OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Status Moriendi - 3. kapitola

21.07.2015 (12:00) • Erika • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 740×

V jednom z největších domů v ulici se na noční klid rozhodně nehraje. Ve všech oknech se svítí, některá zběsile blikají a ven se line hudba, která uvnitř budovy musí být naprosto ohlušující. Před dveřmi stojí několik mladých chlapců a rozjařeně se něčemu smějí. A to i přesto, že půlnoc již klepe na dveře.

Stela se protáhne mezi řádně podnapilými chlapci, kteří okamžitě začnou za slečnou v džínsech a černém triku s jasně žlutým nápisem Nirvana pokřikovat, přestože se jistě nikdy neviděli. Hodí po nich letmý úsměv, spíše pobavený, když v těsném závěsu za ní míří Sirius, darujíc každému členu skupinky zamračený pohled.

„Tos' nemusel,“ mrkne na něj Stela, když se vyhrabou za branku pozemku. Posadí se na nízkou zídku u na zeleno natřeného plotu, nohy v úzkých Martin botkách vystře před sebe. Sirius se opře o plot vedle ní a sleduje, jak si děvče přes záda přehazuje khaki zelenou bundu. Pod hvězdami rozhodně žádné teplo nepanuje.

„Ale no tak,“ ušklíbne se, „ještě bych vypadl ze zvyku.“ Chlapec se zkusmo poplácá po kapsách černých kalhot, aby se ujistil, že má vše, s čím přišel, a že to někde nenechal povalovat se. Představa, jak zítra ráno hledá svou peněženku, jej upřímně děsí. „Hodláš se tam ještě vracet?“ mrkne na Stelu.

Děvče zavrtí hlavou. „Jestli ještě jednou uslyším Briana Johnsona řvát, že je na Highway to Hell, asi mi hrábne,“ prohlásí se smíchem, odkazujíc na svou oblíbenou písničku od AC/DC. Čeho je ovšem moc, toho je prostě moc. „Asi bych měla jít domů, chci stihnout poslední metro.“

„Doprovodím tě,“ vyhrkne okamžitě Sirius, tak předvídatelně, že jej Stela téměř stačí zastavit včas.

„Klid. Chtěl jsi sem jít, Tom je tvůj kamarád, nebudu tě tahat pryč před půlnocí,“ obhájí ještě svůj názor na celou věc a vyskočí na nohy. „Navíc – nejsem malá. Je to jen pár stanic a není zas tak pozdě. Zvládnu to.“

Sirius by jistě ještě trochu protestoval, ale vzdá to dřív, než se vůbec o cokoliv pokusí. Ví, že u Stely by s tím moc nepochodil. A tak tedy přikývne, souhlasí. Rozloučí se se svou kamarádkou, popřeje jí šťastnou cestu, a než odejde, apeluje na ni, aby mu napsala, jen co dorazí domů. Je milé, jak starostlivě se chová, ale někdy to trochu přehání… I přesto mu to Stela nikdy neměla za zlé.

Děvčeti nezbývá než jít asi patnáct minut pěšky, na Radlickou, stanici žluté trasy B, ale než stačí dojít k samotným eskalátorům, zastaví ji muž v jasně zelené bezpečnostní vestě. „Je mi líto slečno, metrem se nikam nedostanete.“

„Jakpak to?“ podiví se Stela a nakoukne na jedoucí eskalátory přes rameno nepříliš vysokého muže. A to je co říct – ona sama je dost malá.

Pracovník dopravního podniku pokrčí rameny. „Skokan,“ vysvětlí jednoduše. Pod očima se mu rýsují tmavé pytle, značící únavu. Musí toho mít dnes plné zuby.

Stela má co dělat, aby neobrátila oči v sloup. Opravdu si musí opilí sebevrazi vybírat tu nejméně vhodnou dobu na skákání pod jedoucí metro? „Kdy to pojede?“ otáže se.

„Dnes už ne. Je mi líto, musíte to vzít jinak.“ S těmi slovy se muž od mladé slečny odvrátí a několika kroky doběhne pár, který se už už žene k eskalátorům, aby jim řekl pravděpodobně ty samé informace.

Stela se otočí na podpatku a vydá se ven z vestibulu metra. Z kapsy vytáhne telefon hlásící tři minuty po půlnoci. Může zkusit doběhnout na stanici Anděl, jestli metro nepojede tam, a modlit se, aby chytila poslední metro, které jede někdy po čtvrt. Ale to by buď musela mít neuvěřitelné štěstí na jedoucí tramvaj, nebo se vrhnout po celé Radlické dolů a modlit se, aby to stihla včas. Nakonec se rozhodně rezignovat. Postaví se kus od tramvajové zastávky a v kontaktech svého chytrého telefonu najde číslo na taxi službu. Zrovna, když chce zahájit hovor, něco ji donutí zarazit se. Po zádech jí přeběhne nepříjemný pocit, celé tělo jí pokryje husina. Jako když na vás sáhne smrt, tak se to přeci říká.

Stela spustí ruku i s telefonem k tělu a ohlédne se za sebe, k vestibulu metra. Očima pátrá ve tmě, osvětlené oranžovým světlem pouličních lamp. Pár, který viděla, se pomalu vydává svou alternativní cestou, nejspíš si jdou ještě někam sednout. Po Radlické se prořítí několik aut rychlostí o dost vyšší, než to předpisy dovolují.

Děvče stočí hlavu zpět před sebe a téměř vykřikne, když zjistí, že zhruba metr před ní stojí jakási postava. O krok ucouvne a pohlédne do tváře mladé, vysoké ženy s rudými, vlnitými vlasy svázanými do trochu pofiderního drdolu, oblečenou v kozačkách a černém baloňáku. Sama se musí zasmát své schíze. „Omlouvám se,“ vydechne. „Nedívám se před sebe.“

Žena jen zavrtí hlavou a něco zamumlá, ale to už ji Stela obchází. Pokud se jí nepodaří sehnat taxík, prostě se vrátí k Tomovi domů a možná si užije ještě nějakou zábavu, proč ne. Rodiče stejně jistě nepočítají s tím, že se vrátí. Říkala, že možná u někoho přespí…

Než ovšem vytáhne svůj telefon podruhé, cestu jí zatarasí další postava. Tentokrát je to postarší muž s kapucí vraženou hluboko do čela. I nyní zamumlá Stela něco na omluvu a udělá úkrok, aby mohla neznámého obejít. Muž ji ovšem pevně chytne za zápěstí a je nadmíru jasné, že ji už nehodlá pustit.

„Co to děláte?!“ vyhrkne a cukne rukou, přestože je to zbytečné. Celým tělem jí okamžitě proběhne strach, vědomí přehraje krátkou výčitku: Proč jen jsi nenechala Siriuse, aby šel s tebou. Žena, do které vrazila před tím, se k nim rychlým krokem blíží, a ve stínu děvče zahlédne ještě jednu postavu.

„Pusťte mě!“ zkusí to ještě. Tvář muže, jež ji drží, se stáhne do pobaveného úšklebku, a zrovna když se nadechuje, jako by snad chtěl něco říct, Stela udělá malý krůček dozadu a vší silou vykopne. Tvrdá bota dopadne přesně na nejcitlivější místo mužského těla. Neznámý na moment strne, než se mu obličej stáhne bolestí. Pustí dívčinu ruku, klesne na kolena a se šíleným sténáním si zakryje rozkrok obrovskými dlaněmi.

Stela na nic nečeká, vyrazí přímo směrem k vestibulu metra. Stojí tam přeci ten chlapík, mohl by jí pomoci… Stačí ovšem udělat jen pár kroků, než ji jakási osoba čapne za rameno a strhne ke straně. Sletí na asfalt a nepříjemně se uhodí do hlavy, až jí před očima malé hvězdičky zatančí a hodnou chvíli v tom ještě pokračují. I přesto však vidí, jak k ní žena s rudými vlasy přistoupí, chytne ji za límec bundy a přitáhne k sobě.

Děvče rukama šmátrá kolem, ale je jí to houby platné. Cítí, jak jí z rány na hlavě stéká krev a mísí se s hustými, kudrnatými vlasy. Žena si přitáhne její tvář těsně k té své, až Stela cítí, jak se nadechuje, aby něco řekla. Ale nestačí to. Z ničeho nic vyvalí oči, div jí nevypadnou z důlků. Teprve teď si děvče všimne, že jsou světlounce modré, téměř bílé. Ta žena je slepá, probleskne jí hlavou těsně před tím, než s děsivým, bolestným výkřikem padne ke straně. Ruce si tiskne k boku.

Další dva muži, kteří doteď stáli za svou společnicí, se překvapeně rozhlédnout, ale v krátkém okamžiku se i holohlavý muž s bolestným stenem skácí k zemi. Ten další už neváhá. V ruce se mu objeví nůž a on se otočí přesně včas, aby se setkal s nožem další temné postavy. Stela se mezitím pozadu odplazí co nejdále od místa činu, zády se opře o pouliční lampu a s očima rozšířenýma strachem sleduje dvě postavy, převalující se s bolestným skučením po zemi.

Muž s kapucí se ohání nožem, ale nakonec mu to není příliš platné. Druhý útočník mu zablokuje ruce, a když se přesvědčí, že nepřítel není schopen pohybu, přitáhne jej těsně k sobě. Několik vteřin to vypadá, jako kdyby mu něco říkal přímo do ucha, než od sebe útočníka odstrčí. Ten klesne na kolena, hlavu zakloní a ruce si přiloží na tváře. Z jeho úst se dere táhlý, nelidský výkřik, mísící se s nechutnými dávivými zvuky, než padne na bok, jednu nohu nepřirozeně zkroucenou pod sebou.

Postava, která přemohla všechny tři útočníky, se na moment ohne v pase, rukama se zapře o stehna a několikrát se zhluboka nadechne, pak se vrhne ke Stele. „Můžeš vstát?“ vyhrkne překotně. Podle hlasu je to zcela jistě muž, a rozhodně nebude úplně nejmladší. Do tváře mu však Stela nevidí.

Děvče přikývne a malátně se snaží postavit se na nohy. Muž ji chytne za ruku a vytáhne do stoje, když si za ním Stela všimne pohybu. Ten muž, který ji předtím chytl… „Za vámi!“ vyhrkne, pustí se paže neznámého a ukáže za něj. Je ovšem pozdě. Než se stačí otočit, útočník jej již zezadu sevře v pořádné kravatě. Muž upustí z ruky nůž, který s řinkotem spadne na zem, a zašmátrá po ruce, která mu drží krk a zabraňuje tak v dýchání. „Ani hovno,“ zavrčí útočník a Stela by dala ruku do ohně za to, že stisk ještě zesílil. Ani si nevšimne, že se znovu svezla na kolena.

Muž, o hlavu menší než útočník s kapucí, kolem sebe chvilku škrábe nohama. „Utíkej,“ zachrčí přidušeně. „Běž!“

Děvčeti dojde, že je to nejspíš na ní. Dá jí skutečně zabrat, aby setřásla pohled z výjevu před sebou. Už už se zvedá, aby udělala, co se po ní chce, každý chlup jejího těla jí radí správně, aby utekla, aby se vrátila zpět k Tomášovi domů a zavolala policii, ale v poslední chvíli se zarazí. Ten chlap ti zachránil život. To teď nic neuděláš?

Stela nervózně polkne. Ona přeci není žádná hrdinka, sakra, od hrdiny má dost, dost daleko, ale přesto… Naposledy pohlédne na muže, jenž už se sotva brání, téměř smířen s tím, že nemá šanci dostat se z pevného sevření. V poslední chvíli se děvče na všech čtyřech natáhne a drapne nůž. Útočník si toho všimne a uštědří děvčeti pořádný kopanec do lokte. Stela na moment ztratí rovnováhu, ale rychle se stačí vzpamatovat. Přetočí se na záda, pak na bok a vší silou zabodne ostří nože do útočníkova lýtka.

Muž zareaguje okamžitě, uvolní stisk a klesne na koleno poraněné nohy, z úst se mu ozývá bolestné, rozčilené chrčení. Neznámý, kterého doteď drtil v kravatě, udělá pár klopýtavých kroků před sebe a párkrát se sípavě nadechne. Útočník se však rychle vzpamatuje a velkou rukou chmátne po Stele. Jen tak tak se odvalí, aby se vyhnula ráně, ale to už se muž napřahuje podruhé.

Právě osvobozený ale už neváhá. Zpoza opasku vytáhne pistoli a bez jakéhokoliv váhání vystřelí útočníkovi tři kulky do zad. Muž zachrčí, tvář se mu stáhne bolestnou grimasou, než padne mrtvý k zemi.

Stela okamžitě vyskočí na nohy. Žilami jí pumpuje adrenalin, dech má rychlý, líčení tváře už dávno rozmazané ledovým potem. Opatrně se podívá na muže, který jí právě zachránil život. Ve světle lampy vidí pouze odlesk hnědé kožené bundy, když k ní zvedne tvář, všimne si, že je zbrázděna několika vráskami, a hnědé vlasy má protkané šedinami.

Děvče si prohrábne propocené vlasy, na dlani jí zůstane stopa pomalu zasychající krve ze zranění hlavy. Neznámý se narovná, drapne děvče za paži a přitáhne ji k sobě. Stele se tak naskytne pohled do jasně modrých, hlubokých očí, než se muž opět odtáhne. „Tady není bezpečno,“ prohlásí a rozhlédne se kolem sebe, než jeho pohled opět padne na děvče. „Pojď,“ vyzve ji, „půjdeš se mnou.“

Stela na něj chvilku nepřítomně zírá, než ji neznámý vezme za paži a táhne za sebou. Nechá se. Pokud ji teď někam zatáhne a tam znásilní, pravděpodobně si toho nebude ani vědoma. Nezúčastněně klopýtá za neznámým mužem, který ji nemilosrdně táhne k silnici, naposledy se ohlédne po bezvládně ležících tělech na zemi.

Autor: Erika, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Status Moriendi - 3. kapitola: