OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Status Moriendi - 1. kapitola

13.07.2015 (14:00) • Erika • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 895×

„Alane? Hej, Alane!" Alan překvapeně zvedne hlavu, zamrká, pohledem vyhledá svého partnera, který mu zběsile luská prsty před očima. „Vnímáš mě?"

Potřese hlavou. Zase přemýšlel o věcech, které by raději měly zůstat ležet ladem. Ale to by bylo příliš, příliš jednoduché. „Promiň?"

Alan byl průměrný muž, alespoň výškově, a v těžké kožené bundě se i jeho svalstvo zdálo vypracované jen stěží nad průměr. Hnědé vlasy měl zastřižené celkem nakrátko, aby se o ně nemusel příliš starat, a nejvýraznějším rysem jeho tváře byly jasně modré oči, přestože snědá pleť by klidně mohla napovídat o španělském či italském původu. Nemohlo mu být víc než čtyřicet. Jeho partner byl zhruba o dvacet let starší, zavalitější a oproti lehkému strništi na Alanově tváři ta Sergejova byla zarostlá šedivým plnovousem. Vysloužilý ruský voják, radost pohledět.

„Ptal jsem se na síru. Jestli máš dost síry," zopakuje Sergej trochu netrpělivě svou otázku. Začíná si o toho mladého dělat starosti. Je myšlenkami naprosto jinde, a to není v téhle branži dobře.

Alan se poplácá po kapsách, kde nahmatá jak zásobníky s náboji plněnými sírou, tak i samotné pytlíčky téhle nepříjemně páchnoucí látky. „Pomalu na armádu," přikývne, v duchu se jen modlí, aby tomu tak skutečně nebylo. Za poslední dobu je tu těch sviní víc než dost. Také zkontroluje všechno ostatní – baterku, nůž se stříbrnou čepelí, lahvičku s převařenou vodou, dvě bílé křídy, ruční pistoli s klasickými náboji a růženec.

Sergej přikývne a udělá to samé, kontrolujíc svou zásobu munice a obranných prostředků. „Tak jo, tohle bude rychlý," ujistí Alana. „Prostě tam vlítneme, vykosíme je a razíme zpátky, jasný? Regulérní prácička..." Ovšem na to, že je to jen „regulérní prácička", se Sergejovi i po tolika letech zkušeností potí ruce natolik, že si je musí utírat do tmavých džínsů.

Alan přikývne, přestože sám tomu nevěří. V poslední době jich bylo příliš, všude, a teď, když byli zavoláni sem, má trochu strach, že jich tu bude víc nebo budou jakýmsi způsobem silnější, lepší, cokoliv. Nejraději by teď nasedl do auta a vypadl odsud, ale jeho hrdost a čest lovce by jej zastavila jistě ještě dřív, než by klíčky v zapalování vůbec zatočil. Vytáhne z kufru auta svou upilovanou brokovnici, pak jej zabouchne, zabezpečí a uzamkne. Klíček schová do kapsy, brokovnici nabije náboji se sírou. Všechny jeho činy jsou vykonávány souběžně se Sergejem.

„Tak jdem na to, chlapče," poplácá starý muž naposledy Alana po rameni, než vyrazí na cestu s o něco mladším mužem v patách. Může být tak kolem jedné hodiny noční, světlo by se zde jen těžko hledalo. Teplý australský větřík jim nepatrně čechrá vlasy a oblečení a prodírá se kolem nich s grácií, s jakou to jen vítr vycházející od moře dokáže. Prodírají se tmou po staré kamenné cestičce vedoucí k bývalému skladu zboží, roky nepoužívanému. Tedy, alespoň se roky nevyužíval k tomu, k čemu byl určen.

Silueta skladu se stále zvětšuje a zvětšuje, až stojí přímo u ní. Ve tmě se to sice špatně odhaduje, ale podle všeho je to místo zatraceně velké. Alan pevně tiskne brokovnici v rukou, náboje ve zbrani při každém prudším pohybu zachrastí.

Chvilku pak obchází kolem skladu, než Sergej sykne na svého mladšího partnera, aby mu ohlásil nález – vybité okno na boku budovy. Alan na nic příliš nečeká, vydá se za mužem, vyhoupne se přes parapet a hupne přímo do jedné z mnoha místností. Chvilku za ním se protáhne i o něco širší Sergej. Oba dva na moment pátrají očima ve tmě, hledající možné nebezpečí a snažící se přivyknout šeru, alespoň trochu, než se odváží rozsvítit baterky.

Skladiště se přestalo používat zhruba před deseti lety při rozsáhlém požáru. Tohle místo se pak dlouho vyklízelo, i přesto jsou tu stále patrné známky ohně. Ohořelé stěny, zašpiněná podlaha, krabice i materiály, které přežily olizování ohnivými jazyky jen stěží. Každopádně po tom, co se stalo, odmítla firma i nadále používat tuhle budovu k účelům, ke kterým byla určena, a skladiště začalo chátrat. Stal se z něj ráj mladých deviantů, feťáků, dětí hledajících zábavu, a podle všeho také vhodné útočiště pro skupinky, smečky, démonů.

Alan zkontroluje malý mikrofon, připevněný na límci trika, a trochu si poupraví sluchátko u ucha. Není to úplně nejchytřejší, protože i ten malý předmět sluch zhoršuje a zkresluje, ale je to nejlepší možná komunikace. Sergej kývne hlavou směrem k chodbě a gestem ukáže, že sám se vydá na pravou stranu, ke schodišti nahoru. Na Alana tedy zůstane tohle patro. Přikývne na znamení, že rozumí, a vydá se ven z místnosti, na chodbu a doleva.

Upilovanou brokovnici drží v levé ruce lehce opřenou o podpaží, přeci jen, tahle zbraň nepatří k nejlehčím, a baterkou v té druhé pátrá po stěnách, zemi a okolí. Zůstala tu ještě spousta bordelu a materiálu staré firmy, ovšem není schopen určit, co přesně za firmu to bylo. Asi se s tím bude muset smířit. Našlapuje opatrně, ze špičky na patu, aby jeho tenisky dělaly co nejmenší hluk. Zhruba metr od něj přeběhnou dvě krysy. Pak zaslechne tiché hlasy.

Baterka okamžitě blikne a zhasne, Alan ji strčí do kapsy své bundy a místo toho pevně stiskne zbraň. Jeho oči již tmě celkem přivykly, takže netápe jako slepý, ale se světlem by to šlo samozřejmě lépe. Potichu se dostane až ke dveřím, zády se opře o zeď a vkoukne do hlavní, největší místnosti tohoto patra. Modré oči pátrají po stěnách, osvícených jedinou petrolejkou. Její světlo dosáhne tak k jedné čtvrtině místnosti, zbytek je stále ponořený ve tmě. Alan zvedne ruku a stiskne malý knoflík na mikrofonu. „Mám dva," zahlásí. „Jdu na ně." Musí Sergeje varovat, protože výstřely z brokovnice jsou slyšet daleko, a kdyby si jeho partner myslel, že se něco stalo, jistě by se sem vrhl.

Nečeká na souhlas, žádný by nedostal. Je to jen oznámení těsně před tím, než se odlepí od zdi a vběhne do místnosti. Dva přítomní, pravděpodobně muži, se překvapeně otočí, ale než stačí jediný z nich něco udělat, v srdci prvního zeje již obrovská díra, jak síra z náboje leptá kůži kolem rány. Démon za doprovodu šíleného skřeku padne na záda, a než se od toho výjevu odtrhne jeho kolega, leží na zemi úplně stejně.

Skřek se pomalu změní na tiché, bolestné skučení. Ale neustává. I po dobré minutě se démoni stále převalují, ruce si tisknou na rány v oblastech srdce. Alan zírá na výjev před sebou, pomalu mu v hlavě spíná, že něco je tady špatně. Ti démoni by již neměli být schopni ničeho, ani toho skučení a převalování se! Do háje. Do háje. Do háje. Rána prvního zasaženého se začíná pomalu zacelovat, i když se sírou to jistě bude o dost těžší, než za normálních okolností. Alan stiskne tlačítko na mikrofonu. „Sergeji, máme problém," zahlásí. „Jsou posednutí... Do háje, Sergeji, jsou to lidi! Máme špatný informace, jsou to obyčejní lidé!" Spustí ruku k tělu, čeká na odpověď. „Nějaký plán?" Žádná odezva. „Serge-"

Skladištěm se rozlehne výkřik, dlouhý, táhlý, plný děsu a hrůzy. To už Alan neváhá, nechá démony ležet tam, kde jsou, otočí se na podpatku a vběhne zpět do chodbičky, pak po rozvrzaném schodišti nahoru do patra. Brokovnici mezitím stačí nabít dalšími náboji. „Sergeji!" vykřikne. „Sergeji!" Tohle už vypadá hodně zle. Razí si cestu chodbou, než se dostane ke dveřím, stejným jako v dolním patře.

Vlítne do nich, ze všeho nejdříve musí zkontrolovat okolí. Nikoho nevidí, nic necítí... Sáhne do kapsy pro baterku, rozsvítí ji a namíří přímo před sebe.

Ten výjev z hlavy už nikdy nedostane.

Je to Sergej, zcela určitě to je Sergej. Za krk pověšený ve smyčce na tlustém provazu, nohama se houpajíc asi metr nad zemí. Oči má doširoka otevřené, stejně jako ústa v němém výkřiku. Triko má rozpárané tak, že je vidět i chlupatá hruď a zakulacené břicho, na boku těla zeje obrovská díra, kolem zčernalá, jako by ji někdo vypálil. A ve středu břicha je nakreslený tmavě rudou krví pentagram. V každém z cípů hvězdy je jeden znak, jedna pekelná runa, které dohromady tvoří jedno z krutých démonických zaříkadel a kouzel.

Status Moriendi, Stav blížící se smrti. Tak se tomu říkalo dlouho mezi lidmi, mezi dalšími rasami je to však známo spíše jako Memento Mori, tedy Pamatuj na smrt. Kouzlo bylo sestrojeno, vysloveno a sesláno na další oběť. Další lovnou zvěř. Sepsáno krví Alanova dlouholetého přítele, partnera, nevinného a čestného muže, který se jen snažil sloužit lidstvu tak, jak jej to před mnoha lety naučili, a tak, jak on to naučil hned několik svých žáků. Krví dalšího lovce.

Za Alanem se ozvou kroky. Otočí se na podpatku, zbraň namířenou před sebe. Pohled mu padne na dvě ženy a ty dva muže, které před tím postřelil. „To byl tvůj kamarád?" kývne jedna z žen, zhruba třicetiletá, hlavou směrem k pověšenému Sergejovi. „To je mi líto." Na rtech vykouzlí slizký úšklebek. „Ale neboj se, Alane. Půjdeš hned za ním."

Alan neuvažuje, zda ji už potkal, nebo ne. Je to lidská schránka, nemůže vědět, jestli tu stvůru v ní už někdy viděl. Olízne si rty, které mu naprosto vyschly, avšak znak nervozity byste u něj nespatřili. Přes tvář se mu mihne stín, pak se ušklíbne, podobně jako žena před ním, dokonce i lidskosti je v té grimase pomálu.

„To si nemyslím."

Ani nedokončí poslední slabiku, než poprvé stiskne spoušť.

Autor: Erika, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Status Moriendi - 1. kapitola: