OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stín za oknem - Prolog

26.09.2010 (19:00) • petrusha • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 651×

„CRRRR,“ školní zvonek drnčí přes celou budovu.

„Alice, probuď se, už je konec hodiny!“ třese se mnou Kamča.

„Ježiš já nespim, já jenom relaxuju,“ odvětím nevrle a pomalu si sklízím věci z lavice. Nebyla to samozřejmě pravda, to co jsem zažila, se totiž určitě ralaxací nazvat nedá, ostatně ani spánkem ne. Ty divné sny mě pronásledují už asi měsíc, nejsou to tak úplně sny, protože při nich nespím. Je to jako kdybyste mrkli a najednou byli někde jinde, poslední dobou už mi dělá problémy poznat, co je realita a co sen.

Stojím u skříňky, už ani nevím jak, tahle obvyklá rutina, šourání se od skříňky do třídy a ze třídy do skříňky, už mi nedělá problémy. Koukám na rozvrh: „Hmm, matika,“ řeknu si pro sebe.

„Máš úkol?“ ozve se mi za zády.

„Vypadám snad na to, že bych ho měla?“ odpovím automaticky, ani se neotočím, abych zjistila, kdo se mě vlastně ptal a šoupnu si učebnici do tašky, zamknu skříňku a padám na další hodinu. No aspoň, že je přede mnou jenom ta matika, při ní se aspoň nemusím myšlenkami toulat jinam. Je to asi jediný předmět při kterém se dokážu soustředit, v linkách popsaných čísly a písmeny si připadám bezpečně, naproti tomu základy společenských věd jsou doslova peklo. Jakoby nestačilo, že při každé další větě profesorky začnu přemýšlet nad vším možným, jenom ne nad tím, co zrovna probíráme, a teď ještě do toho ty sny.

Dojdu do třídy, udělám v rychlosti domácí úkol, jen tak tak před tím než zazvoní, a pak už mě čekají jen definiční obory a nerovnice.

Stoupnu si ke skříňce a přemýšlím, jestli jít na oběd. Hlad ani náladu na dlouhou frontu plnou překřikujících se prváků nemám. Kašlu na to. Radši půjdu domů dřív a trochu se vyspím, večer mě totiž čeká překvapení. Samuel slíbil, že mě vezme na lov. Ale co si vezmu na sebe? Už mě nebaví jezdit metrem v černé mikině s kapucí a tvářit se zle, dneska mám náladu na něco trošku dramatičtějšího. Vždycky jsem si chtěla vzít černé dlouhé šaty a kápi, co jsem dostala k narozeninám, ale i po přeměně mě občas děsí pohledy cizích lidí. Samuel se mi vždycky směje a říkává: „Nebuď jak malá, tobě se snad nelíbí ta síla strachu, která se rojí kolem tebe?“ Musím říct, že mi to dodává značnou sebedůvěru i sílu, ale nemůžu vystát děti. Pokaždé když vidím tu čistou auru, cítím hanbu, hanbu za to čím jsem.

Ještě že za dne to nepůsobí, říkám si, když nastupuju do autobusu. Aspoň chvíli můžu žít jako normální člověk. Nikdy jsem si nestěžovala na to, čím jsem, nechápu, jak by někdo mohl. Nikdy bych noční život nevyměnila, za nic na světě. Vždycky mě bavilo pozorovat lidi v autobuse a přemýšlet o tom, co asi tak dělají, jakou mají povahu. A teď znám odpověď na tyhle otázky, stačí se jenom soustředit a dívat se, říkáme tomu profilování. Samuel mě to naučil, i když sám říkal, že mě to ani učit nemusel, prostě to mám v sobě, myslím že i proto si vybral právě mě.

„Zdovolením!“ křičí nepříjemná bloncka přes celý autobus, prodírá se přes záplavu školních batohů a brumlá si něco o tom, jak zbožňuje tyhle nevychovaný fracky. Sednu si, do uší si dám sluchátka a nechám se unášet zašpiněnými uličkami pražské periférie.

Autor: petrusha, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín za oknem - Prolog: