OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Srdce z ciziny

02.09.2009 (12:00) • MisaBells • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 990×

Prolog

Moje oči si s námahou zvykaly na to šero kolem mě. Konečně jsem se však dokázala orientovat. Vydechla jsem ústy a s pocitem úlevy se mírně pousmála. Obličej se mi zkrabatil bolestí a ztuhlosti. Oči se mi rozeběhly po místnosti. Bílé zdi, žluté světlo, vysoké stropy, dveře, okno se zataženou roletou a světlo. Nepatrný proužek, který upoutal mou slabou pozornost. Temný stín, procházející se ze strany na stranu. Pravidelné pípání, kdesi za mou hlavou a zvuk tekoucí vody.

Chtělo se mi brečet. Nezvládla jsem to? Vzali si mě přeci jen k sobě? Sama jsem to tak chtěla, proč se tedy divím? Do uší mě uhodil nový zvuk. Tichoučký, jako můj dech. Jen malinká, nepatrná kulisa, vycházející z rohu toho ošklivého pokoje. Nadechla jsem se přes jakýsi náhubek. Přístroj, ke kterému byla ta věc, bránící mi v mluvení, připojena, vypadal jako harmonika. S mým nádechem dolů. S výdechem vzhůru. Zvláštní a hypnotizující. Opět jsem slábla, nedokázala jsem udržet víčka otevřená. Opět jsem se propadala do tmy.

Další zlý se, Anděl vycházející ze světla na mě vyplašeně hleděl. Nezvládla jsem to. Nedokázala jsem udržet oči otevřené. Je to všechno za trest? Co jsem udělala, že jsem si zasloužila tohle? Můj Anděl, je tady. Stojí kus ode mne a zakrývá si ústa dlaní. On pláče? Ne, Andělé nepláčou. Můj Anděl nepláče. Nemá důvod, vždyť se s ním opět uvidím. Co mu mám říct, aby přestal plakat? Pohnula jsem prsty u ruky, šlo to ztěžka, ale povedlo se mi to. Bude to dobré, půjde to. Zvládneme to. Tělo jsem měla těžké a kamenné. Oči jsem držela z posledních sil. Cítila jsem, jak se tíha a bolest vytrácí, je mi lehce a klidně. Dokonce se můžu na svého Anděla i usmát. Viděl mě? V oku mě zatlačila slza. Jen na kratičký okamžik mě napadlo, jestli je poslední, kterou jsem uronila. Jestli je opravdu ta správná chvíle odejít. Znovu mého Anděla opustit. Ne, neboj se Andílku, jen malou chvíli a zase se vzbudím. Jen na vteřinku mě nech odpočinout. Nechat vše za sebou a dovolit očím, aby se naposledy zavřely. Už jen jednou.

Ale on to neví, nepovím mu to. Nechci, aby Anděl plakal dál. Nesmí si vyplakat ten krásný pohled, nesmí nechat slané slzy, aby mu zničily tvář. Naposledy se chci podívat do těch překrásných očí, jen mít tu šanci, vdechnout mentol a frézie. Měla jsem pocit, že mé prosby se splnily. Vánek mě ovál mentolem a vůni květů. Cítila jsem svůj život.

Říká se, že když má člověk umřít, přehraje se mu před očima jeho život. Asi to je pravda, pomyslela jsem si. Vždyť můj život je vůně mentolu a frézií. Tak teda ano, pokud to tak má být. Naposledy jsem se nadechla a s radostí jsem nechala tmu, aby si mě opět vzala, protože nevyhrála. To já měla vše, co si jen holka může přát, ne ona, ale já. Do temnoty a ticha mě doprovázel smutný hlas mého Anděla a nadpozemsky krásná vůně frézií a mentolu. Jen na kratičký okamžik jsem ucítila dlaň svého Anděla na mé ledové paži.

Neboj se, srdce moje, budeš vždy můj jediný. Neboj se duše moje, jsi mé srdce z ciziny…

1.

Moje uši trpěly. Hluk kolem mě byl nesnesitelný a cigaretový kouř mě štípal v očích a nose. Rvala jsem si vlasy, že jsem se nechala přemluvit od své kamarádky k návštěvě diskotéky. Barevný stroboskop házel do placu celé spektrum duhy, takže lidé mi připomínali chameleony. Červená, modrá, žlutá, zelená, červená, modrá, žlutá… odvrátila jsem znechucenou tvář a do mého zorného úhlu se připletl muž. Byl střední postavy se světlými vlasy a zíral na mě. Cukla jsem pohledem pryč v naději, že si mě nevšimnul, ale jakmile se objevil po mém boku, došlo mi, že jsem se spletla. Do háje! Zavrčela jsem a posunula se na dlouhé lavici, co možná nejdál od kraje.

Kluk se na mě usmál a naklonil se ke mně, aby mi mohl cosi říct.

Jdi pryč! Vrčela jsem si pro sebe. Navenek jsem se mile usmála a snažila se řečí těla naznačit, že o něj nemám zájem. Proč taky? Byl vlezlý a moc sebejistý. Veronika mi utekla kamsi do placu a já zůstala sama. No, sama ne, bylo tu to individuum, které na mě házelo očkem. Byla to scéna, jak z hororu. Pomalými pohyby se ke mně přibližoval a nakláněl se k mé tváři. Srdce jsem měla až v krku a modlila se, abych mu z odporu nepozvracela boty. Očima jsem volala o pomoc. Do nosu mě uhodil závan ztuchlého piva a balených cigaret.

Zdrhni, ne! Na co čekáš?! Hrdinně jsem se rozhodla čelit nebezpečí do chvíle, než promluvil.

„můžu tě pozvat na skleničku? Co piješ?“ vodu na kloktání, blbe!

„já nepiju, dík. Zkus to u jiného stolu.“ Otočila jsem se pro zdůraznění mého odmítnutí, ale jeho vlezlý dech mě ovinul kolem tváře. Neječ! Hlas mi uvíznul v krku a s děsem v očích jsem čekala, co bude. Jen nenápadná rána, která by v tichém prostředí byla znatelnější, mě přiměla, abych se otočila. Chlápek seděl na podlaze a rozhlížel se kolem sebe. Já samotná hledala svého zachránce. Zpoza boxu na mě vyjukla rozesmátá hlava. Veselé oči a sympatický úsměv mě v tuhle chvíli nesmírně potěšil. Opilec se zvedl ze země a jako v mrákotách se odebral opačným směrem. Nejspíš přemýšlel nad tím, jak mohl spadnout z dlouhé lavice. Kluk se na mě opět zakřenil.

„v pohodě?“ zrudla jsme jak pivoňka. V tom světle měl černé oči a hnědé vlasy. Cítila jsem, jak ze mě opadává děs a konečně se mi na diskotéce líbí. Když se mi konečně ukázal v celé své kráse, musela jsem konstatovat, že je to pěkný kousek chlapa. Ploché břicho, pevné svaly, kudrnaté vlasy, na které holky letí a pohled malého grázlíka, co oblbne každou sukni, na kterou pomyslí. Váhavě se posadil vedle mě a prohlížel si mě s neskrývaným zájmem.

„co je?“ no to si teda zaperlila, fakt! Kluk zakroutil hlavou a obdaroval mě další dávkou úsměvu.

„jen se dívám, nemůžu?“ Pokrčila jsem rameny s tou největší ležérností, jaké jsem byla v tu chvíli schopná.

„no můžeš, ale proč koukáš na mě?“

„jsi hezká.“ Začala jsem panikařit. Další opilec! Proč já? Nejspíš si všimnul mého nesouhlasu a nevěřícího výrazu, protože se začal bránit.

„ ne, prosím tě, neber to, jako balení, to ne.“ Tak to ti dík! Zarazil se, než pokračoval, protože jsem vytřeštila oči a otevřela pusu ve snaze se ohradit.

„počkej, to je blbě řečený, ono to je balení, ale nenápadný, chápeš?“ magor? Nejspíš. Vrazil si hlavu do dlaní a zaskučel.

„dost se do toho motáš a to ani nevím, jak se jmenuješ.“ Musela jsem se smát. Byl zničený a vypadal zoufale. „promiň, já jsem blbec, ale jinak mi říkají i Patriku.“ Zazubil se a mně se v těle cosi pohnulo. Když začali hrát ploužáky pro páry, nenechal na sebe dlouho čekat a vzal mě za ruku. Bez slova protestu jsem se nechala vést. Klidné tóny se nesly sálem a já sledovala jeho pohled. Ty černé oči, které jsem zprvopočátku viděla, byly ve skutečnosti zelené a jen to matoucí světlo jim přidávalo na temnotě. Ani vlasy jsem neodhadla do chvíle, než byl tak blízko, že jsem slyšela tlukot jeho srdce. Blondýn? Jo, vypadá to tak. Když jsem se dotkla jeho paží, byly jako kámen a voněl tabákem. Čekala jsem, kdy se rozkašlu, z nepříjemného aroma, ale nestalo se to, naopak. V tuhle chvíli jsem ztratila kus sebe a nechala ji u něj. Při tanci mě hladil po zádech a vdechoval mou vůni. Nemluvil, jen se jemně vlnil v rytmu hudby. Veronika se mi v průběhu večera někam ztratila, ale po boku Patrika mi to nevadilo. Domů mě odvedl, jako správný kavalír ve vší počestnosti. Krátce se rozloučil a chtěl odejít. Dělá si ze mě legraci? Natáhla jsem k němu ruku a přitiskla jej k sobě. Nehodlala jsem si ho nechat utéct a riskovat, že už se neozve. Trocha vína a pár panáků vodky mi dodalo odvahu. Políbili jsme se. Když jsem si konečně uvědomila, že se chovám nepřístojně, odtáhla jsem se. Dlaní jsem si zakryla ústa a v hlavě si formulovala omluvu, ale Patrik byl jiného názoru.

„páni!“ zašeptal.

„jo, páni, promiň“ poslední písmenka zanikla v jeho rtech. Tentokrát se neovládl on. Hrubě se verval do mých úst a lačně polykal mé polibky. Pažemi mě sevřel v železné náruči a nemusela jsem se bát, že mě nohy zradí. Naše loučení bylo delší, než samotná cesta domů. Odtrhnout se od něj bylo nad mé síly. On sám mi to však neusnadňoval. Noc byla dlouhá a nesnesitelná. Ráno si dávalo na čas a hodina měla snad dvě stě minut. Mé snění s otevřenýma očima se na mém vzhledu podepsalo krutou rudou barvou pod očima. Nevyspalá a protivná jsem vyrazila i v pondělí na svůj pohovor, ohledně práce na základní škole. Jakmile jsem vstoupila do budovy, sesypala se na mě dvojice mužů. Vypadali sportovně a úsměv měli na tváři snad vytesaný.

„nová?“ tak to je drzý! Ušklíbla jsem se na něj a podala mu ruku.

„ ne, Mayerová. A vy? Starý?“ chlap se ze srdce rozesmál a druhý ho doprovodil.

„vidíš, blbe? Já ti říkal, mluv celou větou.“ První muž do druhého udeřil pěstí. Když se konečně uklidnili, dozvěděla jsem se potřebné informace. Muž, kterého jsem ztrapnila před kamarádem a kolegou se jmenoval Petr, jeho přítel, vtipálek byl Standa. Docela jsem se zasmála, než mě navedli do ředitelny. Smích jsem z posledních sil nechala za dveřmi a do jámy lvové jsem vstoupila se vztyčenou hlavou. Doma jsem si na oslavu otevřela víno, zářila jsem štěstím, že mám konečně práci. No a od září se do toho obuju. Začal mi nový začátek. Práce, kterou jsem si přála a možná byla na obzoru i osudová láska. Můj nový princ se u mých dveří objevil kolem patnácté hodiny a přinesl mi kytičku kopretin. Netušila jsem, co na to říct, protože se mi to stalo poprvé. To, že je Patrik nezmar, jsem zjistila ještě ten samý den. Vytáhl mě na procházku po okolí, a když jsem se večer vrátila domů, myslela jsem, že uhodila má poslední hodinka. Nohy jsem měla v jednom ohni a záda jsem necítila vůbec. Ležela jsem na gauči a tiše trpěla. V hlavě jsem si slíbila, že začnu něco dělat, protože jsem ten nejlínější tvor pod sluncem. Samozřejmě začnu, ale až od zítřka. Slibovala jsem si v duchu. Sluníčko akorát zapadalo, když jsem stála u okna a sledovala tu nádheru. Se zatajeným dechem jsem naslouchala, jestli neuslyším zasyčení, když se slunce dotklo trávy s rosou. Růžoví beránci vesele běhali po nebi a ohniví draci se mezi nimi zuřivě proháněli. Slunce zmizelo za lesem a já se po tmě odebrala do ložnice. Než jsem se stihla ponořit do tvrdého a spravedlivého spánku, zapípal mi u ucha mobil.

Dobrou noc, Kristýnko, nech si něco pěkného zdát. Třeba o nás, jak řádíme. I když jsem byla sama, studem jsem zrudla. Tak on počítá se společnou nocí? Byl konec srpna a nekompromisně se blížilo září a můj první den v nové práci. Smlouvu jsem měla podepsanou a už scházelo jen nastoupit. S Patrikem nám to fungovalo skvěle. Vzpomněla jsem si na náš první společný večer a i na to, co následovalo. Z počátku jsem se zhrozila, jelikož jsem od člověka s tak vysokým egem čekala víc, než jen míru, ale vzápětí jsem se nenáviděla. Jak jsem mohla přemýšlet nad takovou věcí? Snažil se, jak mohl. I to, že předehru přeskočil, jsem akceptovala, protože jsem sama byla nervózní. Neustále jsem se schovávala za své paže a za závoj tmy. Jen jeho hlas v temnotě mě ujistil, že tu je a neumírá. Energie se mi vlévala do podbřišku a já chtěla víc do chvíle, než jsem si uvědomila, že je konec. Mile jsem se na něj usmála a Patrik se odvalil. Ležel vedle mě a z posledních sil mě políbil do vlasů. Přitiskla jsem se k němu a dala mu chvilku na vzpamatování. K mému úžasu se po chvíli začalo ozývat pravidelné oddechování a chrápání.

Cože? Opatrně jsem se nadzdvihla a zaposlouchala se.

„Patriku?“ Nic.

„Lásko?“ ticho. Můj dokonalý princ usnul a tím skončila naše romantická chvilka. Ráno mě probralo jen lehké šimrání na zádech. Zavrněla jsem, jako spokojená kočka a v naději na pokračování tam, kde jsme v noci skončili, jsem se k němu otočila. V jeho pohledu bylo však cosi, co mi dalo jasně najevo, že nechce to samé, co já.

„zlato, já mám fakt hlad.“ Byl sladký, usmála jsem se na něj a protáhla se ve své posteli. Oblékla jsem si tričko a vyrazila do kuchyně. Míchaná vajíčka a pomerančový džus jsem své lásce naservírovala na podnose až do postele. Ležel tam jak král, rozvalený a spokojený sám se sebou.

„jsi zlatá, dík. Fakt už jsem měl hlad. Počkej, vajíčka?“ Zarazila jsem se uprostřed pohybu a změřila si ho pohledem. „nemáš rád vajíčka?“ Patrik jen pokrčil rameny a zasmál se.

„No mám rád vajíčka, ale myslel jsem, že po takové noci si zasloužím víc.“ Culil se a já byla mimo.

Víc? Za co? Zakroutila jsem nevěřícně hlavou a postavila mu tác na klín. Snědl vše a ani neprotestoval. Vrátil mi tác a schoulil se zpět do postele.

„ty nejdeš dnes do práce?“  Zavrtěl se a drze mě ignoroval.

„Patriku, slyšíš mě?“ Zamručel na mě, jako vzteklý pes. Odtáhla jsem se a nechala ho vyspat. Uvařila jsem si kafe a vychutnávala si ráno. Byla jsem šťastná. V posteli mi ležel krásný chlap, který mě miluje. Pila jsem ze svého oblíbeného hrnečku a za dva dny jsem měla nastoupit na skvělé místo. Když potom přišel onen den, nemohla jsem nervozitou dospat. Vstala jsem o hodinu dřív, než jsem musela. Patrik večer odešel brzy, abych měla na sebe čas a protože mu dávali formule, které chtěl vidět o samotě, jelikož já ho nenechala v klidu koukat. Musela jsem připustit, že v tom má pravdu. Nedokázala jsem odolat, když se zlobil a neustále jsem ho ochmatávala, nebo se ho ptala na podrobnosti. No a tak jsem měla ráno sama pro sebe. Kávu jsem si moc nevychutnala. Žaludek jsem měla jako rozinku. Oblékla jsem se a s bledou tváří vyrazila k základní škole...

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce z ciziny: