OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Srdce temnoty - 7. kapitola

16.11.2010 (15:00) • CassieRae • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 876×

PŘEDCHOZÍ

„K těm tvým všudypřítomným otázkám - ano, čekal jsem, že z tebe bude plnohodnotný upír, mám s tebou své vlastní plány. Proč? Jednoduchý důvod – pomsta.“ Poslední řekl s tak jedovatou nenávistí až jsem sebou cukla. Ale jaká pomsta, co má co dočinění semnou?

„Pomsta?! Nádhera, to všechno kvůli nějaké pomstě?“

„To není jen tak ledajaká pomsta! A nemám v úmyslu ti tady všechno vykládat, stačí mi, že mi věříš.“ Nevěřila jsem mu ani slovo, ten jeho milý úsměv byl stejně falešný jako moje tenisky adidas (řiďte se taky heslem „čím víc proužků, tím víc adidas“). Nasupeně jsem se za ním vydala.

„Podle mě bys mi to mohl vysvětlit.“

„Ne, to bych nemohl,“ odtušil a pokračoval někam hloub do lesa, srovnala jsem s ním krok.

„Vypadá to, že počítáš s tím, že se tě neodhodlám zabít - i když uvidíme konec konců, ještě nejsem tak krutá jako plnohodnotní upíři,“ usmála jsem se pro sebe.

Protočil oči, přišel ke mně, chytil mně za bradu - jako by něco vysvětloval dítěti.

„Ne, zlato, nedokážeš mně zabít. Pochybuji, že bys dokázala zabít svou životní lásku, když ti není jedno, jestli zabiješ člověka.“

Zavrčela jsem, až to překvapilo i mně, bylo to ryze zvířecí zavrčení, téměř stejné jako Joshuovo. On a moje životní láska? Nesmysl!

„Je mi naprosto jedno koho, kde a kdy zabiju,“ zasyčela jsem.

Láskyplně se usmál. „Vidíš?“ Naprosto mně zmátl.

„Co mám jako vidět?“

„Už ti na tom nezáleží. Nezáleží ti na tom stejně, jako když jsi snědla tohle kuře nebo jiné kuře, teď je ti jedno jestli vysaješ bratrance, kamarádku nebo opilce…“

„To není pravda, nikdy bych si nedala k sváče – nikdy bych neublížila nikomu z rodiny.“ Slovo rodina mi prostě nešlo přes rty, Joshua se jen pobaveně usmíval.

„Nechceš ano pomyslet, že byli tvou rodinou. Jsou nižší rod. Jídlo. Teď to možná ještě pravda není, ale za pár dní nebo týdnů bys už do toho stadia mohla dospět… Tebe upíři nikdy nezajímali? Nečetla jsi o nich?“

„No jasně, třeba stmívání a tak, jednou jsem narazila na knížku, která vypadala fakticky vědecky – psali tam nějaký bláboly o magnetismu a nenávisti, svazcích, poutech. Prostě nesmysly vymyšlený od nějakých magorskejch lidí.“

Bylo vidět, že se dobře baví.

„Většinu těch knih psali lovci, tedy lovci nás, kteří vědí, o čem mluví.“

„Je mi naprosto jedno kdo to napsal. Byly to samé bláboly.“

„Nebyly to bláboly, byla to pravda, a jestli chceš ještě něco vědět; toho co ke mně cítíš, se už nikdy nezbavíš. Ostatně já taky ne,“ poznamenal a můj žaludek začal předvádět akrobatická čísla první úrovně.

„Lžeš!“ zasyčela jsem, chtěla jsem popřít i ty city, ale to jsem nedokázala.

Odpověděl klidným hlasem.

„Nelžu.“

Musela jsem se ušklíbnout.

„Co ke mně teda cítíš? Potřebu využít mne anebo třeba mučit mne. Jasně, všechno kvůli nějaké pošahané pomstě, či čem.“

„Víš, ačkoliv z toho nejsem nijak nadšený, cítím k tobě to samé co ty ke mně, což je důvod, proč jsem tě nikdy nezabil.“ Páni, potěšil mně, ale přesto jsem nasadila výraz alá hysterická myš.

„No to je fakticky úžasný! Trčím v lese s psychopatickým upírem, kterej miluje lov, křik lidí, strach v jejich očích a jejich vůni krve-“ Při té představě se mi v puse zbíhaly sliny. „Třeba se mi to jen zdá a ráno se probudím a budu doma s lidma.“ Poslední slovo mi z úst stihlo vyklouznout, aniž bych to promyslela a můj znechucený tón dohnal Joshuu k dalšímu z jeho úsměvů.

„S lidma už nebudeš nikdy, pokud je nebudeš chtít vysát,“ konstatoval fakt, který jsem ani já nedokázala popřít.

Tak moc bych se chtěla podívat domů. Prakticky z nudy a trošku i z hecu jsem vyskočila a ladností dravce dopadla na Joshuu, který to nečekal, a spadli jsme. Nevím, po kolikáté jsem říkala tuhle větu, ale prostě jsem si jí nemohla odpustit.

„Zabiju tě.“

„Ahoj. Nechci ti nic říkat, ale jsem starší a to znamená víc zkušeností a síly. No a zadruhé to nedokážeš.“

Jakoby mi to musel furt připomínat. Jenže já jsem dostala geniální nápad, naklonila jsem se k němu a pošeptala jsem mu do ucha.

„Proč myslíš, že ne? Pokud je pravda to co se psalo v té knize, stačilo by zabít samu sebe. Chtěla bych vidět, jak by ses tvářil.“ Nasadila jsem svůj nejpsychopatičtější usměv, který jsem měla v zásobě.

„Zemřel bych s tebou,“ odpověděl šeptem a políbil mně. Nejradši bych mu urvala hlavu, ale místo toho jsem mu polibek oplácela se skrytou zuřivostí. Takhle jsem ještě nikdy nikoho nelíbala. Držel mně možná až trošku pevně, ale to mi nevadilo. Přirazila jsem ho ke stromu (berte v potaz, že jsem ho vzala ze země a „hodila“ s ním o strom – nebylo to myšleno zle) a on zasténal, mohlo to vážně bolet. Uskočila jsem. Strašně moc jsem ho chtěla, nikdy mne nikdo nepřitahoval jako on.

„Co jsem to proboha…?“

„Myslíš to, že jsi se se mnou líbala, nebo to, že jsi mi málem zlomila vaz?“

„Obojí.“

Pokřiveně se usmál a já musela vynaložit veškeré úsilí, abych po něm neskočila a nezačala tam, kde jsme přestali, než jsem zlomila chudáčka strom vejpůl.

„Jdeme.“ Co?

„Kam?“ zeptala jsem se naprosto zmateně.

„Na návštěvu k vám domů, ty moje malá roztomilá upírko,“ usmál se a začal si pískat. Jak já ho tak nenávidím! Mimochodem neříkal před chvílí, že s lidma nebudu, pokud je nebudu chtít vysát? To snad ani nemyslí vážně!

NÁSLEDUJÍCÍ ~ SHRNUTÍ

Autor: CassieRae (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce temnoty - 7. kapitola: