, ovšem. Muži mě postrčili k židli před velkým masivním stolem a já se posadil. Ustoupili krok dozadu a postavili se do pozoru.

„To je v pořádku,“ řekla královna, aniž by se ohlédla, „Můžete jít.“ Stráže se na sebe nechápavě podívaly.

„Ale, madam…“ začal jeden, nestihl to však doříct.

„Myslím, že on mi neublíží,“ otočila se královna a mírně se pousmála. Voják se nadechoval na další protest, ale v tom královnin úsměv z tváře zmizel a nahradil jej přísný výraz.

„Jděte!“ sykla a vojáci byli ve vteřině pryč. Poté se opět otočila nazpět k oknu.

„Tak, co bude teď?“ ozval jsem se. Připadal jsem si, jako by na mě zapomněla. „Budete mě mučit? Týrat?“ neodpustil jsem si to. Na to žena zareagovala. Prudce se otočila a ve tváři měla výraz, který se velmi nápadně podobal tomu Taiřinu.

„To není můj styl,“ řekla. „Chci, abyste mi něco řekl.“

„Co?“ zeptal jsem se.

„Řekněte mi, že jste nevinný, pokud v to tedy věříte,“ vysvětlila.

„Cože?“ vyletělo ze mě. Velmi divná žádost.

„Prostě to řekněte,“ sykla a vypadalo to, že jí dochází trpělivost. Přišlo mi to nesmyslné, ale co jiného mi zbývalo.

„Já, poručík Siedls i doktor Dietert jsme nevinní. Admirál pracoval sólo,“ odříkal jsem jako v první třídě. Královna při mých slovech zavřela oči.

„Ještě jednou,“ šeptla a stále oči neotvírala. Povzdychl jsem si.

„Já, poručík Siedls i doktor Dietert jsme nevinní. Admirál pracoval sólo,“ zopakoval jsem.

„Znovu,“ řekla.

„Cože?! Proč?“ namítl jsem. Najednou otevřela oči.

„Řekla jsem znovu!“ okřikla mě. Cukl jsem sebou, jak jsem se lekl.

„Já, poručík Siedls i doktor Dietert jsme nevinní,“ řekl jsem ještě jednou s mírně roztřeseným hlasem. Nezdála se, ale šel z ní strach. Znovu oči zavřela a pomalu pokývala hlavou.

„Dobře,“ řekla, „věřím vám.“ Zvláštní výslech.

„To je fajn,“ ozval jsem se. Pousmála se.

„Ještě stále je tu něco, co s vámi musím probrat,“ začala. „Jde o Tairu.“

„Co je s ní?“ zeptal jsem se nejistě. Bál jsem se, s čím přijde, a tak nějak jsem tušil, že se mi to nebude líbit.

„Taira mi po svém příchodu na Zartu ukázala všechny své vzpomínky od doby, co přistála na Zemi. Byly tam jisté útržky, které byly silně spojené s vámi, a věci, které jsem viděla, se mi zrovna nelíbily. Jistě víte, o čem mluvím.“ Čekala na mou odpověď.

„Jistě,“ řekl jsem a těžce polkl.

„Dobře,“ přikývla a pokračovala. „To, co se stalo prvně, by se ještě omluvit dalo. Vaši lidé jsou v těchto věcech otevřenější a tak a nemohl jste tušit, že je Taira zasnoubená, ale to, co se dělo v záchranném modulu, už tak snadno smazat nejde." Znovu jsem těžce polkl a několikrát naprázdno otevřel pusu, než jsem se odvážil promluvit.

„Pokud vím, tak neporušil jsem zákon, ne?“ Pokývala hlavou.

„To možná ne, ale svými činy jste si pohoršil někoho, kdo má nad zákony Zarty moc. A velkou. Mohu klidně vznést obvinění, že jste mou dceru napadl, či cokoli jiného.“ Vstala, obešla stůl a pak udělala několik rychlých pohybů. Sklonila se, chytila mě za límec a přitáhla k sobě. „Tak hele, možná nejsi vinný zradou a pokusem o krádež naší technologie, ale to, co jsi udělal s mou dcerou, ti jen tak neprojde. A nejsem sama, kdo by tě rád vystřelil přímo do Ignis, rozumíš? Cheven by se nenechal dlouho přemlouvat. Sice ještě nevím, jak tě potrestám, ale jen tak to nenechám, rozumíš?“ Zděšeně jsem přikývl. Měl jsem naděláno až v ponožkách. Královna mě pustila a do místnosti vešli vojáci, kteří mě vzali a opět vedli palácem pryč…

TAIRA

Doba, kterou jsme strávili s Chevenem spolu jen sami dva, byla úžasná. Nemyslela jsem na nic jiného než na nás dva. Bylo to stejně krásné jako předtím a já byla tak šťastná a plná Chevenovy lásky.

Jediné, co mě trápilo, byly mé Lirry. Silně mě pálí a svědí. Začalo to hned po naší první společné noci. Divné je, že jsme se v poslední době nějak nezranila ani nic jiného, takže netuším, co to mohlo způsobit. Cheven musel jít něco zařídit na Orsay a já měla volno. Pálení už se nedalo vydržet, proto jsem se rozhodla zajít za doktorem. Svěřila jsem se mu se svým problémem. Vzal moje ruce a dopodrobna si je prohlížel. Zarazil se u mé levé ruky.

„Tahle,“ řekl a přejel po jednom z mnoha ornamentů. „Je nová?“ zeptal se.

„Nová?“ nechápala jsem, ale ruku si prohlédla. Měl pravdu. Předtím tam nebyla. Polkla jsem. „Ano, je.“

„Udělám vám skeny celého těla, pro jistotu,“ řekl a ukázal na lůžko. Lehla jsem si a zajela i s lůžkem do úzkého skenovacího přístroje. Přemýšlela jsem. Co znamená nová Lirra?... A pak mě to trklo. To ne, to není možné! To nemůže být pravda!

Posadila jsem se na lůžku a doktor byl za chvilku u mě. Na tváři mu pohrával zvláštní úsměv.

„Myslím, že můžu pogratulovat nejen vám, ale i celé Zartě. Jste těhotná.“…

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stvoření z hvězd - 15. kapitola: