Srdce temnoty - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jelikož já jsem nejhodněšní z nejhodnějších a taky nemocná - přidávám vám pátou kapitolku ST. Je kratší naopak příští kapitola bude zase na můj vkus až moc dlouhá a když se bude tadle kapča líbit, možná, že se tu šestka objeví už zítra... Enjoy, Cassie

30.10.2010 (15:00) • CassieRae • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 680×

PŘEDCHOZÍ

Jak čas ubíhal, musela jsem přiznat, že hodně slábnu. Byla jsem nestálá a hodně výbušná… téměř nebezpečná. No, vlastně jsem ani na chvilku nezapomněla, že jsem teď snad nejnebezpečnější tvor této planety. Ale myslela jsem, že když budu lhát sama sobě, tak se něco změní. Nezměnilo.

Joshua byl překvapivě nadmíru klidný, měl spoustu soucitu a tvrdil, že jemu to tolik neubližuje, protože je starý a tím pádem odolný, na rozdíl od mé maličkosti. Kdybych ho opravdu poslouchala, možná bych viděla v jeho slovech něco jiného, nežli soucit.

Pořád se mi stýskalo, ale jakoby to sláblo. Hned jak jsem si vybavila Mary-Sue a Charlieho, hned jsem se cítila víc jako člověk. Pomáhalo mi to ubližovat chudáčkům králíčkům, místo lidí.

Zatím jsem nevymámila ani jednu informaci o Joshuově minulosti. Byla to záhada – neprostupná stěna, kterou jsem nedokázala překročit.

„Musím se podívat, jestli po nás nejdou, zůstaň tu, nejsi na to dost silná a mohlo by se ti něco stát, zatím si můžeš zalovit, do hodinky jsem zpátky.“

A s těmito slovy se vypařil jako pára nad hrncem, poslechla jsem ho a zaskočila jsem na lov. Spokojila jsem se s vysokou a se dvěma veverkami, jejichž lov jsem si nadmíru užila.

Neuplynula ani hodina a Joshua se vrátil ve skvělé náladičce. Ve chvíli kdy spatřil, jak se krmím na té druhé ve veverce, jsem si všimla, jak mu cukají koutky. Uniklo mi snad něco?

Ladným skokem jsem seskočila ze stromu přímo před Joshuu, už mi nepřipadal tak odporný, téměř jsem ho chápala.

„Ahoj krásko, už nežízníš?“ Zaúpěla jsem, ta neodbytná žízeň nebyla ani zdaleka uhašena. Přišlo mi téměř nemožné se jí zbavit. Jako by se den ode dne nafukovala a stahovala mou mysl do jednoho místa zaštítkovaného jako „lidská krev“.

„Hmm,“ zamručela jsem nejistou odpověď.

„Ale no tak, usměj se, beruško.“

Snaží se semnou snad flirtovat? To určitě ne.

Jeho výraz byl takřka neodolatelný, cítila jsem, jak se chvěju a zimou to rozhodně nebylo. Blbost, upír, který mi zničil život, se mi přeci líbit nemůže. Prostě nesmysl! Christie, uklidni se! Dýchej… vlastně proč dýchat, když to prakticky ani nepotřebuji?!

„O co přesně se pokoušíš?“ Sakra, můj hlas nezněl zrovna normálně. Bylo z něj slyšet napětí, podvědomě jsem čekala, že se krutě vysměje mým nadějím, ale on to neudělal.

Přistoupil ke mně o krok blíž a podíval se mi zhluboka do očí. Jako bych byla zase člověk, cítila jsem se naprosto stejně omámená jako tu noc. Nedokázala jsem pohnout jediným svalem, nedokázala jsem odtrhnout oči. Působil tak, protože byl starší a silnější, kdyby mi bylo aspoň třista, nedokázal by to semnou tak dobře… i když možná, že jo. Měl neobyčejně silnou Vůli, která (jak mi osvětlil) nám (upírům) pomáhá ovládat lidi a jiné slabší upíry. V tu chvíli jsem si ani neuvědomila, že si podmaňuje mou mysl a hrabe se mi v hlavě. Nespouštěla jsem z něj oči a přerývavě jsem dýchala.

Tlumeně se zasmál a přistoupil ještě blíž, dotýkal se mne a vzal mou hlavu jemně do rukou. Zavřela jsem oči a políbila jsem ho, nedokázala jsem odolat. Jako bych se ani nepohybovala sama.

Polibek mi opětoval a zajel mi rukou do vlasů, já jsem ho chytila okolo krku. Všechno okolo nás zmizelo, byli jsme tu jen my dva a nekonečná elektrizující exploze vášně. Kdybych nebyla blbá a něco si zjistila o upířích vztazích, věděla bych něco, díky čemu bych se vyhnula Temnotě. Ach jo, jenže já šla vždycky za srdcem, i když občas nebylo řízeno city, ale Joshuou… škoda!

NÁSLEDUJÍCÍ ~ SHRNUTÍ

Autor: CassieRae (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování