OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Strážce světů 3

17.11.2012 (11:00) • Tessi • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 681×

Osudový pád? 

Jsem v lese, celá od krve. V rukou držím meč a kolem se válí miliony mrtvých těl. Nohy mě neposlouchají, nemohu se hnout! Musím utéct, něco tu je, něco, co mě sleduje! Pomalu se rozprostírá hustá mlha, vítr zchladl a celý les se ponořil do hluboké tmy. Zapraskání větviček, můj dech se zrychlil. Stále se nemohu pohnout, jako by ta mlha mě poutala na místo. Mlha, co pokrývá těla všech mrtvým a čerpá z nich jejich schopnosti. Další zapraskání. Musím utéct, jinak mě ta mlha také pohltí! Vší silou se bouchnu do rány na pravé noze. Bolest mi povolí ztuhlost strachem a já se konečně mohu rozběhnout. Znovu začaly praskat větvičky, někdo za mnou utíkal. Přeskakuji přes mrtvá těla, kličkuji mezi stromy, utíkám tak rychle, jak mi to jen nohy dovolí. Konečně už vidím světlo, zrychlím. Vzduch je čím dál tím víc těžší. Vyběhnu z lesa, musím se zastavit, jinak bych spadla do hluboké propasti pode mnou. Nevím, co dál. Buď dopředu a zabít se jako srab, nebo zůstat a bojovat, dokud budu moci.

„Už mi neutečeš!“ řekl někdo za mnou chraplavým hlasem.

Pomalu se otáčím a přitom pevně tisknu ve své ruce meč. Osoba, co na mě promluvila, pomalu vychází z lesa, cítím, jak si mě jeho oči prohlíží. Do obličeje mu vidět nejde. Obličej má zakrytý přilbou a tělo mu halí tmavé stíny. Natáhne ke mně ruku, já uhnu.

„Proč nedokážeš přijmout to, že už si prohrála? Vzdej se, už nemáš pro co bojovat. Přijmi mě za svého krále a podvol se mi. Staň se mou královnou. Společně pak můžeme vládnout. Ty a já …“

„To raději zemřu!“ vykřikla jsem a zaútočila. Uhnul a o krok ustoupil.

„Tenhle boj už máš dávno prohraný!“

„To si myslíš jen ty!“ řekla jsem a vyběhla proti němu.

Byla jsem už skoro u něho, mohla jsem ho zabít, ale najednou jako kdybych ztuhla. Nemohla jsem se ani hnout. Kolem mě byla hustá tmavá mlha. Vypadalo to, jako by mě chtěla pohltit. Sevřelo se mi hrdlo. Zalapala jsem po dechu.

„Vidíš, co dokážu? Vidíš, jak by bylo snadné tě teď zabít?“ řekl a pomalu přistoupil ke mně blíž.

„Tak proč to neuděláš?“ vychraptěla jsem ze sebe.

„Prostě to nejde. Chci to, co máš uvnitř. Chci tvou sílu, tvou moc. Chci tě celou,“ řekl, pohladil mě po vlasech a ještě dodal „dnes tě možná nedostanu, ale brzy budeš má!"

Obrátil se a namířil si to pomalu do lesa. Mlha, co svírala mé tělo, pomalu povolovala. Muž luskl prsty a z lesa se ozvalo praskání větviček a křupání suchých listů. Po chvilce přiběhl vlk. Černý jako temné noční nebe. Jedno oko měl modré a druhé hnědé. Muž mu jen něco potichu řekl a náhle zmizel. Vypadalo to, jako by se rozplynul. Temná mlha náhle zmizela a já se znovu mohla hýbat. Narovnala jsem se a připravila na obranu proti vlkovi. Ten se jen přikrčil a s vrčením vycenil své špičaté a na první pohled ostré tesáky. Rozběhl se proti mně. Kdybych neuhnula, nejspíš by mě převálcoval. Máchla jsem mečem. Vlk se výpadu takřka vyhnul, zůstal mu na čumáku menší škrábanec. Naštvalo ho to. Znovu na mě zaútočil. Tentokrát se mu to povedlo. Zakousnul se do mé pravé ruky, ve které jsem držela meč, ten pak upadl s cinknutím na zem. Levým loktem jsem vlka vší silou praštila do hlavy. Vlk zavrávoral a povolil skousnutí. Rychle jsem vyprostila svou ruku z vlkovy tlamy a utíkala k propasti, modlící se za to, aby mě vlk následoval. Mé přání se vyplnilo. Narovnala jsem se a čekala na správný okamžik. Vlk se rychle přibližoval. Už byl skoro u mě, vší silou vyskočil do vzduchu. Na tento okamžik jsem čekala. Neváhala jsem a uhnula na stranu. Bylo to skvěle promyšlené, až na to, že se vlk zachytil za mou bundu. Strhl mě s sebou do propasti. Padali jsme dolů a já už jen čekala na smrtelný náraz do země. To, co se stalo potom, mě velice překvapilo. Vlk mě chytil tesáky za bundu a položil si mě na záda. Už jen pár metrů a budeme na zemi ležet jako jedna velká placka.

S leknutím jsem se probudila. Posadila jsem se na posteli a rozhlížela jsem se všude kolem. Už jsem nebyla v lese, už jsem nebyla nad propastí a v žádném případě jsem nepadala dolů propastí. Seděla jsem ve srubu a celá zpocená hrůzou jsem se snažila uklidnit. Pomalu jsem se zvedla. Pár prkýnek pode mnou zapraskalo.

„Terez? Jsi vzhůru?“ ozvalo se zdola.

„A..Ano,“ rychle jsem odpověděla.

„Pospěš si! Za chvilku musíme vyrazit za ošetřovateli.“

„Dobře, jen se obléknu“

S úlevou jsem se posadila na zem a odfoukla si z obličeje pramen mích vlasů. Pousmála jsem se a v hlavě si říkala: „Byl to jen sen, jen hodně praštěný sen“ 

Autor: Tessi, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strážce světů 3: